30 Cdo 185/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta
Bičáka v exekuční věci oprávněných a) A. K., a za b) J. K., proti povinnému
Ing. J. K., zastoupenému JUDr. Jiřím Šabatou, advokátem se sídlem v Brně, Cejl
513/45, pro částku 591.300.- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 54 EXE 5541/2012, o dovolání povinného proti usnesení
Městského soudu v Praze z 26. března 2013, č. j. 68Co 121/2013-99, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím městský soud podle § 44 odst. 7 exekučního
řádu odmítl odvolání povinného proti usnesení z 9. listopadu 2012, č.j. 54 EXE
5541/2012-26, jímž obvodní soud nařídil exekuci. Námitky místní nepříslušnosti
(opětovně a střídavě vznášené ve vztahu jak Obvodnímu soudu pro Prahu 4, tak
Obvodnímu soudu pro Prahu 10 – viz druhý odstavec čtvrté strany napadeného
rozhodnutí) posoudil jako námitky skutečností pro nařízení exekuce nerozhodných.
Proti rozhodnutí městského soudu podal povinný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud při řešení procesněprávní
otázky (aniž však konkrétně uvádí, které) odchýlil od stálé rozhodovací praxe. Je také přesvědčen, že „právní otázka má být dovolacím soud posouzena jinak.“
Dovolání odůvodňuje (opět – stejně jako v odvolání – pouze a jedině) tím, že
podle jeho názoru „nebyla splněna jedna z podmínek řízení“, jelikož ve věci
rozhodoval místně nepříslušný soud. Nejvyšší soud, jenž dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první,
čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru
dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle první věty ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které
neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá,
v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až
237a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto
náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. V usnesení z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být
dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §
241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení
otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací
soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013). Z uvedeného plyne, že k založení přípustnosti dovolání nepostačí, aby – jak se
nesprávně domnívá povinný – dovolací soud měl posoudit určitou právní otázku
jinak než (v napadeném rozhodnutí) soud odvolací, nýbrž aby tutéž právní otázku
posoudil jinak než v některém ze svých předchozích rozhodnutí (srov.
dikci
ustanovení § 237 in fine „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“). Tento případ (jeden ze čtyř uvedených ve výčtu ustanovení §
237) přípustnosti dovolání tedy přichází v úvahu jen tehdy, má-li být změněna
dosavadní ustálená rozhodovací praxe (judikatura) Nejvyššího soudu. Protože v souzené věci povinný zjevně vycházel z nesprávného názoru, že k
založení přípustnosti dovolání postačí požadavek, aby dovolací soud určitou
právní otázku posoudil jinak než soud odvolací (v důsledku čehož neformuloval
konkrétní otázku procesního práva, a tím méně pak řešení této otázky, jímž by
se měl dovolací soud odchýlit od jejího řešení v některém ze svých předchozích
rozhodnutí), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl. Spatřuje-li povinný splnění předpokladu přípustnosti dovolání v tom, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani
tento předpoklad přípustnosti dovolání splněn není. Jak totiž Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (zejména sp. zn. 30 Cdo 2266/2014,
ale i v mnoha dalších, např. sp. zn. 20 Cdo 1859/2010, 20 Cdo 3873/2008, 20 Cdo
2616/2008, 20 Cdo 3613/2008, 20 Cdo 2476/2009, 20 Cdo 1337/2009, 20 Cdo
3532/2007) opakovaně vysvětlil, (případná) skutečnost, že ve věci rozhodl
místně nepříslušný soud, je způsobilá vést (pouze) k závěru, že řízení bylo
zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dříve,
před 1. 1. 2013, samostatný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který po 1. 1. 2013 neexistuje). K těmto vadám však dovolací soud přihlédne
jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); o tento případ
však v souzené věci nejde. Ani samotný dovolatel totiž nenamítá, že by se jediný v současnosti existující
dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s.
ř. – vztahoval k samotnému (řečeno slovy ustanovení § 237 o. s. ř.) rozhodnutí,
kterým se řízení končí, jelikož proti vlastnímu nařízení exekuce, tedy
meritornímu rozhodnutí nebrojí, nýbrž pouze namítá, že je vydal (podle jejich
názoru) místně nepříslušný soud (viz bod b/ na třetí straně dovolání, v němž
dovolatel zdůrazňuje, že „již v odvolání popíral existenci jedné z podmínek
řízení – místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10“). Z ustanovení § 241a
odst. 1 ve spojení s § 237 o. s. ř. však plyne, že nesprávné právní posouzení
věci se musí vztahovat k samotnému „rozhodnutí, kterým se odvolací řízení
končí“.
I proto tedy, že tedy nejde o otázku správnosti či nesprávnosti právního
posouzení „věci“ (v souzené věci nařízení exekuce) ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení (jež vydání
meritorního rozhodnutí předcházelo) ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší
soud dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle hlavy VI.
exekučního řádu v novém rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu