Dovolatelka namítá, že nebylo prokázáno, že pozemek, který je předmětem řízení, je totožný s tím pozemkem, který byl přidělen do osobního užívání; uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ. Je skutečností, že totožnost přiděleného pozemku s předmětným pozemkem mohla být postavena najisto například identifikací parcel. Je však třeba zdůraznit, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, což je ve vztahu k dokazování vyjádřeno v § 120 odst. 1 a 3 OSŘ tak, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.
Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně pak vyplývá, že účastníci byli poučeni podle § 119a odst. 1 OSŘ, podle kterého před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a.
V dané věci žalovaná důkaz ke tvrzení, že pozemky nejsou totožné, nenabídla a proto odvolací soud musel vyjít z provedených důkazů a z toho, co v řízení vyšlo najevo. Dovolatelka napadá závěr o totožnosti pozemků, ke kterému soudy dospěly na základě hodnocení důkazů. Podle § 132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocení důkazů je věcí soudu v nalézacím řízení.
Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení zjevně nepřiměřené. Dovolací soud nepovažuje v dané věci závěr o totožnosti pozemků za nepřiměřený; pokud žalovaná totožnost zpochybnila, ale nenavrhla ke svému tvrzení důkazy, vyšel soud ze skutečností které vyšly najevo, a tyto skutečnosti totožnost pozemků nezpochybnily. Na tom nic nemění ani údaj o tom, že zastavěná část o výměře 50 m2 nebyla žalované vydána; správně šlo zřejmě o to, že stavba zřízená na této části nebyla vydána, nicméně tato nepřesnost nemá na správnost rozhodnutí odvolacího soudu vliv.
Dovolatelka též vyslovuje nespokojenost s postupem soudů v nalézacím řízení, pokud při zkoumání, zda správní rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání nabylo právní moci, vyšly jen z doložky právní moci rozhodnutí a blíže nezkoumaly, zda rozhodnutí skutečně v den na něm vyznačený právní moci nabylo (tedy zda se účastníci skutečně vzdali odvolání). Ani v této části nelze dovolání přisvědčit. Vyznačení právní moci správního rozhodnutí je svojí právní povahou veřejnou listinou, která podle § 134 OSŘ osvědčuje nebo potvrzuje pravdivost určité skutečnosti, není-li dokázán opak (nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 456/97, III. ÚS 138/2000). Z pravidla, že důkazní břemeno ohledně určité skutečnosti nese ten, kdo z této skutečnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, vyplývá, že v dané věci žalobní břemeno tížilo žalovanou; ta však pouze namítala nepravděpodobnost toho, že by rozhodnutí v den vydání nabylo právní moci, ale žádné důkazy k tomuto tvrzení, schopné správnost veřejné listiny vyvrátit, nenabídla. Tvrdila pouze, že ze spisu vyplývá, že předmětné rozhodnutí bylo doručeno MNV P. K. až po uzavření dohody o osobním užívání pozemku. K tomu je třeba uvést, že MNV by s nejvyšší pravděpodobností neuzavřel dohodu o osobním užívání, pokud by neměl k dispozici rozhodnutí o přidělení pozemku; i když je tedy nelogické, že tentýž den, kdy byla dohoda uzavřena, zasílá ObNV dvě vyhotovení rozhodnutí zmíněnému MNV, nelze z této skutečnosti najisto dovodit, že MNV neobdržel rozhodnutí již dříve.
Lze podotknout, že i pokud by rozhodnutí nabylo právní moci až po uzavření dohody, nebyl by to důvod pro její absolutní neplatnost; pokud např. státní notářství zjistilo, že řízení o přidělení pozemku nebylo dosud pravomocně ukončeno, bylo to důvodem k přerušení řízení o registraci dohody (srov. rozbor sp. zn. Pls 1/67, publikovaný ve sborníku Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, Praha 1974) a po nabytí právní moci rozhodnutí registraci nic nebránilo. Nedostatek právní moci rozhodnutí byl překážkou účinnosti dohody, nikoliv však její platnosti. Opačný přístup by byl projevem „přepjatého formalismu“. Proto nebylo třeba zabývat se námitkou žalobkyně, uvedenou ve vyjádření k dovolání, že MNV nebyl účastníkem řízení ve věci, vedené jeho nadřízeným orgánem (a to v situaci, kdy - na rozdíl od současného postavení obcí – MNV tvořily jen součást jednotné soustavy národních výborů jako orgánů státní moci a správy).
Konečně dovolatelka namítá rozpor mezi účelem užívání pozemku uvedeným v rozhodnutí o jeho přidělení do osobního užívání a v dohodě o zřízení tohoto práva. Ani skutečnosti uvedené dovolatelkou v této souvislosti nemohou vést ke zrušení napadeného rozsudku. Zákon platný v době uzavření předmětné dohody vymezení účelu užívání již v rozhodnutí o přidělení pozemku výslovně nepožadoval (srov. § 205 odst. 1 ObčZ). Právo osobního užívání pozemků sloužilo k tomu, aby si občané na pozemcích, ke kterým se právo zřídilo, mohli vystavět rodinný domek, rekreační chatu nebo garáž anebo zřídit zahrádku (§ 198 odst. 1 ObčZ).
Účel užívání měl být obligatorně uveden až v dohodě o zřízení práva osobního užívání pozemku (§ 206 ObčZ). Dále je třeba přihlédnout k tomu, že výstavba zahradních chat nebyla do roku 1976 obecně závazným právním předpisem upravena (k pozdější úpravě viz § 51 a násl. vyhlášky č. 83/1976 Sb.), nepochybně však byla možná. Proto pokud v rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, vydaného 29. 7. 1975, bylo uvedeno, že pozemek se zřizuje „pro zahrádku“, a v dohodě o zřízení práva osobního užívání pozemku pak bylo uvedeno, že právo se zřizuje „pro pozemek určený pro rekreaci a výstavbu rekreačního objektu“, nejsou použité obraty v zásadním rozporu.
Rekreačním objektem byl nepochybně i zahradní domek, který bylo možno na zahrádce vystavět; pojmy „rekreační chata“ a „rekreační objekt“ nebyly totožné (viz § 7a odst. 4 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu) a v dohodě nebylo uvedeno, jak tvrdí dovolatelka, že by šlo o rekreační chatu. Také zahrádkaření mělo v tehdejším pojetí rekreační funkci. Proto přes užití různých obratů v obou zmíněných aktech nelze dovodit, že by mezi nimi byl zásadní rozpor, který by měl za následek neplatnost dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku.
V dané věci žalovaná pozbyla vlastnictví k pozemku za podmínek uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Poté k části pozemku žalované zřídil stát žalobkyni a jejímu tehdejšímu manželovi právo osobního užívání pozemku. Takový pozemek však nebylo možno oprávněné osobě vydat (§ 8 odst. 4 restitučního zákona) a oprávněné osobě – žalované - za něj měla být na základě její žádosti poskytnuta náhrada (§ 8 odst. 5 restitučního zákona). Pouze v případě, že osobní uživatelé (resp. vlastníci, kteří nabyli vlastnické právo transformací z práva osobního užívání) nabyli právo v zákoně výslovně uvedenými způsoby, mohla oprávněná osoba uplatnit nárok vůči nim podle § 4 odst. 2 restitučního zákona, podle něhož povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Vzhledem k zásadě, že restituční předpisy jsou předpisy zvláštními, které v případech, které upravují, vylučují použití úpravy obsažené v obecných předpisech (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001), je v těchto případech vyloučeno, aby oprávněná osoba uplatňovala své nároky jiným způsobem. Pokud právo osobního užívání bylo zřízeno buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, měla oprávněná osoba postupovat proti osobnímu uživateli (vlastníkovi) podle § 5 a násl. restitučního zákona (srov. nález Ústavního soudu zveřejněný pod č. 83/1999 Sb.). Pokud takto nárok neuplatnila, resp. neuplatnila úspěšně, nemůže se později domáhat ochrany svého tvrzeného práva podle obecných předpisů s tvrzením, odpovídajícím § 4 odst. 2 restitučního zákona; to platí i pro námitky v řízení, ve kterém ohledně věci, jíž se režim restitučního zákona týkal vystupuje jako žalovaná. V dané věci však žalovaná nárok proti osobním uživatelům neuplatnila a věc jí byla neoprávněně a tudíž neplatně (§ 39 ObčZ) vydána „Místním úřadem v P., P. K.“, který nemohl být povinnou osobou v případě pozemku, ke kterému bylo zřízeno právo osobního užívání. Proto nemůže být nyní úspěšná ve sporu proti bývalým osobním uživatelům.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, neboť neúspěšná žalovaná nemá právo na jejich náhradu a je povinna žalobkyni tyto náklady zaplatit. Ty jsou dány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby, vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5.000,- Kč, a dále paušální náhradou hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, to je celkem 5.075,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Jestliže žalovaná nesplní dobrovolně co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. ledna 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu