22 Cdo 2416/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: a) V. Ř., b) A. Ř., c) A. Ř., a d) V. Ř., všech zastoupených
advokátkou, proti žalovaným: 1) městské části P. zastoupené advokátkou, 2) h.
m. P., zastoupenému advokátkou, a 3) D., s. r. o. zastoupené obecným
zmocněncem, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
4 pod sp. zn. 27 C 328/2002, o dovolání žalované 1) proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č. j. 64 Co 57/2006-132, takto:
Dovolání se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14.
prosince 2005, č. j. 27 C 328/2002-120, ve sporu, v němž se žalobci domáhají
určení svého vlastnického práva k pozemkům specifikovaným v žalobě,
nacházejících se v katastrálním území L., obec P., připustil, „aby na straně
žalované do řízení jako další účastník přistoupil: Česká republika – Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46“.
Vyhověl tím návrhu žalobců odůvodněnému tím, že Česká republika je v příslušném
katastru nemovitostí stále zapsána jako jeden z vlastníků sporných pozemků,
přestože je její vlastnictví pochybné. Svoje rozhodnutí opřel o § 92 odst. 1
občanského soudního řádu (dále „OSŘ“).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované 1) usnesením ze dne
28. února 2006, č. j. 64 Co 57/2006-132, potvrdil usnesení soudu prvního
stupně. Uvedl, že odvolatelka nezpochybňuje účastenství České republiky v
řízení; jde jí jen o posouzení otázky, kdo má v řízení za stát jednat. Odvolací
soud odkázal na § 2 odst. 1 a § 4 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových a neshledal, že by měla v dané věci za
stát jednat jiná jeho organizační složka.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání s námitkou, že jeho
závěry nejsou v souladu se zákonem, „neboť návrh na přistoupení dalšího
účastníka do řízení je podmíněn i tím, že rozhodnutím nebude vytvořen takový
procesní stav, který by bránil soudu pokračovat v řízení, např. z důvodu
nedostatku pasivní legitimace ve sporu“. Dále namítá, že účel přistoupení do
řízení ve smyslu § 92 odst. 1 OSŘ spočívá v odstranění nedostatku věcné
legitimace; proto „nelze v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou tímto
způsobem vytvořit procesní stav, který by bránil v řízení pokračovat, např. pro
nedostatek pasivní legitimace ve sporu“. Dovolatelka dále uvedla, že se soud
nevypořádal s tím, že na listu vlastnictví je uvedena Technická správa
komunikací, jejímž zřizovatelem je hlavní město Praha, a tato organizace
vystupuje v právních vztazích samostatně a není rozhodné zda nakládá s majetkem
státu či nikoliv. Pozemky přešly na základě zákona z majetku státu do
vlastnictví obce, městské části Praha 4. Za daného stavu byl na zjištěný
skutkový stav použit nesprávný právní předpis. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil jak usnesení odvolacího soudu, tak usnesení soudu prvního stupně a věc
vrátil k „novému projednání a rozhodnutí“.
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „Úřad“) ve vyjádření
k dovolání uvádí, že Česká republika zastoupená Úřadem není podle výpisu z
katastru nemovitostí vlastníkem sporných pozemků. Podle jeho evidence nebyl
převod sporných nemovitostí nikdy uskutečněn ani na Úřad, ani na Ministerstvo
financí a nebyl zde ani důvod k takovému převodu. Pozemky do vlastnictví obce
přešly podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí a Úřad se proto domnívá, že ve sporu není pasivně
legitimován.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 písm.
b) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné.
Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník.
Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má
vystupovat na straně žalobce (§ 92 odst. 1 OSŘ).
Soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 OSŘ)
jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem
řízení (§ 19 OSŘ), jestliže by tím ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil
nedostatek své pravomoci (§ 7 OSŘ), věcné příslušnosti (§ 9 OSŘ) nebo překážku
věci zahájené (§ 83 OSŘ) či překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 OSŘ).
Takovému návrhu nevyhoví soud ani tehdy, jestliže není zřejmé, čeho se žalobce
vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na
straně žalovaného), nebo čeho se přistoupivší účastník žalobou domáhá vůči
žalovanému (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalobce), jakož i v
případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup (R 9/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Úvaha, zda tomu, kdo má do řízení vstoupit na místo dosavadního žalovaného,
svědčí pasivní věcná legitimace, se promítá až do výsledku sporu a v rámci
rozhodování podle § 92 odst. 2 OSŘ nemá místo; ani zjevně důvodná námitka,
poukazující na nedostatek pasivní věcné legitimace nového žalovaného, nebrání –
jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky – tomu, aby bylo návrhu na záměnu
účastníků na žalované straně vyhověno (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
února 2004, sp. zn. 20 Cdo 107/2003, publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. C 2511). To platí i pro přistoupení do řízení podle §
92 odst. 1 OSŘ.
V dané věci dovolatelka tvrdí, že přistoupivší účastník není ve věci pasivně
legitimován. Tato skutečnost (je-li dána, k věcné legitimaci se v tomto stadiu
řízení nemůže dovolací soud vyjadřovat) nijak nebrání pokračování v řízení;
žaloba bude proti těm účastníkům, jejichž pasivní legitimace nebude zjištěna,
zamítnuta. V dané věci tedy nic nebránilo vyhovění návrhu na přistoupení
dalšího účastníka na žalované straně, když podmínky vymezené ve shora
citovaných rozhodnutích byly splněny.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto
nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ). O náhradě nákladů
dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci [§ 243d odst. 1)
OSŘ].
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,
předseda senátu