28 Cdo 2194/2011

28 Cdo 2194/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana

Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci

žalobkyně L. H., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze

2, Sokolská 60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se

sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o vydání věci, eventuálně o zaplacení částky,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 127/2004, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2011, č. j.

22 Co 509/2010-371, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, č. j. 22 Co 509/2010-371,

se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 7. 2010, č. j. 17 C 127/2004-330,

zamítl žalobu, již se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaná shledána povinnou

jí vydat 172.400,- USD, 16,- USD ve dvoudolarových bankovkách, 20.000,- Kč,

řetěz z 18-ti karátového zlata o délce 63 cm a váze 184 gramů, dvě směnky za

dlužníkem Jánem Fabianem v hodnotě 35,000.000,- Kč a 70,000.000,- Kč, obchodní

a účetní doklady žalobkyně i obchodní a účetní doklady společnosti GREEN LION,

s.r.o., eventuálně, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni 174.000,- USD

a 105,704.000,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Žalobkyně svůj nárok vymezila jako náhradu škody, respektive vydání či vrácení

movitých věcí a finanční hotovosti, které jí byly odňaty při domovní prohlídce

v jejím domě, nebyly vráceny, přičemž ani nejsou zahrnuty v seznamu věcí, které

policie v rámci domovní prohlídky sepsala a odvezla. Obvodní soud se důkladně

zabýval námitkami žalobkyně poukazujícími na její osobu poškozující počínání

policejních orgánů. Učiněná skutková zjištění jej pak vedla k závěru, že nárok

žalobkyně je možno posoudit podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za

škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a

jejich činnosti (notářský řád), tedy jako nárok z odpovědnosti státu za

nesprávný úřední postup. Předmětná domovní prohlídka nebyla učiněna v souladu s

trestním řádem, postup policie představuje nesprávný úřední postup, a je tak

možno zvažovat odpovědnost státu za toto pochybení. Žalobkyni se však

navrženými a provedenými důkazy nepodařilo prokázat, že by uváděné věci či

položky vlastnila, a stejně tak nebylo prokázáno, že by se předmětné věci či

finanční hodnoty v den domovní prohlídky v domě nacházely a že by policisté

tyto věci a peněžní částky z domu odnesli (vznik škody a příčinnou souvislost).

K odkazu žalobkyně na aplikovatelnost § 136 o. s. ř. v projednávané věci soud

poznamenal, že nebylo-li prokázáno, že došlo ke škodní události (tj. odnětí či

ztrátě věci), nelze určit výši škody postupem dle § 136 o. s. ř. I když byla

existence některých položek do jisté míry prokázána (americké dolary v

hotovosti), nelze uzavřít, že by se tyto položky nacházely v předmětném domě a

že v souvislosti s prováděním domovní prohlídky byly z domu odneseny,

nezahrnuty do protokolu a nevráceny. Tyto úvahy tedy vedly soud k zamítnutí

žaloby jako nedůvodné.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž

je rozsudkem ze dne 17. 2. 2011, č. j. 22 Co 509/2010-371, potvrdil a rozhodl o

náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že nárok žalobkyně není

na místě posuzovat jako nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. z

titulu nesprávného úředního postupu při provádění domovní prohlídky. Žalobní

tvrzení i petit žaloby jednoznačně směřují k tomu, aby byly uvedené věci

žalobkyni vydány, pouze pro případ, že to nebude možné, žalobkyně eventuálním

petitem požaduje peněžitou náhradu za své věci. Žaloba v daném případě je tedy

žalobou na vydání věci, jež se opírá o jiné hmotněprávní ustanovení, než žaloba

na zaplacení peněžitého plnění z titulu náhrady škody, čemuž odpovídá i okruh

rozhodujících skutečností, jež žalobkyně musí tvrdit a dokazovat. Odvolací soud

tedy poučil žalobkyni dle § 118a odst. 2 o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení,

kdo u sebe její věci zadržuje (tedy zda označené věci byly použity Policií ČR

pro účely trestního řízení, nebo zda si je jednotliví policisté ponechali pro

svou osobní potřebu). Pokud by byly věci zabaveny v rámci domovní prohlídky a

použity pro účel trestního řízení, aniž by byly zahrnuty do protokolu o domovní

prohlídce, šlo by ze strany policie o exces, nicméně stále v rámci jednání

orgánů činných v trestním řízení, a odpovědnou osobou by byl stát. Jestliže by

však věci odcizili pro své potřeby jednotliví policisté provádějící prohlídku,

bylo by je třeba pokládat za zloděje a žalobu směřovat přímo proti jednotlivým

osobám. Nařkla-li žalobkyně ve svém odvolání opakovaně policisty ze spáchání

trestného činu, napadaje přímo konkrétní osoby, naznačuje tím, že se nejednalo

o odnětí pro účely trestního řízení, ale za účelem obohacení jednotlivých

policistů. Za těchto okolností by byli povinni k vydání věcí přímo konkrétní

policisté. Jelikož žalobkyně přes poučení odvolacím soudem nedoplnila v

naznačeném směru skutečnosti rozhodné pro posouzení, kdo má být osobou

žalovanou, nezbývá, než žalobu pro neunesení důkazního břemene zamítnout. Soud

dále podotknul, že vázanost soudu žalobou nelze chápat jako povinnost doslovně

převzít do rozhodnutí žalobcem formulovaný petit. Je-li z vylíčení

rozhodujících okolností zřejmé, čeho se žalobce domáhá, je povinností soudu

formulovat výrok tak, aby jeho slovní vyjádření odpovídalo příslušným

ustanovením hmotného práva a bylo materiálně vykonatelné. V daném případě je

pak zjevné, že žalobkyně požadovala vydání věcí a finanční náhrady se domáhala

pouze pro případ, že by to nebylo možné, a jedná se tedy o klasickou

reivindikační žalobu dle § 126 obč. zák. Správným přitom není názor žalobkyně,

že nelze vindikovat peníze, nejsou-li známa čísla jednotlivých bankovek, neboť

jejich individualizace je možná i jinak, nedošlo-li ke smísení s jinými věcmi

téhož druhu. Je tak rozhodující, že žalobkyně jednoznačně požadovala vydání

peněz.

Pokud by vydání peněz podle hmotného práva nebylo možné, a žalobkyně svá

tvrzení nezměnila tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o náhradu škody, musela by

být žaloba zamítnuta, poněvadž by se domáhala něčeho, na co podle hmotného

práva nemá nárok (nedostatečně individualizovaných druhově určených věcí). S

ohledem na uvedené tedy odvolací soud věcně správný rozsudek soudu prvního

stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost

pokládá za danou ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost

ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka zdůraznila, že ze

strany policie došlo k naprosto zásadním pochybením při provádění domovní

prohlídky, jež nejenže dovolatelku připravila o majetkové hodnoty, ale ztěžují

jí i unesení důkazního břemene. Za daných okolností je dle dovolatelky

spravedlivé, aby důkazní břemeno ohledně tvrzení, že při domovní prohlídce

nedošlo k odcizení předmětných věcí, nesl stát. Dovolatelka odkázala na

ustanovení Ústavy, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy na ochranu

lidských práv a základních svobod upravující ochranu jednotlivce ve vztahu k

výkonu státní moci. Byl-li to právě stát, kdo žalobkyni způsobil škodu, měl by

v daném případě být aplikován spíše důkazní standard „přiměřené

pravděpodobnosti“, jenž je v některých případech aplikován i v rozhodovací

praxi ESLP a Nejvyššího správního soudu. Dovolatelka dále zmínila nález

Ústavního soudu ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98, z nějž lze

abstrahovat úvahu, že je ústavně nekonformní nepřiznat žalobkyni právo na

náhradu škody z důvodu neunesení důkazního břemene, když příčiny vzniku škody

je nutné hledat na straně státu, nikoliv na straně žalobkyně. Názor odvolacího

soudu, že důkazní břemeno tíží za každé situace žalobce, bez ohledu na míru

spoluúčasti státu na tom, že je žalobce nemohl unést, opomíjí základní účel

civilního řízení vyjádřený v § 1 o. s. ř. (spravedlivá ochrana práv a

oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, čestnému

plnění povinností a úctě k právům jiných osob). S ohledem na tyto argumenty

formulovala dovolatelka otázky zásadního právního významu, a to, zda v situaci,

kdy stát „nezákonným postupem“ způsobí žalobci škody a fakticky mu znemožní v

plném rozsahu unést důkazní břemeno, mají být na žalobce státem kladena stejně

přísná kritéria unesení důkazního břemene jako v běžných kausách, a dále, zda

lze v civilním řízení dle okolností případu aplikovat důkazní standard

„přiměřené pravděpodobnosti“.

Dovolatelka dále označila za účelové hodnocení žaloby odvolacím soudem

jako žaloby vindikační, přičemž se odvolací soud formalisticky opíral o

argument, že se žalobkyně domáhala v petitu žaloby „vydání“ peněz a nikoliv

„zaplacení“ finančních částek zmizelých při domovní prohlídce. Z logiky věci

plyne, že vydáním požadovaných obnosů měla dovolatelka na mysli jejich

zaplacení. Americké dolary i české koruny mají funkci oběživa, neuvedla-li

dovolatelka v žalobě čísla jednotlivých bankovek, pak je zřejmé, že se nemohlo

jednat o vindikační žalobu. Dovolatelka připomněla, že dle judikatury soud není

otrocky vázán petitem žaloby, požadavek vyjádřený v § 79 odst. 1 o. s. ř., aby

bylo ze žaloby patrno, čeho se žalobce domáhá, nedává základ pro přísně

formalistické pojetí žaloby. Na podporu tohoto názoru dovolatelka odkázala na

nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3137/09 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.

zn. 22 Cdo 4649/2008.

Za vymykající se logice zdravého rozumu označila dovolatelka závěry odvolacího

soudu odlišující jednání policistů představující exces z jejich strany

přičitatelný státu a jejich kriminální počínání, jež státu klást k tíži nelze.

Za otázku zásadního právního významu pokládá dovolatelka, zda stát nese

odpovědnost i za případný trestněprávní exces policistů při domovní prohlídce

či nikoliv, tedy kdo je v daném případě pasivně věcně legitimován. Zásadní

právní význam dovolatelka přikládá i otázce výkladu ustanovení § 49 odst. 5

zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, upravujícího odpovědnost

státu za škody způsobené policií či policistou.

Dovolatelka dále vyjádřila nesouhlas s postupem odvolacího soudu, jenž ji

vyzval k označení konkrétního subjektu, který má chybějící věci u sebe, čímž ji

de facto požádal, aby měla nadpřirozené věštecké schopnosti, respektive, aby

soudu sdělila informace, jimiž z logiky věci nemůže disponovat. Dle dovolatelky

je na místě, aby se v projednávané věci Nejvyšší soud vyslovil k otázce vztahu

vindikační žaloby dle § 126 obč. zák. a žaloby na náhradu škody, jež byla

odvolacím soudem zcela opomenuta, a posoudil, zda žalobu, v níž se žalobkyně

domáhá vydání blíže nespecifikovaných peněz majících charakter oběživa, lze

posuzovat jako vindikační. Předestřená argumentace vedla dovolatelku k návrhu,

aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek

odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím

poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl

odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu

přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce

zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována

rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena

jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)

a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

V daném případě lze na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat z

otázky vztahu nároku na vydání věci a nároku na náhradu škody, s níž se

odvolací soud vypořádal způsobem odchylujícím se od závěrů již dříve

vyslovených v judikatuře Nejvyššího soudu, jež však není na místě pomíjet ani v

nyní projednávané věci.

Předně je třeba připomenout, že je zcela souladné s hmotným i procesním právem

(i zásadou procesní ekonomie), domáhá-li se žalobkyně svým žalobním návrhem

vydání věci a pro případ, že tomuto nároku nebude možné vyhovět, požaduje

zaplacení peněžní částky. Žalobní návrh v projednávané věci, tak jak byl

zachycen i v zamítavém výroku rozsudku soudu prvního stupně, zjevně vyjadřoval

zájem žalobkyně na tom, aby jí bylo vydáno to, co jí dle jejích tvrzení bylo

zcizeno v důsledku žalované přičitatelného nesprávného úředního postupu,

eventuálně aby jí byl zaplacen peněžní ekvivalent odcizených věcí. Kvalifikoval-li odvolací soud nárok prve uvedený jako nárok z titulu

vlastnického práva, jemuž s ohledem na rozsah tvrzených a dokazovaných

skutečností nelze vyhovět, aniž by se současně zabýval opodstatněností druhého

nároku dle žalobních tvrzení evidentně uplatňovaného jako nárok na náhradu

škody, pak jeho posouzení věci nemůže obstát jako správné. Nejvyšší soud přitom

již dříve zdůraznil, že předpokladem úspěšnosti žaloby na vydání věci je kromě

prokázané existence vlastnického práva žalobce ke dni rozhodnutí soudu i

okolnost, že žalovaný věc neoprávněně k tomuto okamžiku skutečně drží. V

případě, že právě z tohoto důvodu žalobě na ochranu vlastnického práva vyhovět

nelze, zůstává vlastníku věci možnost domáhat se náhrady škody spočívající v

tom, že ten, kdo věc neoprávněně zadržoval, vlastníka o věc po určitou dobu

připravil, čímž mu způsobil škodu. Žaloba, jíž se při neúspěšnosti vindikační

žaloby vlastník věci domáhá alespoň peněžité náhrady, nemá již charakter

vlastnické žaloby, neboť není způsobilým prostředkem k opětovnému uchopení

držby a obnovení výkonu vlastnických oprávnění k předmětné věci; její smysl

spočívá v zajištění náhrady (kompenzace) za porušení vlastnického práva, a jde

proto o žalobu na náhradu škody, která má reparační funkci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000). Úspěšnosti eventuálně uplatněného nároku na peněžitou náhradu přitom nebrání,

je-li vindikační nárok uplatňován způsobem vykazujícím nedostatky bránící jeho

úspěšnosti, je-li z daných okolností zřejmé, že nepřichází v úvahu, aby žalobce

s nárokem na vydání věcí uspěl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

14. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5184/2008). Nemůže-li tedy být věc vrácena

vlastníku, pak se může uplatnit nárok z odpovědnosti za škodu vzniklou tím, že

věc již nelze vydat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003,

sp. zn. 25 Cdo 1232/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4771/2007). I v případě, že odvolací soud v projednávané věci měl za

to, že primárně uplatněný žalobní návrh má charakter nároku na vydání věci,

jemuž nelze pro nesplnění základních předpokladů úspěšnosti reivindikační

žaloby vyhovět, nebylo přiléhavé, aby bez dalšího žalobu zamítl. Za těchto

okolností bylo třeba posoudit důvodnost eventuálně uplatněného nároku na

zaplacení peněžité částky z titulu náhrady škody, jehož uplatnění podanou

žalobou ostatně odvolací soud sám v rámci svého posouzení opakovaně

konstatoval.

Nelze přitom ovšem zcela přisvědčit argumentaci dovolatelky, dle níž odvolací

soud přistupoval k žalobě přehnaně formalisticky, hodnotil-li dle formulace

„vydání“ jí uplatněný primární návrh jako žalobu vindikační, ač mělo jít v

podstatě o poskytnutí náhrady škody. Již skutečnost, že žalobkyně se nedomáhala

pouze finančních částek, ale i blíže specifikovaných cenných papírů a movitých

věcí, mohla vybízet k úvaze, že se domáhá faktického vrácení toho, co jí dle

jejích tvrzení bylo odňato v průběhu domovní prohlídky, což se ostatně nikterak

nevymyká ani jejím skutkovým tvrzením. Přestože tedy primární žalobní návrh

znějící na „vydání“, a to nejen peněžitých částek (u nichž - ani přes zjevnou

problematičnost individualizace - nelze vyloučit uplatnění nároku na jejich

vydání – srov. Spáčil J.: Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2.

vyd., 2005, s. 46), ale i cenných papírů a movitých předmětů mohl dát vzniknout

pochybnostem, zda se žalobkyně domáhá ochrany svého vlastnického práva či

náhrady škody, eventuálně uplatněný žalobní návrh na „zaplacení“ měl soud

jednoznačně směrovat ke zkoumání podmínek vzniku odpovědnosti za škodu,

shledal-li, že v daném případně nejsou splněny podmínky pro vyhovění

vindikačnímu nároku, přičemž takový závěr by měl být učiněn až na základě

dostatečně zjištěného skutkového stavu a po odstranění vad žaloby spočívajících

v nedostatečné specifikaci požadovaných věcí.

Nezabýval-li se odvolací soud opodstatněností nároku uplatněného z titulu

náhrady škody, není přiléhavé, aby se nyní v rámci dovolacího přezkumu Nejvyšší

soud zabýval námitkami týkajícími se tohoto nároku. Bude na odvolacím soudu,

aby se v dalším řízení vypořádal i s námitkami vážícími se k posouzení

předpokladů úspěšnosti nároku na náhradu škody, tedy i k otázce pasivní věcné

legitimace a předpokladům unesení důkazního břemeně ohledně rozhodujících

skutečností. K odvolacím soudem předestřené úvaze týkající se rozlišení případů

přičitatelnosti protiprávního jednání policistů jim samým a státu však je možno

podotknout, že se v zásadě nejeví být vybočující z dosavadní rozhodovací praxe

Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp.

zn. 28 Cdo 2699/2010).

Protože však právní posouzení věci odvolacím soudem považoval Nejvyšší soud za

nesprávné, shledal dovolání důvodným, podle § 243b odst. 2, části věty za

středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,

o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v

tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. listopadu 2012

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v.

r.

předseda senátu