22 Cdo 2296/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) Ing. M. V. a b) Mgr. H. V., c) D. G., d) R. H. a e) M. H., f)
M. H., g) Z. M., h) E. K., a i) M. K., j) L. U., a k) J. U., l) L. T., a m) J.
T., n) A. K., a o) K. K., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému městu
R., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti žalovanému zdržet se rušení
žalobců hlukem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 268/2001,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. února
2006, č. j. 30 Co 526/2004-454, takto:
Rozsudek Krajskému soudu v Praze ze dne 8. února 2006, č. j. 30 Co
526/2004-454, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci tvrdili, že žalovaný v roce 2000 přestavěl původní hřiště na svých
pozemcích v k. ú. R. na hřiště víceúčelové, které je bez omezení užíváno i k
provozu skateboardů, jejichž hlukem jsou žalobci jako vlastníci domů a
přilehlých pozemků, nacházejících se v okolí hřiště, obtěžováni nad míru
přiměřenou poměrům. Navrhovali proto, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se
rušení žalobců hlukem z provozu skatebordů na uvedeném hřišti.
Okresní soud v Rakovníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. září
2002, č. j. 6 C 268/2001-163, rozhodl, že žalovaný je povinen „zdržet se
rušení žalobců hlukem pocházejícím z provozu skateboardů na „víceúčelovém
hřišti S.,“ umístěném na pozemcích par. č. 5420, 3039/6 a 3039/5 v k. ú. R.“ a
dále nahradit žalobcům a státu náklady řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne
30. prosince 2002, č. j. 30 Cdo 409/2002-187, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že žalobci jsou jako
vlastníci okolních nemovitostí, na které může pronikat hluk z předmětného
hřiště, legitimováni k podání žaloby podle § 127 odst. l občanského zákona
(dále „ObčZ“) proti žalovanému, který hřiště provozuje a je také vlastníkem
pozemku, na kterém se hřiště nachází. Uložil soudu prvního stupně, aby za
účelem zjištění existence tvrzeného rušení doplnil dokazování znaleckým
posudkem zaměřeným na hlukové poměry nikoliv na samotném hřišti, ale v
rodinných domech žalobců a na přiléhajících zahradách.
Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem ze dne 3. září 2004, č. j. 6 C
268/2001-317, tak, že žalobě vyhověl.
Vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem budovy sociálního zařízení se st. p. č. 5420, dále pozemku parc. č. 3039/5 ostatní plocha a ostatní veřejná zeleň
a pozemku parc. č. 3039/6 ostatní plocha, hřiště, stadion, vše v k. ú. a obci
R. Nemovitosti tvoří jeden funkční celek „víceúčelové hřiště S.“, zbudované
žalovaným v místě, kde se hřiště nacházelo již v prvé polovině minulého
století, avšak nově od kolaudace v roce 2000 slouží také ke skatebordingu. K
tomu účelu nachází se na hřišti tři pevné kovové rampy a skateboardisté
používají i svoje další kovové a dřevěné překážky, které mají uschovány u
správce hřiště. Okresní hygienik v R. závazným posudkem ze 7. 9. 2000 omezil
provoz skateobardů na hřišti na 1, 5 hodiny denně. Tak byl původně vymezen i
provozním řádem hřiště, který však byl v průběhu tohoto soudního řízení zrušen. Hřiště užívají v pracovní dny dopoledne děti z mateřských škol, v pracovní dny
odpoledne a o víkendech zejména skateboradisté. Žalobci bydlí v domech v okolí
hřiště, jde o vilovou čtvrt v klidné zóně města, vzdálené 150 m od nejbližší
rušné komunikace. Doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru technické obory
se specializací na hluk v životním a pracovním prostředí znalce Ing. O. K.,
CSc., z 22. 12. 2003. Znalec provedl měření hladiny akustického tlaku, kterou
se vyjadřují nejvýše přípustné hodnoty hluku ve stavbách pro bydlení a
venkovním prostoru podle vládního nařízení č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví
před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve dnech 5. a 26. 11. 2003. I když
to soud prvního stupně nezmínil, šlo o měření na hranici pozemků žalobců M.,
T., U., V. a G. a ve vzdálenosti 1 m před fasádou domů žalobců H., K., H. a K. a v domech žalobců M., T., U. a K. Soud prvního stupně uvedl, že „pokud jde o
vnitřní hluk, znalec konstatoval, že z provedených měření je patrné, že dle
nařízení vlády č. 502/2000 Sb. jsou požadavky na hluk překročeny ve všech
místech měření při otevřených oknech… při zavřených oknech byly požadavky
citovaného vládního nařízení překročeny pouze v jednom místě…a venkovní hluk je
překročený ve třech místech měření.“ Znalec přirovnal hluk skateboardingu k
hluku zámečnické dílny, který se v dané lokalitě dříve neobjevoval, a proto
vnímaný jako velmi rušivý, především s ohledem na jeho odlišné frekvenční
složení v porovnání s ostatními zvuky. Dne 31. května 2004 znalec sdělil, že
vyhl. č. 502/2000 Sb. byla s účinností od 1. dubna 2004 změněna vyhl. č. 88/2004 Sb., která stanoví, že limity hluku se nevztahují na hluk z veřejného
prostranství. Dále soud prvního stupně zjistil z protokolů o měření hluku,
vypracovaných Okresní hygienickou stanicí R., že měření 27. a 28. 9. 2001 a 10. 10. 2001 se týkalo hranic pozemků žalobců, a k překročení limitu hluku 50 dB
stanoveného pro venkovní prostředí v obytném území došlo v obou případech
pouze u žalobců „ad e) g), m), k), l) a v jednom případě u žalobce ad f)“, že
měření 14. 10. 2001 bylo provedeno na hranicích pozemků žalobců „ad d) a e),
ad m) n) a ad f)“ a k překročení limitu došlo na hranici pozemků žalobců „ad d)
e) m) a n)“.
Soud prvního stupně s přihlédnutím ke zjištěným místním poměrům
(žalobci postavili své domy ve vilové čtvrti, kde bylo situováno dětské hřiště,
a není žádná průjezdná komunikace), každodennímu rušení žalobců hlukem z
provozu skateboardů, specifici tohoto hluku jako „kovového“ charakteru,
pravidelně se opakujícího chvílemi větší poté menší intenzity, a tomu, že
intenzita hluku byla naměřena i přes 50 decibelů, což je hranice ohrožující
zdraví podle správních předpisů o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku
a vibrací, „byť soud při svém rozhodování spor dle citovaných norem
neposuzoval“, dospěl k závěru, že žalovaný hlukem ze skateboardů na hřišti
obtěžuje žalobce nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu § 127 odst. l ObčZ, a
žalobě vyhověl. Soud prvního stupně rovněž uvedl, že rozsudek nenařizuje
likvidaci hřiště ani nezakazuje provoz sportů, pro něž bylo určeno, nýbrž
toliko ukládá žalovanému povinnost zdržet se rušení žalobců hlukem z provozu
skateboardů nad míru přiměřenou poměrům. K námitce žalovaného, že na
skateboardech nelze jezdit „potichu“, soud prvního stupně poznamenal, že je
věcí žalovaného, jaké opatření učiní, např. může činnost skateboardů
přestěhovat do jiné části města.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací po doplnění
dokazování rozsudkem ze dne 8. února 2006, č. j. 30 Co 526/2004-454, výrokem
pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil ve správném
znění, že „nesprávné označení pozemku parc. č. 5420 se nahrazuje označením:
parcela st. 542 a že tato parcela i další pozemky parc. č. 3039/5 a 3039/6 jsou
zapsány v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro S. k.,
Katastrální pracoviště R. na LV č. 10001 pro katastrální území a obec R..“
Výroky pod body II. a III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení a soudním
poplatku.
Odvolací soud především konstatoval, že žalobci jsou jako vlastníci
nemovitostí umístěných v dosahu hluku vycházejícího z nemovitostí žalované
aktivně legitimováni domáhat se ochrany proti tomuto hluku podle § 127 odst. l ObčZ, a pasivně legitimovaným je v případě takového rušení vlastník,
případně nájemce pozemku, z něhož rušení vychází. Jestliže i obec jako vlastník
nemovitosti je oprávněna domáhat se ochrany podle § 127 odst. 1 ObčZ, jak
vyplývá z rozhodnutí publikovaného pod R 6/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, pak má sama povinnost zabránit tomu, aby se nemovitosti v jejím
vlastnictví nestaly zdrojem obtěžování jiných občanů. Na tom by nezměnilo nic
ani to, kdyby šlo o veřejné prostranství. V takovém případě by obec mohla
omezit provoz obecně závaznou vyhláškou vydanou podle § 10 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (k tomu odvolací soud odkázal na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 14/98 a Pl. 2/2000). Žalobní návrh tak, jak byl v odvolacím
řízení upřesněn ohledně jednoho z pozemků, a kterým se žalobci domáhají, aby se
žalovaný zdržel přesně vymezeného rušení, shledal odvolací soud odpovídající
žalobě na ochranu vlastnického práva podle § 127 odst. l ObčZ. Vzhledem k tomu,
že v rozporu se zadáním soudu prvního stupně znalec Ing. O. K., CSc., provedl
měření hladiny akustického tlaku jen v některých domech žalobců, odvolací soud
dokazování doplnil a znalec provedl 15. 4. 2005 měření hladiny akustického
tlaku i ve stavbách žalobců V., G., H., H. a K. Z doplněného znaleckého
posudku (znalec vycházel i z dřívějších měření provedených 5. a 26. 11. 2003)
odvolací soud zjistil, že znalec vyhodnotil hluk na předmětném hřišti jako
proměnný s tím, že dopady jezdců při doskocích mají podle vládního nařízení č. 502/2000 Sb., ve znění novely provedené vládním nařízením č. 88/2004 Sb.,
účinné od 1. 4. 2004, charakter hluku vysoce impulsního. Jestliže nejvyšší
přípustná hodnota hladiny akustického tlaku ve „venkovním chráněném prostoru a
u venkovních staveb“ činila 38 dB, pak „byly požadavky na venkovní hluk dle
vládního nařízení č. 502/2000 Sb. překročeny ve všech místech měření.“ Limity
na vnitřní hluk (výše neuvedena) byly při otevřených oknech překročeny v domech
žalobců M., T., U., K., H. a H. Při otevřených oknech v domech žalobců
dochází ke zhoršení hlukových poměrů v rozsahu 2-10 dB v porovnání s dobou,
kdy skatebording není provozován. Při zavřených oknech byl limit pro vnitřní
hluk stanovený vládním nařízením č. 502/2000 Sb. překročen jen u žalobců K. K
prokazatelnému zhoršení hlukových poměrů při zavřených oknech došlo u žalobců
M., T., U., K., H. a H., a to o 4-7 dB v porovnání s dobou, kdy se
skateboarding neprovozuje. Hluk z provozu skateboardingu lze na základě
porovnání frekvenčního složení porovnat s hlukem zámečnické dílny, který se
před zahájením tohoto provozu neobjevoval, a v dané lokalitě může být vnímán
jako „vysoce rušivý.“ Dále odvolací soud zjistil ze Závěrečného stanoviska,
veřejného ochránce práv, ze dne 20.
