20 Cdo 1825/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra
Mikuška a JUDr. Františka Ištvánka ve věci oprávněné M. S., zastoupené
advokátem, proti povinné E. A., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o nařízení
exekuce, pro 650.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
2 pod sp. zn. 5 Nc 664/2002, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 30.5.2003, č.j. 22 Co 195/2003-49, takto:
Dovolání se zamítá.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně vyslovil, že
souhlasí, aby oprávněná podala návrh na nařízení exekuce, exekuci podle
předloženého titulu nařídil, a jejím provedením pověřil navrženého soudního
exekutora. Přisvědčil soudu prvního stupně, že v dané věci byla splněna
podmínka \"aktivní legitimace podle § 129 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen \"ex. řádu\"), neboť, jak uvedl, \"i
odvolacímu soudu je z jeho činnosti s namítaným spisem 25 E 176/2000 známo, že
věc nedošla do stadia provedení výkonu ve směru uspokojení vymáhané pohledávky
\"; potřeba takového souhlasu nadto v mezidobí \"pozbyla … smyslu\", jelikož
namítané řízení o výkon rozhodnutí skončilo zamítnutím návrhu na výkon
rozhodnutí.
Povinná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř.). Odvolací soud měl podle jejího názoru vycházet ze stejného
stavu, jaký byl rozhodující pro vydání usnesení soudu prvního stupně, a v té
době předchozí řízení o výkon rozhodnutí ještě skončeno nebylo. Aplikace
ustanovení § 129 ex. řádu odvolacím soudem je pak nesprávná též proto, že
usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí \"ve věci totožné pohledávky, totožných
účastníků řízení…na základě stejného exekučního titulu\" bylo vydáno až po
účinnosti exekučního řádu, zatímco toto ustanovení míří jen na situace, kdy se
tak stalo předtím.
Oprávněná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 130 ex. řádu platí, že tam, kde se ve zvláštních právních
předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se
tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí;
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř zde platí obdobně (odstavec 2 téhož
ustanovení).
Z toho plyne, že dovolání proti usnesení může být přípustné za
předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v § 237 odst. 1
písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani
potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k
založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda
rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek
obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
K dovoláním otevřené otázce, zda byly splněny předpoklady pro nařízení exekuce
podle § 129 ex. řádu se dovolací soud v rozhodovací praxi dosud vyjádřil jen
ojediněle, a protože její posouzení může mít i širší judikatorní význam (pro
soudní praxi vůbec), je namístě kvalifikovat napadené rozhodnutí jako zásadně
významné (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), a dovolání proti němu tím pokládat za
přípustné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně
určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Od účinnosti exekučního řádu (§ 151) není nucený výkon přiznaných plnění již
vyhrazen výlučně soudu; za podmínek stanovených zákonem jej realizují i soudní
exekutoři (§ 1 odst. 2 ex. řádu). Exekutor je oprávněn, nestanoví-li exekuční
řád jinak, vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní
přepisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci,
vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu, a jeho úkony se považují za úkony
soudu (srov. § 28 odst. 1, § 52 odst. 2 ex. řádu). O nařízení exekuce a
pověření exekutora (§ 44 odst. 2 ex. řádu), o odkladu exekuce (§ 54 ex. řádu),
o zastavení exekuce (§ 55 ex. řádu) a v dalších případech výslovně zákonem
stanovených však rozhoduje za přiměřeného použití ustanovení občanského
soudního řádu (§ 52 odst. 1 ex. řádu) soud.
Dle § 129 ex. řádu výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o
nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností tohoto zákona se uskuteční
podle dosud platných právních předpisů; jestliže však pohledávka oprávněného
nebyla zcela uspokojena, může oprávněný se souhlasem soudu podat návrh na
nařízení exekuce podle tohoto zákona.
Z toho se přímo podává, a potud lze dovolatelce přitakat, že \"souhlas soudu\"
k podání návrhu na nařízení exekuce je zde předpokládán pouze pro případ, že
usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo vydáno před 1.5.2001, a nikoli již,
bylo-li vydáno později.
K výkonu stejného exekučního titulu, jenž byl podkladem pro nařízení exekuce,
bylo vedeno řízení o výkon rozhodnutí u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 25 E 176/2000, a usnesení o nařízení výkonu prodejem nemovitostí
bylo vydáno až dne 19.9.2002.
Je tedy zjevné, že pro užití ustanovení § 129 ex. řádu, věty za středníkem,
podmínky v dané věci splněny nebyly, a odvolací soud (stejně jako soud prvního
stupně) se jím zabýval nesprávně.
Dovozená nesprávnost však má přímý průmět toliko do (samostatného) výroku, že
soud \"souhlasí\" s podáním návrhu na nařízení exekuce.
Tento výrok byl nadbytečný, a výsledek řízení neovlivňuje.
Obecně platí, že podat u soudu procesní návrh je oprávněním, jež zaručuje zákon
(ústava). Může tak tedy učinit každý, a nikomu v něm nelze bránit; jiná věc je,
jak bude vyřízen, zda věcně (a jak) anebo zda bude odmítnut. Také podmínky
takového posouzení stanoví zákon, a to ať již případně i úpravou tzv. aktivní
legitimace (jak uvažoval odvolací soud) nebo úpravou podmínek obecných, se
zřetelem ke kterým se lze návrhem věcně zabývat, případně mu vyhovět.
Doslovný výklad citovaného ustanovení § 129 ex. řádu uvedeným zásadám, resp.
zásadám, jež ovládají občanské soudní řízení, zjevně neodpovídá; nemohl by
znamenat nic jiného, než předjímat stav, kdy - ještě před podáním návrhu na
nařízení exekuce - musí oprávněný žádat o \"souhlas\", aby posléze mohl podat
procesní návrh vlastní.
Ani výklad, z něhož vycházel odvolací soud, není případný; aktivní legitimace
je tradičně spojována s tím, zda pro nařízení exekuce je splněna podmínka
identity oprávněného a toho, kdo je oprávněn z exekučního titulu (s výjimkami
zakotvenými v zákoně - viz kupř. ustanovení § 256 o.s.ř.), a o to zde nejde
rovněž.
Zásadám řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) se jeví být
nejpřiléhavější takové interpretační pojetí § 129 ex. řádu, jež - jednoduše -
vychází z toho, že zákon zde mínil podtrhnout (deklarovat), že nucené vymožení
přiznaných plnění podle exekučního řádu je přípustné i v případech, kdy již
dříve (před 1.5.2001) byl nařízen výkon rozhodnutí podle § 251 a násl. o.s.ř.;
to však jen za stanovené podmínky, aby pohledávka oprávněného nebyla (již v
předchozím řízení o výkon rozhodnutí) \"zcela uspokojena\". Aby nešlo o
podmínku samozřejmou, je případné ji vykládat extenzívně; situacím, kdy
pohledávka oprávněného je \"zcela uspokojena\", je namístě klást naroveň i ty,
kdy provedení výkonu rozhodnutí je již v takovém stadiu, kdy je zřejmé, že se
tak (pouhým dokončením faktických úkonů provedení výkonu, realizovaných z
úřední povinnosti) nutně stane, a oprávněný zcela uspokojen bude. Respektuje se
tím i princip přiměřené ochrany povinného, aby zásah do jeho poměrů byl
adekvátní, a omezený jen na ty prostředky nuceného výkonu, jež slouží jeho
skutečnému účelu a jsou způsobilé být efektivní.
Jestliže \"souhlas\" s podáním návrhu na nařízení exekuce (§ 129 ex.
řádu) zahrnuje (takto vymezenou) zvláštní podmínku pro to, aby exekuce mohla
být nařízena (v případě, že byl před účinností exekučního řádu již nařízen
výkon téhož titulu mezi týmiž účastníky), pak existenci \"souhlasu\", resp.
splnění této podmínky, lze vyjádřit prostě tím, že soud návrhu na nařízení
exekuce - bez dalšího - vyhoví a exekuci nařídí.
Odvolací soud, aniž vycházel z tohoto výkladového rámce, se však
uvedenou podmínkou zabýval, a ve shodě s jejím určením, jež bylo podáno, dospěl
k závěru, že splněna byla, jestliže věc předchozího výkonu rozhodnutí \"nedošla
do stadia provedení výkonu ve směru k uspokojení vymáhané pohledávky\".
Bez významu je pak dovolací námitka, že odvolací soud měl vycházet ze stavu,
jež zde byl v době rozhodování soudu prvního stupně; ostatně odvolací soud se k
poukazu na okolnosti, jež nastaly později uchýlil jen v poloze eventuální,
resp. nad rámec argumentace vlastní (srov. dikci \"krom toho…\").
Kdyby užití ustanovení § 129 ex. řádu přicházelo v úvahu, byl by tedy
namístě závěr, že ačkoli odvolací soud v jeho výkladu pochybil, nepochybil však
v tom, že potvrdil usnesení, kterým exekuce v dané věci byla nařízena.
K témuž závěru se dospívá, i když bylo shledáno, že aplikace ustanovení
§ 129 ex. řádu v úvahu nepřicházela, jelikož předchozí výkon rozhodnutí byl
nařízen až po účinnosti exekučního řádu. Vzhledem k vázanosti uplatněným
dovolacím důvodem je tomu tak již tím, že dovolatelka neuplatnila jiný dovolací
důvod pro případ, že ten, na němž dovolání založila, neobstojí proto, že
namítaná nesprávnost právního posouzení věci na věcnou správnost napadeného
rozhodnutí nemá vliv.
Okolnost, že užití ustanovení § 129 ex. řádu je vyloučeno, se totiž nikterak
nepromítá do posouzení obecné otázky, jak naložit s návrhem na nařízení
exekuce, jestliže byl dříve podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí,
případně, jestliže již o něm bylo (pozitivně) rozhodnuto, nebo dokonce, bylo-li
již započato s jeho prováděním.
Odvolací soud dal svým rozhodnutím (objektivně vzato) najevo, že nelze
vyloučit, aby (dalšímu) návrhu na nařízení exekuce bylo vyhověno rovněž.
Proti tomuto názoru však dovolatelka v dovolání nebrojí, a na něm stojící
rozhodnutí odvolacího soudu tím není zpochybněno; v daném dovolacím přezkumu
proto nelze (již z formálních důvodů) ani dospět k závěru, že je nesprávné.
Jen v rovině teoretické lze připomenout, že se zde - ve skutečnosti - otevírá
otázka existence podmínek exekučního řízení, především nedostatku překážky
řízení zahájeného nebo pravomocně rozhodnuté věci (§ 83 odst. 1, § 159a odst. 5
o.s.ř.), kterou však aktualizuje nikoli již samotné nařízení exekuce, nýbrž
(viz § 44 odst. 2, § 47 odst. 2, věta první, ex. řádu) až vydání exekučního
příkazu (srov. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2003, sp. zn. 20 Cdo
1751/2002, uveřejněné pod č. 187/2003 v časopise Soudní judikatura, a ze dne
14.10.2004, sp. zn. 20 Cdo 1082/2004).
Není-li k dispozici úsudek, že napadené rozhodnutí je z důvodů, jejichž
prostřednictvím je lze podrobit přezkumu, nesprávné (jak bylo dovozeno), je
namístě, aby dovolání směřující k opaku Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2
o.s.ř. zamítl.
I o náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle §
87 a násl. ex. řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu