Dovolatelka namítá, že nebylo prokázáno, že pozemek, který je předmětem
řízení, je totožný s tím pozemkem, který byl přidělen do osobního užívání;
uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ. Je skutečností, že
totožnost přiděleného pozemku s předmětným pozemkem mohla být postavena najisto
například identifikací parcel. Je však třeba zdůraznit, že v občanském soudním
řízení se uplatňuje zásada projednací, což je ve vztahu k dokazování vyjádřeno
v § 120 odst. 1 a 3 OSŘ tak, že účastníci jsou povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání
svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které
byly provedeny. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně pak vyplývá,
že účastníci byli poučeni podle § 119a odst. 1 OSŘ, podle kterého před
skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v
§ 120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné
skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci
vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou
odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a. V dané věci žalovaná
důkaz ke tvrzení, že pozemky nejsou totožné, nenabídla a proto odvolací soud
musel vyjít z provedených důkazů a z toho, co v řízení vyšlo najevo.
Dovolatelka napadá závěr o totožnosti pozemků, ke kterému soudy dospěly na
základě hodnocení důkazů. Podle § 132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své
úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo,
včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocení důkazů je věcí soudu v nalézacím
řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je
toto hodnocení zjevně nepřiměřené. Dovolací soud nepovažuje v dané věci závěr o
totožnosti pozemků za nepřiměřený; pokud žalovaná totožnost zpochybnila, ale
nenavrhla ke svému tvrzení důkazy, vyšel soud ze skutečností které vyšly
najevo, a tyto skutečnosti totožnost pozemků nezpochybnily. Na tom nic nemění
ani údaj o tom, že zastavěná část o výměře 50 m2 nebyla žalované vydána;
správně šlo zřejmě o to, že stavba zřízená na této části nebyla vydána, nicméně
tato nepřesnost nemá na správnost rozhodnutí odvolacího soudu vliv.
Dovolatelka též vyslovuje nespokojenost s postupem soudů v nalézacím
řízení, pokud při zkoumání, zda správní rozhodnutí o přidělení pozemku do
osobního užívání nabylo právní moci, vyšly jen z doložky právní moci rozhodnutí
a blíže nezkoumaly, zda rozhodnutí skutečně v den na něm vyznačený právní moci
nabylo (tedy zda se účastníci skutečně vzdali odvolání). Ani v této části nelze
dovolání přisvědčit. Vyznačení právní moci správního rozhodnutí je svojí
právní povahou veřejnou listinou, která podle § 134 OSŘ osvědčuje nebo
potvrzuje pravdivost určité skutečnosti, není-li dokázán opak (nálezy
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 456/97, III. ÚS 138/2000). Z pravidla, že
důkazní břemeno ohledně určité skutečnosti nese ten, kdo z této skutečnosti
vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, vyplývá, že v dané věci žalobní
břemeno tížilo žalovanou; ta však pouze namítala nepravděpodobnost toho, že by
rozhodnutí v den vydání nabylo právní moci, ale žádné důkazy k tomuto tvrzení,
schopné správnost veřejné listiny vyvrátit, nenabídla. Tvrdila pouze, že ze
spisu vyplývá, že předmětné rozhodnutí bylo doručeno MNV P. K. až po uzavření
dohody o osobním užívání pozemku. K tomu je třeba uvést, že MNV by s nejvyšší
pravděpodobností neuzavřel dohodu o osobním užívání, pokud by neměl k dispozici
rozhodnutí o přidělení pozemku; i když je tedy nelogické, že tentýž den, kdy
byla dohoda uzavřena, zasílá ObNV dvě vyhotovení rozhodnutí zmíněnému MNV,
nelze z této skutečnosti najisto dovodit, že MNV neobdržel rozhodnutí již
dříve.
Lze podotknout, že i pokud by rozhodnutí nabylo právní moci až po uzavření
dohody, nebyl by to důvod pro její absolutní neplatnost; pokud např. státní
notářství zjistilo, že řízení o přidělení pozemku nebylo dosud pravomocně
ukončeno, bylo to důvodem k přerušení řízení o registraci dohody (srov. rozbor
sp. zn. Pls 1/67, publikovaný ve sborníku Nejvyšší soud o občanském soudním
řízení a řízení před státním notářstvím, Praha 1974) a po nabytí právní moci
rozhodnutí registraci nic nebránilo. Nedostatek právní moci rozhodnutí byl
překážkou účinnosti dohody, nikoliv však její platnosti. Opačný přístup by byl
projevem „přepjatého formalismu“. Proto nebylo třeba zabývat se námitkou
žalobkyně, uvedenou ve vyjádření k dovolání, že MNV nebyl účastníkem řízení ve
věci, vedené jeho nadřízeným orgánem (a to v situaci, kdy - na rozdíl od
současného postavení obcí – MNV tvořily jen součást jednotné soustavy národních
výborů jako orgánů státní moci a správy).
Konečně dovolatelka namítá rozpor mezi účelem užívání pozemku uvedeným v
rozhodnutí o jeho přidělení do osobního užívání a v dohodě o zřízení tohoto
práva. Ani skutečnosti uvedené dovolatelkou v této souvislosti nemohou vést ke
zrušení napadeného rozsudku. Zákon platný v době uzavření předmětné dohody
vymezení účelu užívání již v rozhodnutí o přidělení pozemku výslovně
nepožadoval (srov. § 205 odst. 1 ObčZ). Právo osobního užívání pozemků
sloužilo k tomu, aby si občané na pozemcích, ke kterým se právo zřídilo,
mohli vystavět rodinný domek, rekreační chatu nebo garáž anebo zřídit
zahrádku (§ 198 odst. 1 ObčZ). Účel užívání měl být obligatorně uveden až v
dohodě o zřízení práva osobního užívání pozemku (§ 206 ObčZ). Dále je třeba
přihlédnout k tomu, že výstavba zahradních chat nebyla do roku 1976 obecně
závazným právním předpisem upravena (k pozdější úpravě viz § 51 a násl.
vyhlášky č. 83/1976 Sb.), nepochybně však byla možná. Proto pokud v rozhodnutí
o přidělení pozemku do osobního užívání, vydaného 29. 7. 1975, bylo uvedeno, že
pozemek se zřizuje „pro zahrádku“, a v dohodě o zřízení práva osobního užívání
pozemku pak bylo uvedeno, že právo se zřizuje „pro pozemek určený pro rekreaci
a výstavbu rekreačního objektu“, nejsou použité obraty v zásadním rozporu.
Rekreačním objektem byl nepochybně i zahradní domek, který bylo možno na
zahrádce vystavět; pojmy „rekreační chata“ a „rekreační objekt“ nebyly totožné
(viz § 7a odst. 4 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu)
a v dohodě nebylo uvedeno, jak tvrdí dovolatelka, že by šlo o rekreační chatu.
Také zahrádkaření mělo v tehdejším pojetí rekreační funkci. Proto přes užití
různých obratů v obou zmíněných aktech nelze dovodit, že by mezi nimi byl
zásadní rozpor, který by měl za následek neplatnost dohody o zřízení práva
osobního užívání pozemku.
V dané věci žalovaná pozbyla vlastnictví k pozemku za podmínek uvedených v § 6
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Poté k části pozemku
žalované zřídil stát žalobkyni a jejímu tehdejšímu manželovi právo osobního
užívání pozemku. Takový pozemek však nebylo možno oprávněné osobě vydat (§ 8
odst. 4 restitučního zákona) a oprávněné osobě – žalované - za něj měla být na
základě její žádosti poskytnuta náhrada (§ 8 odst. 5 restitučního zákona).
Pouze v případě, že osobní uživatelé (resp. vlastníci, kteří nabyli vlastnické
právo transformací z práva osobního užívání) nabyli právo v zákoně výslovně
uvedenými způsoby, mohla oprávněná osoba uplatnit nárok vůči nim podle § 4
odst. 2 restitučního zákona, podle něhož povinnými osobami jsou též fyzické
osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za
okolností uvedených v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly
věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě
protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob,
pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Vzhledem k zásadě, že restituční
předpisy jsou předpisy zvláštními, které v případech, které upravují, vylučují
použití úpravy obsažené v obecných předpisech (srov. např. rozsudek velkého
senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn.
31 Cdo 1222/2001), je v těchto případech vyloučeno, aby oprávněná osoba
uplatňovala své nároky jiným způsobem. Pokud právo osobního užívání bylo
zřízeno buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě
protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, měla oprávněná osoba postupovat
proti osobnímu uživateli (vlastníkovi) podle § 5 a násl. restitučního zákona
(srov. nález Ústavního soudu zveřejněný pod č. 83/1999 Sb.). Pokud takto
nárok neuplatnila, resp. neuplatnila úspěšně, nemůže se později domáhat ochrany
svého tvrzeného práva podle obecných předpisů s tvrzením, odpovídajícím § 4
odst. 2 restitučního zákona; to platí i pro námitky v řízení, ve kterém
ohledně věci, jíž se režim restitučního zákona týkal vystupuje jako žalovaná.
V dané věci však žalovaná nárok proti osobním uživatelům neuplatnila a věc jí
byla neoprávněně a tudíž neplatně (§ 39 ObčZ) vydána „Místním úřadem v P., P.
K.“, který nemohl být povinnou osobou v případě pozemku, ke kterému bylo
zřízeno právo osobního užívání. Proto nemůže být nyní úspěšná ve sporu proti
bývalým osobním uživatelům.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady
řízení uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i
bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto
nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 151 odst. 1, neboť neúspěšná žalovaná nemá právo na jejich
náhradu a je povinna žalobkyni tyto náklady zaplatit. Ty jsou dány odměnou
advokáta za jeden úkon právní služby, vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 5 písm.
b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5.000,- Kč, a
dále paušální náhradou hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního
tarifu, to je celkem 5.075,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Jestliže žalovaná nesplní dobrovolně co jí ukládá toto rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. ledna 2004
JUDr. Jiří
Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu