22 Cdo 5170/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobce Ing. G. Š., CSc., zastoupeného advokátem, proti
žalované M. G., zastoupené advokátkou, o zrušení soudního smíru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 50/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2007, č. j. 18 Co
206/2007-264, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2.800,- Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky.
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince
2006, č. j. 18 C 50/2006-232, zamítl „návrh na zrušení soudního smíru,
schváleného usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5
C 665/2003-63, jímž byl schválen smír účastníků o vypořádání společného jmění
manželů“; dále rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze jako soud
odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. června 2007, č. j. 18 Co
206/2007-264, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnosti
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Obsah rozsudků soudů obou
stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z § 243c OSŘ, který
stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které
je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež
brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno“.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení,
toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání
proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3
OSŘ).
Účastníci vypořádali zaniklé společné jmění manželů (SJM) nejprve dohodou;
žalovaná později podala návrh na vypořádání SJM a tvrdila, že tato dohoda je
neplatná. Řízení o vypořádání SJM bylo ukončeno soudním smírem, který však
napadl žalobce podle § 99 odst. 3 OSŘ u soudu; shora uvedenými rozsudky byla
jeho žaloba zamítnuta. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání a
předestřel k posouzení tři právní otázky, které podle jeho názoru činí z
napadeného rozsudku rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud se však s jeho právním názorem neztotožňuje.
K otázce, zda lze v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů do
soudního smíru zahrnout i nemovitost již dříve mezi účastníky vypořádanou,
dovolací soud uvádí: Připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit
řízení soudním smírem (§ 99 odst. 1 OSŘ, věta první). Soudní smír je procesní
dohoda účastníků, která může mít, týká-li se uplatněných soukromoprávních
nároků, i právní důsledky v oblasti práva hmotného; zpravidla jde o narovnání
(§ 585 ObčZ), může však jít například i o nepojmenovanou smlouvu (§ 51 ObčZ).
Smír lze uzavřít jen ohledně práv, jimiž mohou účastníci disponovat. Předmětem
soudního smíru mohou být podle konstantní judikatury i věcná práva (tak tomu
bylo ve věci publikované jako R 49/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), nikoliv jen práva závazková.
V soukromém právu se v souladu s pravidlem, že co není zakázáno, je dovoleno,
prosazuje zásada smluvní volnosti účastníků hmotněprávních vztahů (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04). Základním principem
výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před
takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.
Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha
soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není
ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy
obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem
neplatnost smlouvy nezakládajícím (nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005,
sp. zn. I. ÚS 625/03). To lze vztáhnout i na soudní smír, který je právní
skutečností (smlouvou) občanského práva hmotného a v oblasti práva procesního
jde o žádoucí způsob řešení sporu mezi účastníky.
Ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 18 C 665/2006, bylo vedeno řízení
o vypořádání společného jmění účastníků; žalobkyně opřela návrh na vypořádání o
tvrzení, že účastníci sice uzavřeli 15. 3. 2001 dohodu o vypořádání společného
jmění, tato dohoda však měla být neplatná. Žalobkyně uvedla čtyři důvody, ze
kterých neplatnost dovozovala. Mezi účastníky tak vznikl spor ohledně nároků,
nimiž byli oprávněni disponovat a nic nebránilo tomu, aby tento spor ukončili
soudním smírem, jak posléze učinili.
Otázka, zda předchozí dohoda o vypořádání společného jmění byla platná či
nikoliv a zda na jejím základě nabyl žalobce vlastnické právo ke čtyřem
nemovitostem, které se pak staly předmětem smíru, je za této situace ve vztahu
mezi účastníky smíru nevýznamná. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou
projednací a zásadou dispoziční a pokud účastníci řízení, jehož předmět je plně
v jejich dispozici, uzavřou ohledně sporného nároku (v dané věci ohledně nároku
na vypořádání SJM) smír a tudíž ani netvrdí skutečnosti, o které opírají
uplatněný nárok (v dané věci by šlo o skutečnosti způsobující neplatnost
zmíněné dohody) ani skutečnosti tento nárok popírající a nenabízejí k nim
důkazy, soud smír schválí, pokud z obsahu spisu nevyplývá, že smír je v rozporu
s hmotným právem. V dané věci žalovaný (v tomto řízení dovolatel) nepopřel
žalobkyní tvrzenou neplatnost předchozí dohody ani tvrzení žalobkyně, o které
se neplatnost opírala, a přistoupil na opětovné vypořádání SJM soudním smírem.
Je skutečností, že je tu určitý rozpor mezi tvrzením, obsaženým v bodě V.
smíru, že účastníci dohodou ze dne 15. 3. 2003 ve znění dodatků „vypořádali
částečně“ SJM i k nemovitostem tam uvedených včetně těch několika pozemků,
které se pak v bodě I. smíru přikazují do vlastnictví žalobkyně, nicméně při
výkladu upřednostňujícím platnost smlouvy (zde smíru) tato skutečnost není pro
posouzení věci rozhodující. Podstatné je, že oba účastníci (byť dovolatel
konkludentně) uznali spornost toho, že SJM bylo již plně vypořádáno a
vyjádřili jasnou vůli, aby sporné čtyři pozemky byly nadále ve vlastnictví
žalobkyně (v tomto řízení žalované). To, že šlo již o převod z výlučného
majetku žalobce do majetku žalované tak zůstává jeho tvrzením, ke kterému v
důsledku jeho procesního postupu ve věci sp. zn. 5 C 665/2003 nejen že nemusel,
ale ani nemohl přihlížet, protože nebylo vzneseno.
Nelze tedy dovodit, že předmětem smíru byla i nemovitost již dříve mezi
účastníky platně vypořádaná. Proto tedy takto vymezená právní otázka neměla pro
tento spor zásadní význam. Kdyby podmínkou pro uzavření soudního smíru bylo
předchozí objektivní a na účastnících nezávislé zjištění skutečných
hmotněprávních vztahů, byl by popřen smysl soudního smíru a v podstatě i smysl
projednací zásady i dispozitivní volnosti subjektů soukromoprávních vztahů.
Na okraj lze uvést, že judikatura již v minulosti zaujala názor: „Smír může
svým obsahem překročit rámec předmětu řízení; vždy však z něho musí být patrno,
jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení. Obsahem přípustného
smíru je dohoda, kterou se upravují hmotněprávní vztahy, jež jsou předmětem
řízení; nelze vyloučit, aby byly upraveny i jiné vztahy, než ty, které jsou
vymezeny předmětem řízení, neboť je tu podmínkou přípustnosti smíru, aby povaha
věci uzavření smíru připouštěla. Jestliže smír svým obsahem upravuje vztahy nad
rámec dosavadního předmětu řízení, jde o smír přípustný, neboť tu jde o
disposici návrhem a schválením smíru připouští soud i tuto disposici…V těch
případech, v nichž by jinak smlouva vyžadovala ke své účinnosti registrace
státním notářstvím, nahrazuje registrací usnesení, jímž se smír schvaluje“. (R
16/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto smír v řízení o
vypořádání SJM nemůže být neplatný jen proto, že by do něj byla z vůle stran
zahrnuta věc ve vlastnictví jen jednoho z účastníků.
K odkazu dovolatele na některá starší rozhodnutí, která zdůrazňovala aktivitu
soudů při zjišťování skutkového stavu věci a omezovala dispoziční práva
účastníků dovolací soud poznamenává, že jde o rozhodnutí vydaná před rokem
1990, tedy v době, kdy byla omezena jak zásada projednací, tak i dispozitivní
volnost subjektů občanského práva hmotného, a proto jsou dnes použitelná jen
částečně.
Dovolacímu soudu je dále předkládána otázka, zda při schvalování smíru, jehož
předmětem je vypořádání společného jmění manželů k nemovitosti, přičemž
společné jmění manželů bylo již částečně i ve vztahu k nemovitosti vypořádáno
dohodou účastníků, musí soud respektovat § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o
zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem.
V dané věci vyšly soudy ze zjištění, které dovolatel nepopírá, že sporné
nemovitosti byly součástí jejich společného jmění a poté byly vypořádány
dohodou, jejíž platnost byla sporná. Přesto bylo namístě opatřit výpis z
katastru nemovitostí za účelem zjištění, zda účastníci jsou oprávněni se
spornými pozemky disponovat a tedy je zahrnout do smíru; v tomto směru je stále
částečně použitelné rozhodnutí publikované jako R 49/1969 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. V tomto případě však mohlo jít jen o vadu řízení,
která nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; samotná skutečnost,
že v katastru nemovitostí by byl jako vlastník zapsán žalobce (v řízení 5 C
665/2003 žalovaný) přece nevylučovala neplatnost dohody, na jejímž základě byl
takto zapsán, ani to, že pozemky byly součástí SJM, a navíc dokládala právo
účastníka smíru s tímto pozemkem disponovat.
Nemovitosti byly v soudním smíru popsány v souladu s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001, C 837:
„Individualizace nemovitosti v písemném právním úkonu musí být u nemovitostí
zapsaných v katastru nemovitostí (resp. dříve v evidenci nemovitostí) provedena
uvedením obce, parcelního čísla a katastrálního území, v němž nemovitosti
leží“. Nebylo tu tedy nic, co by bránilo schválení smíru. Ustanovení § 5 odst.
1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem,
výslovně upravuje činnost katastrálního úřadu, nikoliv soudu. Dovolatelem
vytyčená otázka zřejmě vychází z jeho názoru, že soud neměl smír schválit, když
jako vlastník některých pozemků byl již v katastru nemovitostí zapsán on,
nicméně vzhledem k tomu, že jeho názor dovolací soud nesdílí (viz výše), ztrácí
takto vymezená otázka pro tento konkrétní spor význam.
Dovolatel požaduje, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda při schvalování
smíru musí soud přihlížet i k předpisům práva daňového, konkrétně k ustanovením
zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí. Soudy v nalézacím řízení však neučinily zjištění, že by vůle
účastníků směřovala k obcházení daňových předpisů a tvrzení dovolatele tak
zůstalo osamoceno; to, že do soudního smíru byly zahrnuty pozemky vypořádané
již dříve dohodou, jejíž platnost byla zpochybněna, ještě neznamená, že by šlo
o obcházení daňových předpisů. Jestliže snad dovolatel takový úmysl měl, nemůže
se jej nyní v souladu se zásadou „nemo turpitudinem suam allegans auditur“ v
občanském soudním řízení dovolávat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
14. května 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96). Má však možnost obrátit se s žádostí o
vyvození daňových a sankčních důsledků na příslušný finanční úřad, který věc
posoudí ve vlastní kompetenci. Tato otázka nemůže založit zásadní význam
napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a úspěšná
žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a
představují odměnu advokátky za její právní zastoupení v dovolacím řízení s
vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle § 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 14
odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, částku 2.500,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů
ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, celkem tedy 2.800,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z
§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je
žalovaná oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2009
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu