Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Jeho přípustnost
dovozuje z § 237 odst. l písm. c) OSŘ a uvádí, že uplatňuje dovolací důvody
podle § 241a odst. 1 písm) a) a b) OSŘ. Považuje za nesprávný závěr odvolacího
soudu, že žalobce má naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu § 80
písm. c) OSŘ. Protože před žalobou na určení práva má přednost žaloba na
plnění, tj. i vyklizení nemovitostí, což je v daném případě možné, je
posouzení otázky naléhavého právního zájmu na žalovaném určení v rozporu s
konstantní judikaturou. Nedostatek naléhavého právního zájmu vyplývá i z toho,
že žalobce již uplatnil nárok na vydání předmětných pozemků v restitučním
řízení podle zákona o půdě, tedy podle speciálního právního předpisu a nemůže
se domáhat ochrany podle předpisu obecného. K tomu žalovaný 1) odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 z 11. 9. 2003. Dále žalovaný
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva z 3. 12. 1969 byla
úkonem neurčitým a nesvobodným. Byť nebyl v této smlouvě výslovný odkaz na
geometrický plán, kterým byly převáděné díly pozemků odděleny, je podstatné, že
pozemky byly ve smlouvě řádně označeny a geometrický plán ke dni uzavření
smlouvy existoval. Podle § 6 odst. 2 vyhl. č. 23/1964 Sb., měl být
geometrický plán příslušnému orgánu evidence nemovitostí spolu s příslušnou
smlouvou pouze předložen. Žalovaný 1) dále uvádí, že žalobce se při uzavření
smlouvy z 3. 12. 1969 mohl nacházet ve stavu tísně, vyplývající z toho, že v
této době byl na jeho pozemcích již postaven areál zahradnictví. Uzavření
smlouvy však nebylo projevem nesvobodné vůle žalobce, a to ani vzhledem k tomu,
že iniciativa k jejímu uzavření vzešla od státních orgánů. Převod na stát byl
realizován záhy po vrácení pozemků žalobci a jednání byla ze strany žalobce
vedena jen proto, aby dosáhl co nejvýhodnějších podmínek. Tomu nasvědčuje i
následné chování žalobce, který existenci nesvobodné vůle začal tvrdit až po
uplynutí více jak deseti let po listopadu 1989. Za nesprávný považuje žalovaný
1) také závěr odvolacího soudu, že kupující stát nebyl v době uzavření
předmětné kupní smlouvy v dobré víře, že nabývá vlastnictví k převáděným
nemovitostem. Proto správně k jejich vydržení došlo 1. 1. 1992, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 509/1991 Sb. Konečně žalovaná 1) namítá, že pokud odvolací
soud řešil jako předběžnou otázku platnosti kupní smlouvy, měl rozhodnout o
povinnosti žalobce k navrácení kupní ceny, neboť jde o závazek synallagmatický
a způsob vypořádání tohoto vztahu vyplývá z obecně závazného právního předpisu.
Žalovaný 1) navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla
tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjadřuje tak, že považuje rozsudek odvolacího soudu za
správný. Poukazuje na to, že předmětné pozemky jsou zastavěny stavbami a
žaloba na vyklizení pozemků je tak nereálná. Určení vlastnictví žalobce k
pozemkům umožní zápis jeho práva v katastru nemovitostí a bude tak základem pro
jednání o jeho vztazích s uživateli pozemků. Žalobce už v průběhu řízení
odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1988/2000 či sp. zn. 2
Cdon 756/97. Neopodstatněná je také námitka, že žalobci nepřísluší ochrana
podle obecného předpisu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2147/99
se převzetím věci bez právního důvodu rozumí okupace věci, nejde tedy o
případy, kdy právní důvod převzetí věci formálně existoval. Formálně existující
smlouva z 3. 12. 1969, je absolutně neplatná podle § 37 a § 39 ObčZ, není proto
restitučním titulem podle § 6 odst. l písm. p) zákona o půdě. Dále se žalobce
zabývá úvahami o kvalitě vyhlášky č. 43/1969 Sb., podle které se určovaly
ceny nemovitostí v době uzavření předmětné kupní smlouvy, zdůrazňuje význam
určitosti kupních smluv i pro osoby třetí a vyjadřuje se také k okolnostem, za
kterých k uzavření této smlouvy došlo a které svědčí o tom, že oddělené části
jeho pozemků byly podstatně většího rozsahu, než jak byly zastavěné stavbami, a
že jednal pod hrozbou opětovného výkupu, resp. zrušení rozhodnutí z roku 1969.
Proto také považuje za správný závěr, že stát nemohl být na základě smlouvy z
3. 12. 1969 oprávněným držitelem pozemků. S přihlédnutím k tomu, že výměra
pozemků, k nimž bylo dosud částečným rozsudkem určeno vlastnictví žalobce,
vrátil žalobce z kupní ceny tomu odpovídající poměrnou částku žalované 1) ve
výši 1 888 Kč. Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného 1) bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, zkoumal zda jde o dovolání přípustné.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné za předpokladů stanovených v § 237 odst. l
písm. b) a c) OSŘ.
Podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ je přípustné dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ a dovolací
soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku, zda se žalobce
může domáhat ochrany podle obecného předpisu, když mu příslušela ochrana
vlastnického práva k pozemkům podle speciálního předpisu (zákona o půdě) řešil
v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
K uvedené otázce zaujal Nejvyšší soud ČR názor, vyjádřený v rozsudku velkého
senátu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Podle něj mohla-li osoba,
jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto
nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně
domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. § 126
ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ.
Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. l písm. p) zákona
o půdě je přitom třeba rozumět nejen převzetí věci tzv. okupací, tj. aniž k
tomu existoval právní důvod. Ve věci sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 stát převzal věc
na základě správního výměru o vyvlastnění, který nebyl řádně doručen a nenabyl
tak právní moci. Nešlo tak o okupaci, ale převzetí věci na základě
existujícího, ale neúčinného správního aktu. Velký senát tak vyšel z toho, že
převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu
sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky. Shodně
se k otázce „převzetí věci bez právního důvodu“ vyjádřil Nejvyšší soud ČR v
rozsudku velkého senátu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, v němž
uvedl, že převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (darovací
smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické
podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Stejný názor
zaujímá i judikatura Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 114/04, II. ÚS
504/04).
Nejvyšší soud ještě podotýká, že rozsudky sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a 31 Cdo
1529/2004 byly vydány velkým senátem tohoto soudu podle § 20 odst. l zákona č.
6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a byla jimi sjednocena rozdílnost posuzování
otázky ochrany vlastnictví podle restitučního zákona jako lex specialis a podle
obecného předpisu. Rozhodnutí, na která žalobce v dovolání poukazuje, jsou
právě rozhodnutími odlišnými, vydanými ještě v době před tímto rozhodnutím
velkého senátu, která odlišnou praxi senátů Nejvyššího soudu sjednotila.
Vzhledem k tomu, že je dovolání důvodné, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen;
protože důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu