22 Cdo 2276/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně M. F., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. F., u paní R.,
zastoupenému advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u
Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 273/98, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. prosince 2005, č. j.
12 Co 444/2004-254, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 18 040,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. E. K.
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
4. března 2004, č. j. 9 C 273/98-217, pod bodem I. výroku z věcí patřících do
společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně dům č. p.
137 v K. se zastavěnou plochou stavební parc. č. 150 a pozemky parcelních čísel
437/11, 440/2, 440/4 a 440/8, zapsané u Katastrálního úřadu v L. na LV pro kat.
území K. u L. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal osobní automobil zn.
Š. 120L, a fritovací hrnec zn. M. Pod bodem II. uložil žalobkyni, aby
žalovanému zaplatila na vypořádání jeho podílu částku 49 310,- Kč. Pod body
III. až V. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že manželství účastníků, uzavřené 10.
10. 1987, zaniklo rozvodem 14. 5. 1996. K dohodě o vypořádání společného jmění
manželů mezi účastníky nedošlo. Za trvání manželství účastníci nabyli pouze
věci, které soud prvního stupně vypořádal. Před uzavřením manželství žalobkyně
byla spoluvlastnicí rodinného domu č. p. 162 v K. v rozsahu jedné poloviny. V
tomto domě také bydlela se svými dětmi z prvního manželství a dcerou J.
Žalovaný byl uživatelem družstevního bytu o velikosti 1+1 v K.,. Kupní smlouvou
z 22. 6. 1988 žalobkyně prodala svůj spoluvlastnický podíl na domě č. p. 162
manželům F. za částku 134 000,- Kč. Předmětné nemovitosti účastníci nabyli
kupní smlouvou z 5. 7. 1988 od B. K. za kupní cenu 100 000,- Kč. Žalovaný na B.
K. převedl práva a povinnosti k družstevnímu bytu, jehož zůstatková hodnota
činila částku 8 020,- Kč, a žalobkyně mu 8. 7. 1988 poukázala částku 90 000,-
Kč z prodeje domu č. p. 162. Ze společných prostředků tak účastníci za
předmětné nemovitosti zaplatili jednu desetinu kupní ceny. Po povodních v roce
2002, kdy dům účastníků byl zaplaven do výšky přes 2 m, žalobkyně provedla
opravy domu. Náklady na opravu činily částku 130 361,- Kč. Na tuto opravu
obdržela žalobkyně od obecního úřadu v průběhu let 2002 a 2003 dotaci ve výši
99 443,- Kč. Znalec Ing. V. P., CSc., vyčíslil cenu předmětných nemovitostí k
14. 5. 1996 podle cenových předpisů částkou 1 528 360,- a obvyklou cenu danou
stavem nabídky a poptávky před povodněmi v roce 2002 částkou 1 000 000,- Kč. S
ohledem na to, že povodně z roku 2002 zásadním způsobem a dlouhodobě ovlivnily
ceny a prodejnost nemovitostí v postižených oblastech, cena předmětných
nemovitostí se nyní pohybuje na úrovni přibližně částky 450 000,- Kč. Soud
prvního stupně nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, která
je od roku 1988 stále užívá, na jejich koupi se podílela 90 % a plní všechny
povinnosti vlastníka. Žalovaný nemovitosti neužívá a nepodílí se na jejich
údržbě. Při výpočtu částky, kterou soud prvního stupně uložil zaplatit
žalobkyni žalovanému na vyrovnání podílů, soud prvního stupně sice vyšel z
obvyklé ceny nemovitostí ve výši 1 000 000,-, ale protože kupní cena
nemovitostí byla zaplacena ze společných prostředků účastníků jen v rozsahu
1/10, dospěl k závěru, že do společného jmění účastníků spadá toliko s částka
100 000,- Kč, takže žalobkyně by měla žalovanému zaplatit 50 000,- Kč. Po koupi
předmětných nemovitostí účastníci ze společných prostředků podle dokladů
předložených žalobkyní vynaložili na stavební úpravy v domě částku 34 680,- Kč,
ze které polovina náleží žalovanému. Žalovaný by se měl zase podílet na
opravách domu po povodních v částce 1 546,- Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 9. prosince 2005, č. j. 12 Co 444/2004-254, změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že uložil žalobkyni, aby zaplatila
žalovanému na vypořádání jeho podílu částku 165 250,- Kč, a jinak jej potvrdil.
Dále rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil
se soudem prvního stupně, pokud jde o rozsah věcí patřících do společného jmění
účastníků a jejich rozdělení mezi účastníky. Na rozdíl od soudu prvního stupně
odvolací soud při vypořádání vyšel z ceny nemovitostí v částce 450 000,- Kč, v
níž se promítá prodejnost nemovitostí v dané lokalitě po povodních v roce 2002
a která tak „představuje hodnotu nemovitostí ve stavu ke dni zániku manželství
účastníků“. Nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že při vypořádání je
třeba v daném případě vycházet z hodnoty pouze ve výši 1/10 zůstatkové ceny
nemovitostí. Žalobkyni je ale třeba nahradit částku 90 000,- Kč, jí vynaloženou
na zaplacení kupní ceny nemovitostí prokazatelně ze svých prostředků. Tvrzení
žalovaného, že při koupi nemovitostí investoval zůstatkovou hodnotu členského
podílu k družstevnímu bytu, osvědčeno nebylo. Žalovaným namítaná vyšší kupní
cena nemovitostí neodpovídá kupní smlouvě v podobě notářského zápisu z 5. 7.
1988, sp. zn. NZ 555/88. Odvolací soud rovněž nepřihlédl k zápočtu investic do
nemovitostí jak za trvání manželství účastníků, tak po rozvodu manželství v
důsledku povodně z roku 2002.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Namítl, že odvolací soud při vypořádání nesprávně
vycházel z ceny nemovitostí ve výši 450 000,- Kč. Nezpochybnil, že nemovitosti
se nacházejí v povodněmi dotčeném území, bere-li se však v úvahu, že žalobkyně
dostala na obnovu nemovitostí dotace, které také použila, musí se cena
nemovitostí pohybovat minimálně v částce 1 000 000,- Kč. Poukázal na to, že
nemovitosti se nacházejí v oblasti L., kterou vyhledávají pražští kupci, kteří
zde nakupují nemovitosti i k rekreaci, K. nevyjímaje. Podle názoru žalovaného
tak není důvodu vycházet z podhodnocené ceny s pouhým konstatováním, že jde o
lokalitu, kde se povodně vyskytují. Odvolací soud proto měl vycházet z ceny
nemovitostí ve výši 1 000 000,- Kč. Nesouhlas vyslovil rovněž s přikázáním
nemovitostí do vlastnictví žalobkyně s tím, že má potřebu zajištění vlastního
bydlení, neboť neustále bydlí v provizoriu u své nynější přítelkyně. Oběma
soudům vytkl, že nezohlednily jeho vnos zůstatkové hodnoty jeho družstevního
bytu do společných nemovitostí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Žalobkyně upřednostňuje posouzení věci soudem prvního stupně, protože je
vleklostí sporu již fyzicky i finančně vyčerpána, nevyužila možnosti podat
dovolání. Poukázala na to, že dům ještě nestačily s dcerou opravit po povodních
v roce 2002, a dům byl v roce 2006 znovu zaplaven, tentokrát „jen“ do výše 1,5
m, což jeho tržní cenu zcela zminimalizovalo. Dům je neprodejný, bez hodnoty a
bez možnosti dalšího pojištění. Na výplatu částky podle rozhodnutí odvolacího
soudu žalovanému nemá finanční prostředky. S ohledem na chování žalovaného a
jeho vztah k nemovitostem, kdy si po povodních nevyklidil ani svůj nábytek z
přízemí domu, který byl totálně zničený, je nereálné, aby soud nemovitosti
přikázal do vlastnictví žalovanému. Tvrzení žalovaného o jeho vnosu zůstatkové
hodnoty členského podílu z družstevního bytu do společných nemovitostí jsou
podle žalobkyně nepravdivá.
Nejvyšší soud ČR (dále jen “Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen
„OSŘ“) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru,
že dovolání není důvodné.
Společné jmění manželů podle § 149 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“) zaniká zánikem manželství. Podle § 150 ObčZ je možné společné jmění
manželů vypořádat buď dohodou manželů nebo tak může učinit na návrh některého z
manželů soud. Podle § 149 odst. 2 věta druhá ObčZ je každý z manželů oprávněn
požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a
je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní
majetek.
Při stanovení ceny nemovitosti v rámci vypořádání společného jmění manželů se
vychází z obecné ceny, t. j. ceny nemovitosti obvyklé v daném místě a v době
rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti [srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C.
H. Beck pod C 45 (dále jen „Soubor“)]. Tato tržní hodnota nemovitosti je
ovlivněna místními podmínkami a je závislá nejen na konstrukci a vybavení, ale
i na poptávce a nabídce v daném čase (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, publikovaný pod C 110 Souboru).
Odvolací soud v souladu s dosavadní ustálenou judikaturou vycházel ze stavu
nemovitosti v době zániku společného jmění manželů, ale zároveň z ceny majetku
v době rozhodování o vypořádání tohoto společného jmění (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, publikovaný
pod č. 11/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Umístění nemovitosti v
záplavovém území je skutečností, která se nedotýká posuzování stavu
nemovitosti, je však faktorem ovlivňujícím stanovení její obvyklé ceny. Tuto
skutečnost zohlednil i znalec ve svém posudku a s ohledem na ní stanovil
obvyklou cenu nemovitosti na částku 450 000,- Kč. V souladu s dosavadní
judikaturou pak soud prvního stupně i soud odvolací postupovaly správně, když
za základ pro určení vypořádacího podílu účastníka vzaly cenu obvyklou
zjištěnou znaleckým posudkem.
Odvolací soud i soud prvního stupně správně posoudily skutečnosti rozhodující
pro přikázání nemovitosti do vlastnictví žalobkyně, neboť zohlednily, že
žalobkyně je na rozdíl od žalovaného užívá, zajišťuje jejich údržbu, na jejich
koupi se v převážné části podílela a plní všechny povinnosti vlastníka. Soudy
tak postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu, kdy nemovitost
přikázaly tomu z účastníků, který je měl naposledy v držení, u něhož došlo k
jejich amortizaci, a u kterého je využití věci účelnější (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, publikovaný
pod C 2102 Souboru, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn.
22 Cdo 2289/99, publikovaný pod C 259 Souboru).
Námitka žalovaného, že soudy neuznaly jím tvrzený vnos zůstatkové hodnoty jeho
družstevního bytu do společných nemovitostí, je námitkou týkající se skutkových
zjištění, nikoli otázkou právní. Jestliže dovolatel v dovolání uplatnil pouze
důvod nesprávného právního posouzení věci, vychází dovolací soud ze skutkových
zjištění učiněných soudem prvního stupně a soudem odvolacím, neboť je podle §
242 odst. 3 OSŘ oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ,
jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud nezjistil.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 OSŘ dovolání
žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady v souvislosti se
zastoupením advokátem (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146
odst. 3 OSŘ). Odměna advokáta za zastupování žalobkyně vychází z předmětu
dovolacího řízení, jenž byl určen součtem rozdílu ceny nemovitosti namítané
žalovaným a ceny zjištěné podle znaleckého posudku, z níž vycházely oba soudy,
a částky představující výši investic do nemovitosti, jejíhož zohlednění při
určení vypořádacího podílu se žalovaný domáhal. Odměna za zastupování tak činí
podle § 3 odst. 1 bod 6., § 4 odst. 1 a 3, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II vyhlášky č. 276/2006
Sb. po zaokrouhlení částku 17 965,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů
75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb., a celkem tedy činí náklady řízení
po 18 040,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a §
160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu