KSPH 37 INS XY
29 NSČR 36/2014-B-34
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci
dlužníků M. L., narozeného XY, bytem XY a J. L., narozené XY, bytem XY, obou
zastoupených JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem, se sídlem v Brně, Marešova
304/12, PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS
XY, o schválení oddlužení, o dovolání věřitele T SERVIS s. r. o., se sídlem
Dolní Jirčany, Jesenická 816, PSČ 252 44, identifikační číslo osoby 26702070,
zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Senovážné náměstí 1464/6, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 9. prosince 2013, č. j. KSPH 37 XY, KSPH 37 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
„Dovolání je přípustné s ohledem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“),
jelikož má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“ (které je -
stejně jako dále zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupné i na webových
stránkách Nejvyššího soudu).
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014
citovaném), Nejvyšší soud vysvětlil, že:
„Dovolací námitka, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím
soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v
režimu § 238a o. s. ř., ani v režimu § 237 o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého
svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit“.
Srov. k tomu i usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 2488/2013.
Obsah článku II. dovolání ve světle výše uvedeného zjevně není způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání
(posouzeném potud z obsahového hlediska).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím
řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru
(zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do
insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu