22 Cdo 2316/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce J. P., d., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice
- Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 213/2005, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2006, č. j. 26
Co 118/2006-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku
3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. ledna
2006, č. j. 8 C 213/2005-39, určil, že „žalobce je vlastníkem pozemku č. parc.
st. 118 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na listu vlastnictví č. 60000
pro obec S., katastrální území T. u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální
pracoviště P.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem budovy č. p.
64, zapsané na LV č. 299 pro obec S., katastrální území T., postavené na
sporném pozemku parc. č. 118. Jako vlastnice tohoto pozemku je v katastru
nemovitostí vedena žalovaná s tím, že právo hospodaření k pozemku přísluší
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. K tomuto pozemku zřídil
bývalý okresní národní výbor právnímu předchůdci žalobce právo trvalého
užívání. Žalobce požádal v jednoroční lhůtě od účinnosti zákona č. 103/2000
Sb., kterým se mění zákon o vlastnictví bytů a některé další zákony, o změnu
práva trvalého užívání pozemku na vlastnictví. Ustanovení § 879c občanského
zákona (dále „ObčZ“), ve znění novely provedené zákonem č. 103/2000 Sb., podle
kterého mělo vlastnictví přejít na žalobce do jednoho roku od účinnosti zákona
č. 103/2000 Sb., tj. k 1. 7. 2001, bylo zrušeno ke dni 30. června 2001 částí
druhou zákona č. 229/2001 Sb., kterým byl změněn zákon č. 219/2000 Sb., o
majetku České republiky. Dne 2. prosince 2003 uzavřeli účastníci kupní smlouvu
podle § 60c zákona č. 219/2000 Sb., podle které žalovaná prodala žalobci
pozemek, tato smlouva však nebyla schválena Ministerstvem financí. Kupní cena
nebyla žalobcem zaplacena a vkladové řízení nebylo zahájeno. Následně Ústavní
soud nálezem z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, k 31. 12. 2004 druhou část
zákona č. 229/2001 Sb. zrušil. Ústavní soud zároveň vyjádřil, že zrušením
derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. se obnovuje vztah založený § 879c
až 879e ObčZ. Podání, kterým se žalobce domáhal zápisu vlastnického práva k
pozemku do katastru nemovitostí podle § 879c ObčZ, bylo žalobci katastrálním
úřadem vráceno s tím, aby předložil smlouvu o bezúplatném převodu tohoto
pozemku. Souhlasné prohlášení o vlastnickém právu žalobce k pozemku odmítla
žalovaná podepsat. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce má ve smyslu § 80
písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) naléhavý právní zájem na určení
vlastnického práva k předmětnému pozemku, neboť žalovaná vznik vlastnického
práva žalobce popírá a žaloba je tak prostředkem k odstranění nejistoty v
právním postavení žalobce. Dále s přihlédnutím k rehabilitaci ustanovení § 879c
až 879e ObčZ dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem tohoto pozemku; shrnul,
že pozemek je zastavěn budovou ve vlastnictví žalobce, který požádal stát o
změnu trvalého užívání na jeho vlastnictví a ode dne účinnosti zákona č.
103/2000 Sb. uplynula lhůta jednoho roku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 3.
května 2006, č. j. 26 Co 118/2006-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval skutkové a
právní posouzení věci za správné. Dodal, že na závěru o vzniku vlastnického
práva žalobce k předmětnému pozemku nemění nic ani to, že Ústavní soud
předmětným nálezem nezrušil část čtvrtou zákona č. 229/2001 Sb., obsahující
transformaci práva trvalého užívání na výpůjčku. Tato část zákona nebyla totiž
adresována pouze účastníkům užívacího vztahu, kteří ve smyslu § 879c až 879e
ObčZ o přeměnu práva trvalého užívání na vlastnictví požádali, ale i těm,
kteří tak neučinili. Jejich právo trvalého užívání se tak k 1. 7. 2001 nemohlo
přeměnit na vlastnictví a Ústavní soud tak neměl ke zrušení části čtvrté žádný
důvod.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) OSŘ. Za otázky zásadního právního významu, které dosud
dovolacím soudem nebyly řešeny, považuje posouzení účinků nálezu Ústavního
soudu z 9. 3 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, na existenci ustanovení § 879c až §
879e ObčZ a jejich použitelnost na právní poměry žalobce a rovněž posouzení
vztahu těchto ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č.
229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla. Žalovaná rovněž namítá,
že žalobce nemá na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem. Účastníci
původně uzavřeli 2. 12. 2003 ohledně pozemku kupní smlouvu podle § 60 písm. c)
zákona č. 219/2000 Sb., která však nebyla Ministerstvem financí schválena.
Žalovaná pak nabídla žalobci pozemek ke koupi za cenu podle nového znaleckého
posudku, podepsala také 5. 4. 2004 kupní smlouvu, což však vzhledem k vydání
nálezu Ústavního soudu neučinil žalobce. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů včetně toho, že má naléhavý právní zájem
na určení vlastnického práva k pozemku z toho důvodu, aby bylo jeho právo
zapsáno v katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou účastnicí řízení, nejprve zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a
odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá
ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto je
dovolání žalované nepřípustné. S námitkami, které žalovaná v jím podaném
dovolání vznesla, se Nejvyšší soud podrobně vypořádal ve svém rozsudku ze dne
28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se týkal obdobného předmětu
řízení a totožných účastníků. Rozsudek byl publikován na internetových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a v časopise Právní rozhledy č.
1/2007, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, a nelze než konstatovat, že
napadený rozsudek odvolacího soudu s ním je v souladu. Proto Nejvyšší soud
podle § 243b odst. 5 OSŘ za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako
nepřípustné odmítl.
Žalovaná je povinna podle § 243b odst. 5, § 224 odst. a § 146 odst. 3 OSŘ
nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokátky za
vyjádření k dovolání podané podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, §
15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II. vyhl. č. 277/2006 Sb. ve
výši 2 500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění před novelou provedenou vyhl. č. 276/2006 Sb. a
činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 OSŘ) 3 064,- Kč.
Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalobce podat
návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. ledna 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu