22 Cdo 2403/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobce J. H., proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátem,
o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C
32/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci ze dne 19. prosince 2006, č. j. 29 Co 277/2006-148, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
19. prosince 2006, č. j. 29 Co 277/2006-148, a rozsudek Okresního soudu v
Děčíně ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 15 C 32/2000-115, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
listopadu 2005, č. j. 15 C 32/2000-115, pod bodem I. výroku určil, „že
vlastnická hranice mezi nemovitostmi účastníků je dána původním právním vztahem
z roku 1935, tj. body 154-236, 327-2001, 327-2003 a 327-2002, přičemž platí, že
stavební parcela 109/2 a stavební parcela 109/3 se slučuje ke stavební parcele
110, to vše v kat. území P., obec a okres D., zobrazené geometrickým plánem č.
397-137/1999 ze 4. 1. 2000, vypracovaným Ing. P., který je nedílnou součástí
rozsudku“. Pod bodem II. uložil žalovanému, aby v rozsahu tohoto geometrického
plánu vyklidil parcely č. 109/2 a 109/3 a vyklizené předal žalobci. Pod body
III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vytyčil spornou
hranici mezi pozemkem žalobce parc. č. 110 a žalovaného parc. č. 109 podle
geometrického plánu ze 4. 1. 2000, vypracovaného Ing. A. P., a to varianty č.
1, která je totožná s hranicí z roku 1935. Části pozemku parc. č. 109, označené
v tomto geometrickém plánu jako parc. č. 109/2 a 109/3, sloučil s pozemkem
žalobce parc. č. 110 a v návaznosti na rozhodnutí pod bodem I. výroku pak podle
§ 126 ObčZ vyhověl žalobě na vyklizení parc. č. 109/2 a 109/3 žalovaným.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k
odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. prosince 2006, č. j. 29 Co
277/2006-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o
průběhu hranice mezi pozemky účastníků. Uvedl, že z listin katastrálního úřadu
a výpovědi svědka Ing. J. D., vedoucího Katastrálního úřadu v D., vyplynulo, že
v listinách katastrálního úřadu se nenachází žádné rozhodnutí či smlouva, jimiž
by se měnil právní stav zakreslený v katastrální mapě v roce 1935. Žalovaný
nenabyl vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením, neboť neprokázal dobrou
víru o tom, že je jejich vlastníkem. Listiny, jimiž žalovaný dokládal způsob
užívání sporných pozemků, nemohly založit jeho dobrou víru, že mu pozemky
patří. Poukázal na výpověď žalovaného, který uvedl, že schodiště v dolní části
hranice mezi pozemky bylo užíváno oběma účastníky, a nelze tak dovodit, že by
mezi účastníky byla nespornou hranice mezi jejich pozemky, která by probíhala
za tímto schodištěm souběžně se štítovou zdí na parc. č. 110, jak tvrdí
žalovaný, a odkázal zde na výpověď svědkyně M. L., která v dané lokalitě
bydlela dlouhou dobu a uvedla, „že existovalo oplocení dané dřevěným plotem v
místech, kde se nachází stávající oplocení. Schody z místní komunikace vždy
patřily k nemovitosti na parc. č. 110, tvoří přístup k domu žalobce, zatímco
žalovaný má přístup do své nemovitosti zajištěn dalšími třemi možnostmi“.
Sporné pozemky proto žalovaný užívá bez právního důvodu. Dále uvedl, že
„poněkud problematickým se jeví změněný petit žaloby, jak jej okresní soud
pojal do výroku č. I. svého rozsudku, když obsahuje návod na zákres vlastnické
hranice v katastrální mapě, což přesahuje pravomoc soudu“. Podle názoru
odvolacího soudu byl správný původní petit žaloby na určení vlastnictví k
pozemkům parcelních čísel 109/2 a 109/3, vytvořených geometrickým plánem Ing.
P. Odvolací soud posléze dospěl k závěru, že i při této formulaci jde o určení
vlastnického práva ke sporným částem pozemku parc. č. 110 a že žalobě lze takto
vyhovět.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že odvolací soud se nezabýval
námitkou vznesenou v odvolání, „že se v daném případě jedná o konfiskáty a v
této souvislosti nemohl být předložen jako listinný důkaz – příruční
katastrální mapa včetně její zvětšeniny, která zřetelně potvrzuje průběh
vlastnické hranice po přikázání přídělu v roce 1945“, která je vedena tak, jako
v současné katastrální mapě. Příruční katastrální mapa sloužila k provedení
knihovního pořádku podle § 13 odst. 2 zákona č. 90/1947 Sb., o provedení
knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě
některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek, a její originál
je ve správě Státního okresního archivu v Litoměřicích, pracoviště D. Z obsahu
dovolání dále vyplývá, že žalovaný nesouhlasí s tím, že žalobce má naléhavý
právní zájem na požadovaném určení. Žaloba „nemíří k nastolení právní jistoty
na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci“.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání, neboť v daném případě soudy
nerozhodly v rozporu s hmotným právem. Žalobce má naléhavý právní zájem na
určení svého vlastnického práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po
zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O
nesprávné právní posouzení věci se jedná v případě, že odvolací soud na
zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis (případně neaplikoval
právní předpis, který aplikovat měl) nebo správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je v rozporu s hmotným
právem; dovolání je tedy přípustné a je i důvodné.
Dovolatel v řízení opětovně tvrdil, že sporné pozemky byly poválečnými
„konfiskáty“, ohledně kterých došlo k novému vyměření pozemků, které pak byly
přidělovány novým vlastníkům. V této souvislosti došlo k posunům hranic pozemků
a ke změnám v jejich vlastnictví; proto bylo namístě věc posoudit i podle
zákonů upravujících vztahy ke konfiskovaným a posléze přidělovaným pozemkům.
Touto právní námitkou se však soudy nezabývaly, ač byla – byť s různou
intenzitou, resp. určitostí – opakovaně vznášena (viz č. l. 24, 46, 57v.,
naposledy v odvolání na č. l. 121). Tuto námitku vznáší i v dovolání.
Zákon č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran
konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů
vztahujících se na přidělený majetek, se vztahuje na provedení knihovního
pořádku stran majetku konfiskovaného podle
dekretu presidenta republiky ze dne 21. června 1945, č. 12 Sb., o konfiskaci a
urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a
nepřátel českého a slovenského národa, nařízení Slovenské národní rady ze dne
23. srpna 1945, č. 102 Sb. n. SNR, o konfiskování a urychleném rozdělení
zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel slovenského
národa, ve znění nařízení Slovenské národní rady ze dne 14. května 1946, č. 64
Sb. n. SNR, a dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108 Sb., o
konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Nabytí vlastnictví k
přídělu podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nevyžadovalo vklad do
pozemkových knih (R 35/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže se soud prvního stupně ani odvolací soud nijak nezabývaly uvedenou
námitkou a možnou aplikací tohoto zákona, pak za situace, že ze spisu
nevyplývá, že by šlo o námitku zjevně nedůvodnou, nezbývá než konstatovat, že
právní posouzení věci je neúplné a rozsudek tak spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a je dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Žalovaný v rámci své obrany uplatnil též námitku vydržení. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že žalovaný „neunesl důkazní břemeno o vydržení vlastnického
práva“; tento závěr však blíže neodůvodnil. Jeho rozhodnutí je v této části
zjevně pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné – není z něj patrné, o jaké
skutečnosti žalovaný vydržení opíral a jaké úvahy vedly soud prvního stupně k
závěru, že ohledně nich neunesl důkazní břemeno, resp. zda je soud považoval za
právně relevantní.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. července 2005, sp. zn. 29 Odo
318/2003, vyslovil: „Podle standardní rozhodovací praxe soudů je jinou vadou
řízení i to, že odvolací soud rozhodl o věci v rozporu se zásadou vyjádřenou v
ustanovení § 213 odst. 1 OSŘ. Podle tohoto ustanovení odvolací soud není vázán
skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má umožnit odvolacímu
soudu, aby na základě doplněného dokazování mohl dojít k vlastnímu zjištění
skutkového stavu, které bude odlišné od skutkového zjištění, které učinil soud
prvního stupně. Přitom však musí odvolací soud dbát zásady, že nemá soud
prvního stupně nahrazovat a zbavovat účastníka možnosti domáhat se přezkoumání
skutkových a právních závěrů“. Proto tam, kde je rozhodnutí soudu prvního
stupně nepřezkoumatelné, neboť tento soud nerespektoval principy uvedené v
ustanovení § 157 a § 132 OSŘ, nezbývá, než takové rozhodnutí v intencích
ustanovení § 219a odst. 1 písm. b/ OSŘ zrušit (shodně srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek“). Protože odvolací soud postupoval jinak, zatížil řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst.
2 písm. a) OSŘ; k této vadě dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3
OSŘ).
Dovolací soud podotýká, že odvolací soud, aniž by doplnil dokazování anebo
vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (který k otázce vydržení
prakticky žádná skutková zjištění neučinil), sám ve věci rozhodl. Nedostatek
dobré víry žalovaného odvodil především z toho, že stav dobré víry se musí
opírat o snímky pozemkové či katastrální mapy, a že v dané věci tomu tak
nebylo. Dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, se touto otázkou nemůže
blíže zabývat, proto jen podotýká, že tento závěr není v souladu s jeho
konstantní judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, Právní rozhledy č. 2/2000). Dále pak
odvolací soud dovodil, že hranice mezi pozemky byla mezi účastníky spornou,
neboť byla užívána oběma vlastníky, aniž si pro tento závěr sjednal
odpovídající skutkové podklady (lze poznamenat, že žalovaný tvrdil, že právní
předchůdkyně žalobce za užívání vchodu platila – viz č. l. 24).
Za vadu řízení, která mohla mít (a v dané věci i měla) za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je též třeba považovat skutečnost, že řízení bylo vedeno o
určení hranice mezi pozemky. Podle dlouhodobě konstantní judikatury (R 53/1973
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
července 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003, Právní rozhledy č. 24/2004, obsahující
i přehled judikatury k této otázce), žalobní návrh ve sporu o průběhu
objektivně zjistitelné hranice mezi pozemky je třeba formulovat tak, že jde o
určení vlastnictví, příp. o vyklizení, přesně určené části pozemku. Jestliže se
žalobce domáhá určení průběhu hranice mezi pozemky, musí soud žalobce poučit o
nutnosti upravit žalobní návrh tak, aby odpovídal § 126 odst. 1 občanského
zákoníku, příp. žalobě na určení vlastnictví. Dovolací soud sice připustil
výjimečně možnost nezrušit v dovolacím řízení rozhodnutí, kterým byla
stanovena hranice mezi pozemky, o takový případ však v dané věci nemůže jít.
Výrok pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně totiž považuje dovolací soud
za zmatečný; zejména lze odkázat na použité formulace „vlastnická hranice mezi
nemovitostmi účastníků je dána původním právním vztahem z roku 1935“, a
„stavební parcela 109/3 se slučuje ke stavební parcele 110“. První z těchto
formulací je neurčitá a nadbytečná (patrně jde ve skutečnosti o odůvodnění
závěru o určeném průběhu hranice mezi pozemky), druhá překračuje pravomoc
soudu, kterému nepřísluší rozhodovat o slučování parcel.
Dovolací soud odkazuje na výklad k žalobě na určení hranice mezi pozemky a k
vydržení vlastnického práva, obsažený v publikaci: Občanský zákoník. Komentář.
Praha: C. H. Beck, 2008, vydání první, díl první, s. 637, 670 a násl., 702 a
násl., a zejména na judikaturu tam uvedenou.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu