22 Cdo 256/2003

22 Cdo 256/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců:

A) JUDr. K. M., B) B. P., C) Ing. J. M. a D) MVDr. P. M., B), C) a D)

zastoupených žalobcem A), proti žalovaným: 1) JUDr. Š. K., zastoupené žalovaným

4), 2) JUDr. A. M., 3) JUDr. J. M., 2) a 3) zastoupeným advokátem, 4) JUDr. V.

J., a 5) A. B., zastoupené žalovaným 4), o náhradu škody a určení vlastnictví k

nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 46/97, o

dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února

2002, č. j. 11 Co 1061/2001-122, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2002, č. j. 11 Co

1061/2001-122, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. března 2001, č.

j. 25 C 46/97-87, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu

řízení.

Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem

ze dne 28. března 2001, č. j. 25 C 46/97-87, rozhodl o vzájemném návrhu

žalovaných, kterým se domáhali, aby soud určil, že jsou vlastníky každý ideální

1/5 nemovitosti č. p. 945 na pozemku parc. č. 609 zastavěné plochy, ostatního

stavebního objektu, pozemku parc. č. 609 zastavěné plochy a pozemku parc. č.

610 zahrady, v kat. území M. O., obec O., zapsaných na LV č. 1526 u

Katastrálního úřadu v O., tak, že návrh zamítl.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podle rozhodnutí finančního

odboru rady MěNV v O. z 29. 3. 1960, sp. zn. Fin 3/784/60-GY, k žádosti

Advokátní poradny v O. byly podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o

opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického

sektoru, a § 11 prováděcí vyhlášky č. 88/1959 Ú. l., o opatřeních týkajících

se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, nemovitosti

zapsané ve vložce č. 1072 pozemkové knihy kat. území M. O. s domem č. p. 945

převedeny do vlastnictví Advokátní poradny č. 1 v O., M. 17, a to dnem právní

moci tohoto rozhodnutí. Účastníky tohoto správního řízení byli JUDr. F. M. a E.

M., oba bytem v O., M. 17, a označená advokátní poradna. Rozhodnutí bylo

účastníkům doručováno na adresu O., M. 17. Doručení bylo provedeno 30. 3. 1960,

kdy i rozhodnutí určená pro JUDr. F. M. a E. M. převzala a doručenky opatřila

razítkem advokátní poradny pracovnice advokátní poradny Z. Š., aniž by k

takovému jednání byla zmocněna. Členství JUDr. F. M. v Advokátní poradně v O.

zaniklo 30. 9. 1958. Rozhodnutí mělo nabýt právní moci 15. 4. 1960. Nemovitosti

byly užívány Advokátní poradnou v O., poté Krajským sdružením advokátů v O. a

posléze žalovanými. Kupní smlouvou z 25. 7. 1990, registrovanou bývalým Státním

notářstvím v Ostravě 31. 7. 1990, Česká advokátní komora prodala sporné

nemovitosti žalovaným, a to každému z nich v rozsahu 1/5. Ve věci sp. zn. 32 C

203/92 Okresního soudu v Ostravě se žalobci žalobou proti České advokátní

komoře domáhali, aby soud uložil žalované, aby se žalobci uzavřela dohodu o

vydání věci ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých

majetkových křivd. Žaloba v této věci byla zamítnuta s tím, že k odnětí

vlastnického práva ke sporným nemovitostem právních předchůdců žalobců nedošlo,

protože rozhodnutí MěNV v O. z 29. 3. 1960 nebylo řádně doručeno všem

účastníkům řízení a rozhodnutí je třeba považovat za nulitní akt. V katastru

nemovitostí jsou jako vlastníci nemovitostí zapsáni žalobci. Soud prvního

stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy žalovaní opírají své vlastnické

právo ke sporným nemovitostem o kupní smlouvu z 25. 7. 1990 a kdy v katastru

nemovitostí jsou jako jejich vlastníci vedeni žalobci, mají žalovaní naléhavý

právní zájem na požadovaném určení. S ohledem na to, že rozhodnutí MěNV v O. z

29. 3. 1960 nebylo JUDr. F. M. a E. M. řádně doručeno, nenabylo právní moci a k

odnětí jejich vlastnictví k označeným nemovitostem tak nedošlo. Pokud se

žalovaní dovolávali svého vlastnického práva z titulu vydržení, kdy dobrou víru

i svých právních předchůdců o tom , že jim věc patří, opírali o rozhodnutí z

29. 3. 1960, soud prvního stupně dovodil, že nikdo z držitelů nemovitostí

nemohl být v dobré víře proto, že finanční odbor rady MěNV v O. tímto

rozhodnutím překročil svoji pravomoc, neboť Advokátní poradna v O. neměla

povahu státní nebo družstevní organizace a postup podle vládního nařízení č.

15/1959 Sb. předpokládal přechod věci do socialistického vlastnictví.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných

rozsudkem ze dne 22. února 2002, č. j. 11 Co 1061/2001-122, rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními

soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že s ohledem na

úlohu vládního nařízení č. 15/1959 Sb., které bylo zrušeno zákonem č. 403/1990

Sb., je absurdní dovolávat se případně dobré víry s odkazem na rozhodnutí z 29.

3. 1960, vydané právě podle uvedeného vládního nařízení. Pokud žalovaní

namítali, že jako oprávnění držitelé pokračovali v oprávněné držbě svých

předchůdců, „pak opomenuli, že zatímco jejich právní předchůdci by případně

mohli v držbě a užívání nemovitostí postupně pokračovat na základě přechodných

ustanovení v zákonech o advokacii, ale žalovaní sami mohli nemovitosti držet a

užívat pouze na základě kupní smlouvy ze dne 25. 7. 1990“. Podle právní úpravy

platné do 1. 1. 1992 mohla nabýt vlastnická práva vydržením jen fyzická osoba.

Žalovaní nabyli vlastnictví od České advokátní komory, t. j. právnické osoby, a

proto nemohli být v dobré víře, že nemovitosti nabyli od subjektu, který nabyl

vlastnictví vydržením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.

Žalovaní 1), 4) a 5) považují rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí

po právní stránce zásadního významu, neboť odvolací soud řešil otázku, která

judikaturou vyšších soudů nebyla ještě řešena, v otázce vydržení se odchýlil od

převažující judikatury poslední doby a tuto otázku řešil v rozporu s hmotným

právem. Namítají, že judikaturou dosud nebyla vyřešena otázka vztahu úředního

rozhodnutí, ať již soudního nebo správního, s vyznačenou doložkou právní moci a

doručenky, potvrzující její převzetí. Vyslovili názor, že nejde-li o přezkumné

řízení, je třeba při zkoumání pravoplatnosti rozhodnutí vycházet z vyznačené

právní moci na rozhodnutí a není třeba vyžadovat doručenku. Žalobci, případně

jejich právní předchůdci, původně netvrdili, že předmětné rozhodnutí jim nebylo

doručeno, a jeho právní moc nebyla zpochybňována. Spornou ji učinil teprve soud

prvního stupně v tomto řízení. Neexistence doručenky v padesát let starém spise

není důkazem toho, že rozhodnutí nebylo doručeno, zejména tehdy, kdy se

účastníci po celou dobu tímto rozhodnutím řídili. V rozporu s poslední dobou

zastávanou judikaturou odvolací soud řešil otázku započtení doby, po kterou

byla věc držena jejich právním předchůdcem, do vydržecí doby a z nejasných

důvodů uvažoval o přetržení této doby. V tomto směru je rozhodnutí odvolacího

soudu nepřezkoumatelné. Za mylnou považují úvahu odvolacího soudu, že uzavřením

kupní smlouvy s Českou advokátní komorou 25. 7. 1990 došlo k přetržení běhu

vydržecí doby. Samo právní nástupnictví žádné přetržení běhu jakýchkoliv lhůt

nezpůsobuje. Nikdy netvrdili, že by Česká advokátní komora mohla vlastnictví

vydržet. Tvrdili, že počátkem účinnosti novely ObčZ č. 509/1991 Sb. nastaly

účinky vydržení u těch držitelů, kteří si mohli započíst předchozí držbu svou i

svých předchozích právních předchůdců. Bez ohledu na morální hodnotu vládního

nařízení č. 15/1959 Sb. nemůže být „existence dobré víry závislá na tom kterém

politickém režimu vládnoucím v době, kdy o existenci dobré víry bude

rozhodováno“. Není správný ani názor odvolacího soudu o nicotnosti rozhodnutí z

29. 3. 1960. Nicotným není rozhodnutí nezákonné nebo vadné, ale to, které

postrádá základní vlastnosti úředního rozhodnutí. Po celou dobu trvání

socialistického zřízení nebylo pochyb o tom, že advokátní organizace jsou

socialistickými organizacemi. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek

odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně

k dalšímu řízení.

Žalovaní 2) a 3) opírají přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. c)

OSŘ s tím, že „otázka nicotnosti právního aktu a jeho způsobilosti být tzv.

titulem pro vydržení a započtení doby oprávněné držby právního předchůdce

vydržitele byla v napadeném rozsudku odvolacího soudu řešena v rozporu s

hmotným právem“. Odvolací soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že Krajské

sdružení advokátů v O. nebylo socialistickou organizací a že pokud mu finanční

odbor MěNV v O. přikázal sporné nemovitosti, pak překročil svoji pravomoc.

Krajská sdružení advokátů byla socialistickými organizacemi. Protože v

předmětné nemovitosti bydleli právní předchůdci žalobců i sídlila advokátní

poradna, bylo běžnou praxí, že pracovnice advokátní poradny přijímala

korespondenci i pro právní předchůdce žalobců. O tom, že právním předchůdcům

žalobců bylo rozhodnutí z 29. 3. 1960 doručeno, svědčí skutečnost, že tito

následně za užívání nemovitosti platili nájem a v rámci restitučních předpisů

se domáhali vydání nemovitosti. Vyvstává tedy otázka, jaký vliv na rozhodnutí

má skutečnost, že po mnohaletém odstupu není k dispozici doklad o jeho

doručení. Setrvali na stanovisku, že ke dni 1. 1. 1992 byli oprávněnými

držiteli předmětné nemovitosti. S ohledem na dobu jejich oprávněné držby spolu

s dobou oprávněné držby jejich právních předchůdců, která přesáhla deset let se

stali vlastníky této nemovitosti. Podle žalovaných je také řízení postiženo

jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť

odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil místo toho, aby jej

zrušil, když soud prvního stupně před vyhlášením rozsudku neudělil účastníkům

řízení slovo k tomu, aby shrnuli své návrhy a vyjádřili se k dokazování a ke

skutkové a právní stránce věci. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky

soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. K dovolání žalovaných 2) a 3)

uvedli, že v řízení před soudem prvního stupně nedošlo k jimi vytýkanému

pochybení. Při jednání 28. 3. 2001 žalovaní prohlásili, že svá tvrzení

nedoplňují a důkazní návrhy nemají. Jejich zástupce se k věci před skončením

jednání obsáhle vyjádřil. Je nerozhodné, zda Krajské sdružení advokátů v O.

bylo či nebylo socialistickou organizací, neboť v době vydání rozhodnutí z 29.

3. 1960 ještě neexistovalo a nebylo právním nástupcem Advokátní poradny č. 1 v

O., která nebyla státní ani družstevní organizací. Tvrzení o absenci dokladů o

doručení tohoto rozhodnutí právním předchůdcům žalobců je nepravdivé. Oba soudy

provedly důkaz příslušným spisem finančního odboru MěNV v O., v němž jsou

založeny doručenky podepsané pracovnicí advokátní poradny paní Š., která jako

svědkyně potvrdila, že doručenky podepsala. Poukázali na rozhodnutí bývalého

Nejvyššího správního soudu, stanovisko Konzultačního sboru při Ministerstvu

vnitra pro aplikaci správního řádu a rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR s

tím, že předmětné rozhodnutí právním předchůdcům žalobců nebylo nikdy doručeno,

nenabylo právní moci a proto jsou úvahy žalovaných o zákonnosti tohoto

rozhodnutí zbytečné. Otázku vydržení odvolací soud posoudil v souladu s

ustálenou judikaturou. Vědomí žalovaných o rozhodnutí z 29. 3. 1960 vylučuje

jejich dobrou víru. Žalovaní se již nedovolávají nabytí vlastnictví kupní

smlouvou z 25. 7. 1990, která je v rozporu s § 48 zákona č. 128/1990 Sb. a

kterou za prodávajícího podepsala osoba, jež k tomu neměla oprávnění.

K dovolání žalovaných 1), 4) a 5) uvedli, že otázka, jaký význam má doručenka,

byla judikaturou vyšších soudů vyřešena. Podle § 6 a 8 zákona č. 20/1955 Sb.,

správní řád, a vyhlášky č. 73/1955 Ú. l., platných v době doručování

předmětného rozhodnutí, muselo být rozhodnutí doručeno do vlastních rukou, což

se v daném případě nestalo. Doložka právní moci na správním rozhodnutí je

pouhým aktem osvědčovacím, který musí být zrušen, prokáže-li se, že je v

rozporu se skutečným stavem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti

rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve

zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za

splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.

3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,

přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle

písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má

po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Protože odvolací soud řešil právní otázku možnosti žalovaných započíst

si do potřebné vydržecí doby dobu, po kterou předmětné nemovitosti drželi

jejich právní předchůdci, jinak, než ji řeší ve své rozhodovací praxi dovolací

soud, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam, a dovolání je tak přípustné [§ 237 odst. 1 písm.

c), odst. 3 OSŘ].

Nejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadený rozsudek podle § 242 odst.

1 a 3 OSŘ v mezích dovolateli uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru,

že dovolání je důvodné.

Soudy obou stupňů se postavily na stanovisko, že finanční odbor MěNV v

O. rozhodnutím z 29. 3. 1960 překročil svoji pravomoc, když v rozporu s vládním

nařízením č. 15/1959 Sb. rozhodl o tom, že sporné nemovitosti přecházejí do

vlastnictví Advokátní poradny č. 1, M. 17, O., neboť advokátní poradna nebyla

právnickou osobou státní nebo družstevní, a z tohoto důvodu odvolací soud

uvedené rozhodnutí považoval za nicotný (nulitní) právní akt. S těmito závěry

nelze souhlasit.

Nejvyšší soud v usnesení z 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000,

publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím

C. H. Beck, pod C 1183, svazek 17, s odkazem na dřívější rozhodnutí uveřejněná

ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 1999, a č. 11,

ročník 2000, vyslovil právní názor, že „mimo rámec správního soudnictví jsou

obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda

se jedná o akty nicotné (nulitní), tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné

(co do „záporné kvality“ vady), že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti

(takové vady totiž nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad nebo aktů

samotných, nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na

neexistující). K takovým paaktům lze přiřadit správní rozhodnutí vydaná mimo

rámec vymezené pravomoci správního orgánu, popřípadě vydaná tzv. absolutně

nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem. U kategorie aktů, jež jsou

pouze věcně vadné nebo nezákonné, naopak platí presumpce jejich správnosti

(dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za

bezvadné a mají právní účinky)“.

O přechodu najaté věci do socialistického vlastnictví příslušelo podle

§ 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 5 odst. 1 a § 9 odst. 1 vyhlášky č.

88/1959 Ú. l. rozhodnout finančnímu odboru rady okresního národního výboru, v

jehož obvodu je najatá věc. Podle § 3 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č.

121/1945 Sb., o územní organizaci správy, vykonávané národními výbory, platného

v době vydání rozhodnutí z 29. 3. 1960, místní národní výbory statutárních měst

vykonávaly také působnost okresního národního výboru. Město M. O. bylo podle

odst. 1 citovaného dekretu statutárním městem. Rozhodnutí z 29. 3. 1960 bylo

tudíž vydáno příslušným správním orgánem.

Rozhodnutí z 29. 3. 1960 nebylo ani nezákonné. Předpokladem postupu

podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. bylo, že věc

ve vlastnictví fyzických osob nebo soukromých právnických osob byla zcela,

popřípadě převážně užívána organizací socialistického sektoru k plnění jejích

úkolů na základě nájemního nebo jiného právního poměru, vzniklého před 25. 3.

1959, a vztahoval se na přechod najaté věci do socialistického vlastnictví.

Označené rozhodnutí bylo vydáno na základě žádosti Advokátní poradny č. 1, M.

17, O. Advokátní poradny byly podle § 2 odst. 2 zákona č. 114/1951 Sb., o

advokacii, právnickými osobami a byly s ohledem na úkoly advokacie stanovené v

§ 1 zákona č. 114/1951 Sb. ve smyslu § 21 zákona č. 141/1950 Sb., občanský

zákoník, organizacemi socialistického sektoru. V poznámkách k § 18 Občanského

zákoníku, vydaného nakladatelstvím Orbis – Praha v roce 1956, str. 78, jsou

také advokátní poradny a Ústředí advokátních poraden zařazeny mezi ostatní

organizace a zařízení jakožto právnické osoby, o nichž není pochyb, že byly

organizacemi socialistického sektoru. Na povaze organizace advokacie a jejich

orgánů z hlediska jejich zařazení v rámci socialistického sektoru nemohlo nic

změnit ani vydání zákona č. 57/1963 Sb., o advokacii. Ostatně jako Krajská

sdružení advokátů nebyla přiřazována k „jiným organizacím než socialistickým“,

na které dopadala ustanovení § 488 ObčZ ve znění před novelou provedenou

zákonem č. 509/1991 Sb. (srov. Komentář k občanskému zákoníku, díl II.,

Panorama Praha 1987). Navíc z § 12 odst. 2 vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. plyne, že

nabyvateli věcí, na něž dopadlo použití vl. nař. 15/1959 Sb., nemusely být jen

organizace státního socialistického sektoru. V uvedeném ustanovení vyhlášky se

hovoří o jiných organizacích socialistického sektoru, aniž by výslovně

stanovilo, že by jimi měly být jen organizace družstevní. Předpoklady pro

přechod sporných nemovitostí do socialistického vlastnictví rozhodnutím z 29.

3. 1960 z hlediska povahy advokátní poradny jako organizace socialistického

sektoru byly tak splněny.

Rozhodnutí z 29. 3. 1960 však z důvodu nedostatku řádného doručení původním

vlastníkům nemovitostí nenabylo právní moci a nestalo se účinným, jak správně

dovodily soudy obou stupňů. Právě tato skutečnost, nebránila dovolacímu soudu,

aby „zkoumal“ zákonnost sporného správního aktu, a to i s ohledem na případné

souvislosti s posuzováním dobré víry právních předchůdců žalovaných.

Právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce možného vydržení předmětných

nemovitostí žalovanými především neodpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu,

konkrétně rozsudku ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovanému

pod č. 50 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek z roku 2000, podle, které je třeba

do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, započíst i dobu, po

kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním

vlastnictví. Tím spíše tento závěr platí pro vydržení věci ve vlastnictví

právnické osoby odlišné od státu. V případě dobré víry žalovaných k uvedenému

datu, že jim sporné nemovitosti se zřetelem ke všem okolnostem patří (§ 130

odst. 1 ObčZ), není vyloučeno, aby si do potřebné vydržecí doby právem

započetli dobu, po kterou měli tyto nemovitosti v držbě jejich právní

předchůdci, kteří sami podle ustanovení občanského zákoníku o vydržení ve znění

před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. sporné nemovitosti vydržet

nemohli. V podrobnostech lze odkázat na posledně citované rozhodnutí.

Právní posouzení věci dovolacím soudem je nesprávné také proto, že z

pohledu vydržení není sama o sobě vědomost žalovaných o nemožnosti vydržení

vlastnického práva jejich právními předchůdci rozhodující, ale především jde o

to, zda tito předchůdci sami byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,

že jim sporné nemovitosti patří a zda tak lze dobu, po kterou je měli v

držení, započíst k době, po kterou sami žalovaní byli v dobré víře, že jim

nemovitosti byly platně převedeny do vlastnictví. V tomto směru se však

odvolací soud (při svém nesprávném přístupu či názoru) věcí nezabýval. Jeho

právní posouzení je tak nesprávné i z důvodu jeho neúplnosti.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst.

2 písm. b) OSŘ je dán. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle § 243b odst.

2 věty za středníkem OSŘ zrušil. Protože důvody pro zrušení platí i na rozsudek

soudu prvního stupně, byl podle § 243b odst. 3 věty druhé OSŘ zrušen i tento

rozsudek a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

S ohledem na vrácení věci soudu prvního stupně nebylo již smysluplné zabývat se

otázkou, zda dovolatelé 2) a 3) nebyli zkrácení ve svém právu na závěrečnou

řeč, tedy dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. dubna 2003

JUDr. František

Balák,v.r.

předseda senátu