ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce E.
S., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem v Příbrami
III, Komenského náměstí 289, proti žalované České republice – Ministerstvu
obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, za účasti vedlejší účastnice na straně
žalované AIR STATION s. r. o., se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 1013/14,
identifikační číslo osoby 284 10 513, o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 118/2009, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2011, č. j. 28 Co 646/2010-212, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované jsou povinny
společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně
žalobce JUDr. Jaroslavy Žákové.
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1.
července 2010, č. j. 16 C 118/2009-163, určil, že živičné plochy na pozemcích
parc. č. 452/117, 452/255, 452/259 a 452/157, v katastrálním území a obci S.,
zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště
Příbram na LV č. 244, jsou součástí těchto pozemků a jejich vlastníkem je
žalobce (výrok I.). Dále rozhodl o vrácení soudního poplatku a o náhradě
nákladů řízení (výrok II. a III.). Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem pozemků, na nichž právní
předchůdce žalované v minulosti vybudoval záložní letiště Příbram – Dlouhá
Lhota. Letiště tvoří mimo jiné vzletová a přistávací dráha včetně dráhy
pojezdové a spojovacích drah, vše se živičnými povrchy, a dále travnatý zelený
pás. Letiště bylo vybudováno i na pozemcích ve vlastnictví jiných osob, žalobce
je ale majoritním vlastníkem pozemků. Dne 4. 11. 2011 uzavřel žalovaný se
společností AIR STATION s. r. o., kupní smlouvu ve znění dodatku z 2. 3. 2012,
s právními účinky vkladu práva k 14. 11. 2012, na jejímž základě prodal této
společnosti letiště Příbram. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vybudování
vzletové a přistávací dráhy pro letadla je pouze zpracováním povrchu pozemku a
jeho zpevněním a z občanskoprávního hlediska není stavbou. Jde o součást
pozemků ve vlastnictví žalobce, a nemůže být proto samostatným předmětem
občanskoprávních vztahů. Krajský soud v v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
17. února 2011, č. j. 28 Co 646/2010-212, rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích I. a III. potvrdil, ve výroku I. s tím, že živičné plochy
představují část vzletové a přistávací dráhy letiště, a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právními závěry soudu
prvního stupně, že stavební úpravy plochy letiště, spočívající ve vybudování
vzletových a přistávacích drah, jsou součástí pozemků a nejsou samostatnými
věcmi ve smyslu občanskoprávním. Část vzletové a přistávací dráhy, která se
nachází na pozemcích žalobce, je založena pod úrovní terénu, její podloží tvoří
10 - 20 cm vysoká vrstva štěrkopísku, na ní je 20 – 25 cm silná vrstva makadamu
a na ní 10 cm vysoká vrstva štěrku polévaného živicí. Nepřisvědčil žalované, že
by vzletové a přistávací dráhy měly být posuzovány obdobně jako pozemní
komunikace a uvedl, že podle zákona o pozemních komunikacích a zákona o
civilním letectví není letadlo vozidlem a dráha ke vzletům a pro přistávání
letadel není pozemní komunikací. V zákoně o civilním letectví není žádné
ustanovení, které by umožňovalo zřídit věcné břemeno nezbytné pro výkon
vlastnického práva k letecké stavbě tak, jak je možnost zřízení věcného břemene
upravena v § 17 odst. 2 (dříve odst. 3) zákona o pozemních komunikacích. Ustanovení § 30a zákona o civilním letectví upravuje zřízení věcného břemene
pro provozování letiště k letištnímu pozemku, na němž se nachází letiště nebo
jeho část, za účelem provozování letiště, a jde tedy o věcné břemeno funkčního
využití pozemku jako letiště, nikoli o určení věcného břemene k umístění nějaké
stavby v občanskoprávním smyslu. Nelze dovodit, že by zákonodárce počítal s
odděleným vlastnictvím vlastníka pozemku a vlastníka letecké stavby tak, jako
je tomu u vlastnictví stavby pozemní komunikace (s výjimkou účelové komunikace)
a vlastníka pozemku, na kterém je tato stavba postavena. Aby stavba
posuzovaných drah představovala nemovitou věc, tj.
stavbu pevným základem
spojenou se zemí, musela by být samostatnou věcí, nikoli součástí věci jiné. Tak tomu v daném případě není, neboť stavební úpravy plochy letiště funkci
pozemků letiště podporují a vylepšují, a jejich odstraněním by pozemky plnily
svoji funkci nadále, i když na nižší úrovni a méně kvalitně. Není ani právně
významné, že vzletové a přistávací dráhy letiště jsou výsledkem stavební
činnosti a tudíž leteckými stavbami ve smyslu stavebního zákona, které byly
kolaudovány ve stavebním řízení příslušným stavebním úřadem spolu s ostatními
leteckými stavbami.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o. s. ř.“), a uvedla, že uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam
spatřuje v řešení otázky, zda je vzletová a přistávací dráha letiště
samostatnou věcí ve smyslu § 119 odst. 2 občanského zákoníku, či nikoli, a
tudíž, zda může být předmětem občanskoprávních vztahů. Má za to, že vzletové a
přistávací dráhy splňují všechny předpoklady pro to, aby byly ze stavebně -
technického hlediska považovány za samostatnou věc (stavbu) ve smyslu
občanskoprávním. Jestliže soud stavebně-technický charakter dráhy posoudil sám,
aniž provedl znalecké dokazování, zatížil řízení vadou. Za nesprávný považuje
rovněž závěr, že součástí pozemků ve vlastnictví žalobce jsou živičné plochy,
neboť živice (dvouvrstvý asfaltový beton) představuje pouze jednu z vrstev, z
nichž se vzletové a přistávací dráhy skládají a nelze ji posuzovat odděleně od
vrstev ostatních, jak učinil odvolací soud. Má za to, že vzletové a přistávací
dráhy jsou stejného charakteru jako pozemní komunikace a jako takové by měly
být i posuzovány. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil ani skutečnost,
že zákon o civilním letectví striktně rozlišuje pojem vlastník letiště a
vlastník letištního pozemku. Jestliže by vzletové a přistávací dráhy byly
součástí pozemku, došlo by ke splynutí těchto pojmů a s ohledem na velký počet
vlastníků pozemků pod letištěm, by pak provozování a nakládání s letištěm
nebylo účelné, lépe řečeno téměř nereálné. Domnívá se, že odvolací soud měl
vzít rovněž v úvahu, že od roku 1966, kdy bylo letiště postaveno, až doposud,
se současní vlastníci pozemků nedomáhali svých práv jako vlastníci letiště a
vlastnictví žalované nezpochybňovali, učinili tak až po uzavření kupní smlouvy
se společností AIR STATION s. r. o. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu je věcně
správný, dovolání žalované považuje za nepřípustné a má za to, že otázku
vlastnického práva k nemovitostem, tedy k pozemku a jeho součásti, nelze
posuzovat podle zákona o pozemních komunikacích, ani podle zákona o civilním
letectví, nýbrž výhradně podle § 119 a § 120 obč. zák. Navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl. V průběhu dovolacího řízení podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 10. prosince
2012 společnost AIR STATION s. r. o. vstoupila do řízení na straně žalované
jako vedlejší účastnice; přípustnost jejího vstupu nebyla žádným z účastníků
zpochybněna (§ 93 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou zákonem. 404/2012 Sb.). Uvedla, že se žalovanou uzavřela 4. 11. 2011
kupní smlouvu ve znění dodatku z 2. 3. 2012 s účinky vkladu práva ke dni 14. 11. 2012, jejímž předmětem je Letiště Příbram (specifikované pozemky a stavby v
obci a k. ú. D., v obci a k. ú. D., a v obci a k. ú. S.).
K dovolání se
vyjadřuje tak, že souhlasí s argumentací dovolatelky, jež uvedla v dovolání a
má za to, že v praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka právní povahy
letiště a vlastníka letiště jako soukromoprávního subjektu. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání není důvodné. Za zásadní považuje dovolací soud vyřešení
otázky, zda dráha ke vzletům a přistávání letadel je samostatnou věcí, odlišnou
od pozemku, na němž se nachází.
Podle § 119 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský
zákoník), věci jsou movité nebo nemovité (odstavec 1). Nemovitostmi jsou
pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (odstavec 2).
Podle § 120 občanského zákoníku součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy
náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (odstavec 1).
Stavba není součástí pozemku (odstavec 2).
Podle § 36 odst. 1 písm. a) zák. č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně
a doplnění živnostenského zákona (dále jen zákon o civilním letectví), je
leteckou stavbou a) dráha ke vzletům a přistávání letadel bez zřetele na její
stavebně technické provedení, b) dráhy a plochy určené k pohybům a stáním
letadel souvisejícím s jejich vzlety a přistáváním bez zřetele na jejich
stavebně technické provedení a c) stavba sloužící k zajištění leteckého
provozu.
Podle citovaného ustanovení zákona o civilním letectví je jakákoliv dráha
určená ke vzletům a přistávání letadel „leteckou stavbou“, a to bez ohledu na
její stavebně technické provedení. Leteckou stavbou je tedy i dráha, která
nevznikla stavební činností. Pojem „letištní stavba“, tak jak ho upravuje zák.
o civilním letectví, proto nelze zaměňovat se stavbou ve smyslu občanskoprávním
(§ 119 odst. 2 a § 120 odst. 1, 2 občanského zákoníku). Stavbou v
občanskoprávním smyslu se totiž rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak ji
chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti
je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně
práva vlastnického, nikoli součást jiné věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 2901). V
posuzovaném případě tvoří podle skutkových zjištění soudu odvolacího i soudu
prvního stupně vzletovou a přistávací dráhu vrstva štěrkopísku, vrstva makadamu
a vrstva štěrku polévaného živicí (živičný povrch). Tato skutková zjištění
učinily soudy na základě nesporných tvrzení obou účastníků a posouzení takového
skutkového stavu nezáviselo nezbytně na odborných znalostech. Soudy proto
nebyly povinny posoudit tyto okolnosti prostřednictvím odborného znaleckého
posudku. Předmětné pozemky, na kterých se takto upravená vzletová a přistávací
dráha nachází, jsou označeny jako „ostatní plocha“ se způsobem využití „ostatní
dopravní plocha“. Podle bodu 2 přílohy k vyhlášce č. 26/2007 Sb., kterou se
provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru
nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů,
(katastrální vyhláška), je pozemkem s využitím jako „ostatní dopravní plocha“ i
„letiště“. V případě pozemku, jehož povrch byl zpracován (položením tří vrstev
stavebního materiálu) tak, aby sloužil jako dráha ke vzletům a přistávání
letadel, proto nejde o stavbu z pohledu občanskoprávního. Vzletová a přistávací
dráha zde jako součást letiště představuje pouze zpracování povrchu pozemku,
tedy jeho určitou kvalitu. Nemůže být současně pozemkem a stavbou ve smyslu
občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní
režim či osud; nelze ji od pozemku oddělovat, např. samostatně (odděleně jednu
od druhé) převádět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 1999, sp.
zn. 2 Cdon 1414/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 1/2000 na str. 35
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2002, sp. zn. 22 Cdo
1911/2000).
Dráhu ke vzletům a přistávání letadel nelze posuzovat ani jako pozemní
komunikaci ve smyslu § 2 odst. 1, 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, neboť se nejedná o dopravní cestu určenou k užití silničními a
jinými vozidly a chodci. Zákon o civilním letectví nerozlišuje (na rozdíl od §
17 odst. 1, 2 zákona o pozemních komunikacích) vlastnictví pozemků pod dráhou
ke vzletům a přistávání letadel od vlastnictví samotné dráhy tak, aby se na
vzletovou a přistávací dráhu dalo pohlížet jako na samostatný předmět právních
vztahů. Takovýto závěr nevyplývá ani z ustanovení § 30a zákona o civilním
letectví, kde je upravena možnost zřídit prostřednictvím soudu věcné břemeno
pro provozování letiště k letištnímu pozemku, na němž se letiště nachází. Zákon
o civilním letectví ani v tomto ustanovení nedefinuje vzletovou a přistávací
dráhu jako samostatnou věc (stavbu) odlišnou od pozemku, na kterém se nachází a
lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném zákonném ustanovení
jde o „věcné břemeno funkčního využití pozemku jako letiště, nikoliv o určení
břemene k umístění stavby v občanskoprávním smyslu“. Na projednávaný případ
proto nelze aplikovat závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.
října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, publikovaného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2007.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není
dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly
dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst.
2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo zamítnuto a úspěšný
žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a
představují odměnu advokátky za jeho zastoupení v dovolacím řízení za jeden
úkon – sepis vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly
stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském
soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp.
zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve
Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhrada nákladů řízení je představována odměnou
ve výši 1.000,- Kč stanovenou podle § 6, § 9 odst. 1, § 7 bod 3, § 11 odst. 1
písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb.,
neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č.
486/2012 Sb.), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a 21 %
náhradou daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 273,- Kč,
celkem tedy 1.573,- Kč. Lhůta a místo plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149
odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované dobrovolně, co jim
ukládá toto rozhodnutí, je žalobce oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí
nebo exekuci.
V Brně dne 30. července 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu