USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce V. S., narozeného
XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem, se sídlem v
Praze 5, Matoušova 515/12, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, za níž jedná Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení 414 931 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 10 C 65/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 14. 10. 2020, č. j. 55 Co 145/2020-352, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení 414 931 Kč, a to jako náhrady škody, která mu měla
být způsobena jednáním Policie České republiky v rámci trestního řízení,
konkrétně stálou výjezdovou skupinou Služby kriminální policie a vyšetřování
Obvodního ředitelství policie Praha I. Škoda měla žalobci vzniknout na věcech
poté, co příslušníci Policie České republiky vstoupili do bytu na základě
mimořádné události (výbuch, požár bytu) a provedli zajištění místa činu a věcí
z něj.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2.
12. 2019, č. j. 10 C 65/2016-291, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po
žalované úhrady 414 931 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 2. 2019, (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o.
s. ř“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj.
dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Dovolání žalobce neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř.,
neboť dovolatel sice předložil v dovolání 22 otázek [pod písmeny a) až v)],
avšak nejen že ke všem otázkám uvedl dva formální předpoklady přípustnosti
vyžadované § 237 o. s. ř. souhrnně (zcela nerozlišitelně), tj. že se odvolací
soud u všech otázek odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně
že otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, ale v dále
uvedeném textu na stranách dovolání 13 až 21 (na stranách 1 až 11 dovolání se
dovolatel věnoval shrnutí dosavadního vývoje věci a obšírné citaci rozhodnutí
soudu prvního stupně a soudu odvolacího) přednesl již jen vlastní verzi
skutkového stavu, či prostý nesouhlas s hodnocením odvolacího soudu, nikoliv
však srozumitelné rozlišení předpokladů přípustnosti dovolání u jednotlivých
otázek a v čem spočívá jejich nesprávné právní posouzení (důvodnost), tj. konkrétně u každé z dvaadvaceti předložených. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze
jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění
jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže
otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 300/2019;
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Jak vyznívá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, má-li být dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí
na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřoval-li by dovolatel přípustnost
dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena
jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR
36/2014).
Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Pouhý nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu a prosté předestření vlastních
úvah o tom, jak měl odvolací soud v žalobcově věci postupovat, výše uvedené
požadavky zákona na obsah dovolání stran posouzení jeho přípustnosti nenaplňují. K tomu dovolací soud dodává, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat
správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti
dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele,
aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil
předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem
vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS
1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení
zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý
formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se
pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje,
pokud Nejvyšší soud projedná dovolání, aniž by obsahovalo předepsané
náležitosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS
2478/18). Protože z obsahu dovolání nelze (ve výše dotčeném rozsahu), kromě nesouhlasu
dovolatele s postupem odvolacího soudu, dovodit, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) u jednotlivých otázek, dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b
odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu,
jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení,
ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co
do výroku o nákladech odvolacího řízení. Dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné v rozsahu otázky „dělení
(přechodu) povinnosti tvrzení a důkazní“, při jejímž vyřešení měl odvolací soud
porušit právo žalobce na spravedlivý proces. Dle dovolatele se odvolací soud
odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, ze které vyplývá, že v
případech, kdy má policie pod svoji kontrolou okolnosti případu, tak se důkazní
břemeno přesouvá na stát. Dovolatel uvedenou námitku specifikoval tak, že „není
možné akceptovat prvotní protiprávní/nesprávný úřední postup, když žalobci
nebylo předáno písemné potvrzení s přesnou identifikací odnímaných/
zajišťovaných věcí“. V usnesení ze dne 28. 6. 2016, sp. zn.
30 Cdo 1144/2014, Nejvyšší soud odkázal
na již ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle které leží důkazní břemeno
v obecné rovině ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z
existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o
toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000). V
důsledku uplatnění projednací zásady tak mají účastníci občanského soudního
řízení povinnost tvrzení a na ni navazující důkazní povinnost ohledně
skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky. Nesplnění takové povinnosti má za následek vynesení rozhodnutí nepříznivého pro
účastníka, který tuto svou procesní povinnost nesplnil. Výše uvedené pravidlo
je však nutné vnímat ve světle ustanovení § 1 a § 6 o. s. ř., dle kterých
občanské soudní řízení směřuje ke spravedlivé ochraně práv a oprávněných zájmů
účastníka. Uvedený přístup k rozložení důkazního břemene je obecným pravidlem,
které lze v odůvodněných případech modifikovat, neboť striktní dodržování
takového rozložení důkazního břemene by v ojedinělých situacích vedlo k
neudržitelnému zatížení strany nesoucí důkazní břemeno, neboť tato strana
objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných
pro rozhodnutí ve sporu. Je tomu tak v případě tvrzení negativních skutečností,
která se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4220/2009, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2912/2010). Účastník, který
tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno
(obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo
732/98, uveřejněný pod číslem 35/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud konstatoval, že za situace, kdy žalobce uplatňující svůj nárok
jej není schopen ani specifikovat, nelze o přenesení důkazního břemene vůbec
uvažovat, neboť to by přicházelo v úvahu teprve tehdy, kdy by v řízení byl
postaven najisto jeho předmět. Nelze rozhodnout o žalobě se současným tvrzením
žalobce, že osud věcí mu není znám, tedy, zda je policie drží či nikoliv. Odvolací soud měl rovněž za žalobcovu povinnost tvrdit a dále prokázat, které
konkrétní ztracené věci se v daném prostoru, který užíval, nacházely, a to za
situace, kdy žalobce nebyl výlučným nájemcem celého bytu, ale pouze jeho jedné
místnosti. Po celou dobu řízení neuvedl a netvrdil, kdo byl dalším oprávněným
do bytu vstupovat kromě jeho bratra, který po předmětné (havarijní) události
měl v bytě uklízet. Do bytu měly objektivně přístup i jiné osoby (spolunájemci
bytu), které žalobce z neznámého důvodu po celou dobu řízení neuváděl, a v
tomto je zejména jeho důkazní nouze v tom, že jím tvrzenou škodu způsobily
výlučně policejní orgány – tedy žalovaná, nikoliv ostatní nájemci daného bytu,
včetně jeho bratra.
Odvolací soud uvedl, že předmět řízení musí být postaven
zcela najisto se skutkovými tvrzeními, mimo jiné i proto, aby žalovaná strana
měla relevantní podmínky obrany v soudním řízení. Dovolací soud tak uzavírá, že za situace, kdy dle samotného žalobce škoda
vznikla na jiných věcech než těch identifikovaných v protokolu o ohledání místa
činu, přičemž žalobce byl soudem vyzván ke specifikaci věcí a shora označených
základních skutkových okolností, se odvolací soud neodchýlil od judikaturních
kautel Ústavního soudu stran zjišťování skutkového stavu věci (srov. například
usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 943/20), a to i v
kontextu (při zohlednění) výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
týkající se obecné důkazní povinnosti stran řízení. Nadto dovolací soud
poznamenává, že Ústavní soud považuje přechod jedné ze základních procesních
povinností účastníka na jiného účastníka, který by danou povinnost za běžného
průběhu řízení neměl, za výjimečný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2352/19, bod 50). K případným vadám řízení (žalobcem tvrzené chybějící procesní poučení či obecně
tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí), které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.