30 Cdo 3631/2011

30 Cdo 3631/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v

právní věci žalobkyně R. A., zastoupené Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem se

sídlem v Moravské Ostravě, Matiční 730/3, proti žalované Vítkovické nemocnici,

a.s., se sídlem Ostrava – Vítkovice, Zalužanského 1192/15, identifikační číslo

organizace 60793201, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem v advokátní

kanceláři Pečený, Fučík, Langer, se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2, o ochranu

osobnosti, ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 21/2007,

o dovolání žalobkyně proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2.

března 2011, č.j. 1 Co 271/2010 – 253, takto :

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. března 2011, č.j. 1 Co 271/2010 –

253, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu projednání.

Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl dne

24. 9. 2010, č.j. 23 C 21/2007 – 192, že žalovaná je povinna zaplatit

žalobkyni 1,000.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (odst. I výroku) a

dále že žalovaná je povinna zaplatit České republice náklady řízení (odst. II

výroku) a 100% nákladů spočívajících v odměně zástupce žalobkyně (odst. III. výroku). Žalobkyně se domáhala žalobou na ochranu osobnosti zaplacení částky

1,000.000,- Kč s odůvodněním, že měla bezproblémové těhotenství a termín porodu

byl stanoven na 2. 2. 2004. Žalobkyně navštívila žalovanou dne 5. 2. 2004 ve 13

hodin, kdy jí byl zaveden čípek a byla poslána domů s tím, že se má v 17 hod. dostavit na kontrolu; to učinila a byla opětovně poslána domů s tím, že musí

počkat, než se porod rozběhne. Žalobkyně se dostavila ve 20 hodin kvůli

bolestem, kdy byla přijata k hospitalizaci. Žalobkyně tvrdila, že sestry na

oddělení jí měřily žalobkyni každých 20 - 30 minut ozvy plodu a dne 6. 2. 2004

po půlnoci při měření ozev plodu ji sestra řekla, že přístroj na měření ozev

není v pořádku, šla pro jiný přístroj, který ukázal, že ozvy plodu nejsou

normální. Lékaři a sestry pak pomohli žalobkyni na stůl, aby ozvy změřili na

větším pásovém přístroji, následně byla žalobkyně odvezena na stál, kde jí byl

udělán císařský řez a dne 6. 2. 2004 se jí narodila dcera K. Dceři K. byla ve dvou měsících stanovena diagnóza mikrocefalie,

centrální hypertonický syndrom, hyperexitabilní syndrom s vývojovou úrovní

odpovídající 1. polovině I. trimestru neprospívajícího dítěte s těžkými riziky

raného údobí s proběhlou hypoxicko-ischemickou encefalopatií (HIE) a podezření

na sekundární intoleranci laktózy, dále malé FOA, hemodynamicky nevýznamné. Dne

18. 11. 2004 byla dcera zařazena do pravidelné dlouhodobé péče Dětského

rehabilitačního stacionáře v Ostravě – Porubě a stanovená diagnóza zněla těžká

PMR se závažnou CKP rezultující do obrazu kvadruspastické formy DMO s větším

postižením DKK a pravostrannou prevalencí, dekompenzovaný sekundární

epileptický syndrom. Z uvedeného vyplývá, že dcera žalobkyně bude po zbytek

života slepá (nebo rozlišující světlo a stín), hluchá, němá, s mentální

vyspělostí na úrovni 3-měsíčního kojence. Současně bude trpět i ataky křečí se

záchvaty neztišitelného několikahodinového pláče z nejasných příčin a hrubou

poruchou motoriky s nemožností samostatné chůze nebo nebude moci chodit vůbec. Bude mít trvalé potíže s krmením, udržením moči a stolice; tento stav je

nezvratný a dcera žalobkyně bude potřebovat neustále 24-hodinovou péči. Žalobkyně měla za to, že zdravotní stav její dcery je následkem

pochybení lékařů a personálu žalované, když monitorování ozev plodu bylo

nekvalitní, nebylo správně vyhodnoceno a první známky zaškrcování nebyly

zaregistrovány, přičemž včasným rozpoznáním hrozící hypoxie a včas provedené

sekce by se zabránilo vzniku poškození dcery žalobkyně.

Přičemž žalobkyně

tvrdila, že se jí změnil život od základů, rozpadl se jí vztah, došlo k

narušení rodinného života, když žalobkyně nebude moci vytvářet, udržovat a

rozvíjet vzájemné vztahy mezi svými blízkými a svými přáteli, nikdy nezažije

běžné starosti, ani to, co zažívají matky zdravých dětí. Tudíž zde došlo k

porušení práva na rodinný život, což nepříznivě ovlivňuje i rozvoj a psychickou

integritu žalobkyně. Soud prvního stupně nechal ve věci vyhotovit znalecký posudek MUDr. J. K., znalcem z oboru zdravotnictví – porodnictví – gynekologie. Soud prvního

stupně provedl důkaz tímto znaleckým posudkem, ovšem ze závěru tohoto

znaleckého posudku nevycházel, neboť znalec nedostatečně vycházel ze

zdravotnické dokumentace žalobkyně a jeho závěry se ukázaly být nesprávné

(ohledně skryté genetické stigmatizace dítěte vzhledem k těžkému zdravotnímu

postižení); znalec dospěl k závěru, že žalovaná postupovala lege artis. Soud prvního stupně poté nechal zpracovat další znalecký posudek –

Lékařskou fakultu univerzity Palackého v Olomouci ohledně možné genetické

stigmatizace dítěte, ze kterého vyplynulo, že některým normálním hodnotám se

vymykají i některé výsledky z období první hospitalizace ve Fakultní nemocnici

v Ostravě. Tyto hodnoty naopak odpovídají typickému průběhu po těžké porodní

asfyxii. Diagnózu těžké porodní asfyxie, tedy nedostatek kyslíku s rozvojem

metabolické acidózy lze stanovit na základě velmi špatného klinického stavu po

porodu (po vybavení dítě atonické, bez spon. dech. aktivity, bledé, těžká

bradykardie – 20 tepů/min, spontánní lapavé vdechy v 35. minutě). Evidentně se

jednalo o tzv. sekundární apnoickou pauzu, která se u novorozenců těsně po

porodu objevuje v případě déletrvající a těžké nitroděložní hypoxie. Genetické

vyšetření karyotyp (vyšetření chromozomů) bylo normální, byl odebrán vzorek na

metabolické poruchy aminokyselin – také s negativním výsledkem, klinický nález

na dítěti nesignalizoval žádnou abnormalitu. Z těchto důvodů se znalec domnívá,

že názor znalce MUDr. K. je naprosto a zbytečně zavádějící. Kdyby dovedl

výsledky interpretovat, nemohl by závěr o latentní genetické stigmatizaci

uvést. Znalecký posudek byl uzavřen s tím, že následný rozvoj u mikrocefalie

byl u dítěte velmi pravděpodobně způsobem perinatální asfyxií, která vedla k

poškození CNS, nejde tedy o primární genetickou příčinu mikrocefalie. Následně nechal soud prvního stupně provést revizní znalecký posudek,

který zpracovala Všeobecná fakultní nemocnice v Praze ve složení Prof. MUDr. J. Ž., DrSc., gynekolog a porodník, Prof. MUDr. R. P., Csc., neonatolog, a

asistent MUDr. V. K., gynekolog a porodník, všichni zaměstnanci

Gynekologicko-porodnické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v

Praze. Z neúplné dokumentace o zdravotním stavu dítěte v prvních týdnech života

vyplývá, že klinický průběh, laboratorní nálezy a ultrazvuková vyšetření od

narození do ukončení hospitalizace na JIRPN FN Ostrava – Poruba jednoznačně

splňují diagnózu hypoxicko – ischemické encefalopatie III. stupně se závažným

poškozením centrálního nervového systému.

Toto postižení nastalo nepochybně

jako důsledek intrauterinní hypoxie, pravděpodobně v příčinné souvislosti s

pupečníkovou komplikací. V uvedené dokumentaci nebylo shledáno pochybění v péči

o novorozence. Pokud jde o odpověď znalců na otázku, zda žalovaná v souvislosti

s porodem žalobkyně ve dnech 5. a 6. 2. 2004 postupovala v souladu s požadavkem

na svědomitý výkon lékařské péče podle pravidel lékařské vědy a pokud nikoliv,

tak v čem spočívá případné pochybení žalované a zda toto pochybení je v

příčinné souvislosti se zdravotním stavem dcery žalobkyně, znalci odpověděli,

že je zde nedostatečná zdravotnická dokumentace. První závažný nedostatek je,

že ve zdravotnické dokumentaci chybí záznam o „pravděpodobné“ indukci porodu

MUDr. R. dne 5. 2. 2004 ve 13:00 hod, o tomto jsou znalci neodborně informováni

až v žalobě. Při indukci je těhotná vždy hospitalizována a po nástupu kontrakcí

monitorována. Těhotná sice byla intermitentně monitorována a přes nedostatečné

záznamy je zřejmé, že nebyla monitorována kontinuálně. Po zmizení

kardiotokografických křivek z CTG záznamů žalobkyně nelze jednoznačně vyvrátit

nebo potvrdit pochybení poskytování zdravotnické péče (opožděné stanovení

hypoxie plodu a stupeň její závažnosti). Znalci dále uvedli, že „odmyslíme-li

zmizení CTG křivek z CTG záznamů, musí komise konstatovat, že porodnická

dokumentace na porodnickém oddělení byla nedostatečná. Přesto, že není přesně

známo, kdo poslouchal a zapisoval ozvy plodu dne 5. 2. 2004 v době od 21:30 do

24:00 hod (chybí jmenovky a podpisy) a nejsou k dispozici CTG křivky, nelze

jednoznačně konstatovat, že stanovení diagnózy hypoxie plodu bylo opožděné a že

následný stav novorozence mohl být v souvislosti s nevčasným stanovením počátku

hypoxie plodu a stupněm její závažnosti. Nestandardním postupem bylo také

neprovedení vyšetřování krevních plynů dle Astrupa z pupečníku“. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná porušila právní povinnosti

uvedené v § 55 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu v platném

znění, podle kterého jsou zdravotničtí pracovníci povinni vykonávat

zdravotnické povolání svědomitě. Soud došel k názoru, že tomuto tak nebylo, kdy

závěr znaleckého posudku soud interpretoval tak, že není přesně známo, kdo

poslouchal a zapisoval ozvy plodu dne 5. 2. 2004 v době od 21:30 do 24:00,

nejsou k dispozici CTG křivky a nelze jednoznačně konstatovat, že stanovení

diagnózy hypoxie plodu bylo opožděné a že následný stav novorozence mohl být v

souvislosti s nestanovením počátku hypoxie plodu a stupně její závažnosti. Podle názoru soudu prvního stupně se žalovaná nemůže zprostit své odpovědnosti

na základě toho, že nedostatečně vedla zdravotnickou dokumentaci. Soud tedy

uzavřel, že byl prokázán protiprávní zásah do osobnostních práv žalobkyně

postupem non lege artis a odkázal na nález Ústavního soudu I. ÚS 1919/08, s

tím, že požadavek na 100% prokázání objektivní příčinné souvislosti považuje za

nereálný, neboť je nedosažitelný a neudržitelný.

Soud prvního stupně dovodil,

že veškerý rodinný vztah žalobkyně k její dceři se zredukoval na nezbytnou péči

o dceru žalobkyně, když je dcera žalobkyně odkázána na žalobkyni do konce

života a současně dovodil, že žalobkyni se nepodařilo navázat partnerský vztah,

čímž došlo k narušení rodinného života žalobkyně, stejně jako života jejich

blízkých, když žalobkyně nemůže vytvářet, udržovat a rozvíjet vzájemné vztahy

se svými přáteli a okolím, tak jak byla doposud zvyklá. Současně žalobkyně nemá

možnost zažívat to co zažívají s dětmi matky zdravých dětí (radost z vývoje

dítěte) a proto má žalobkyně nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve

výši 1,000.000,- Kč. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozhodl dne 2. března

2011, č.j. 1 Co 271/2010 – 253, tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění

tak, že žaloba, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 1,000.000,-

Kč se zamítá. Současně odvolací soud neuložil žalobkyni zaplatit náhrady řízení

před soudy obou stupňů ani zaplatit náklady řízení státu. Odvolací soud nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, s

tím, že nesprávně poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, které se týká jiné

situace (tj. kdy je najisto postaveno pochybení lékaře a je posuzována otázka,

zda bylo toto pochybení výlučnou příčinou následků). V tomto případě ale

odvolací soud vyvodil, že oba znalecké posudky vystavěly závěr o tom, že

žalovaná postupovala lege artis nikoliv proto, že tu byla nedostatečně vedená

zdravotní dokumentace, ale přestože tu byla nedostatečně vedena zdravotní

dokumentace. Nedostatečně vedená zdravotní dokumentace ztěžuje procesní situaci

žalovaného, ztěžuje mu prokázání, že nejednal protiprávně a nemůže jít tedy o

situaci, že by se „zprostil své odpovědnosti na základě toho, že nedostatečně

vedl zdravotnickou dokumentaci“, a tudíž závěr o tom, že byl soudem prvního

stupně prokázán protiprávní zásah do osobnostních práv žalobkyně postupem non

lege artis pak nemůže obstát. Naopak, na základě obou znaleckých posudků dospěl

odvolací soud k závěru, že se žalované podařilo prokázat, že nepostupovala

protiprávně a že tedy její postup nebyl non lege artis. Ostatně i úplná absence

jakékoliv dokumentace není sama o sobě schopna vyloučit, že postup lékaře byl

lege artis, může jen znemožnit lékaři, aby to, že postupoval lege artis,

dokázal. V daném případě však nedostatky ve vedení zdravotnické dokumentace

nebyly takové, aby tento důkaz znemožnily. Sama žalobkyně uvedla, že po její

hospitalizaci sestry na jejím oddělení jí každých 20 - 30 min měřily ozvy

plodu. Pouhá okolnost, že vybledly ze záznamů naměřené hodnoty a že z

dokumentace není známo, kdo poslouchal a zapisoval ozvy plodu 5. 2. 2004 v době

od 21:30 do 24:00 hod, když chybí jmenovky a podpisy, nemůže vést k závěru, že

nebylo postupováno řádně. To, že žalovaná neprovedla vyšetření krevních plynů

dle Astrupa z pupečníku, není pochybení, které by mohlo být v příčinné

souvislosti s výše uvedenými následky.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“)

včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), s tím, že

navrhla rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že dovolacím důvodem je skutečnost, že napadené

rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci, spočívá na nesprávném právním posouzení a vychází ze zjištěného

skutkového stavu, který v podstatné části nemá oporu v dokazování. Dovolatelka

nesouhlasí s tím, že by oba posudky obsahovaly závěr, že žalovaná postupovala

lege artis. Odvolací soud opominul, že znalec MUDr. K. nedostatečně vycházel ze

zdravotnické dokumentace a jeho závěry se ukázaly být nesprávnými. Odvolací

soud přitom neprovedl důkaz znaleckým posudkem LF UP v Olomouci a celé své

rozhodnutí zaštituje právě odkazem na znalecký posudek MUDr. K. Ten je přitom

potřeba považovat za vysoce tendenční ve prospěch žalované, kdy data

interpretoval naprosto a zbytečně zavádějícím způsobem a současně je

rozporuplný, ohledně otázky, zda byl císařský řez proveden rychle či z časového

hlediska nadlimitně, což by šlo hodnotit jako postup žalované non lege artis. Ačkoli odvolací soud sice vyšel z revizního znaleckého posudku Všeobecné

fakultní nemocnice v Praze, tak tento posudek žalované výslovně vytýká postup

non lege artis (chybějící záznam o indukci porodu, nezdokumentované vyšetření,

žalobkyně byla propuštěna domů a následně nebyla permanentně monitorována,

porodopis nebyl veden, průběh porodu byl nesprávně monitorován, zcela chybí

kardiotokografické křivky, není zde CTG záznam, porod nebyl monitorován

kontinuálně). Ze závěru revizního posudku plyne, že dokumentace nebyla vedena

řádně, což ji činí nevěrohodnou a porod nebyl s největší pravděpodobností

kontinuálně monitorován, takže nebyla hypoxie zjištěna včas. Z důvodu

nedostatečně vedené zdravotnické dokumentace učinili znalci závěr, že nelze

jednoznačně konstatovat, že stanovení diagnózy hypoxie plodu bylo opožděné. Navíc dovolatelka spekuluje, zda zdravotnická dokumentace nebyla dodatečně

upravována či falšována, když časové údaje nesedí a záznamy jsou nepodepsané. Současně dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu rozhodnutí I. ÚS

1919/08, který hodnotí vztah pacienta a lékaře a instruuje soudy, aby k tomuto

vztahu přihlížely i při formulování právních závěrů. Žalovaná se vyjádřila k podanému dovolání s tím, že postupovala lege

artis, k čemuž došel znalecký posudek MUDr. K. Doplňuje, že vybavení dítěte

bylo časově mírně nadlimitní, ale nadlimitní čas mezi zjištěnou patologií a

vybavením novorozence by se neuplatnil v tak výrazné patologii dítěte. Navíc

tento názor znalce je názorem ex post. Žalovaná souhlasí, že pokud nebyla řádně

vedena dokumentace, nemůže to samo o sobě vést k závěru, že došlo k pochybení

lékařů. I přesto však dokumentace obsahuje ručně psané záznamy o měření ozev

plodu co 15 min. Žalovaná se dále ohrazuje proti tvrzené dodatečné úpravě či

dokonce falšování zdravotnické dokumentace.

Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud

potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu a aby přiznal žalované náhradu nákladů

řízení před dovolacím soudem. Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou

zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené

ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními

znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava

institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným

dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale

i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací

soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229

odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly

uplatněny v dovolání. Dovolatelka se domáhá ochrany osobnosti a náhrady nemajetkové újmy v

penězích podle ustanovení § 11 an. obč. zák. Podle ustanovení § 11 obč. zák. má

fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské

cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní

povahy. V daném případě mělo mít vytýkané protiprávní jednání podobu pasivního

nekonání (omisivního charakteru), kdy podle žalobkyně ozvy plodu nebyly

kvalitně monitorovány, nebyly správně vyhodnoceny a první známky zaškrcování

nebyly registrovány. V případě pasivního nekonání je těžké prokazovat, zda by

škodlivý následek nastal i tehdy, když by k opomenutí nedošlo a žalovaná by

aktivně jednala. Toho si je vědom i Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, když zmiňuje, že „Prokázat že právě a pouze

toto opomenutí tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah, je v

podstatě nemožné. V důsledku toho je výrazně oslabeno postavení poškozeného.“ a

dále zdůrazňuje, že je to právě lékař, který má ve vztahu s pacientem převahu,

a proto by se měla pacientova práva chránit důsledněji. Žalobkyně sice disponuje důkazním prostředkem kterým má prokázat svá

tvrzení, tj. zdravotní dokumentací, nicméně ta je neúplná a nesprávně vedená,

když nebyla vedena v souladu s ustanovením § 67b zákona č. 20/1966 Sb., zákona

o péči o zdraví lidu. Zvláště pak není v souladu s ustanovení § 67b odst. 4

zák. č. 20/1966, který určuje, že zápis ve zdravotnické dokumentaci musí být

veden průkazně, pravdivě a čitelně; je průběžně doplňován a musí být opatřen

datem zápisu, identifikací a podpisem osoby, která zápis provedla. Opravy ve

zdravotnické dokumentaci se provádí novým zápisem s uvedením dne opravy,

identifikací a podpisem osoby, která opravu provedla. Původní záznam musí

zůstat čitelný. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 14. 10. 2004, sp. zn.

25 Cdo 4/2004

(kdy v posuzovaném případě došlo ke ztrátě zdravotnické dokumentace a žalobkyně

z tohoto důvodu nemohla unést důkazní břemeno a namítala, že by ho měla nést

žalovaný subjekt, tj. nemocnice) konstatoval, že „ rozsah důkazního břemene,

tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat,

zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na

sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene,

tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat, a jehož

při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve

sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku

řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní

důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.“

Dovolací soud reflektuje výše uvedené rozhodnutí, které je třeba

posuzovat ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS

75/04, odst. 27, který konstatoval, že „je věcí obecných soudů, aby s ohledem

na konkrétní případ zvážily rozložení důkazního břemene mezi účastníky řízení“. Současně je třeba vzít v potaz i to, že k možnosti přenesení důkazního břemene

v případě neúplné či ztracené zdravotní dokumentace se přiklání i akademická

veřejnost (viz. Holčapek, T., Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha:

Wolters Kluwer Česká republika, 1. vydání, 2011 či Vladislav Jirka: K

objektivní odpovědnosti za škodu na zdraví ve zdravotnictví de lege lata a de

lege ferenda, Právní rozhledy 10/2007, s. 347) i Návrh společného referenčního

rámci (DCFR) ve svém článku IV. C – 8: 109 odst. 3, podle něhož v případě, že

poskytovatel zdravotní péče nezpřístupní pacientovi zdravotnickou dokumentaci,

má presumovat jak to, že řádná péče nebyla poskytnuta, tak i příčinná

souvislost mezi tímto porušením povinnosti a vzniklou újmou na zdraví pacienta. Nicméně de lega lata, český právní řád nemá pro situaci, kdy zdravotní

dokumentace, na které závisí posouzení zásahu do ochrany osobnosti, je

nekompletní, žádné adekvátní řešení a věc je nutno posuzovat v souladu s

ustanovením § 120 odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že závěry dvou

znaleckých posudků obsahují závěr, že žalovaná postupovala lege artis. V dané

věci byl nejprve vypracován znalecký posudek z odvětví gynekologie a

porodnictví od MUDr. J. K. ze dne 17. 9. 2007 (který byl doplněn dne 24. 2. 2008), dále znalecký posudek z oblasti genetiky, který vypracoval Děkanát

Lékařské fakulty UP dne 12. 5. 2009 a následně ústavně znalecký posudek z

odvětví gynekologie a porodnictví vypracovaný Všeobecnou fakultní nemocnicí v

Praze dne 15. 1. 2010. Soud prvního stupně nechal dne 9. července 2010, č.j. 23 C 21/2007 –

109, vypracovat revizní znalecký posudek, jelikož měl za to, že jeho závěry

jsou rozporuplné a jelikož byl vypracován dříve než byl vyslechnut personál

žalované a před tím, než byl vypracován znalecký posudek z oblasti genetiky. Současně i znalecký posudek z oblasti genetiky uvedl, že některé názory MUDr. K.

jsou zavádějící, a kdyby dovedl výsledky správně interpretovat, nemohl by

závěry ohledně možné skryté genetické signalizace uvést. Naopak znalecký

posudek z oblasti genetiky uvádí, že u dítěte nejde o primární genetickou

příčinu mikrocefalie, ale makrocefalie dítěte byla velmi pravděpodobně

způsobena perinatální asfyxií. Následný revizní znalecký posudek Všeobecné fakultní nemocnice v Praze

uvedl, že „nelze říci, zda žalovaná postupovala v souladu s požadavkem na

svědomitý výkon lékařské péče“, neboť není dostatečná zdravotní dokumentace. Současně znalecký posudek uvádí, že je zřejmé, i přes nedostatečné záznamy, že

dovolatelka nebyla monitorována kontinuálně. A dále uvedl, že jelikož nejsou k

dispozici CTG křivky, tak nelze jednoznačně konstatovat, že stanovení diagnózy

hypoxie plodu bylo opožděné a že následný stav novorozence mohl být v

souvislosti s nevčasným stanovením počátku hypoxie plodu a stupněm její

závažnosti. Vyplývá z něho, že klíčové kardiotokografické záznamy jsou

nečitelné, a proto se nelze jednoznačně vyjádřit o přesném začátku

intrauterinální hypoxie v průběhu porodu a zda na ni bylo včas reagováno. V revizním znaleckého posudku není uveden závěr, že byl postup žalované

lege artis, jak uvádí odvolací soud; pouze uvádí, že nemá dostatečné informace

k tomu, aby takové porušení jednoznačně konstatoval či vyvrátil. Toto

jednoznačně koliduje s názorem z prvního znaleckého posudku MUDr. K., který

došel k závěru, že „personál postupoval v souladu s požadavkem na výkon

lékařské péče podle pravidel lékařské vědy“. Podle ustanovení § 132 o.s.ř. platí, že soud důkazy hodnotí podle své

úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné

souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo,

včetně toho, co uvedli účastníci. Podle ustanovení § 127 odst. 1 o.s.ř., závisí –li rozhodnutí na

posouzení skutečností k nimž je třeba odborných znalostí, ustanovení soud po

slyšení účastníků znalce. V odstavci 2 téhož ustanovení je uvedeno, že znalecký

posudek je možno také dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo

institucí. Soud prvního stupně v souladu ustanovením § 127 odst. 1 o.s.ř. a

kritérii uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1290/2007,

nařídil vypracovat revizní znalecký posudek. V dané situaci jsou tak zde dva

zdravotní posudky z oboru gynekologie a porodnictví, kdy první od MUDr. K. dochází k závěru, že žalovaná postupovala lege artis a revizní znalecký

posudek, který postup lege artis, popř. non lege artis nedokáže ani vyvrátit,

ani potvrdit. Za této situace, kdy má soud dva znalecké posudky, kdy jeden z nich je

tzv. revizní znalecký posudek, měl by soud primárně vycházet z revizního

znaleckého posudku, který byl vypracován za účelem odstranění rozporů a

nejasností v původním znaleckém posudku odborným znaleckým ústavem. Až v

případě, že by se odvolacímu soudu zdál revizní posudek nepřesvědčivý či v

rozporu s provedenými důkazy, tak by měl soud postupovat v souladu s

rozhodnutím R 45/1984 (NS sp. zn.

4 Cz 13/82), kdy „ ak mal súd pri rozhodovaní

k dispozícii dva znalecké posudky s rozdielnymi závermi o tej istej otázke,

musí ich zhodnotiť v tom zmysle, ktorý z nich a z akých dôvodov vezme za

podklad svojho rozhodnutia a z akých dôvodov nevychádza zo záveru druhého

znaleckého posudku.”. Odvolací soud nicméně postupoval tak, že své odůvodnění opřel o oba dva

znalecké posudky, ačkoli si vzájemně odporují. Odvolací soud tam měl zhodnotit,

který znalecký posudek je v dané situaci přiléhavější a kompaktnější, řádně

odůvodnit svůj výběr a vycházet z něho. Proto je rozhodnutí odvolacího soudu

vychází ze zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v

provedeném dokazování, když soud vycházel z důkazů, ve kterých je logický

rozpor (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1920). Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí, bez nařízení jednání, zrušil a věc

vrátil odvolacímu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale i náhradě nákladů

dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. března 2013

JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.

předseda senátu