U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v
právní věci žalobkyně R. A., zastoupené Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem se
sídlem v Moravské Ostravě, Matiční č. 730/3, proti žalované Vítkovické
nemocnici a.s., se sídlem v Ostravě – Vítkovicích, Zalužanského č. 1192/15,
identifikační číslo osoby 607 93 201, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným,
advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 2, o ochranu osobnosti, ve věci
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 21/2007, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2013, č.
j. 1 Co 271/2010-321, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne
26. září 2013, č. j. 1 Co 271/2010-324, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet jejího
právního zástupce Mgr. Pavla Vysoudila.
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 24. 9. 2010, č. j. 23 C 21/2007-192, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 000
000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), dále uložil žalované
povinnost zaplatit České republice náklady řízení (výrok II) a 100 % nákladů
spočívajících v odměně zástupce žalobkyně (výrok III). Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 3. 2011, č. j. 1
Co 271/2010-253, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby
žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč, zamítl, a rozhodl
o nákladech řízení. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3631/2011, byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu projednání. Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 Co
271/2010-321, potvrdil ve výrocích I a II rozsudek soudu prvního stupně a výrok
III změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
prvostupňového řízení 43 284 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet
Krajského soudu v Ostravě. Dále rozhodl, že žalovaná je povinna do tří dnů od
právní moci rozsudku uhradit žalobkyni celou náhradu nákladů odvolacího řízení
na účet Krajského soudu v Ostravě, a to ve výši, která bude vyčíslena v
samostatném usnesení. Opravným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 Co 271/2010-321, opravil odvolací soud výše uvedený rozsudek
tak, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů
prvostupňového řízení místo částky 43 284 Kč částku ve výši 32 640 Kč. Částky ve výši 1 000 000 Kč se žalobkyně domáhala na základě žaloby na ochranu
osobnosti jako náhrady nemajetkové újmy v penězích s odůvodněním, že pochybením
lékařů a dalšího personálu žalované nebylo zabráněno vzniku těžkého poškození
zdraví její dcery. Těhotenství žalobkyně bylo bezproblémové a termín porodu byl
stanoven na 2. 2. 2004. Žalobkyně navštívila žalovanou dne 5. 2. 2004 ve 13
hodin, kdy jí byl zaveden čípek k vyvolání porodu a byla poslána domů s tím, že
se má v 17 hodin dostavit na kontrolu; to učinila a byla opětovně poslána domů
s odůvodněním, že musí počkat, než se porod rozběhne. Žalobkyně se kvůli
bolestem dostavila ve 20 hodin téhož dne a byla přijata k hospitalizaci. Žalobkyně tvrdila, že sestry na oddělení jí měřily ozvy plodu každých 20 - 30
minut a po půlnoci, dne 6. 2. 2004, jí sestra oznámila, že přístroj na měření
ozev není v pořádku a šla pro jiný přístroj, který ukázal, že ozvy plodu nejsou
normální. Lékaři a sestry pak pomohli žalobkyni na stůl, aby ozvy změřili na
pásovém přístroji. Žalobkyně byla následně odvezena na sál, kde jí byl udělán
císařský řez a narodila se jí dcera K. Dceři K. byla ve dvou měsících stanovena diagnóza mikrocefalie, centrální
hypertonický syndrom, hyperexitabilní syndrom s vývojovou úrovní odpovídající
1. polovině I. trimestru neprospívajícího dítěte s těžkými riziky raného údobí
s proběhlou hypoxicko-ischemickou encefalopatií (HIE) a podezření na sekundární
intoleranci laktózy, dále malé FOA, hemodynamicky nevýznamné. Dne 18. 11.
2004
byla dcera zařazena do pravidelné dlouhodobé péče Dětského rehabilitačního
stacionáře v Ostravě – Porubě a byla jí stanovená diagnóza těžké PMR se
závažnou CKP rezultující do obrazu kvadruspastické formy DMO s větším
postižením DKK a pravostrannou prevalencí, dekompenzovaný sekundární
epileptický syndrom. Z uvedeného vyplývá, že dcera žalobkyně bude po zbytek
života slepá (nebo rozlišující světlo a stín), hluchá, němá, s mentální
vyspělostí na úrovni tříměsíčního kojence. Současně bude trpět ataky křečí se
záchvaty neztišitelného několikahodinového pláče z nejasných příčin a hrubou
poruchou motoriky s nemožností samostatné chůze nebo nebude moci chodit vůbec. Bude mít trvalé potíže s krmením, udržením moči a stolice; tento stav je
nezvratný a dcera žalobkyně bude potřebovat neustále 24hodinovou péči. Žalobkyně měla za to, že zdravotní stav její dcery je následkem pochybení
lékařů a personálu žalované, když monitorování ozev plodu bylo nekvalitní,
nebylo správně vyhodnoceno a první známky zaškrcování nebyly zaregistrovány,
přičemž včasným rozpoznáním hypoxie a včas provedené sekce by se zabránilo
vzniku poškození dcery žalobkyně. Žalobkyně dále uvedla, že se jí změnil život
od základů, rozpadl se jí vztah, došlo k narušení rodinného života, když
žalobkyně nebude moci vytvářet, udržovat a rozvíjet vzájemné vztahy mezi svými
blízkými a svými přáteli, nikdy nezažije běžné starosti, ani to, co zažívají
matky zdravých dětí. Tudíž zde došlo k porušení práva na rodinný život, což
nepříznivě ovlivňuje i rozvoj a psychickou integritu žalobkyně. Soud prvního stupně nechal ve věci vyhotovit znalecký posudek MUDr. Josefa
Kříže, znalce z oboru zdravotnictví – porodnictví – gynekologie. Soud prvního
stupně provedl důkaz tímto znaleckým posudkem, ovšem v konečném důsledku z jeho
závěru nevycházel, neboť jej považoval za rozporuplný. Znalec mj. nedostatečně
vycházel ze zdravotnické dokumentace žalobkyně a jeho závěry se ukázaly být
nesprávné (ohledně skryté genetické stigmatizace dítěte vzhledem k těžkému
zdravotnímu postižení). Vzhledem k tomu, že první znalecký posudek nabádal k vypracování dalšího
znaleckého posudku, a to z oboru genetiky, za účelem eliminace skryté genetické
stigmatizace dcery žalobkyně, nechal soud prvního stupně zpracovat Lékařskou
fakultu univerzity Palackého v Olomouci další znalecký posudek ohledně možné
genetické stigmatizace dítěte. Z druhého znaleckého posudku vyplynulo, že názor
znalce MUDr. Kříže je naprosto a zbytečně zavádějící. Druhý znalecký posudek
výslovně uvedl, že kdyby MUDr. Kříž dovedl výsledky interpretovat, nemohl by
závěr o latentní genetické stigmatizaci uvést. Znalecký posudek byl uzavřen s
tím, že následný rozvoj mikrocefalie byl u dítěte velmi pravděpodobně způsobem
perinatální asfyxií, která vedla k poškození CNS, nejde tedy o primární
genetickou příčinu mikrocefalie. S ohledem na druhý znalecký posudek a rozporuplnost prvního znaleckého posudku
nechal soud prvního stupně vypracovat revizní znalecký posudek, který
zpracovala Všeobecná fakultní nemocnice v Praze ve složení prof. MUDr.
Jaroslav
Žitný, DrSc., gynekolog a porodník, prof. MUDr. Richard Plavka, Csc.,
neonatolog, a asistent MUDr. Vratislav Krejčí, gynekolog a porodník, všichni
zaměstnanci Gynekologicko-porodnické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity
Karlovy v Praze. Revizní posudek důrazně akcentoval vadně vedenou a neúplnou
zdravotnickou dokumentaci. Avšak i z neúplné zdravotnické dokumentace
vyplynulo, že klinický průběh, laboratorní nálezy a ultrazvuková vyšetření od
narození do ukončení hospitalizace na JIRPN FN Ostrava – Poruba jednoznačně
vedou k diagnóze hypoxicko-ischemické encefalopatie III. stupně se závažným
poškozením centrálního nervového systému. Toto postižení nastalo nepochybně
jako důsledek intrauterinní hypoxie, pravděpodobně v příčinné souvislosti s
pupečníkovou komplikací. Pokud jde o odpověď znalců na otázku, zda žalovaná v souvislosti s porodem
žalobkyně ve dnech 5. a 6. 2. 2004 postupovala v souladu s požadavkem na
svědomitý výkon lékařské péče podle pravidel lékařské vědy a pokud nikoliv, tak
v čem spočívá případné pochybení žalované a zda toto pochybení je v příčinné
souvislosti se zdravotním stavem dcery žalobkyně, znalci odpověděli, že je zde
nedostatečná zdravotnická dokumentace. První závažný nedostatek spočívá v tom,
že ve zdravotnické dokumentaci chybí záznam o „pravděpodobné“ indukci porodu
MUDr. Rozbrojem dne 5. 2. 2004 ve 13:00 hodin, o tomto jsou znalci neodborně
informováni až v žalobě. Pochybení je pak možné dovozovat z absence
kontinuálního monitorování. Při indukci je těhotná vždy hospitalizována a po
nástupu kontrakcí kontinuálně monitorována. Těhotná sice byla intermitentně
monitorována, ale i přes nedostatečné záznamy je zřejmé, že nebyla monitorována
kontinuálně. Po zmizení kardiotokografických křivek z CTG záznamů žalobkyně
nelze jednoznačně vyvrátit nebo potvrdit pochybení poskytování zdravotnické
péče (opožděné stanovení hypoxie plodu a stupeň její závažnosti). Znalci dále
uvedli, že „odmyslíme-li zmizení CTG křivek z CTG záznamů, musí komise
konstatovat, že porodnická dokumentace na porodnickém oddělení byla
nedostatečná. Přesto, že není přesně známo, kdo poslouchal a zapisoval ozvy
plodu dne 5. 2. 2004 v době od 21:30 do 24:00 hodin (chybí jmenovky a podpisy)
a nejsou k dispozici CTG křivky, nelze jednoznačně konstatovat, že stanovení
diagnózy hypoxie plodu bylo opožděné a že následný stav novorozence mohl být v
souvislosti s nevčasným stanovením počátku hypoxie plodu a stupněm její
závažnosti. Nestandardním postupem bylo také neprovedení vyšetřování krevních
plynů dle Astrupa z pupečníku“. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná porušila právní povinnosti uvedené v
ustanovení § 55 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném
znění (dále jen „zákon o péči o zdraví lidu“), podle kterého jsou zdravotničtí
pracovníci povinni vykonávat zdravotnické povolání svědomitě. Soud došel k
názoru, že tomuto tak nebylo, když závěr znaleckého posudku soud interpretoval
tak, že žalobkyně nebyla monitorována kontinuálně, a proto nebyla hypoxie
zjištěna včas.
Z důvodu vadné zdravotnické dokumentace není přesně známo, kdo
poslouchal a zapisoval ozvy plodu dne 5. 2. 2004 v době od 21:30 do 24:00
hodin, nejsou k dispozici CTG křivky, proto nebylo možné jednoznačně
konstatovat, že stanovení diagnózy hypoxie plodu bylo při intermitentním
monitorování opožděné a že následný stav novorozence mohl být v souvislosti s
nestanovením počátku hypoxie plodu a stupně její závažnosti. Podle názoru soudu
prvního stupně se žalovaná nemůže zprostit své odpovědnosti na základě toho, že
nedostatečně vedla zdravotnickou dokumentaci. Soud tedy uzavřel, že byl
prokázán protiprávní zásah do osobnostních práv žalobkyně postupem non lege
artis, a dále odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08. Soud prvního stupně dovodil, že veškerý rodinný vztah žalobkyně
k její dceři se zredukoval na nezbytnou péči o dceru žalobkyně, když je dcera
odkázána na žalobkyni do konce života a současně dovodil, že žalobkyni se
nepodařilo navázat partnerský vztah, čímž došlo k narušení rodinného života
žalobkyně, stejně jako života jejich blízkých, když žalobkyně nemůže vytvářet,
udržovat a rozvíjet vzájemné vztahy se svými přáteli a okolím, tak jak byla
doposud zvyklá. Současně žalobkyně nemá možnost zažívat to, co zažívají s dětmi
matky zdravých dětí (radost z vývoje dítěte), a proto má žalobkyně nárok na
náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 1 000 000 Kč. Rozsudkem ze dne 2. 3. 2011, č. j. 1 Co 271/2010 – 253, změnil odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud
interpretoval znalecké posudky tak, že i přes nedostatečně vedenou
zdravotnickou dokumentaci dovodil postup lege artis, a proto právní názor
vyslovený v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS
1919/08, zde neaplikoval. Výše uvedený rozsudek odvolacího soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3631/2011, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud vycházel ze zjištění, která v
podstatné části nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, když
soud vycházel z důkazů, ve kterých je logický rozpor. V dané situaci totiž byly
vypracovány dva zdravotní posudky z oboru gynekologie a porodnictví, kdy první
od MUDr. Kříže dochází k závěru, že žalovaná postupovala lege artis a revizní
znalecký posudek, který postup lege artis, popř. non lege artis, nedokázal ani
vyvrátit, ani potvrdit. Odvolací soud měl primárně vycházet z revizního
znaleckého posudku, který byl vypracován za účelem odstranění rozporů a
nejasností v původním znaleckém posudku odborným znaleckým ústavem. Až v
případě, že by se odvolacímu soudu zdál revizní posudek nepřesvědčivý či v
rozporu s provedenými důkazy, tak by měl soud postupovat v souladu s
rozhodnutím R 45/1984 (NS sp. zn.
4 Cz 13/82), kdy „ak mal súd pri rozhodovaní
k dispozícii dva znalecké posudky s rozdielnymi závermi o tej istej otázke,
musí ich zhodnotiť v tom zmysle, ktorý z nich a z akých dôvodov vezme za
podklad svojho rozhodnutia a z akých dôvodov nevychádza zo záveru druhého
znaleckého posudku.“
Vrchní soud v Olomouci následně rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 1 Co
271/2010, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok
I), ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně jej změnil
(výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací
soud se ztotožnil s postupem a odůvodněním soudu prvního stupně a zdůraznil, že
žalovaná kontinuálně nemonitorovala žalobkyni, ač měla, a právě kvůli
nedostatečně vedené zdravotnické dokumentaci neprokázala, že by postupovala
lege artis. Vrchní soud v Olomouci tedy vzal za prokázané, že v důsledku
neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně je dán nárok na náhradu
nemajetkové újmy v penězích. Proti tomuto rozsudku ve spojení s opravným usnesením Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 26. 9. 2013, č. j. 1 Co 271/2010-324, podala žalobkyně (dále jen
„dovolatelka“) řádné a včasné dovolání. Dovolatelka namítá, že soudy nesprávně
rozložily důkazní břemeno, když po ní požadovaly, aby prokázala, že postupovala
lege artis za situace, kdy postup lege artis nebylo možné ani potvrdit ani
vyvrátit, a to v důsledku poškození zdravotnické dokumentace. Poškození
zdravotnické dokumentace mělo být dle žalované způsobeno vyšší moci
(vyblednutím termopapíru), za což by neměla být žalovaná sankcionována. Dovolatelka dále namítá, že nebyla dostatečně prokázána příčinná souvislost,
tvrdí rozpor rozsudku Vrchního soudu v Olomouci s řadou rozhodnutí Nejvyššího
soudu, namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a porušení
svého ústavního práva na spravedlivý proces v předchozím dovolacím řízení před
Nejvyšším soudem. K dovolání podala žalobkyně vyjádření, v němž se ztotožnila se skutkovými i
právními závěry soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka v prvé řadě namítá, že soudy nesprávně rozložily důkazní břemeno,
když na ni přenesly důkazní břemeno ohledně negativního tvrzení, že hypoxie
plodu nebyla zjištěna včas, které nebyla v důsledku působení vyšší moci schopna
vyvrátit. Za působení vyšší moci dovolatelka považuje vyblednutí termopapíru. Podle ustanovení § 120 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu leží důkazní břemeno v obecné rovině
ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto
skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka,
který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, Soubor C 946). V důsledku uplatnění projednací zásady tak mají účastníci občanského soudního
řízení povinnost tvrzení a na ni navazující důkazní povinnost ohledně
skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky. Nesplnění takové povinnosti má za následek vynesení rozhodnutí nepříznivého pro
účastníka, který tuto svou procesní povinnost nesplnil. Výše uvedené pravidlo je však nutné vnímat ve světle ustanovení § 1 a § 6 o. s. ř., dle kterých občanské soudní řízení směřuje ke spravedlivé ochraně práv a
oprávněných zájmů účastníka. Uvedený přístup k rozložení důkazního břemene je
obecným pravidlem, které lze v odůvodněných případech modifikovat, neboť
striktní dodržování takového rozložení důkazního břemene by v ojedinělých
situacích vedlo k neudržitelnému zatížení strany nesoucí důkazní břemeno, neboť
tato strana objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech
významných pro rozhodnutí ve sporu. Je tomu tak v případě tvrzení negativních
skutečností, která se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4220/2009, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2912/2010). Účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti
důkazní břemeno (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998,
sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). V projednávané věci je sporné přenesení důkazního břemene ohledně tvrzení, že
hypoxie plodu nebyla zjištěna včas. Takové tvrzení je s ohledem na výše uvedené
třeba považovat za tzv. tvrzení negativní. Pokud tedy soudy dospěly k závěru,
že tuto negativní skutečnost nemusí žalobkyně prokazovat a důkazní břemeno
přenesly na dovolatelku, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu. Opačný přístup, kdy by odvolací soud uvalil na žalobkyni
důkazní břemeno, které by bylo v důsledku porušení zákonné povinnosti
dovolatelky ve své podstatě nesplnitelné, by činil z práva žalobkyně na ochranu
osobnosti právo iluzorní (obdobně k uvalení nesplnitelného důkazního břemene
srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, jehož
závěry jsou v obecné rovině použitelné i v předmětném řízení) a vedl by též k
rozporu se zásadou, podle níž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či
protiprávního jednání (nemo turpitudinem suam allegare potest) – svého
porušování zákonné povinnosti vést řádně zdravotnickou dokumentaci ve svůj
prospěch (k uvedenému principu srov. v judikatuře za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn.
22 Cdo 5170/2007, a ze
dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 NSCR 8/2012, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
28. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4008/2010, a ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, nálezy Ústavního
soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96, či ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07, anebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 2788/10). Jako mylnou je třeba přitom odmítnout také domněnku dovolatelky, že ke zničení
zdravotnické dokumentace došlo v důsledku působení vyšší moci. Jako vyšší moc
ve své konstantní judikatuře dovolací soud kvalifikuje takovou náhodu, kterou
není možné za daných podmínek ani při vynaložení veškerého úsilí nikým odvrátit
vzhledem k její mimořádnosti a nepředvídatelnosti (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2911/2006). Pokud totiž dovolatelka
zvolila pro splnění své zákonné povinnosti vést zdravotnickou dokumentaci
použití termopapíru, musela a měla být si vědoma skutečnosti, že vlastnosti
termopapíru dlouhodobé uchování zaznamenaných informací neumožňují. Vyblednutí
zdravotnické dokumentace tak nelze připisovat vyšší moci, ale nedbalosti
dovolatelky při volbě nosiče k zaznamenání zdravotnické dokumentace, neboť
vyblednutí záznamů na termopapíru bylo obecně vzato možné předvídat. Jelikož žalobkyně v rámci vylíčení rozhodných okolností uplatnila tzv. negativní tvrzení (přičemž s ohledem na skutkové okolnosti případu jí nic
jiného nezbývalo), která se zásadně neprokazují, tížilo dovolatelku břemeno
tvrzení a důkazní o tom, že hypoxii plodu stanovila včas a řádně na tuto
diagnózu reagovala. Jestliže odvolací soud za této situace uzavřel, že důkazní
břemeno k prokázání postupu lege artis v dané situaci tížilo dovolatelku,
neodchýlil se od ustáleného výkladu povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Dovolatelka dále namítá, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013,
sp. zn. 25 Cdo 3879/2012), když předpoklady odpovědnosti lékaře nahradily
závěry o nedostatcích ve vedení lékařské dokumentace. Citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu však na posuzovanou věc nedopadá, když v uvedeném rozsudku se
Nejvyšší soud zabýval situací, kdy sice část zdravotnické dokumentace chyběla,
avšak postup lékaře byl i tak shledán lege artis a zároveň bylo prokázáno více
možných příčin vzniku škody, přičemž vadný postup lékaře jako jedna z možností
byl vyloučen. V souzené věci bylo naopak i přes nedostatečně vedenou
zdravotnickou dokumentaci shledáno, že dovolatelka nepostupovala v souladu s
požadavkem na svědomitý výkon lékařské péče, dopustila se řady pochybení a
postup lege artis v klíčovém momentě nebylo s ohledem na vadně vedenou
zdravotnickou dokumentaci (revizní znalecký posudek poukazuje na více jak 10
chybných či rozporuplných skutečností) možné potvrdit, ani vyvrátit. Chybějící
zdravotnická dokumentace pouze neumožňovala prokázat tvrzení žalované, že
hypoxie plodu byla dovolatelkou včas zjištěna.
Dovolací soud setrvává na výše
uvedeném názoru ohledně rozložení důkazního břemene a neshledal důvody, pro
které by se měl od těchto závěrů odchýlit. Dovolatelka dále namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku příčinné
souvislosti mezi včasným nestanovením hypoxie plodu a vznikem újmy, resp. porušením právní povinnosti vést zdravotnickou dokumentaci. K tomu dovolací soud uvádí, že obecně platí, že otázka příčinné souvislosti –
vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli
otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp.
zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat
toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence
zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento
vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 3471/2009).
Dovolatelka mylně vykládá odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, když má za to,
že příčinná souvislost byla shledána mezi nevedením zdravotnické dokumentace a
vzniklou újmou. V posuzované věci sdílel odvolací soud názor soudu prvního
stupně, že diagnóza hypoxie plodu a stupně její závažnosti nebyla včasná,
přičemž včasná a správná diagnóza hypoxie plodu a stupně její závažnosti by
vedla k dosažení menších, případně žádných komplikací na zdravotním stavu
dítěte žalobkyně.
Uvedený závěr odvolacího soudu o příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou
událostí a tvrzenou škodou) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný
skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o
závěr právní, ale o závěr skutkový. Podle ustanovení § 241a o. s. ř. lze
dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, nikoliv na nesprávném skutkovém závěru.
Přezkum otázky příčinné souvislosti dovolacím soudem tedy není přípustný.
Další námitka dovolatelky směřuje proti nepřezkoumatelnosti odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu, resp. též soudu prvního stupně, jehož závěry
převzal za vlastní. K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí
za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 6.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 100/2013. Zde bylo vysloveno, že měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu
dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
Též podle ustálené judikatury Ústavního soudu i judikatury Evropského soudu pro
lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti,
soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou
založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí
být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro
Balani proti Spanělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998 - rozsudek
č. 1 v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/1998). Ačkoli
čl. 6 odst. 1 soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek
nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van
Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v
principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti
Finsku, 1997). Dovolací soud tak shledal nepřípadnou námitku dovolatelky, že
rozhodnutí odvolacího soudu nebylo odůvodněno v zákonem (§ 157 odst. 2 o.s.ř.)
uvedeném rozsahu.
Ani námitka dovolatelky směřující vůči porušení jejích ústavně zaručených práv
předchozím rozhodnutím dovolacího soudu ve věci, a to rozsudkem ze dne 27. 3.
2011, sp. zn. 30 Cdo 3631/2011, jímž byl odvolací soud vázán, nemůže založit
přípustnost dovolání, neboť se nejedná o případ, kdy by dovolatelkou
předestřená otázka mohla přípustnost dovolání založit s ohledem na její průmět
do základních práv a svobod žalobkyně (srov. výše uvedený nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp.
zn. III. ÚS 772/13, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení pod číslem 5/2013).
Dovolatelka mylně interpretuje závěry výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu,
když má za to, že v něm vyslovil právně závazný závěr o možnosti „zcela obrátit
důkazní břemeno“. Nejvyšší soud dřívějším rozsudkem zrušil předchozí rozhodnutí
odvolacího soudu proto, že vycházelo ze zjištění, které nemělo podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když odvolací soud
vycházel z důkazů, ve kterých je logický rozpor. K možnosti rozložení důkazního
břemene v dané věci se pak dovolací soud již vyjádřil, a to u první námitky
dovolatelky.
Napadá-li dovolatelka dále samotné hodnocení důkazů soudy, zejména pak
provedeného revizního znaleckého, jedná se o pouhou kritiku hodnocení důkazů
provedeného odvolacím soudem, včetně kritiky skutkových zjištění, z nichž
odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Dovolatelka nepředkládá žádnou
právní otázku, ale pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, s
jeho hodnocením důkazů, a poskytuje vlastní verzi skutkových závěrů. Ani v
tomto případě dovolací soud neshledal, že by odvolací soud porušil ústavně
zaručená práva dovolatelky. Námitku nesprávného hodnocení důkazů není možné
úspěšně napadnout a Nejvyšší soud připomíná, že o. s. ř. zakotvuje v ustanovení
§ 132 zásadu volného hodnocení důkazů (srov. např. odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod
č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého
odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na
nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud
hodnocení důkazů provedl.
Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitky směřující pouze proti možným vadám
řízení nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání a dovolací
soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání.
Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či
neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014 a další).
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek
dovolatelky.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaná povinna nahradit žalobkyni
náklady dovolacího řízení (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají
z odměny advokáta v částce 12 300 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 7, § 8 odst. 1 a §
11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání), náhrady
hotových výdajů advokáta stanovené paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v
částce 2 646 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), celkem tedy ve výši 15 246
Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám
advokátky, jež žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu