22 Cdo 2455/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) R. K., a b) D. K., zastoupených advokátkou, proti žalovanému
J. D., zastoupeného advokátem, o zřízení věcných břemen, vedené u Okresního
soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 496/96, o dovolání žalobců proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2006, č. j. 12 Co 85/2004-131, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2006, č. j. 12 Co 85/2004-131,
a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. listopadu 2003, č. j. 5 C
496/96-123, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu
řízení.
Žalobci uvedli v žalobě ze dne 20. května 1996, že jsou bezpodílovými
spoluvlastníky domu čp. 32 na pozemku parc. č. 51/3 a pozemku parc. č. 1310 v
k. ú. L. V restitučním řízení podle zákona o půdě měl žalovaný získat „okolní
pozemky“ a žalobci se proto také v tomto řízení domáhali zřízení věcných
břemen, která by zajistila užívání jejich nemovitostí. Okresní úřad v T. jim
však restituční rozhodnutí z 29. 3. 1996 doručil až na jejich žádost s
vyznačenou doložkou právní moci. Proti tomuto rozhodnutí se žalobci odvolali,
ale z opatrnosti se domáhají zřízení věcných břemen i rozhodnutím soudu. Podle
přiloženého geometrického plánu žalobci používají vodu ze studny umístěné na
pozemku parc. 1312/8 v k. ú L. a jediná příjezdová cesta k jejich nemovitosti
od parc. 1122 je přes parc. č. 1312/2 v k. ú. L. Rovněž nemohou parkovat svoje
auto jinde, než „jak je vyznačeno v geometrickém plánu“. Žalobci navrhli, aby
soud vydal rozsudek dále uvedeného znění:
I. „Určuje se, že žalobci jsou oprávněni bráti a čerpati vodu ze
studny na parcele č. 1312/8 v L., a to vodovodním potrubím vedeným ze studny
na p. č. 1312/8 přes p. č. 1312/11 k čerpacímu zařízení v domě čp. 32 tak, jak
je toto věcné břemeno vyznačeno na geometrickém plánu č. zak. 77-44/93 ze dne
24. 11. 1993, který je součástí tohoto rozhodnutí. S právem braní a čerpání
vody je spojeno právo přístupu k této studni na p. č. 1312/8 za účelem oprav a
údržby studny. Náklady spojené s údržbou a opravami studny ponesou žalobci.
Žalobci budou za zřízení věcného břemene platit žalovanému roční částku 1000,-
Kč, vždy nejpozději do 31. 12. každého roku, počínaje právní mocí rozsudku.
II. Žalobci jsou oprávněni užívat k příchodům, odchodům, příjezdům a
odjezdům osobním automobilem příjezdovou cestu o šířce 3 m vedenou od p. č.
1122 přes p. č. 1312/2 v k. ú. L. na p. č. 1312/10 tamtéž, vyznačenou na
geometrickém plánu č. zak. 77-44/93 ze dne 24. 11. 1993, který je součástí
tohoto rozhodnutí. Náklady spojené s údržbou cesty ponesou žalobci. Žalobci
jsou povinni za zřízené věcné břemeno platit žalovanému částku 300 Kč ročně,
vždy do 31. 12. každého roku, počínaje právní mocí rozsudku.
III. Žalobci jsou oprávněni užívat k parkování osobního automobilu
parcelu č. 1123/2, vyznačenou jako parkoviště na geometrickém plánu č. zakázky
77-44/93 ze dne 24. 11. 1993, která vznikla zaměřením a oddělením od původní
parcely č. 1312/2, která je ve vlastnictví žalovaného, přičemž geometrický plán
je součástí rozhodnutí. Náklady spojené s údržbou parkoviště ponesou žalobci.
Žalobci jsou povinni za zřízené věcné břemeno platit žalovanému částku 200,- Kč
ročně, vždy do 31. 12. každého roku, počínaje právní mocí rozsudku.
Žalovaný je povinen práva žalobců vyplývající ze shora uvedených
oprávnění trpět.“
V podání z 15. 10. 1998 žalobci uvedli, že v mezidobí převedli
„nemovitost“ na své dcery H. V. a Ing. P. K. a že půjde tedy o nástupnictví na
straně žalobce. Podáním ze 4. 11. 1998 sdělily H. V. a ing. P. K., že původní
žalobci na ně převedli „nemovitosti zapsané na LV č. 167 pro k. ú. a obec L.“ a
že tím vstupují do řízení namísto žalobců. V dalším podáním z 12. 4. 2000
uvedly, že mění návrh tak, aby odpovídal tomu, že geometrický plán, na který
bylo v žalobě poukazováno, není dosud v katastru nemovitostí vyznačen.
Soud prvního stupně při jednání 18. 4. 2000 změnu žaloby připustil a rozsudkem
ze dne 25. 4. 2000, č. j. 5 C 496/1996-96, takto změněnou žalobu H. V. a Ing.
P. K. zamítl s odůvodněním, že věcné břemeno může soud zřídit jen podle § 142
odst. 3 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) při zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví nebo podle § 135c odst. 3 ObčZ při vypořádání neoprávněné
stavby.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání podle občanského soudního
řádu (dále“OSŘ“) ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
(hlava I. bod 15 této novely), usnesením ze dne 31. 7. 2003, č. j. 12 Co
527/2000-114, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že jen samotným převodem
nemovitostí došlo k procesnímu nástupnictví na straně žalobců. Uložil soudu
prvního stupně, aby o návrhu H. V. a Ing. P. K. rozhodl podle § 92 odst. 2 OSŘ
a v dalším řízení jednal jako s účastníky řízení s těmi osobami, které podle
uvedeného rozhodnutí účastníky budou. Dále odvolací soud shledal, že žaloba
trpí vadou, která ji činí neprojednatelnou. Zatímco podle obsahu žaloby se
žalobci domáhají zřízení věcného břemene, pak ze znění petitu nevyplývá, že by
soud měl zřídit konkrétní věcné břemeno, neboť je formulován tak, jako by
žalující straně šlo o přiznání existujícího práva, a to i přes skutečnost, že v
další části petitu je uvedeno, že by o zřízení věcného břemene za náhradu jít
mělo. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 OSŘ
žalující stranu vyzval k upřesnění žaloby. Dále odvolací soud připomněl, že
podle § 151o ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 367/2000 Sb., účinné od
1. 2. 2001, může soud ve prospěch vlastníka stavby k jeho návrhu zřídit věcné
břemeno spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek, nelze-li přístup ke
stavbě zajistit jinak.
Podáním z 27. 8. 2003 H. V. a ing. P. K. sdělily, že berou zpět návrh ze 4. 11.
1998 a že nadále budou pokračovat v řízení původní žalobci.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 9. 2003, č. j. 5 C 496/96-118,
žalobce MUDr. R. K. a D. K. (dále „žalobci“) podle § 43 odst. 1 OSŘ vyzval,
aby ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení „upřesnili skutková tvrzení a žalobní
petit tak, aby bylo zřejmé, zda se domáhají zřízení konkrétního věcného břemene
nebo pouze přiznání existujících práv a věcné břemeno, jehož zřízení nebo
ochrany se domáhají, přesně specifikovali.“ Poučil také žalobce, že pokud
nebude žaloba ve stanovené lhůtě doplněna a upřesněna, bude odmítnuta. Na tuto
výzvu reagovali žalobci podáním z 10. 10. 2003. Podle jejich názoru tím, že
„převedli darovací smlouvou nemovitosti na dcery H. V. a Ing. P. K. došlo k
situaci, kterou má na mysli § 92 odst. 2 OSŘ a jako původní žalobci z řízení
vystupují a navrhují, aby do řízení vstoupili na jejich místo tyto jejich
dcery.“ Žalobci rovněž uvedli, že návrh podle § 92 odst. 2 OSŘ činí proto, že
„po zahájení řízení nastala skutečnost - změna vlastníků nemovitosti, s níž
právní předpisy spojují určité důsledky, o tomto návrhu musí soud rozhodnout
usnesením, které musí být doručeno a je proti němu přípustný opravný
prostředek“ a že „nemohou vyhovět výzvě k doplnění a upřesnění žaloby z 15. 9.
2003, neboť by popírali svoje tvrzení shora.“
Soud prvního stupně usnesením z 6. 11. 2003, č. j. 5 C 496/96-123, žalobu
odmítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením z 28. 4.
2006, č. j. 12 Co 85/2004-131, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně,
vycházel z právního názoru odvolacího soudu obsaženého v usnesení z 31. 7.
2003, č. j. 12 Co 527/2000-114, a postupoval správně, když vyzval žalobce k
doplnění a upřesnění žaloby a po marném uplynutí lhůty stanovené k nápravě vady
žalobu podle § 43 odst. 2 OSŘ odmítl. A protože žalobci žalobu neupřesnili ani
do okamžiku, kdy ve věci rozhodoval odvolací soud, bylo napadené usnesení soudu
prvního stupně jako správné potvrzeno. K námitce žalobců, že se soud prvního
stupně měl zabývat jejich procesním úkonem, týkajícím se procesního
nástupnictví, odvolací soud uvedl, že úkony směřující k meritornímu rozhodnutí,
může soud činit pouze v případě existence řádné žaloby.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o „§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.“ Namítají, že odvolací soud, pochybil,
když potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby, neboť
jde o výrok nekonkrétní a není z něj patrné, jaká žaloba byla odmítnuta. Za
nesprávné považují odmítnutí žaloby, aniž soud prvního stupně nejprve rozhodl
o jejich návrhu z 10. 10. 2003, kterým podle navrhli záměnu účastníků řízení z
důvodu, že nemovitosti v k.ú. L. převedli darovací smlouvou na dcery H. V. a
Ing. P. K. Znovu opakují, že jde procesní úkon zásadního charakteru, o němž
musí soud rozhodnout a proti rozhodnutí soudu je přípustný opravný prostředek.
Zároveň napadají i výroky o nákladech řízení a navrhují, aby dovolací soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že soud prvního stupně postupoval správně
podle § 43 odst. 2 OSŘ.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti usnesení
odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnými, řádně zastoupenými účastníky
řízení, a je přípustné podle § 239 odst. 3 OSŘ (s výjimkou výroku o nákladech
řízení – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
přezkoumal usnesení odvolacího soudu podle žalobci uplatněných důvodů.
K míře vázanosti formulací žalobního návrhu Nejvyšší soud v usnesení z 20.
srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uvedl, že „požadavek ustanovení § 79 odst.
věty druhé OSŘ, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená,
že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku.
Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má
být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení právního vztahu
nebo právní skutečnost, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže
použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a
povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude
formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku
rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát,
aby vyjadřoval, čeho se žalobce žalobou domáhá.“ (srov. právní větu
publikovanou pod C 2375 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Teprve uvede-li žalobce v žalobě určitě a srozumitelně, jaká povinnost má být
žalovanému rozhodnutím soudu uložena, nebo jaký právní vztah či právo má být
určeno, přičemž soud ve výroku svého rozhodnutí může jinými slovy formulovat
požadavek v žalobě vyjádřený, může soud rozhodnout o návrhu žalobce na změnu v
účastenství v daném řízení (ať už jde o návrh odpovídající ustanovení § 92
odst. 2 popř. 107a OSŘ). Předpokladem takového rozhodnutí soudu je totiž
žaloba, kterou je předmět řízení určitě a srozumitelně vymezen. Jestliže
žaloba tuto náležitost nesplňuje, jde o podání, jehož vadu je soud povinen
nejprve odstranit postupem podle § 43 OSŘ.
Pokud se žalobci v daném případě domáhají zřízení věcných břemen na
nemovitostech žalovaného ve prospěch nemovitostí, za jejichž vlastníky se v
žalobě označili, pak bylo třeba, aby určitě a srozumitelně takový požadavek v
žalobě ve smyslu § 79 odst. l OSŘ vyjádřili. Jen za předpokladu naplnění
takového předpokladu mohl soud přistoupit k rozhodnutí o procesním návrhu
žalobců. Dovolací soud je však oproti přesvědčení soudů obou stupňů toho
názoru, že žalobci v žalobě z 20. 5. 1996 vyjádřili určitě a srozumitelně,
čeho se domáhají: totiž zřízení věcných břemen a uložení povinnosti zaplatit
náhradu za jejich zřízení. I odvolací soud připustil, že z obsahu žaloby je
zřejmé, že jde o zřízení věcných břemen. Na vylíčení rozhodující skutečností
navazuje žalobci formulovaný petit, začínající slovy o určení, že žalobcům jako
vlastníkům nemovitostí náleží specifikovaná práva (odpovídající věcným
břemenům) a pokračující slovy, že za zřízení těchto věcných břemen ukládá se
žalobcům, aby zaplatili žalovaným náhradu. Z jejich žaloby je tedy
srozumitelné, jaká určitá práva mají být rozhodnutím soudu zřízena a o jakých
povinnostech má být
rozhodnuto. Soudu nic nebránilo, aby ve výroku svého rozhodnutí použitím jiných
slov v žalobě vyjádřený požadavek na zřízení věcných břemen vyjádřil, když
formulace petitu o povinnosti k zaplacení náhrady takové upřesnění
nevyžadovala. Postup soudu podle § 43 odst. OSŘ k odstranění vad žaloby pro
její neurčitost a nesrozumitelnost nebyl proto správný a žaloba nemohla být pro
takové neexistující vady podle § 43 odst. 2 OSŘ odmítnuta.
Pokud žalobci dále namítali, že ve výroku usnesení soudu prvního stupně nebylo
specifikováno, jaké podání bylo odmítnuto, lze k tomu poznamenat, že při
odmítnutí podání, kterým se zahajuje řízení je žádoucí, aby toto podání bylo ve
výroku blíže označeno, a to alespoň datem podání. Z rozhodnutí (alespoň ze
spojení výroku se záhlavím rozhodnutí) by také mělo být zřejmé, čí podání soud
odmítá.
Dovolací soud z důvodu nesprávné aplikace § 43 OSŘ usnesení odvolacího
soudu zrušil a protože důvod nesprávnosti rozhodnutí se vztahuje i na usnesení
soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu