22 Cdo 2334/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně H. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Š.,
zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti dohody o vypořádání společného
jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C
76/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23.
května 2005, č. j. 13 Co 415/2004-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1 200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. A. Š.
uzavřené 7. 2. 2000, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že manželství účastníků bylo
rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 10. 2. 2000, č. j. 8 C
259/98-10, který nabyl právní moci 15. 5. 2000. V řízení o rozvod manželství
žalobkyně předložila dohodu o majetkovém vypořádání účastníků pro dobu po
rozvodu ze 7. 2. 2000, podle níž pod bodem III. se účastníci dohodli, že
majetková práva k družstevnímu bytu č. 30 v P., budou převedena na žalovaného s
tím, že žalobkyně bude mít právo v bytě bydlet do doby zajištění náhradního
bytu, v čemž jí bude žalovaný nápomocen. Soud prvního stupně zamítl žalobu z
důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení a
dále proto, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tom, že dohodu o majetkovém
vypořádání ze 7. 2. 2000 uzavřela pod nátlakem a za nápadně nevýhodných
podmínek. Nedostatek naléhavého právního zájmu odůvodnil tím, že žalobkyně
mohla podat v zákonné tříleté lhůtě pro vypořádání majetkových vztahů
rozvedených manželů žalobu na jejich vypořádání, kdy otázka platnosti označené
dohody by byla řešena jako otázka předběžná.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 23. května 2005, č. j. 13 Co 415/2004-53, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem
na Občanský soudní řád, komentář, 9. vydání, C. H. Beck, k § 80, bod 4, a
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR pod
č. 11, ročník 1994, zaujal právní názor, „že pokud byla podávána žaloba na
určení neplatnosti dohody v době, kdy bylo možno podat žalobu na vypořádání
společného jmění účastníků, v jejímž rámci by se řešila platnost uvedené dohody
jako předběžná otázka, není na určení neplatnosti dohody o vypořádání
společného jmění bývalých manželů naléhavý právní zájem, tak jak jej má na
mysli § 80 písm. c) OSŘ“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá,
že jí nezbývalo nic jiného, než podat návrh na určení neplatnosti předmětné
dohody, neboť na dopis z 11. 1. 2003, jímž oznámila žalovanému, že od dohody o
vypořádání majetkových vztahů po rozvodu manželství odstupuje, žalovaný
reagoval tak, že na dohodě trvá. Pokud by podala v zákonem stanovené lhůtě
žalobu na vypořádání společného jmění účastníků, mohla by být tato žaloba
zamítnuta právě s ohledem na uzavřenou dohodu o majetkovém vyrovnání. Protože
společné jmění účastníků bylo vypořádáno dohodou, „nelze dohodu považovat jako
otázku předběžnou, ale zásadní, a jiná právní otázka v dané věci absentuje“. Na
požadovaném určení má naléhavý právní zájem. Soud při posuzování jejího
naléhavého právního zájmu nepřihlížel k potřebám nezletilých dětí a
skutečnosti, že žalovaný byt zcizil bez ohledu na svůj závazek v dohodě. Vadu
řízení spatřuje v tom, že nebyla soudem prvního stupně poučena podle § 118a
odst. 2 OSŘ, s tím, že pokud by soud postupoval podle tohoto paragrafu, bylo
možné právnímu názoru soudu vyhovět a žalobu změnit. Protože první jednání u
soudu prvního stupně se konalo po uplynutí tříleté lhůty, nebylo možné věc
řešit podle právního názoru soudu prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání s tím, že žalobkyně namísto
předestření zásadní právní otázky požaduje jiné hodnocení důkazů a namítá
neúplnost dokazování.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není ve
věci samé rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť otázku
naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení oba nalézací soudy
posoudily v souladu se stávající bezrozpornou soudní praxí a není v rozporu s
hmotným právem. Lze především odkázat na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR
z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 17, ročník 1972, v němž byl vysloven právní názor, že „žaloba
domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ nemůže být zpravidla
opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80
písm. b) OSŘ“. Jestliže podle žalobkyně je dohoda o vypořádání společného jmění
účastníků neplatná a k jinému (platnému) vypořádání mezi účastníky nedošlo, nic
žalobkyni nebránilo, aby se ve lhůtě tří let od zániku manželství účastníků
domáhala řádného vypořádání společného jmění účastníků. Pokud došlo k
vypořádání mezi účastníky na základě neplatné dohody, není totiž takové
vypořádání právně relevantní. Jestliže pak ani do tří let od zániku společného
jmění manželů nedošlo k platnému vypořádání členského podílu ve stavebním
bytovém družstvu mezi manžely, pak s ohledem na ustanovení § 150 odst. 4 ObčZ
nebylo ani vyloučeno, aby se toto společné majetkové právo účastníků vypořádalo
podle zásad vypořádání podílového spoluvlastnictví (srov. k tomu rozsudek NS ze
dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2565/2003 – Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu,
C. H. Beck Praha, poř. č. 2528).
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny. Proto podle § 243b
odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalobkyně bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují
odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 8
písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. částku 1 125,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §
13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §
149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. června 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu