22 Cdo 2419/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalovanému V. K., zastoupenému
Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, o vydání věci,
vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 67/2010, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. ledna 2012, č.
j. 7 Co 2705/2011-250, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. ledna 2012, č. j. 7
Co 2705/2011-250, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Písku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. června 2011,
č. j. 4 C 67/2010-169, rozhodl, že žalovaný je povinen vydat žalobci automobil
zn.: Škoda typu: Octavia 1,9 TDI, SPZ 1AC 8576, první registrace: 03/2008, VIN:
TMBHS21Z682139927, č. technického průkazu UC661721, a to do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 27. ledna 2012, č. j. 7 Co 2705/2011-250, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů.
Podstata věci spočívá v tomto: Z. K. zpronevěřil žalobci předmětné vozidlo; za
tento skutek byl odsouzen v trestním řízení, a žalobci bylo rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 49 T 15/2010, v adhezním řízení
přiznáno právo na náhradu škody proti tomuto pachateli. Automobil mezitím na
základě několika smluv měnil držitele; vlastnické právo však na nové
nabyvatele, z nichž posledním byl žalovaný, nepřešlo. Odvolací soud přihlédl k
tomu, že v adhezním řízení byla pravomocně žalobci přiznána náhrada škody
spočívající v hodnotě předmětného vozidla, jehož vydání se žalobce po žalovaném
domáhá vlastnickou žalobou podle § 126 obč. zák. Uzavřel, že v případě
úspěšného uplatnění práva na náhradu škody ve výši hodnoty věci zadržované,
nelze již požadovat její vydání. Žalobce tak fakticky zvolil uplatněním škody v
adhezním řízení finanční náhradu za protiprávně zadržovaný automobil před
vydáním věci. Pokud by žalobě podle § 126 odst. 1 obč. zák. bylo vyhověno,
dostalo by se žalobci dvojího plnění, a došlo by tak k bezdůvodnému obohacení.
Proto žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování věci podle § 159a odst. 4 o.
s. ř. nebral v úvahu otázky s tímto ustanovením spojené, a to zejména
totožnost účastníků řízení a totožnost předmětu řízení, neboť jen v případě, že
jsou zde shledány důvody totožnosti účastníků řízení a totožnosti předmětu
řízení, lze ve spojení s § 159a odst. 4 hovořit o závaznosti pravomocného
rozhodnutí v trestním řízení. V trestním řízení byla žalobci přiznána náhrada
škody za předmětný automobil a v občanskoprávním řízení soud prvního stupně
žalobci přiznal právo na vydání předmětného automobilu. Jedná se tak o dvě
rozdílné věci, o majetkovou škodu způsobenou žalobci trestným činem odcizením
předmětného vozidla a o vydání vozidla osobou odlišnou od pachatele trestného
činu. Jedná se o dva zcela odlišné nároky.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné.
Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva
neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji
neprávem zadržuje (§ 126 odst. 1 obč. zák.).
Škoda je majetková újma vyjádřitelná v penězích. Újma je charakterizována
zánikem nebo oslabením právního vztahu v neprospěch některých nebo všech jeho
subjektů (viz např. Luby, Š.: Prevencia a zodpovednosť v občianskom práve.
Bratislava 1958, díl I., s. 274). Proto již svémocným odnětím držby věci (resp.
její zpronevěrou) vzniká jejímu vlastníkovi škoda; její náhrady se může domáhat
zpravidla až v případě, že nemůže uplatnit právo na vydání věci (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 2194/2011).
Právo na náhradu škody má vlastník nejen v případě, že věc již zanikla, ale i v
případě, že nemůže uplatnit právo na její vydání např. proto, že neví, kdo věc
drží, kde se nachází, apod. Uplatněním práva na náhradu škody však jeho
vlastnické právo nezaniká, stejně jako nezaniká jeho právo na vydání této
věci. Pokud je později úspěšně uplatní, vznikne mu – jak správně uvedl i
odvolací soud – bezdůvodné obohacení na úkor toho, kdo mu škodu nahradil (§ 451
a násl. obč. zák.); půjde o plnění, jehož právní důvod odpadl (toto obohacení
se však nutně nemusí týkat celé částky poskytnuté na náhradu škody, která může
zahrnovat i nemožnost věc po určitou dobu užívat a podobné nároky). Jde o tzv.
konkurenci nároků. Tato skutečnost však nemůže mít za důsledek zánik práva na
vydání věci; bude muset vydat bezdůvodné obohacení tomu, na jehož úkor jej
získal. K této otázce viz podrobně publikaci „Ochrana vlastnictví a držby v
občanském zákoníku“. Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2005, s. 85 a násl.).
Jestliže tedy odvolací soud dospěl k názoru, že úspěšné uplatnění nároku na
náhradu škody poskytnutím peněžní náhrady má za následek zánik práva vlastníka
žádat vydání věci, za jejíž neoprávněné zadržování byla náhrada škody přiznána,
spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 2) písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu