20 Cdo 3873/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné Společnosti pro ochranu a rozvoj obcí, občanské
sdružení se sídlem v Pticích 179, proti povinným 1) A. S., a 2) J. S., bytem
tamtéž, obou zastoupeným JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8,
Křižíkova 56, provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 40 Nc 5250/2006, o dovolání povinných proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 29. 1. 2007, č. j. 18 Co 11/2007-32, takto:
Dovolání se odmítá.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 14. 2. 2006, č. j.
40 Nc 5250/2006-3, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 nařídil podle vykonatelného
rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu Rudná ze dne 5. 4. 2004, č. j.
440/rozh/03/Ky, k vymožení povinnosti odstranit stavbu rodinného domu a
oplocení na pozemku p. č. 155/7 v katastrálním území Ú. a pro náklady exekuce a
náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci, jejímž
provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Stanislava Pazderku.
Uzavřel, že překážka věci zahájené není dána; při souběhu exekučních řízení je
rozhodující okamžik vydání exekučního příkazu, přičemž mezi týmiž účastníky
bylo sice souběžně zahájeno exekuční řízení dle téhož titulu i u Okresního
soudu Praha-západ, ten ale usnesením ze dne 28. 11. 2005, č. j. 13 Nc
3578/2005-5, vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu
pro Prahu 6 (sp. zn. 40 Nc 5896/2006) a toto usnesení Krajský soud v Praze
usnesením ze dne 28. 4. 2006, č. j. 23 Co 171/2006-22, potvrdil. Obvodní soud o
nařízení exekuce dosud nerozhodl, zatímco v projednávané věci již dle tvrzení
povinných exekutor vydal exekuční příkaz. Otázka místní příslušnosti Obvodního
soudu pro Prahu 6 již byla pravomocně řešena v řízení zahájeném u Okresního
soudu Praha-západ (nyní u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 40 Nc
5896/2006), z něhož vyplývá, že povinní měli faktické bydliště i v době
zahájení tohoto exekučního řízení na adrese P. 6, N. P., tj. v obvodu Obvodního
soudu pro Prahu 6. Konečně odvolací soud dovodil s odkazem na § 105 odst. 2
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (jež se
použije vzhledem k tomu, že exekuční řízení bylo zahájeno po nabytí jeho
účinnosti), že oprávněná jako účastnice správního řízení vedeného u Městského
úřadu Rudná je legitimována i k podání návrhu na nařízení exekuce.
Povinní v dovolání namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“).
Vadu řízení spatřují v tom, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud.
Uvedli, že posouzení místní příslušnosti soudu ve smyslu § 45 odst. 2 zákona č.
121/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č.
120/2001 Sb.“), je založeno na stejných principech jako v občanském soudním
řádu, a že pojem bydliště nelze zaměňovat s pojmem „údaj o místě trvalého
pobytu“ podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel. Uvedli dále, že byt
v Praze 6 prodali již v roce 2003 a že jim Městský úřad v Rudné několikrát
uložil pokutu za to, že užívají stavbu rodinného domu v katastrálním území Ú.
bez příslušného kolaudačního rozhodnutí. Vytýkají obvodnímu soudu, že
neprováděl v tomto směru žádné dokazování a převzal závěry z jiného exekučního
řízení. Stejně tak nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nařízení exekuce
nebrání překážka věci zahájené. Popírají, že pro posouzení této otázky je
rozhodující až okamžik vydání exekučního příkazu. Otázce, zda v exekučním
řízení pro překážku litispendence platí výslovně ustanovení § 83 odst. 1 o. s.
ř. ve spojení s ustanovením § 35 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., či zda obstojí
právní závěr odvolacího soudu o „litispendenčních účincích“ exekučního příkazu,
povinní přikládají zásadní právní význam. Nesprávné právní posouzení věci
dovolatelé spatřují v řešení otázky aktivní legitimace oprávněné. Stavebním
úřadem uložená povinnost odstranit stavbu je veřejnoprávní povinností, jež
podle dovolatelů nemůže nikdy být povinnými plněna ve prospěch soukromoprávního
subjektu, neboť je ukládána ve veřejném zájmu. Takové právo by muselo vyplývat
přímo z exekučního titulu. Stejně tak nepovažují za správnou úvahu soudu, že
účast oprávněné v řízení o odstranění stavby ji opravňuje k vymáhání
povinnosti. Uvedli, že stavební úřad pochybil, pokud s oprávněnou jednal, neboť
okruh účastníků je vymezen § 97 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a
oprávněná k nim nepatří. Otázkou zásadního právního významu podle dovolatelů
je, kdo je aktivně legitimován k podání návrhu na nařízení exekuce pro vymožení
veřejnoprávní povinnosti; v tomto případě stavebním úřadem nařízeného
odstranění stavby; zda tímto oprávněným může být i jiný účastník řízení,
kterému však žádné právo korelativní k povinnosti uložené vlastníkům stavby
nesvědčí; zda takovým oprávněným může dokonce být i takový subjekt, který ze
zákona nebyl a nemohl být účastníkem příslušného správního řízení. Navrhli
proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření prosazuje názor, že dovolání není přípustné ani
důvodné. Aktivní legitimace k podání návrhu na výkon správního rozhodnutí je
založena § 72 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění účinném v době
podání návrhu (který byl doručen exekutorovi v prosinci 2005), podle něhož
výkon rozhodnutí se provádí na návrh účastníka řízení nebo z podnětu správního
orgánu. Oprávněná byla účastníkem správního řízení podle § 70 odst. 2 a 3
zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších
předpisů, jenž je dle svého § 90 odst. 4 zvláštním předpisem k předpisům o
územním plánování a stavebnímu řádu. Je tedy i účastníkem řízení podle § 88
odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., neboť i v něm se stavby zkoumají z
hledisek stanovených pro územní a stavební řízení a toto řízení může skončit
dodatečným povolením stavby.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009
Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
nařídil exekuci, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve
spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné za podmínek vymezených v § 237
odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože
použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu
prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí
téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový
případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
právního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují); Způsobilým dovolacím
důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, o který zde
nejde, kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala
podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve
smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní
posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy i v rámci posouzení
zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé
napadli) je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení
vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Ačkoliv dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět
nelze.
Dovolatelé předně zpochybňují aktivní legitimaci oprávněné. Exekuční řízení v
projednávané věci bylo zahájeno již doručením návrhu soudnímu exekutorovi dne
30. 12. 2005 (§ 35 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), tedy za účinnosti zákona č.
71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Podle § 72 zákona č. 71/1967 Sb.
se výkon rozhodnutí provádí na návrh účastníka řízení nebo z podnětu správního
orgánu, který v prvním stupni vydal rozhodnutí, schválil smír nebo vyhotovil
výkaz nedoplatků (vymáhající správní orgán). Účastník řízení nebo vymáhající
správní orgán mohou podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1531/2000,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2002 pod č. 19). Vymezení okruhu
účastníků správního řízení je věcí posouzení správního orgánu vydávajícího
meritorní rozhodnutí, případně orgánu příslušného k přezkumu tohoto správního
rozhodnutí (viz též nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS
19/99). Namítají-li dovolatelé pochybení správního orgánu při vymezení okruhu
účastníků správního řízení, v němž byl exekuční titul vydán, uplatňují tak vady
nalézacího řízení. Nejvyšší soud však již dříve vyložil, že případné vady
nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení ze
dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62).
Dovolatelé rovněž nesouhlasí se závěrem, že v exekučním řízení je pro posouzení
překážky věci zahájené rozhodující až okamžik vydání exekučního příkazu, nikoli
podání návrhu na nařízení exekuce.
Nejvyšší soud však již v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že účinky nařízení
výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu nemá samotné nařízení exekuce
podle § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., nýbrž - právě proto, že v tomto
usnesení soud způsob provedení exekuce nestanoví - teprve vydání exekučního
příkazu (§ 47 odst. 2, věta první, zákona č. 120/2001 Sb.). Samotnému nařízení
exekuce podle § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. tedy ani probíhající řízení o
soudní výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu překážku věci zahájené
nevytváří, jelikož pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 83 o. s. ř. je
určující teprve obsah exekučního příkazu; teprve jím totiž soudní exekutor
určí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a teprve tehdy je možné posoudit
případnou totožnost způsobu postižení (soudním výkonem a exekucí) majetku
povinného a totožnost předmětu, jehož se soudní výkon, resp. exekuce, bude
týkat (k srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 20
Cdo 1481/2003; usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002,
uveřejněné pod č. 187/2003 v časopise Soudní judikatura; usnesení ze dne 16.
12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1825/2003). Obdobně uvažoval Nejvyšší soud v usnesení
ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1082/2004, i ve věcech výkonu rozhodnutí
(exekuce) pro plnění nepeněžité povahy, jež lze obdobně vztáhnout i na
projednávanou věc. V něm uvedl, že i ve věcech výkonu rozhodnutí a exekuce
rozhodnutí ukládajících jinou povinnost než zaplacení peněžité částky může
nastat překážka již vydaného pravomocného rozhodnutí, resp. věci zahájené, leda
tehdy, jestliže je (ačkoli zákonem předurčený) způsob provedení výkonu vyjádřen
ve vydaném exekučním příkazu.
Dovolatelé konečně namítají, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud,
který otázku místní příslušnosti nesprávně posoudil, navíc ani v tomto směru
neprovedl žádné dokazování a převzal závěry z jiného exekučního řízení o tom,
že jejich faktické bydliště se nachází v působnosti Obvodního soudu pro Prahu
6. Přitom prosazují svou verzi, odlišnou od skutkových zjištění soudu. Svou
námitkou tak dovolatelé ve skutečnosti uplatňují vadu řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně vytýkají, že napadené
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a
odst. 3 o. s. ř. však – jak již bylo výše vysvětleno - k založení přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilé nejsou (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura 7/2004 pod. č. 132, jakož i usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Dovolací soud je zohlední jen, je-li
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.), tento předpoklad však
v projednávaném případě, kdy rozhodnutí není zásadního právního významu,
naplněn není.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,
Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle § 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr.
Miroslava J i r m a n o v á
předsedkyně senátu