prosince 2005, ve věci hluku způsobovaného
hlukem předmětného hřiště, že předmětem jeho šetření byl postup stavebního
úřadu a Krajské hygienické stanice S. k. Z tohoto šetření vyplývá, že
hygienická stanice provedla státní kontrolu provozu předmětného hřiště v době
od 23. 6. 2005 do 27. 9. 2005, včetně aktuálního měření hluku. V „obou měřících
bodech“ bylo zjištěno překročení nejvýše přípustné ekvivalentní hladiny
akustického tlaku stanovené § 12 odst. 2 vládního nařízení č. 502/2000 Sb. Veřejný ochránce neakceptoval obranu žalovaného, že hřiště je veřejným
prostranstvím, pro které nejsou limity hluku žádným předpisem stanoveny, neboť
dospěl k závěru, že jde o povolenou a zkolaudovanou stavbu. Zdůraznil také, že
provozem stavby hřiště došlo překročení nejvyšší přípustné ekvivalentní
hladiny akustického tlaku stanovené v § 12 odst. 2 vládního nařízení č. 502/2000 Sb., a není důvod ke sporu o tom, zda hluk ohrožuje zdraví okolních
obyvatel či nikoliv. Odvolací soud uzavřel, že nejvyšší přípustné hladiny
akustického tlaku byly podle vládního nařízení č. 502/2000 Sb. překročeny,
pokud jde o „venkovní hluk“, ve všech místech měření a limity pro vnitřní hluk
při otevřených oknech u většiny nemovitostí žalobců. Ani v případech hluku z
veřejného prostranství není vyloučena ochrana vlastníků rušením dotčených
nemovitostí, přičemž odvolací soud hřiště za veřejné prostranství ani
nepovažoval. Poukázal na to, že § 34 zákona č. 128/2000 Sb. vymezuje veřejné
prostranství jednak tím, že vyjmenovává jeho druhy či typy, dále znakem jeho
přístupnosti a i z pohledu vlastnických charakteristik. Jde o prostor,
který je každému přístupný, který tak nemůže být omezen nebo oplocen. V daném
případe však je hřiště oplocenou stavbou. Odvolací soud také zdůraznil, že
dodržení či překročení limitů hladiny akustického tlaku stanoveného vládním
nařízením č. 502/2000 Sb. není pro rozhodnutí ve věci zásadní. Obtěžování nad
míru přiměřenou poměrům ve smyslu § 127 odst. l ObčZ nemusí totiž vždy
znamenat porušení správního předpisu. Pokud obtěžování překračuje meze
stanovené správním předpisem, přesahuje i míru přiměřenou poměrům, ale sotva
tomu bude naopak. K tomu odkázal na shodné závěry v publikacích J. S. Vlastnické právo a J. S. Ochrana vlastnictví a držby. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobcům podařilo prokázat,
že hluk způsobený provozem skateboardů na předmětném hřišti vzhledem k jeho
charakteru, frekvenčnímu složení i intenzitě (u venkovního hluku jsou
překročeny i limity dané správním předpisem) je nutno s ohledem na místní
poměry tiché vilové čtvrti považovat za obtěžování žalobců nad míru
přiměřenou poměrům. Podotkl také, že i když v místě dříve hřiště existovalo,
nelze dovozovat, že přiměřené poměrům je provozovat jakýkoliv sport, neboť
běžný hluk nedosahoval intenzity hluku z provozu skateboardů, nebyl
nepříjemného charakteru a ani tak nebyl žalobci vnímán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť
dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka, zda obec může být původcem
hlukových imisí, řešena byla pouze otázka opačná. Kromě toho zdrojem hluku jsou
skateboardisté, kteří jsou v postavení uživatelů pozemku, a žaloba by měla
směřovat právě proti nim. Obec nemá zákonnou možnost, jak omezit pohyb občanů
časově nebo jinak, a to ani obecně závaznou vyhláškou, neboť ta by musela
vycházet z existujícího zákona. Obdobně se vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/98, v němž uvedl, že obec nemůže omezit rozsah hudebních
produkcí, byť by to bylo v souvislosti s ochranou veřejného pořádku. Uvedený
nález tak odvolací soud vyložil nesprávně. Dále žalovaný namítá, že výrok
rozsudku odvolacího soudu je nevykonatelný, neboť je neurčitý a neodpovídá
obsahu petitů, jak byly judikovány Nejvyšším soudem, např. v rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1855/99. Podle žalovaného výrok nespecifikuje zcela jasně, jaké
činnosti se má žalovaný zdržet, pojem rušení hlukem je až příliš obecný a
znamená, že žalovaný se má zdržet veškerého rušení. Protože v něm není uvedeno,
že se žalovaný má zdržet rušení nad míru přiměřenou poměrům a jakou,
neodpovídá zákonu. Vadou řízení je i to, že se odvolací soud nezabýval
námitkou žalovaného, že většina žalobců není vůbec aktivně legitimována. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný ruší hlukem žalobce nad míru
přiměřenou poměrům, ačkoliv se opírá o znalecký posudek, v němž je
konstatováno, že v některých případech k překročení hlukového limitu nedošlo. U
většiny žalobců není „v domě hlukový limit daný vládním nařízením 502/2000 Sb. překročen v žádném případě“ - podle žalovaného jde o domy žalobců V., G., M.,
K., U., T. a K. Pak lze stěží usuzovat na to, že jde o hluk nad míru přiměřenou
poměrům, když žalovaný připomíná, že přiměřenost má být hodnocena objektivně,
nikoli podle subjektivních pocitů žalobců. Z listinných důkazů (protokol č. 2005/0203/12 Hygienické laboratoře K.) vyplývá, že výsledky se vztahují na více
zdrojů hluku, mimo provozu na hřišti též na dopravu na přilehlých komunikacích
nebo letadla. I tak je limit překročen jen nepatrně, když se vezme v úvahu
nejistota měření, a že takové překročení není uchem rozpoznatelné. Nadto
žalovaný trvá na tom, že pro daný případ limity stanovené vládním nařízením
č. 502/2000 Sb. nelze použít. Není totiž správný závěr odvolacího soudu, že
hřiště není veřejným prostranstvím. I kdyby šlo o kolaudovanou oplocenou
stavbu, může jít o veřejné prostranství, neboť zákon o obcích nejprve
příkladmo jmenuje veřejná prostranství a dále uvádí, že jím jsou i všechny
prostory přístupné každému bez omezení, bez ohledu na vlastnictví. Dané hřiště
také každému bez omezení přístupné je. Oplocení plní jen ochrannou funkci,
hřiště nebylo uzamčeno na žádnou dobu. Oplocení samo tedy nemůže být posuzováno
jako nesplnění podmínky obecného přístupu na pozemek.
Žalovaný znovu
zdůrazňuje, že nemůže provoz na hřišti upravit obecně závaznou vyhláškou, neboť
sportovní činnost není žádným zákonem regulována. Žalovaný také nesouhlasí s
výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými mu bylo uloženo nahradit žalobcům a
státu náklady řízení, a navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly
zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání vyjádřili tak, že žalovaný sice deklaruje uplatnění
dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, avšak nespecifikuje
procesní vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud
za takovou vadu považuje nedostatek aktivní a pasivní legitimace, jde o
posouzení hmotněprávních otázek. Nesprávné právní posouzení věci nemůže
spočívat v tom, že výrok rozsudku odvolacího soudu je neurčitý a nevykonatelný.
Tak tomu ani není, neboť je formulován podle petitu, který odpovídá § 127 odst.
l ObčZ, a je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Protože zdržení se
určitého chování je nezastupitelným jednáním, provádí se výkon takového
rozhodnutí podle § 351 OSŘ. Žalobci shledávají, že věcnou legitimaci účastníků
posoudil odvolací soud správně. Žalovaný je nejen vlastníkem pozemků, ale i
stavby hřiště na těchto pozemcích, přičemž nejde o veřejné prostranství.
Námitka žalovaného, že nemůže obecně závaznou vyhláškou regulovat provoz na
hřišti, je paradoxní, neboť zastupitelstvo obce dne 26. června 2006 vydalo
obecně závaznou vyhlášku, kterou zakazuje na předmětném hřišti rušení hlukem z
provozu skateboardů. Pokud žalovaný v dovolání namítá nesprávnost skutkových
zjištění ohledně naměřené hladiny hluku, nelze takový dovolací důvod proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu použít. Za správný považují žalobci i
výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení a navrhují, aby dovolání
bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) řádně zastoupenou, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V daném případě je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím rozsudek
soudu prvního stupně. Přípustnost proti tomuto rozsudku odvolacího soudu
podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ založena není, neboť soud prvního stupně i po
zrušení svého prvního rozsudku, dalším rozsudkem rozhodl znovu tak, že žalobě
vyhověl.
Zbývá tedy přípustnost podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ, který stanoví, že
dovolání je proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, přípustné, není-li dovolání přípustné podle písm. b) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné, neboť v
posouzení otázky, jaké ochrany se lze domáhat podle § 127 odst. l ObčZ proti
rušení hlukem pronikajícím ze sousední nemovitosti, je rozsudek odvolacího
soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a to rozsudkem Nejvyššího soudu
z 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2004, publikovaným pod R 14/2006 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Žalovaný v prvé řadě namítal, že žaloba proti obtěžování nad míru přiměřenou
poměrům ve smyslu § 127 odst. l ObčZ nemůže směřovat proti vlastníkovi
nemovitosti, ze které rušení pochází, je-li tímto vlastníkem obec. Jak už
zmínil odvolací soud, v rozsudku z 25. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 330/97,
publikovaném pod R 6/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že obec jako vlastník sousední nemovitosti je oprávněna
domáhat se podle § 127 odst. l ObčZ i ochrany před obtěžováním hlukem (popř. vibracemi). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že „obec je veřejnoprávní
korporací, jejíž faktický základ tvoří občané (osobní substrát této právnické
osoby ve smyslu § 18 odst. l ObčZ), že občané mají schopnost vnímat uvedené
imise a jsou-li jimi rušeni při oprávněném užívání nemovitostí ve vlastnictví
obce, je jimi při výkonu vlastnického práva rušena i obec.“ Nejvyšší soud dále
v rozsudku z 29. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1614/2005, v němž byla žalována obec,
uvedl, že „hřiště je určeno žalovaným k provozování sportovních her a je jím
určeno k využívání širokou veřejností; proto žalovaný odpovídá podle § 127
odst. l ObčZ za to, že při provozování hřiště k určenému účelu nebude žalobce
rušen nad míru přiměřenou poměrům a že nebude vážně ohrožen výkon jeho práv.“
Odvolací soud se tedy neodchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož pro
daný případ vyplývá, že vlastníku sousední nemovitosti náleží vůči obci ochrana
podle § 127 odst. l ObčZ před obtěžováním nad míru přiměřenou poměrům hlukem z
nemovitosti ve vlastnictví obce. I v daném případě žalovaná obec sama
zdůrazňuje, že hřiště, nacházející se na jejích pozemcích, využívají její
občané, tedy že hluk je způsobený činností těch, kdo obec tvoří. V této o
souvislosti také dovolací soud podotýká, že neobstojí ani námitka žalovaného,
že provoz skateboardů na hřišti na svých pozemcích nemůže omezit, a to ani
obecně závaznou vyhláškou, neboť takové oprávnění nenáleží do samostatné
působnosti obcí. Pak ovšem přehlédl, že podle § 10 písm. a) zákona č. 128/2000
Sb., o obcích, na který odvolací soud také poukázal, a který stanoví, že obec
může v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou ukládat povinnost k
zabezpečení veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by
byly v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze
vykonávat pouze v místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených nebo
stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti
zakázány. Činnost (provoz skateboardů), způsobující obtěžování hlukem nad míru
přiměřenou poměrům, lze podřadit pod činnost v rozporu se zdravím, neboť hlukem
se podle § 30 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o
změně některých zákonů, rozumí zvuk, který může být škodlivý pro zdraví a
jehož hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis. Poukaz žalovaného na
nález Ústavního soudu ze dne 25. srpna 1998, sp. zn. Pl. ÚS 14/98, publikovaný
pod č. 89/Svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, neobstojí. Tento
nález byl totiž vydán za účinnosti zák. č.
367/1990 Sb., o obcích, který byl
zrušen novým zákonem o obcích č. 128/2000 Sb., účinným od 15. 11. 2000. Ústavní
soud již v nálezu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 4/2000, publikovaném
pod č. 189/Svazek 20 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zdůraznil, že
„je nucen reflektovat legislativní vývoj, k němuž došlo nabytím účinnosti
zákona č. 128/2000 Sb.“, a že obec je nově zmocněna v samostatné působnosti
obecně ukládat povinnosti uvedené v § 10 písm. c) tohoto zákona. To
nepochybně platí i pro působnost obce nově vymezenou pod písmeny a) a b) tohoto
ustanovení.
Ustanovení § 127 odst. l ObčZ poskytuje ochranu proti obtěžování,
přesahujícímu míru přiměřenou poměrům nebo vážně ohrožujícímu výkon práv,
způsobenému činností vlastníka věci při jejím užívání (tzv. imise).
Jde-li o ochranu proti obtěžování hlukem, je nutno při formulaci žalobního
návrhu i rozsudku vycházet z pravidel, uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu z
27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, publikovaném pod R 14/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, který se týkal obtěžování včelami, lze jej
však přiměřeně použít i v jiných případech ochrany proti imisím. Domáhá-li se
žalobce jako vlastník nemovitosti ochrany proti hluku, je třeba žalobní návrh
formulovat tak, že žalovaný je povinen zdržet se obtěžování žalobce hlukem z (v
žalobě uvedeného) pozemku žalovaného (případně i z jiné věci patřící
žalovanému), pronikajícím na (v žalobě uvedenou) nemovitost žalobce. Jestliže
soud zjistí, že dochází k obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (případně, že
jde o vážné ohrožení výkonu jeho práva), žalobě vyhoví; v odůvodnění rozsudku
vyloží míru obtěžování, která je v dané věci přiměřená poměrům, a míru
obtěžování v dané věci zjištěnou.
V dané věci se žalobci domáhají ochrany podle § 127 odst. l ObčZ jako
vlastníci konkrétních nemovitosti (tvrdí, že jsou obtěžováni při užívání
těchto nemovitostí); jsou chráněni před účinky hluku pronikajícími ze sousední
nemovitosti právě na tuto konkrétní nemovitost. Rušení hlukem, jehož se má
žalovaný vlastník zdržet, je v tomto případě vyjádřeno způsobem odpovídajícím §
127 odst. l ObčZ jen tehdy, je-li vymezeno ve vztahu ke konkrétní nemovitosti.
Pro daný případ z toho vyplývá, že pokud byla žalovanému uložena povinnost
zdržet se obtěžování žalobců hlukem z provozu skateboardů na nemovitostech
žalovaného bez uvedení konkrétních nemovitostí žalobců, při jejichž užívání
mají být žalobci hlukem obtěžováni, pak žalovanému byla uložena povinnost nad
rámec § 127 odst. 1 ObčZ.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto z důvodu nesprávného právního posouzení
věci zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Za situace, kdy nebylo odvolacím soudem rozhodováno o zdržení se rušení hlukem
z provozu skateboardů na hřišti žalovaného ve vztahu k žalobcům jako vlastníkům
konkrétních nemovitostí, nemohl se dovolací soud pro předčasnost ani zabývat
otázkou, zda jde o rušení nad míru přiměřenou poměrům. Žalobce bude třeba
vyzvat k formulační úpravě petitu, odpovídající uplatněnému nároku, tj., že
žalovaný se má zdržet obtěžování žalobců hlukem pronikajícím z konkrétních
pozemků žalovaného na konkrétní nemovitosti žalobců. Dovolací soud ještě
podotýká, že nařízení vlády č. 502/2000 Sb., které bylo změněno nařízením vlády
č. 88/2004 Sb., bylo zrušeno nařízením vlády č. 148/2006 Sb., přičemž v § 1
tohoto nařízení není již uvedeno, že se nevztahuje na hluk z veřejného
prostranství.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu