22 Cdo 2438/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího
Zrůsta ve věci žalobce L. J., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) V.
K., 2) Ing. K. P., 3) V. Ch., zastoupenému advokátem, a 4) J. Ch., o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 192/2003, o
dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. října
2006, č. j. 31 Co 276/2006-171, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5
300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky.
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedených
pozemků o výměře 27 m², v níž zasahují jeho stavby do pozemku v podílovém
spoluvlastnictví žalovaných; tvrdil, že vlastnictví pozemků vydržel.
Okresní soud Praha-východ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
září 2005, č. j. 3 C 192/2003-136, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobce L.
J., je vlastníkem části pozemku č. 226/1, k. ú. S., obec S., a to pozemků
vzniklých z původního pozemku 226/1 dle geometrického plánu Ing. P. S. č.
234-91/2005 ze 4. 7. 2005 schváleného Katastrálním úřadem pro S. dne 13. 7.
2005 pod č. 2260/2005, a to nově označených č. parc. 2/4, č. 226/5, 436, 2/5, o
celkové výměře všech takto nově vzniklých a označených pozemků 27 m², vše
katastrální území S., obec S., nyní zapsaných na LV č. 396 pro obec Sluhy v
katastru nemovitostí vedeném katastrálním úřadem P.“. Výrokem pod bodem II
rozhodl, že „geometrický plán je součástí rozsudečného výroku“, výrokem pod
bodem III. rozhodl o nákladech řízení, a výrokem pod bodem IV. rozhodl „pokud
jde o návrh na určení, že rozhodnutí Okresního úřadu, Pozemkový úřad P., kterým
byl vydán pozemek č. 226/1 k. ú. S., obec S. je v části vydání pozemku č. parc.
226/1-díl a o výměře 5,5 m², části pozemku č. parc. 226/1-díl b o výměře
11,7 m² a části pozemku č. parc. 226/1-díl c o výměře 8,7 m², tedy
celkové části pozemku č. parc. 226/1 o výměře 25,9 m² to vše k. ú. S. a
obec S., nyní zapsáno na LV č. 396 pro k. ú. S. a obec S. v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P., že je neplatné se v této části na
základě zpětvzetí návrhu zastavuje“. Zjistil, že žalovaní jsou podílovými
spoluvlastníky pozemkové parcely č. 226/1 a žalobce je vlastníkem stavební
parcely č. 2/3 se stavbami umístěnými na tomto pozemku. Pozemek č. 2/3 získali
do vlastnictví právní předchůdci žalobce v roce 1958, a pokud poté žádali o
povolení přestavby původních přístřešků na zděnou kolnu a na garáž a posléze na
stavbu propanbutanové nádrže, neměli pochybnosti, že se stavby nacházejí na
pozemku v jejich vlastnictví. Až z geometrického zaměření provedeného v roce
2001 bylo zjištěno, že drobné stavby žalobce částečně, ve výměře 27 m²,
přesahují do pozemku žalovaných. Konstatoval, že žalobce i jejich právní
předchůdci byli ze subjektivního i objektivního hlediska přesvědčeni, že
zmíněné drobné stavby stojí na pozemku, který získali smlouvou z roku 1958.
Uzavřel, že právní předchůdci žalobce, resp. žalobce, vydrželi vlastnické právo
ke sporným pozemkům; jde o jejich „malý díl“ a jeho vydržení není v rozporu s
dobrými mravy. Pokud jde o žalobcův návrh na určení neplatnosti výše uvedeného
rozhodnutí pozemkového úřadu, řízení zastavil, neboť žalobce vzal návrh v této
části zpět.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného 3)
rozsudkem ze dne 3. října 2006, č. j. 31 Co 276/2006-171, výrokem pod bodem I.
rozsudek soudu prvního stupně „v části, kde se žalobce domáhal určení
vlastnictví k pozemku parc. č. 436 v k. ú. S., vytvořeného geometrickým plánem
Ing. P. S., č. 234-91/2005 ze dne 4. 7. 2005, schváleného Katastrálním úřadem
pro S., Katastrální pracoviště P. dne 30. 7. 2005 pod č. 2260/2005“ zrušil a
řízení v této části zastavil. Výrokem pod bodem II. rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení;
jinak jej v napadené části potvrdil. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Doplnil dokazování, v aplikaci na daný případ odkázal na
judikaturu, a pokud jde o vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům,
ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 3) dovolání s tím, že
napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Namítá,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a že
řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí.
Odvolací soud přes zásadu neúplné apelace prováděl v rozporu s § 205a
občanského soudního řádu („OSŘ“) dokazování, a to přes řádné poučení ze strany
soudu prvního stupně ve smyslu § 119a odst. 1 OSŘ. Dále namítá, že v řízení
před soudem prvního stupně „byla porušena rovnost zbraní“, neboť při jednání 9.
12. 2004 byl právní zástupce dovolatele soudkyní omezen v kladení dotazů;
nestandardním v této souvislosti bylo předvolání justiční stráže a její
přítomnost při jednání za účelem „hlídání“ právního zástupce. Nesprávnost
právního posouzení věci dovolatel spatřuje ve výkladu dobré víry soudem, kterou
žalobce ohledně držby pozemků neprokázal. Uvádí, že dobrá víra není
presumována, ale vydržitel ji musí prokázat; žalobce svoji dobrou víru
objektivním způsobem neprokázal, založil ji pouze na výpovědi své a svojí
právní předchůdkyně, tedy pouze na subjektivních důkazech, nepodpořených důkazy
jinými. Na takových důkazech nelze stavět rozhodnutí zasahující do základního
práva na vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel
dále v podrobnostech z hlediska držby a dobré víry analyzuje rozhodující
skutkové okolnosti. Vadou rozhodnutí soudů obou stupňů, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí, dovolatel spatřuje v tom, že nebylo prováděno
dokazování ohledně způsobu využití předmětných pozemků. Uzavírá, že rozhodnutí
soudu není vykonatelné v části týkající se pozemků „č. parc. 2/4 a 2/5“ proto,
že chybí jejich označení jako pozemků stavebních. Navrhuje, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání je založeno na subjektivním
postoji žalovaného 3), nikoliv na stanoviscích dalších žalovaných. Mezi
účastníky nemohlo dojít k porušení „rovnosti zbraní“, neboť ze strany žalobce
nejde o ozbrojený konflikt. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O
rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto
ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v
dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných
v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání, nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by
činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Při doplnění dokazování postupoval odvolací soud v souladu s § 213 a s § 213a
OSŘ; jeho rozhodnutí navíc neobsahuje výklad uvedených ustanovení a není tu
nic, co by z tohoto hlediska činilo napadený rozsudek rozhodnutím po právní
stránce zásadním (§ 227 odst. 3 OSŘ). To platí i o tvrzených vadách při postupu
soudu prvního stupně (omezení kladení dotazů, přivolání justiční stráže).
Těmito tvrzeními by bylo možnost zabývat jen v případě přípustného dovolání,
jinak se tyto vady řeší žalobou pro zmatečnost (§ 229 odst. 3 OSŘ).
Dovolání nelze připustit ani pro řešení hmotněprávních otázek.
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo
právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je
oprávněná (§ 130 odst. 1 OSŘ). Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré
víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v
nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu č. C 1068). Z těchto hledisek je zřejmé, že napadené rozhodnutí není
zásadním, neboť posouzení dobré víry je do značné míry věcí individuálního
posouzení, rozhodnutí soudů nejsou zjevně nepřiměřená a pokud jde o presumpci
dobré víry, vycházejí z jasného znění zákona.
Většina námitek uplatněných v dovolání má skutkový charakter. Problematika
hodnocení důkazů se týká skutkových zjištění, zpochybnění tohoto hodnocení se
děje prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 OSŘ a pro
skutkové otázky nelze dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ připustit; to
platí i pro skutková zjištění učiněná na základě neúplného dokazování. Dovolací
soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem,
přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického
myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo
možno hodnotit více způsoby neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalovaného 3) bylo odmítnuto a
úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu
vznikly a představují odměnu advokátky za jeho právní zastoupení v dovolacím
řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle § 5 písm. b), § 10 odst.
3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částku 5 000,- Kč a dále paušální náhradu
hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., celkem tedy 5 300,- Kč. Lhůta a místo k
plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný 3) dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je
žalobce oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu