USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A.
V., zastoupené JUDr. Zdeňkem Knaizlem, advokátem se sídlem v Plzni, Harantova
511/14, proti žalovanému D. B., zastoupenému Mgr. Liborem Michalcem, advokátem
se sídlem v Plzni, Bezručova 184/29, o žalobě na splnění povinností, vedené u
Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 29/2021, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2022, č. j. 18 Co 155/2022-217,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve
výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka
Knaizla, advokáta se sídlem v Plzni, Harantova 511/14.
Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3.
2022, č. j. 11 C 29/2021-189, uložil žalovanému povinnost předávat psa plemene
Francouzský buldok, narozeného 1. 8. 2015, jménem Robin, číslo čipu
203098100389849 (dále jen „pes“) k rukám žalobkyně v 1., 5., 9., 13., 17., 21.,
25., 29., 33., 37., 41., 45. a 49. kalendářním týdnu v příslušném kalendářním
roce, a to vždy v pondělí v 18:00 hod v místě bydliště žalovaného (výrok I),
dále uložil žalobkyni povinnost předávat psa k rukám žalovaného ve 3., 7., 11.,
15., 19., 23., 27., 31., 35., 39., 43., 47. a 51. kalendářním týdnu v
příslušném kalendářním roce, a to vždy v pondělí v 18:00 hod v místě bydliště
žalobkyně (výrok II) a dále rozhodl o nákladech řízení a nákladech svědečného
(výroky III a IV).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 9. 11. 2022, č. j. 18 Co 155/2022-217, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.
s. ř.“). V rámci přípustnosti uvádí, že rozsudek závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – touto otázkou má být pasivní
legitimace žalovaného, a současně „právní otázka dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu řešena“ – touto otázkou má být „střídání psa z důvodu zvláštní
povahy zvířete“.
V dovolání pak uvádí dovolací důvody, které se podle jeho názoru vztahují k
otázce pasivní legitimace. Tyto důvody pak sumarizuje směrem k závěru, že
vlastníkem psa není, neboť ho daroval své babičce. Ve vztahu k druhé – dosud
neřešené – právní otázce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu,
neboť otázku „střídání psa z důvodu zvláštní povahy zvířete“ odvolací soud ve
svém rozhodnutí vůbec neřešil, a jeho rozhodnutí proto není přezkoumatelné,
jelikož nelze zjistit, proč soud rozhodl o „střídavé péči“ ve vztahu k psovi.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla dovolání odmítnout nebo
zamítnout, rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za věcně správná. Ve vztahu k
otázce pasivní legitimace namítá, že dovolání nepolemizuje s právním posouzením
věci, ale se skutkovými závěry, jejichž přezkum přípustnost dovolání založit
nemůže. I ve vztahu k druhé právní otázce uvádí, že dovolání představuje
polemiku se skutkovými závěry, nikoliv s právním posouzením věci.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další
níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K
přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek,
aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu
srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13
(dostupné stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu na
http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v
němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání,
neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil
otázku přípustnosti dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky
odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo
5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo
3945/2018). V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, se
konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci
úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při
sebemenší pochybnosti dovolatele.
Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem
záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role
sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen
vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“
„Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních
otázkách (§ 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč
právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání –
a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká
výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná
(jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné
se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího
řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury
soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení
napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost
postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které
nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a
pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu
postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost
dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný
prostředek, jistě neměl na mysli. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že
u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud
vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního
práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá
zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je
naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při
řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe,
vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné
otázce hmotného nebo procesního práva. Dále Ústavní soud zdůraznil, že pro splnění těchto náležitostí nikdy nepostačí
pouhé povšechné konstatování či odkaz na zákonné ustanovení. Vždy je třeba, aby
dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc. Neobsahuje-li
dovolání vymezené náležitosti plynoucí z § 237 a § 241 o. s. ř., není odmítnutí
takového dovolání pro vady porušením základních práv dovolatelů. Odmítnutí
dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým jen proto, že si možný
vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a ustálené rozhodovací praxe mohl
Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v
občanském soudním řízení zcela popřen a požadavek na vymezení, v čem spatřuje
dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam.
Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám,
odpadá tím předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím
světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané
poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi
kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti
rozhodování Nejvyššího soudu. Ve vztahu k otázce pasivní legitimace však z dovolání není patrno, od řešení
jaké právní otázky vyřešené rozhodovací praxí dovolacího soudu se má rozsudek
odvolacího soudu odchylovat, resp. od jaké právní otázky vztahující se k
pasivní věcné legitimaci žalovaného. Dovolání neobsahuje odkaz na byť i jenom
jediné rozhodnutí dovolacího soudu, ze kterého by měla taková otázka vyplývat a
nevyplývá ani z obsahu dovolání. Jádrem této části dovolání je přesvědčení žalovaného, že vlastníkem psa není, a
proto nemělo být žalobě proti němu směřující vyhověno. To je ovšem jen obecná
polemika mířící k závěrům odvolacího soudu. Otázku pasivní legitimace řeší
odvolací soud v bodě 7 odůvodnění rozsudku s vysvětlením, proč ke dni jeho
rozhodnutí považuje žalovaného za spoluvlastníka psa. S těmito konkrétními
závěry pak dovolání vůbec nepolemizuje, tím méně pak v rovině zobecnitelné a
zobecňující právní otázky. Ve vztahu k právní otázce, jež dosud dovolacím soudem neměla být řešena, je
dovolání vnitřně rozporné. Tento předpoklad přípustnosti dovolání je pojmově naplněn tehdy, jestliže
rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou,
tj. jinak řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu je na řešení takové otázky
založeno. Bez ohledu na to, že „střídání psa z důvodu zvláštní povahy zvířete“ lze jen
velmi obtížně považovat za formulaci právní otázky, pak v dané věci na řešení
této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno, což ostatně
potvrzuje v dovolání i samotný žalovaný, který pro neřešení této otázky
považuje rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný. Obecné tvrzení o nepřezkoumatelnosti je v judikatuře dovolacího soudu chápáno
jako tvrzená vada řízení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1360/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 804/2023). Dovolatel odvolacímu soudu tak vytýká
vady řízení, které jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a
contrario a § 242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s
tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout
pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání přípustným (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či
ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje,
že vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich
souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej
například nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16,
bod 22 a 23).
Žádná taková otázka však z dovolání patrná není. Rozhodnutí nalézacích soudů je ve vztahu ke klíčovému důvodu pro vyhovění
žalobě založeno na závěru, že účastníci uzavřeli dohodu o užívání společného
psa, kterou dodržovali od léta 2018 do 4. 1. 2021, kdy ji žalovaný přestal
respektovat. Protože nedošlo ke změně poměrů, respektive dohoda účastníků
nebyla nahrazena novou dohodou, jsou oba účastníci povinni nadále respektovat
povinnosti, jež pro ně z uzavřené dohody o péči o společného psa vyplývají. Žalobní nárok se tak opírá o platnou dohodu spoluvlastníků, která také byla
klíčovým důvodem pro vyhovění žalobě. S touto argumentací dovolacího soudu však
dovolání vůbec nepolemizuje a nijak se vůči ní v rovině právní nevymezuje. Za
této situace pak otázka střídání psa z důvodu zvláštní povahy zvířete není
vůbec otázkou, na které by bylo, resp. mělo být, rozhodnutí odvolacího soudu
založeno. Lze tedy uzavřít, že dovolání žalovaného má vady, pro něž nelze v dovolacím
řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto po věcné stránce nezabýval. Jelikož dovolání žalovaného trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší
soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může
se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 10. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu