22 Cdo 2589/2024

22 Cdo 2589/2024-490

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. B., zastoupené JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Palackého třída 195/33, proti žalovanému P. B., zastoupenému JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Bzenecká 4156/17, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 119 C 13/2018, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2023, č. j. 49 Co 123/2023-455, takto :

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 7 949,70 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Jany Sedláčkové, advokátky se sídlem v Brně, Palackého třída 195/33, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Žalovaný podal dne 4. 4. 2023 odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2023, č. j. 119 C 13/2018-421. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2023, č. j. 119 C 13/2018-446, byl žalovaný vyzván, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 2 000 Kč; usnesení s výzvou bylo žalovanému doručeno dne 19. 5. 2023.

2. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. 6. 2023, č. j. 119 C 13/2018-447, odvolací řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále „zákon o soudních poplatcích“) zastavil, neboť žalovaný v soudem určené lhůtě soudní poplatek za odvolání nezaplatil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 11. 2023, č. j. 49 Co 123/2023-455, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I o zastavení odvolacího řízení potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení a o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

4. Odvolací soud po citaci ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) a § 9 odst. 1, 3 a 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích a po rekapitulaci postupu soudu prvního stupně směřujícího ke splnění poplatkové povinnosti žalovaného připomněl, že žalovaný na výzvu soudu prvního stupně soudní poplatek za odvolání ve stanovené lhůtě (tj. do 5. 6. 2023) nezaplatil. Učinil tak opožděně až na základě doručeného usnesení soudu prvního stupně dne 29. 6. 2023. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně odvolací řízení zastavil v souladu s § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Současně neshledal, že by byly splněné podmínky pro postup podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, neboť žalovaný ve lhůtě určené k zaplacení soudního poplatku netvrdil okolnosti jednak osvědčující, že soudní poplatek nemohl bez své viny zaplatit, a dále, že existuje nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla v případě zastavení řízení vzniknout újma. Žalovaný žádost o „nezastavení“ řízení podal až po doručení usnesení o zastavení řízení, přičemž v ní uplatnil skutečnosti, v nichž nelze spatřovat situaci, že soudní poplatek nemohl být zaplacen bez jeho viny. Odvolací soud k uvedenému doplnil, že soudní poplatek za odvolání byl splatný spolu s podáním tohoto opravného prostředku a žalovaný si mohl vybrat z několika možností, jak poplatek včas zaplatit.

5. Proti usnesení odvolacího soudu (toliko proti výroku I) podává žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jež má ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“) za přípustné, pro řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a má za to, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., který spatřuje v nesprávné aplikaci § 9 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Dovozuje, že k včasnému nezaplacení soudního poplatku za odvolání došlo bez jeho viny, neboť pravděpodobným důvodem byla porucha v přenosu dat, kdy dne 22. 5. 2023 zadal prostřednictvím internetového bankovnictví příkaz k úhradě soudního poplatku, avšak k jeho bezhotovostní úhradě nedošlo, což zjistil až po doručení usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení; vzápětí soudní poplatek zaplatil. Dovolatel připomíná, že měl legitimní očekávání, že v odvolacím řízení bude pokračováno, neboť zaplacený soudní poplatek byl přijat a dosud mu nebyl vrácen. Rovněž uvádí, že postupu dle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích využít nemohl, neboť okolnost spočívající v technické závadě při bezhotovostní úhradě nemohl předvídat. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se řízení nezastavuje.

6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovaný nijak nevymezil právní otázku, na jejímž řešení by mělo rozhodnutí odvolacího soudu záviset, a dovolací důvod nelze uplatnit tak, že právní otázka (nijak nespecifikovaná) nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Označuje judikaturu Nejvyššího soudu (uvedením konkrétních rozhodnutí), jež se problematikou následků nezaplacení soudního poplatku v určené lhůtě zabývala, přičemž připomíná, že rozhodovací praxe je ustálená a jednotná. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání žalovaného obsahuje obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.).

8. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací

návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

9. Podle ustanovení § 241b odst. 3, věta první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

10. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, „že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, o jakou otázku hmotného či procesního práva se jedná, přičemž je nezbytné důsledně odlišovat zákonný a judikatorně rozvinutý požadavek na řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) na straně jedné a uplatnění dovolacího důvodu způsobem vyplývajícím z § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. na straně druhé [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013]. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatele, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení; tomu srovnej bod 39 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. (toto stanovisko je - shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.

11. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, tudíž připomíná povinnost dovolatele zformulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).

12. V poměrech projednávané věci dovolatel vymezil důvod přípustnosti dovolání tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, který spatřuje v nesprávné aplikaci § 9 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. c/ ZSOP.“ V dalším textu dovolání pak polemizuje s důvody dovoláním dotčeného rozhodnutí v otázce, zda porucha při přenosu dat v internetovém bankovnictví, jež způsobila nezaplacení soudního poplatku z odvolání v soudem stanovené lhůtě (o provedení příkazu k platbě se přitom žalovaný nepřesvědčil), znamená nesplnění podmínky, že poplatník nemohl bez své viny dosud poplatek zaplatit.

13. Sluší se uvést, že vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem [k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srovnej přiléhavý výklad ve shora označeném stanovisku pléna Ústavního soudu]. Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit toto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak.

14. Z výše uvedené formulace důvodu přípustnosti dovolání žalovaným (viz citace v bodě 12 odůvodnění tohoto usnesení) je zřejmé, že žalovaný vůbec žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, nevymezil; ba dokonce nepřípadně zkombinoval důvod přípustnosti dovolání a dovolací důvod tím, že neřešenou právní otázku spatřoval v nesprávné aplikaci ustanovení § 9 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích.

15. Protože v poměrech projednávané věci v dovolání žalovaného absentuje řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., je pro tento nedostatek dovolání vadné a věcně neprojednatelné. Označená vada dovolání současně brání tomu, aby mohlo být v dovolacím řízení pokračováno. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

16. Již bez vlivu na závěr o vadách dovolání žalovaného považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že postup soudu prvního stupně i soudu odvolacího se nijak nevymyká závěrům ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož ani Ústavního soudu, jež klade důraz na odpovědnost poplatníka za zaplacení soudního poplatku v soudem stanovené lhůtě bez ohledu na to, zda nezaplacení poplatku zavinila banka, poskytovatel poštovních služeb, poplatník či jeho zástupce, a současně připomíná, že poplatník se může případným nepříznivým důsledkům pochybení při úhradě soudního poplatku na výzvu soudu vyhnout tím, že soudní poplatek zaplatí již v okamžiku, kdy poplatková povinnost vzniká, tedy například i podáním odvolání [viz § 4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích].

17. V nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, ve kterém mj. Ústavní soud pod bodem 32 opětovně poukázal na ústavní konformitu § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 2535/18), pod bodem 41 uvedl: „V usnesení sp. zn. III. ÚS 632/20 ze dne 24. 11. 2020 se zabýval případem, kdy se stěžovatelé jali hradit soudní poplatek poštovní poukázkou, přičemž zaměstnankyně pošty při zadávání příkazu neoddělila předčíslí a vlastní číslo bankovního účtu, pročež ani nemohla být platba na správný účet připsána. Ústavní soud podotkl, že ač lze tvrzené pochybení zaměstnankyně pošty shledat politováníhodným, stěžovatelé si mohli a měli číslo bankovního účtu, na nějž byla platba odeslána, zkontrolovat, a chybu tak mohli včas odhalit a následným problémům předejít. Řízení před Ústavním soudem pak neslouží k tomu, aby tuto běžnou životní opatrnost nahrazovalo (bod 11 citovaného usnesení). Obdobně v usneseních sp. zn. I. ÚS 2661/20 ze dne 22. 9. 2020 a sp. zn. II. ÚS 1789/20 ze dne 30. 6. 2020 dal Ústavní soud zřetelně najevo, že nedbalost či technická chyba, k níž dojde na straně banky nebo právního zástupce poplatníka, nemůže být zvláštním důvodem pro odklon od dosavadní judikatury.“

18. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, byl přijat závěr: „Pochybení nebo technická chyba při bezhotovostním převodu uskutečňovaném bankou nebo provozovatelem poštovních služeb, v jejichž důsledku nebyla předepsaná částka nejpozději v poslední den lhůty, stanovené soudem ve výzvě k zaplacení soudního poplatku za řízení splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání nebo dovolání, připsaná na účet soudu, jde na vrub poplatníka, jemuž nic nebránilo v zaplacení poplatku současně s podáním poplatného úkonu, který tak nese odpovědnost za nesplnění poplatkové povinnosti v podobě rozhodnutí soudu o zastavení řízení podle ustanovení § 9 odst. 1 nebo 2 zákona o soudních poplatcích.“

19. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalovaný povinen žalobkyni tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 7 949,70 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 6 270 Kč - § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 6 a § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále „advokátní tarif“) a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1 379,70 Kč.

20. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalobkyně, která je advokátkou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 15. 10. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu