22 Cdo 2490/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce S. č. m. b. d., proti žalované České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnictví k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Plzni - město pod sp. zn. 35 C 234/2005, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. května 2006, č. j.
15 Co 196/2006-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Plzni - město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
února 2006, č. j. 35 C 234/2005-65, výrokem pod bodem I. určil, že „žalobce je
vlastníkem pozemku č. parcelní 1647/2 o výměře 3558 m2 zapsaného na LV 7293 pro
katastrální území P., vedeného u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální
pracoviště P.“ Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu a určení, že „žalobce je
vlastníkem pozemku č. parcelní 1647/3 o výměře 790 m2 zapsaného na LV 7293 pro
katastrální úřad P., vedeného u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální
pracoviště P.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem budovy č. p.
2436 zapsané na LV č. 12435 pro obec a k. ú. P., Katastrální úřad pro P. k.,
Katastrální pracoviště P. Jako vlastnice pozemků parc. č. 1647/2 a 1647/3
zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P. k.,
Katastrální pracoviště P. pro obec a k.ú. P. na LV č. 7293 je zapsána žalovaná.
Pozemek parc. č. 1647/3 je výše zmíněnou budovou zastavěn, pozemek parc. č.
1647/2 na něj navazuje a s provozem budovy souvisí. Smlouvou ze dne 20.
listopadu 1991 bylo žalobci k těmto pozemkům zřízeno právo trvalého užívání.
Žalobce požádal v jednoroční lhůtě od účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., kterým
se mění zákon o vlastnictví bytů a některé další zákony, o změnu práva trvalého
užívání k pozemku parc. č. 1647/2 na vlastnictví. Ustanovení § 879c občanského
zákona (dále „ObčZ“) ve znění novely provedené zákonem č. 103/2000 Sb., podle
kterého mělo vlastnictví k tomuto pozemku přejít na žalobce do jednoho roku od
účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., tj. k 1. 7. 2001, bylo zrušeno ke dni 30.
června 2001 částí druhou zákona č. 229/2001 Sb., kterým byl změněn zákon č.
219/2000 Sb., o majetku České republiky. Následně Ústavní soud nálezem ze dne
9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, publikovaným pod č. 278/2004 Sb., k 31.
12. 2004, druhou část zákona č. 229/2001 Sb. zrušil. Ústavní soud zároveň
vyjádřil, že zrušením derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. se obnovuje
vztah založený § 879c až 879e ObčZ. Na základě uvedeného skutkového zjištění a
s odkazem na výše zmíněný nález Ústavního soudu ČR dospěl soud prvního stupně k
závěru, že v případě pozemku parc. č. 1647/2 žalobce všechny podmínky
vyžadované zákonem č. 103/2000Sb. splnil a je vlastníkem tohoto pozemku.
Jestliže žalovaná v této souvislosti poukazovala na ustanovení § 71 odst. 4
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z
právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena,
uvedl, že ke vzniku nových práv a povinností vztahujících se k vlastnickému
právu před zrušením předmětného ustanovení nedošlo, a dočasný vztah výpůjčky ve
smyslu ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. nemůže mít na shora
uvedené posouzení věci vliv. Protože o změnu práva trvalého užívání k pozemku
parc. č. 1647/3 na vlastnictví žalobce nepožádal, soud prvního stupně
konstatoval, že k tomuto pozemku žalobce vlastnictví transformací zákona práva
trvalého užívání nenabyl.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
10. května 2006, č. j. 15 Co 196/2006-84, rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích pod body I. a III. potvrdil a současně rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí se skutkovým
zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem zcela ztotožnil.
Proti výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále „OSŘ“) z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Uvádí, že rozhodnutí se zabývá právní otázkou, která dosud dovolacím
soudem nebyla řešena, a že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem.
Namítá, že i přes nález Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS
2/2002, publikovaný pod č. 278/2004 Sb., ustanovení § 879c ObčZ v současné době
není součástí právního řádu ČR publikovaného ve Sbírce zákonů, a tudíž není
platným a účinným právním předpisem aplikovatelným způsobem, jaký učinily soudy
obou stupňů. Zejména odkazuje na ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů
vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena, a na skutečnost,
že právo trvalého užívání k parc.č 1647/2 se před vydáním zmíněného nálezu
Ústavního soudu v důsledku zrušení ustanovení § 59 odst. 4 zákona č. 219/2000
Sb. zákonem č. 229/2001 Sb. změnilo na výpůjčku. Proto navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil v rozsahu
zrušení tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou účastnicí řízení, nejprve zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a
odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá
ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto je
dovolání žalované nepřípustné. K právním otázkám předestřeným žalovanou v
dovolání vyslovil se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. srpna 2006, sp. zn.
22 Cdo 2205/2005 (publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz a časopise Právní rozhledy č. 1/2007, vydávaného nakladatelstvím
C. H. Beck), podle něhož „tím, že Ústavní soud zrušil část druhou čl. II.zákona
č. 229/2001 Sb., se obnovil právní stav založený ustanoveními § 879c, § 879d a
§ 879e ObčZ.“ Proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 OSŘ za použití § 218
písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Žalobci by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle § 243b odst. 5 a §
146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu