U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Pavla
Pavlíka v exekuční věci oprávněné společnosti FRYMIS, a.s. se sídlem ve Frýdku-
Místku, Slezská 2766, identifikační číslo 61974722, proti povinnému Ing. R. K.,
za účasti manželky povinného K. K., oběma zastoupeným JUDr. Kateřinou
Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 40, pro částku
47.835.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ, pod sp.
zn. 216 EXE 5323/2012, o dovolání povinného a jeho manželky proti usnesení
Krajského soudu v Praze z 30. dubna 2013, č.j. 17 Co 330/2012-164 takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 14. února
2012, č. j. 216 EXE 5323/2012-46, jímž okresní soud nařídil na majetek
povinného exekuci. S odvolací námitkou manželky povinného, že k projednání a
rozhodnutí věci není příslušný Okresní soud Praha – západ, nýbrž Obvodní soud
pro Prahu 2, se odvolací soud vypořádal závěrem, že usnesením ze 4. ledna 2013,
č.j. 11 Co 478/2012-103, Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze 17. ledna
2012, č.j. 33 EXE 2621/2011-41, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 vyslovil svou
místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena
Okresnímu soudu Praha – západ jako soudu místně příslušnému. Otázka místní
příslušnosti tak byla pravomocně a tedy závazně vyřešena (§ 103, § 104 odst. 1,
2, § 105 odst. 1, odst. 4 o. s. ř. a § 45 exekučního řádu).
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z toho, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, která je dovolacím soudem dosud
rozhodována rozdílně, povinný i jeho manželka namítají, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení týkajícím se „podmínek
řízení, resp. otázky místní příslušnosti soudu.“ Oba mají za to, že místně
příslušným exekučním soudem není Okresní soud Praha – západ, nýbrž Obvodní soud
pro Prahu 2, odvolací soud však, „aniž by se místní příslušností meritorně
zabýval, usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.“
Nejvyšší soud, jenž dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první,
čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru
dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jak Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. 20 Cdo 1859/2010, 20 Cdo
3873/2008, 20 Cdo 2616/2008, 20 Cdo 3613/2008, 20 Cdo 2476/2009, 20 Cdo
1337/2009, 20 Cdo 3532/2007 a četných dalších) opakovaně vysvětlil, (případná)
skutečnost, že se odvolací soud s námitkou místní nepříslušnosti vypořádal
pouze formálně – a o takový případ jde v souzené věci, kdy dovolatelé namítají,
že „odvolací soud, aniž by se místní příslušností meritorně zabýval, usnesení
soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil“ – je způsobilá vést (pouze) k
závěru, že řízení bylo zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (dříve, před 1. 1. 2013, samostatný dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který po 1. 1. 2013 neexistuje). K těmto vadám
však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3
o. s. ř.); o tento případ všakv souzené věci nejde.
Ani samotní dovolatelé totiž nenamítají, že by se jediný v současnosti
existující dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. – vztahoval k samotnému (řečeno slovy ustanovení § 237 o. s.
ř.) rozhodnutí, kterým se řízení končí, jelikož proti vlastnímu nařízení
exekuce, tedy meritornímu rozhodnutí nebrojí, nýbrž pouze namítají, že je vydal
(podle jejich názoru) místně nepříslušný soud (viz bod II., 1. dovolání, v němž
výslovně uvádějí, že nesprávné právní posouzení věci se má týkat „podmínek
řízení, resp. místní příslušnosti soudu“). Z ustanovení § 241a odst. 1 ve
spojení s § 237 o. s. ř. však plyne, že nesprávné právní posouzení věci se musí
vztahovat k samotnému „rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí“.
Protože tedy nejde o otázku správnosti či nesprávnosti právního
posouzení „věci“ (v daném případě nařízení exekuce) ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení (jež vydání
meritorního rozhodnutí předcházelo) ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší
soud dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle hlavy VI.
exekučního řádu v novém rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2014
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu