22 Cdo 2406/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila CSc., ve
věci žalobkyně MUDr. E. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému RNDr. Z.
H., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů a o určení členství v družstvu, vedené u Okresního soudu v Blansku pod
sp. zn. 3 C 1123/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 8. března 2004, č. j. 44 Co 176/2002-105, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. března 2004, č. j. 44 Co
176/2002-105, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Blansku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 1.
2002, č. j. 3 C 1123/97-78, rozhodl výrokem pod bodem I. tak, že „řízení, aby
žalovaný se stal výlučným vlastníkem členského podílu SBD M., se zastavuje“,
výrokem pod bodem II. tak, že „žalovaný je povinen na vyrovnání podílů ze
zaniklého společného jmění manželů zaplatit žalobkyni částku 200 245 Kč do
šesti měsíců od právní moci rozsudku“, a výroky pod body III. - V. o nákladech
řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 30.
9. 1983, zaniklo rozvodem ke dni 3. 4. 1995. Za trvání manželství se účastníci
stali společnými nájemci družstevního bytu ve 4. podlaží domu čp. 2096 v B. na
C. ulici, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, a také
společnými členy družstva M., stavebního bytového družstva, se sídlem v B.
Vypořádání členského podílu v bytovém družstvu jako majetkového práva
náležejícího do zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů se domáhala
žalobkyně žalobou podanou u soudu 19. 12. 1997, když uvedla, že probíhá řízení
o zrušení práva společného nájmu účastníků k tomuto bytu a určení, kdo z
účastníků bude byt jako člen družstva dále užívat. Navrhovala, aby vypořádání
bylo provedeno tak, že se stane výlučnou vlastnicí členského podílu bytového
družstva a bude jí uloženo, aby zaplatila žalovanému na vyrovnání vzájemných
podílů částku, kterou ponechala na úvaze soudu. Rozsudkem soudu prvního stupně
ze dne 17. 3. 1999, č. j. 3 C 1107/27-23, který nabyl právním moci dne 14. 5.
1999, bylo rozhodnuto, že se právo společného nájmu účastníků k uvedenému bytu
zrušuje a výlučným nájemcem tohoto bytu se stává žalovaný. Žalobkyně pak při
jednání soudu prvního stupně dne 20. února 2001 uvedla, že mění žalobu tak, aby
„místo slova žalobkyně bude slovo žalovaného“ a soud prvního stupně tuto změnu
připustil. V závěrečném návrhu žalobkyně uvedla, že „na základě rozsudku
Okresního soudu v Blansku sp. zn. 3 C 1107/97 byl výlučným nájemcem a členem
družstva určen RNDr. Z. H., stal se tak vlastníkem celé hodnoty práv a
povinností spojených s užíváním družstevního bytu … proto by měl soud stanovit
hodnotu těchto práv a povinností a konkrétní částku, kterou je žalovaný
povinen na vyrovnání vzájemných podílů žalobkyni vyplatit.“ Podle revizního
znaleckého posudku znalce Ing. R. H., CSc., činila obvyklá cena, za kterou by
bylo možné převést členský podíl spojený s užíváním předmětného družstevního
bytu, částku 790 000 Kč. Na základě kupní smlouvy z 26. 1. 1993, kterou
uzavřela s M. B. a. s., žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl ideální 1/10 k
nemovitostem zapsaným na LV 154 pro obec a k. ú. B. (s účinky vkladu do
katastru nemovitostí ke dni 19. 3. 1993). Notářským zápisem, sepsaným dne 4. 2.
1993, uzavřeli účastníci dohodu o zúžení rozsahu bezpodílového
spoluvlastnictví, podle které „spoluvlastnický podíl“ k předmětným
nemovitostem, které má po vkladu do katastru nemovitostí nabýt žalobkyně podle
kupní smlouvy za kupní cenu 360 000 Kč, nebude předmětem bezpodílového
spoluvlastnictví manželů. Za trvání manželství účastníků bylo na úvěr
poskytnutý žalobkyni na zaplacení kupní ceny spoluvlastnického podílu k
nemovitostem zaplaceno 269 510,53 Kč. Žalovaný sice získal z převodu členského
podílu k družstevnímu bytu v A. v letech 1986-1989 částku celkem 50 000 Kč, ale
neprokázal, že tuto částku „vložil do bytu v B.“
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně žalobou uplatnila kromě
návrhu na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví také návrh na určení, že
„žalovaný je výlučným vlastníkem členského podílu v SBD M.“. Takovému určení
však brání překážka věci rozsouzené. Jestliže bylo rozsudkem ze 17. 3. 1999,
sp. zn. 3 C 1107/99, zrušeno právo společného nájmu účastníků k předmětnému
bytu s tím, že žalovaný se stává jeho výlučným nájemcem, pak právní mocí tohoto
rozsudku bylo zrušeno rovněž společné členství účastníků v družstvu, žalovaný
se stal jeho výlučným členem a také „vlastníkem členského podílu.“ Dále
vypořádal soud prvního stupně „společné jmění manželů“ zaniklé podle § 149
ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb. právní mocí rozsudku
o rozvodu jejich manželství, ovšem podle § 150 ObčZ ve znění před touto
novelou, který upravoval vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Při
rovnosti jejich podílů a s přihlédnutím k tomu, že žalovaný získal členský
podíl v bytovém družstvu v ceně 790 000 Kč a na oddělený majetek žalobkyně
bylo vynaloženo ze společného 269 510,35 Kč, uložil žalovanému, aby na
vyrovnání podílu zaplatil žalobkyni částku 260 245 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci a žalovaný
mimo jiné namítal, že o určení vlastnictví k předmětnému členskému podílu
rozhodnuto nebylo. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. března 2004, č. j. 44 Co 176/2002-105, rozhodl „o vypořádání společného jmění
manželů“ výrokem pod bodem I. tak, že „rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
I. mění tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že se žalovaný se stal
vlastníkem členského podílu u SBD M.“, výrokem pod bodem II. tak, že „ve výroku
II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni na vyrovnání podílů částku 395 000 Kč do 3 měsíců od právní moci
rozsudku,“ výroky pod bodem III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Odvolací
soud změnu rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím bylo zastaveno řízení o
žalobě na určení, odůvodnil tak, že „i ohledně tohoto výroku mělo být
meritorně rozhodnuto, když po formální stránce je správné tvrzení žalovaného,
že tímto výrokem nebylo dosud rozhodnuto“. Nicméně dospěl k závěru, že na
tomto určení není dán naléhavý právní zájem. To proto, že rozsudek o zrušení
práva společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu a určení žalovaného jako
výlučného nájemce tohoto bytu ve spojení s právní úpravou skýtá dostatečný
podklad k tomu, aby nevznikly pochybnosti o tom, který z účastníků je nadále
výlučným členem družstva, což není sporné ani mezi účastníky. Také družstvem
nebyl uvedený rozsudek zpochybněn. Po doplnění dokazování zprávou družstva M. B., které sdělilo, že mu nejsou známy ceny, za které dochází k převodu
členských práv a povinností, považoval i odvolací soud za správnou obvyklou
cenu členského podílu 790 000 Kč. Odvolací soud se shodl se soudem prvního
stupně i v tom, že žalovaný neprokázal vnos ze svých výlučných prostředků na
zaplacení členského podílu v družstvu, když zdůraznil, že naopak není třeba
dokazovat, že věc nebo právo byly pořízeny ze společných prostředků, neboť tato
skutečnost se předpokládá. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud
dospěl k závěru, že pokud dohodou účastníků bylo zúženo jejich bezpodílové
spoluvlastnictví o spoluvlastnické podíly k nemovitostem tak, že půjde o podíly
žalobkyně, které měly být ze společných prostředků teprve zaplaceny, nelze
uvažovat o tom, že společné prostředky vynaložené na zaplacení této kupní ceny
lze vypořádat jako vnos vynaložený ze společného na výlučný majetek žalobkyně. Podle odvolacího soudu by tak dohoda o zúžení společného jmění pozbyla smyslu,
neboť „finančně by mohlo vyjít nastejno, pokud by se vypořádával vnos nebo
podíl (jakoby dohoda nebyla)“, a to i s přihlédnutím k tomu, že by cena
spoluvlastnického podílu mohla být vyšší nebo nižší než v době jeho pořízení. Odvolací soud uzavřel, že věci, o které bylo společné jmění manželů zúženo,
nejsou jeho předmětem, „není ani podstatné, z jakých prostředků byly nabyty a
případný vnos nemůže již být vypořádán.“ Změnil proto rozsudek soudu prvního
stupně tak, že uložil žalovanému, aby zaplatil ,žalobkyni polovinu ceny
„členských práv v družstvu“, t. j.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že není dán naléhavý právní zájem na žalovaném určení.
Poukazuje na to, že žalované určení „nebylo dosud provedeno“, nedošlo tak k
naplnění § 705 odst. 2 ObčZ a k zániku společného členství účastníků v
družstvu. I když stavební bytové družstvo M. B. výlučné členství žalovaného
nezpochybňuje, není vyloučeno, že by tomu tak mohlo být v budoucnu. Kromě toho,
pokud společné členství účastníků v družstvu nezaniklo, nelze vypořádat ani
členský podíl. Dále žalovaný považuje za nesprávné, že cena členského podílu
nebyla odvozena z cen realizovaných převodů členských podílů znalcem konkrétně
označených. Odvolací soud se neměl spokojit se sdělením družstva, že mu
nejsou tyto ceny známy a dokonce jsou mu tajeny. Podle žalovaného jsou ceny
uváděny v dohodách o převodu členských práv a povinností, které jsou družstvu
předkládány. Soud mohl také konkrétní informace o realizovaných převodech
získat od realitních kanceláří. Správně také měly být z ceny členského podílu
odečteny jeho zůstatková hodnota a nesplacený úvěr, neboť jde o závazky k
družstvu, které žalovaný přebírá. Nesprávně také nebyl vypořádán vnos
žalovaného ve výši 37 524 Kč na zaplacení společného členského podílu ve
stavebním bytovém družstvu M. B.,, neboť jde o prostředky, které žalovaný
získal převodem svého členského podílu k družstevnímu bytu v A. Podle
žalovaného bylo prokázáno nepřímými důkazy - finanční situací účastníků v dané
době – že členský podíl v družstvu M. B. nemohli účastníci zaplatit ze
společných prostředků. Žalovaný nesouhlasí s tím, že v řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví nelze vypořádat společné prostředky vynaložené
na spoluvlastnické podíly k nemovitostem, které žalobkyně nabyla do výlučného
vlastnictví na základě dohody o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví. Nic
takového ujednáno nebylo a úvěr, poskytnutý žalobkyni na zaplacení kupní ceny
spoluvlastnického podílu, byl zaplacen ze společných prostředků, kterými jsou
podle všeobecně akceptovaného názoru i výdělky manželů. Žalovaný navrhl, aby
rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se vyjádřila k dovolání tak, že považuje za správný názor odvolacího
soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalovaném určení. Sama výlučné
členství žalovaného v družstvu nezpochybňuje. Za správné považuje také
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, včetně obvyklé ceny členského
podílu v družstvu ve výši 790 000 Kč. Poukazuje na to, že ve věci byly
vypracovány dva znalecké posudky, které se v určení této ceny příliš
nelišily. Ztotožňuje se i s názorem soudu obou stupňů, že žalovaný neprokázal
vnos částky 37 524 Kč z jeho oddělených prostředků na společný majetek.
Považuje za správný závěr odvolacího soudu, že dohodou manželů o zúžení
bezpodílového spoluvlastnictví, podle které konkrétní věc bude pořízena do
výlučného vlastnictví jednoho z nich, znamená, že se tato dohoda týká i
prostředků na takovou věc vynaložených. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo
odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, se dále zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ.
Jak už bylo shora uvedeno, žalobkyně podala žalobu, kterou se domáhala
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jehož přičemž předmětem
učinila členský podíl v bytovém družstvu, souvisící s bytem, jehož se účastníci
za trvání manželství stali společnými nájemci. Jen v rámci tohoto vypořádání
žalobkyně navrhovala, aby soud rozhodl o vlastnictví k členskému podílu a
nešlo o samostatnou určovací žalobu. O tom svědčí i závěrečný návrh žalobkyně
před soudem prvního stupně, v němž uvedla, že o „vlastnictví členského podílu“
bylo již rozhodnuto v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 1107/97 a že je třeba
stanovit konkrétní částku, kterou je žalovaný povinen jí zaplatit na vypořádání
členského podílu, vzhledem k tomu, že stal výlučným nájemcem a členem bytového
družstva. Z toho vyplývá, že žádná určovací žaloba nebyla žalobkyní podána.
Odvolací soud tak nemohl věcně rozhodovat o odvolání žalovaného proti výroku
rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zastaveno, byť pro
nedostatek jiné podmínky řízení, než je neexistence žaloby (§ 79 odst. l a §
103 OSŘ). Z tohoto důvodu byl rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku
zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3
OSŘ).
V další části rozsudku rozhodl odvolací soud o vypořádání majetkového
společenství účastníků jako bývalých manželů, které shodně se soudem prvního
stupně označoval jako společné jmění manželů. Zatímco § 143 a násl. ObčZ
účinný v době od 1. 4. 1964 do 31. 7. 1998 v § 143 a násl. upravoval
bezpodílové spoluvlastnictví manželů, novela občanského zákoníku provedená
zákonem č. 91/1998 Sb., účinným od 1. 8. 1998, upravuje majetkové společenství
manželů v § 143 a násl. jako společné jmění manželů. V projednávané věci jde
správně o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků jako bývalých
manželů. Jejich manželství zaniklo rozvodem ke dni 3. 4. 1995 a zánikem
manželství zaniklo podle § 148 odst. 1 ObčZ i jejich bezpodílové
spoluvlastnictví. Vzhledem k již ustálenému výkladu čl. VIII odst. 2 věty
první zákona č. 91/1998 Sb. Nejvyšším soudem a tomu, že bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků zaniklo dne 3. dubna 1995, je třeba na věc aplikovat
ustanovení ObčZ o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu z 10. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, publikovaný pod R 20/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích
návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky. Tímto právním předpisem je rovněž § 150 ObčZ ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., který upravuje vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Dovolací soud však není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku
odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není
přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li
soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož
sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje § 242 odst. 2 OSŘ (rozsudek Nejvyššího
soudu z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, publikovaný pod R 27/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru ohledně obvyklé
ceny členského podílu v bytovém družstvu a rovněž o tom, že žalovaný
neprokázal vynaložení svých oddělených prostředků na zaplacení členského podílu
v bytovém družstvu. V posouzení těchto otázek je rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutím potvrzujícím a dovolání by proti němu mohlo být přípustné jen podle
§ 237 odst. l písm. c) OSŘ. Přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ totiž
nepřipadá v úvahu, neboť odvolací soud přezkoumával jen jeden rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle § 237odst. l písmene b) OSŘ a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000,
publikovaném pod C 1528, svazek 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, že „v řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a
společných členů bytového družstva, jehož součástí je i hodnota členského
podílu, nelze při stanovení její výše vycházet ze zůstatkové hodnoty členského
podílu ani z hodnoty vypořádacího podílu. Jde o hodnotu, jejíž cena se pro
účely uvedeného řízení stanoví cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno
za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout.“ Od tohoto
rozhodnutí se odvolací soud neodchýlil a pro posouzení otázky obvyklé ceny
členského podílu v bytovém družstvu nepovažuje dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Takovým rozhodnutím nečiní rozsudek odvolacího soudu ani jeho závěr, že
žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně svého vnosu na zaplacení členského
podílu v družstvu M. B. Dovolací soud jen dodává, že v řízení vedeném pod sp.
zn. 3 C 1107/97 žalovaný uvedl, že „členský podíl byl složen ve výši 23.000 Kč,
15 000 Kč jsem měl FKSP, zbytek hotově, jednalo se o společné prostředky“.
Pokud by šlo o náklady na úpravy družstevního bytu, pak nelze přehlédnout, že
šlo o byt v domě náležející do vlastnictví bytového družstva.
Přípustné je podle § 237 odst. l písm. a) OSŘ dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
nevypořádal částku vynaloženou ze společných prostředků na zaplacení
spoluvlastnických podílů k nemovitostem, náležejících do výlučného vlastnictví
žalobkyně.
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 4. 1964, upravil
majetkové společenství manželů jako bezpodílové spoluvlastnictví. Zákon
vycházel v § 148 odst. l a 2 z toho, že bezpodílové spoluvlastnictví zaniká až
se zánikem manželství a za trvání manželství jen soud mohl ze závažných důvodů
k návrhu některého z manželů bezpodílové spoluvlastnictví zrušit. Teprve
novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., účinná od 1. 1.
1992, umožnila modifikaci bezpodílového spoluvlastnictví dohodou manželů, když
v § 143a stanovila, že manželé mohou dohodu rozšířit nebo zúžit zákonem
stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví, dále že mohou vznik
bezpodílového spoluvlastnictví vyhradit až ke dni zániku manželství, a že tyto
dohody vyžadují formu notářského zápisu.
Přes určité počáteční pochybnosti se výklad § 143a odst. l ObčZ ustálil tak, že
zákonodárce měl na mysli zúžení spoluvlastnictví jen k věcem, které by se
předmětem bezpodílového spoluvlastnictví měly stát teprve v budoucnu. Ústavní
soud uvedl nejprve v nálezu z 18. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 86/95, uveřejněném
pod č. 6, svazek 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, že „dohoda podle
ustanovení § 143a občanského zákoníku se může týkat jen majetku nabytého v
budoucnu (tedy po uzavření takové dohody), nemůže však zahrnovat majetek, který
byl nabyt před jejím uzavřením; nelze tedy takovou dohodou zpětně měnit
vlastnictví již jednou nabyté.“ Rovněž v nálezu ze 14. 2. 1996, sp. zn. II.
ÚS 104/95, publikovaném pod č. 8, svazek 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že „novela občanského zákoníku neruší
bezpodílové spoluvlastnictví manželů a také nestanoví žádný jiný způsob jeho
zániku než ten, který je uveden v § 148 odst. l o. z. Podle § 143a odst. l o.
z. se manželé mohou dohodnout pouze o rozšíření nebo zúžení zákonem stanoveného
rozsahu BSM, aniž by je touto cestou mohli odstranit. Také formulace „zákonem
stanovený rozsah BSM“ svědčí o tom, že zákonodárci nejde o odstranění, ale o
zpružnění bezpodílového spoluvlastnictví manželů „pro futuro“. Manželé mohou
budˇsi vyhradit vznik BSM až ke dni zániku manželství a vymezit si tak
majetkovou autonomii během manželství až do okamžiku jeho zániku a s výjimkou
společného majetku ke dni zániku manželství. Mohou však také zákonem stanovený
rozsahu BSM rozšířit nebo zúžit. Z formulace zákona a ze souvislostí této do
formulace vyplývá i tu zaměření ve vztahu k budoucnosti. Toto pojetí podporuje
i požadavek jistoty třetích osob.“ Jak vyplývá ze stanoviska Ústavního soudu ze
dne 10. září 1996, sp. zn. Pl.ÚS-st.-2/96, ve věci odlišného právního názoru
II. senátu ve věci II. ÚS 104/95, publikovaného na internetových stránkách
Ústavního soudu „plénum verifikovalo stanovisko I. senátu ve věci vedené pod
sp. zn. II. ÚS 104/95, dle kterého dohody podle § 143a OZ lze uzavírat jen
ohledně majetku, který má být v budoucnu nabyt.“
V souladu s § 143a odst. l ObčZ mohli manželé uzavřít dohodu o zúžení
bezpodílového spoluvlastnictví, podle které věc (nebo věci) v budoucnu
pořízené z jejich společných prostředků, nabyl jeden z manželů do svého
výlučného vlastnictví. Takto pořízená věc se vůbec nestala předmětem jejich
bezpodílového spoluvlastnictví. Jestliže k této věci bezpodílové
spoluvlastnictví nevzniklo, pak nelze uvažovat ani o tom, že by tímto zúžením
bezpodílové spoluvlastnictví částečně zaniklo. K takové věci nelze vypořádávat
bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Teprve při úplném zániku bezpodílového
spoluvlastnictví, které zpravidla nastává zánikem manželství, tj. rozvodem
nebo smrtí jednoho z manželů (§ 148 odst. 1 ObčZ), lze provést vypořádání podle
zásad vymezených v § 150 ObčZ. Společné prostředky vynaložené na věc
nabytou jedním z manželů na základě dohody o zúžení bezpodílového
spoluvlastnictví se pak vypořádají jako investice společné vynaložené na
oddělený majetek manžela.
Pro daný případ z toho vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že v případě
dohody o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví podle § 143a ObčZ nelze vůbec
uvažovat o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, není správný. Účastníci
uzavřeli dohodu o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví ohledně
spoluvlastnických podílů k nemovitostem (které nebyly v době uzavření této
dohody předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví) tak, že je nabude
žalobkyně. Jestliže za trvání manželství účastníků, které zaniklo rozvodem,
byla kupní cena zaplacená žalobkyní zčásti uhrazena ze společných prostředků,
pak je třeba takto vynaložené prostředky vypořádat podle § 150 ObčZ jako
investice vynaložené ze společného majetku na oddělený majetek žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto zrušen i ve výroku o vypořádání
společného jmění, správně bezpodílového spoluvlastnictví a souvisících
výrocích o nákladech řízení a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2006
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu