22 Cdo 245/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. K., b) Mgr. L. P., a c) PaedDr. J. Š.,
všech zastoupených advokátem, proti žalovanému S. a. s., zastoupenému
advokátem, jako obecným zmocněncem, o zřízení věcného břemene, vedené u
Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 783/2004, o dovolání žalobců proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005, č. j. 27 Co
287/2005-60, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005, č. j. 27 Co
287/2005-60, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 12. ledna 2005, č. j.
12 C 783/2004-41, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k
dalšímu řízení.
Žalobci uvedli, že žalovaný S. a. s., „pro případ, že žaloba nebude
úspěšná z důvodu nedostatku pasivní legitimace, je označen druhý žalovaný T. I. C. C. R. a. s., a pro případ, že žaloba nebude úspěšná z důvodu nedostatku
pasivní legitimace, je označen třetí žalovaný B. T. s. r. o.,“ zřídil v roce
2001 na základě územního rozhodnutí z téhož roku na jejich pozemcích parc. č. 462/5 a 440/2 v k. ú. a obci B. stavbu podzemního telekomunikačního vedení,
aniž s nimi uzavřel dohodu o zřízení věcného břemene podle § 91 odst. 3 zákona
č. 151/2000 Sb., telekomunikačního zákona (dále „telekomunikační zákon“). Požadovali, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit jim „náhradu za vše, co získal
z bezdůvodného obohacení výkonem práva“, a aby soud zřídil „za náhradu
navrhovatelům věcné břemeno podzemní komunikační sítě na pozemcích navrhovatelů
ve prospěch žalovaného.“ Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“)
usnesením ze dne 15.6.2004, č. j. 12 C 783/2004-13, žalobce vyzval, aby ve
lhůtě 20 dnů ode dne doručení výzvy doplnili chybějící náležitosti podání a
odstranili jeho neurčitost tak, že jednoznačně uvedou, kterou osobu žalují a
jakou částku bezdůvodného obohacení požadují, přesné znění návrhu na zřízení
věcného břemene, a to koho věcným břemenem zatížit, ve prospěch koho má být
zřízeno a v jakém rozsahu, co má být jeho obsahem. Poučil je také, že nebude-li
podání řádně opraveno a doplněno, bude odmítnuto. Žalobci ve stanovené lhůtě v
podání ze dne 12. 7. 2004 uvedli, že jako žalovaného označují S. a.s., že
požadují, aby jim zaplatil každému stejný díl peněžité částky rovnající se
jednorázové náhradě za zřízení věcného břemene vedení podzemní telekomunikační
sítě na jejich pozemcích ve prospěch žalovaného S. a.s. a „zaplacení užitků z
bezdůvodného obohacení ve výši 2% z částky, kterou je povinen žalobcům
zaplatit, počítanou ode dne zahájení stavby“. Dále navrhli, aby soud zřídil
věcné břemeno vedení podzemní komunikační sítě na jejich pozemích ve prospěch
žalovaného, spočívající v právu zřízení a provozování podzemní telekomunikační
sítě, vstupu nebo vjezdu v souvislosti se zřízením a provozováním
telekomunikační sítě, kácení dřevin a zaplacení jednorázové náhrady za jeho
zřízení. Usnesením z 15. 9. 2004, č. j. 12 C 783/2004-24, soud prvního stupně
odmítl žalobu v části, „v níž se žalobci domáhají rozhodnutí, kterým soud
rozhodne, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, každému stejný díl,
peněžitou částku, rovnající se výši jednorázového náhrady za zřízená věcného
břemene ve prospěch žalovaného, spočívajícího ve vedení pozemní telekomunikační
sítě na pozemcích č. parc. 462/5 a 440/2 k. ú. B., a to s užitky z bezdůvodného
obohacení ve výši 2% za rok z částky, kterou je povinen žalobcům zaplatit ode
dne zahájení stavby.“ Shodný návrh na zaplacení peněžité částky učinili žalobci
i v podání z 16. 9. 2004, doručeném soudu prvního stupně 17. 9. 2004, avšak
namísto zřízení věcného břemene požadovali, aby žalovaný stavbu vedení podzemní
telekomunikační sítě z jejich pozemků odstranil. Soud prvního stupně
usnesením z 17. 9. 2004, č j.
Dalším usnesením ze dne 12. 1. 2005, č. j. 12 C 783/2004-41 (v záhlaví
uvedeno, že ve věci zřízení věcného břemene) soud prvního stupně řízení
zastavil, že „po právní moci usnesení bude spis postoupen Č. t. ú. se sídlem v
P. 9, S. 219“ a dále rozhodl o vrácení soudního poplatku a nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci zřízení věcného břemene
na pozemcích žalobců pro stavbu telekomunikační sítě zřízené žalovaným není
dána pravomoc soudu podle § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou pro vedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o.s.ř.“),
a proto muselo být řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastaveno. Věc postoupil
Č. t. ú., kterému přísluší rozhodovat podle § 95 telekomunikačního zákona ve
sporech ze vztahů vyplývajících z tohoto zákona, nestanoví-li zákon jinak,
přičemž „ohledně smlouvy o věcném břemeni včetně náhrad za takové břemeno“ jiný
orgán určen není (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 10. 7.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2000).
Krajský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 30. 8. 2005,
č. j. 27 Co 287/2005-60, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmět
sporu se týká zřízeného podzemního vedení telekomunikační sítě žalovaným na
dotčených pozemcích žalobců podle § 90 odst. 1 telekomunikačního zákona a
uzavření dohody o zřízení věcného břemene za úhradu podle § 91 odst. 3 téhož
zákona, přičemž rozhodování sporů podle zákona o telekomunikacích, nestanoví-li
tento zákon jinak, přísluší podle § 95 bod 1 písm. c) tohoto zákona do
působnosti Úřadu, tj. Č. t. ú., zřízeného podle § 3 zákona o telekomunikacích.
Pokud žalobci namítají, že požadují také vydání bezdůvodného obohacení z titulu
nevyplacení jednorázové náhrady za věcné břemeno, pak z obsahu spisu vyplývá,
že soud prvního stupně již usnesením z 15. 9. 2004, č. j. 12 C 783/2004-24,
žalobu v této části odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost uplatňují podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uvedli, že jak ze
skutkového stavu vylíčeného v žalobě, tak z odvolání proti rozhodnutí soudu
prvního stupně, vyplývá, že žalovaný nesplnil povinnosti dané mu
telekomunikačním zákonem, platným v době zahájení stavby, a dále nesplnil svou
povinnost předcházet při své činnosti hrozícím škodám. Rozhodovat ve sporech z
odpovědnosti za škodu způsobené vlastníkům pozemků dotčených stavbou podzemního
telekomunikačního vedení je v pravomoci soudů. Soud se proto měl návrhem věcně
zabývat a rozhodnout spor mezi účastníky o odpovědnosti za škodu způsobenou
jednáním žalovaného. Soudy se dostatečně nezabývaly charakterem právního vztahu
mezi držitelem telekomunikační licence a vlastníkem nemovitosti dotčené
telekomunikační stavbou. Zákon o telekomunikacích, je sice veřejnoprávní
normou, která upravuje vztah mezi držitelem telekomunikační licence a
vlastníkem pozemku, avšak k tomu, aby mohl držitel licence zřídit svou stavbu,
nestačí jen veřejnoprávní titul, nýbrž musí mít i titul soukromoprávní – dohodu
o zřízení věcného břemene s vlastníkem dotčené nemovitosti, uzavřenou před
zahájením stavby (§ 91 odst. 3 telekomunikačního zákona). V případě že nedojde
k dohodě, má držitel licence z titulu veřejnoprávní normy možnost prosadit svůj
záměr bez ohledu na vlastníka dotčené nemovitosti, a to návrhem na vyvlastnění
podaným u příslušného stavebního úřadu. Tuto možnost mu však zákon skýtá jen do
doby zahájení stavby. Zřídí-li však stavbu bez zmíněného soukromoprávního
titulu (dohody o zřízení věcného břemene), případně dalšího veřejnoprávního
titulu (vyvlastnění) nahrazujícího prokazatelně odepřený soukromoprávní titul,
ztratil v daném vztahu své nadřazené postavení. Je pak na vlastníku dotčené
nemovitosti, jaký způsob obrany proti nezákonnému postupu zvolí. Žalobci
požadovali, aby dovolací soud vyslovil závazný právní názor, že soud prvního
stupně nemůže odmítat „alternativní uvádění žalovaných“, neboť žalobcům nebylo
v době podání žaloby známy skutečnosti, na základě kterých mohlo dojít ke změně
vlastníka podzemního telekomunikačního vedení, když žalovaný tvrdí, že vedení
prodal jiné společnosti, také žádají, aby dovolací soud vyslovil, že žalobu o
vydání bezdůvodného obohacení nelze postoupit stavebnímu úřadu. Navrhli, aby
dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že žalobci v průběhu řízení o umístění stavby
telekomunikačního vedení na jejich pozemcích nepodali žádné námitky. O uzavření
dohody o zřízení věcného břemene se žalobci se žalovaný, zastupující
společnost T. C. C. R. a. s., která zřídila a provozuje podzemní
telekomunikační vedení na pozemích žalobců, usiloval, avšak vzhledem k tomu, že
jedna ze spoluvlastnic pozemků zemřela, a pro neshodu ohledně výše náhrady za
věcné břemeno, k uzavření dohody nedošlo. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo
jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal a rozhodl o dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009, který nabyl účinnosti
1. 7. 2009, (dále „o.s.ř.“), neboť napadené rozhodnut bylo vydáno před tímto
datem (čl. II. bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle § 239 odst. 2 písm.
a) o.s.ř dovolání přípustné, Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení ve
smyslu § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle § 7 odst. 1 o.s.ř. soudy projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z
občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních
vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly
jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona. Pro rozsudek i pro
usnesení je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1, § 167 odst.
2 o.s.ř.).
Podle § 103 o.s.ř. soud přihlíží kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny
podmínky, za nichž může jednat ve věci. Mezi podmínky řízení patří i podmínka
pravomoci soudu ve věci jednat a rozhodnout. Pokud tato podmínka splněna není,
jde o takový nedostatek podmínky řízení, který je neodstranitelný.
Podle § 104 odst. 1 o.s.ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který
nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-
li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o
zastavení řízení příslušnému orgánu.
Aby soud mohl podle § 103 o. s. ř. zkoumat, zda je dána jeho pravomoc ve věci
jednat a rozhodovat, musí podání obsahovat stanovené náležitosti a musí být
srozumitelné a určité, aby bylo zřejmé o jakou věc jde. Není-li tomu tak,
předseda senátu vyzve účastníka k opravě nebo doplnění v určené lhůtě a poučí
ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Pokud přes výzvu není podání
řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat,
soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním
soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto
následcích musí být účastník poučen (§ 43 odst. 1, 2 o.s.ř.).
V daném případě soud prvního stupně žalobce usnesením ze dne 15. 6. 2004, č. j.
12 C 783/2004-13, jak už shora uvedeno, k opravě a doplnění jejich podání
postupem podle § 43 odst. 1 o.s.ř. vyzval. Na základě jejich podání z 12. 7.
2004 pak podání zčásti odmítl usnesením ze dne 15. 9. 2004, č. j. 12 C
783/2004-24, a usnesením ze 17. 9. 2004, č. j. 12 C 783/2004-23, připustil
změnu žaloby tak, že namísto zřízení věcného břemene se žalobci domáhají
vyklizení nemovitostí (svých pozemků). Jak vyplývá z doručenek na č. l. 28
spisu, přímo žalobcům bylo 15. 11. 2004 doručeno toliko usnesení o připuštění
změny žaloby (č. j. 12 C 783/2004-23) poté, co 24. 9. 2004 bylo soudu doručeno
podání z téhož dne, kterým odvolali plnou moc udělenou původně V. S. Soud
prvního stupně jednal ve věci 12. 1. 2005 a u tohoto jednání byl přítomen
zástupce žalobců JUDr. V. L., podle předložené plné moci udělené mu žalobci 24.
9. 2004. Při tomto jednání soud prvního stupně vyhlásil usnesení, kterým řízení
zastavil, s tím, že po právní moci bude „spis“ postoupen Č. t. ú. se sídlem v
P. Z takto popsaného průběhu řízení je zřejmé, že ačkoliv soud prvního stupně
připustil změnu žaloby ze zřízení věcného břemene na vyklizení pozemků, přesto
posuzoval pravomoc soudu ve věci zřízení věcného břemene, které však již
žalobci nepožadovali. To přehlédl i odvolací soud (který nezval ani v úvahu, že
ke dni jeho rozhodování byl již zákon č. 151/2000 Sb. zrušen zákonem č.
127/2005 Sb., o elektrotechnických komunikacích, který nabyl účinnosti 1. 5.
2005). Vycházel také nesprávně z toho, že žaloba byla zčásti již pravomocně
odmítnuta usnesením ze dne 15. 9. 2004, č. j. 12 C 783/2004-24.
Z uvedeného vyplývá, že aplikace § 7 odst. 1 a § 103 odst. 1 o.s.ř. odvolacím
soudem nebyla správná, neboť otázku pravomoci soudu posuzoval ve vztahu k věci,
která však po změně žaloby již nebyla předmětem řízení (nebyla žalobci
uplatněna). Dovolací soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil, a protože se
důvod nesprávnosti vztahuje i na usnesení soudu prvního stupně, bylo zrušeno i
jeho rozhodnutí a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst.
2, 3 o.s.ř.).
Soud prvního stupně doručí žalobcům k rukám jejich zástupce usnesení z 15. 9.
2004, č. j. 12 C 783/2004-24. Teprve až bude najisto postaveno, o jakou věc,
resp. věci, v řízení jde, může otázku pravomoci soudu znovu posuzovat. Žalobci
také v dovolání uvedli, že jim v době podání žaloby nebyly známy skutečnosti,
které vedly ke změně vlastníka podzemního telekomunikačního vedení. Jejich
námitkou se dovolací soud nezabýval, neboť podle § 243c o.s.ř. pro dovolací
řízení neplatí ustanovení § 92 o.s.ř. (přistoupení účastníka nebo záměna
účastníků) ani § 107a o.s.ř. (procesní nástupnictví k návrhu účastníka na
základě převodu práva, k němuž došlo po zahájení řízení).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu