28 Cdo 360/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce R. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem
Údolní 5, proti žalované Ing. M. H., zastoupené JUDr. Janem Hostinským, LL.M.,
advokátem se sídlem Brno, Drobného 45a, o zaplacení částky 490 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 193/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2011, č.
j. 15 Co 292/2010-98, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2011, č. j. 15 Co 292/2010-98, se
zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 16. 5. 2008 u Městského soudu v Brně domáhal po
žalované zaplacení částky 490 000 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil
tím, že s žalovanou v době od 29. 1. 2007 do 23. 3. 2007 uzavřel celkem čtyři
smlouvy o úschově (dále jen „smlouvy o úschově“), na základě kterých jí předal
celkem 500 000 Kč. Všechny smlouvy o úschově byly uzavřeny v souvislosti se
směnou bytu v B. v M. ulici ve vlastnictví statutárního města B. (dále jen
„obecní byt v M. ulici“), přičemž žalovaná se v těchto smlouvách zavázala, že
pokud žalobce ve sjednané lhůtě neuzavře k tomuto bytu nájemní smlouvu, předané
finanční prostředky mu vrátí. Ačkoliv k uzavření nájemní smlouvy z důvodu
nesouhlasu příslušné městské části se směnou bytu nedošlo, žalovaná vrátila
žalobci toliko 10 000 Kč.
Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 14. 1. 2009 uvedla, že manželka žalobce je
spoluvlastnicí obytného domu v B. v J. ulici, přičemž jeden z bytů v tomto domě
(dále jen „byt v J. ulici“) užívala na základě nájemní smlouvy I. S. Žalobce jí
skutečně předal částku 500 000 Kč, ve smlouvách o úschově však nebyl uveden
skutečný důvod, proč a za jaký byt měl být obecní byt v M. ulici směněn, jakož
ani to, že částka 500 000 Kč měla být použita pro získání bytu, do něhož by se
I. S. odstěhovala (zatímco byt v J. ulici by zůstal prázdný). Jelikož původně
předpokládána výměna nebyla schválena (I. S. se tudíž z bytu v J. ulici do
obecního bytu v M. ulici neodstěhovala), žalobce ji pověřil, aby za stejnou
cenu zprostředkovala jinou výměnu. Žalovaná užila finanční prostředky v souladu
s přáním žalobce a dne 4. 6. 2007 byla uzavřena dohoda o výměně bytu mezi I. S.
a L. H. Na základě této dohody se I. S. přestěhovala do bytu v B. v M. ulici
(dále jen „obecní byt v M. ulici“), zatímco L. H. ani její manžel se do bytu v
J. ulici nenastěhovali.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 2010, č. j. 20 C 193/2008-74, uznal
základ nároku žalobce jako oprávněný, jeho nárok na úhradu úroků z prodlení z
žalované částky však zamítl. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi
účastníky byly v souvislosti s výměnou bytu v J. ulici, jehož vlastníkem je
manželka žalobce, uzavřeny čtyři smlouvy o úschově. Za účelem realizace této
výměny složil žalobce do úschovy žalované částku 500 000 Kč, která měla výměnu
zajistit. Rada příslušné městské části však uvedenou výměnu neschválila,
písemné smlouvy o úschově tudíž nebyly naplněny, a žalované vznikla povinnost
dlužnou částku vrátit. Ke změně písemných smluv nedošlo a žalovaná (ústně)
jednala s žalobcem a jeho manželkou o realizaci jiné výměny bytu. Tato jednání
vyústila v dohodu, na základě které se I. S. přestěhovala do obecního bytu
manželů H. v M. ulici. Manželé H. se naproti tomu do bytu v J. ulici
nenastěhovali, ale za fiktivní směnu obdrželi částku 490 000 Kč (z níž 50 000
Kč tvořila provize žalované). Soud prvního stupně dále uvedl, že smlouvy
uzavřené mezi žalobcem a žalovanou představovaly ve skutečnosti toliko zastřený
právní úkon, neboť jejich pravým smyslem bylo vystěhovat I. S. z bytu v J.
ulici do náhradního bytu, aniž by se však do takto uvolněného bytu někdo další
nastěhoval. Nárok žalobce na zaplacení částky 490 000 Kč (10 000 Kč žalovaná
žalobci vrátila) posoudil soud prvního stupně jako bezdůvodné obohacení získané
plněním z neplatného právního úkonu. Soud prvního stupně uzavřel, že ač nebyla
písemně uzavřená smlouva písemně změněna, žalovaná jednala v souladu s přáním
žalobce, pročež nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení odporuje dobrým
mravům.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 9. 2011, č. j. 15
Co 292/2010-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovým zjištěním provedeným soudem prvního stupně a uvedl, že
smlouvy o úschově zachycují toliko předstíraný projev vůle, a jsou tudíž
neplatné. Dle odvolacího soudu bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že žalovaná
měla zajistit a zorganizovat pro žalobce a jeho manželku výměnu bytu, na
základě které by došlo k vystěhování I. S. z bytu v J. ulici s tím, že druhý
účastník smlouvy o výměně bytu se do tohoto bytu nenastěhuje, za což mu bude
poskytnuta finanční kompenzace. S ohledem na skutečnost, že zúčastnění manželé
Homolovi neměli v úmyslu uzavřít dohodu o výměně bytu, ale toliko získat
finanční prostředky za uvolnění obecního bytu v M. ulici, posoudil odvolací
soud jako neplatnou i smlouvu o výměně bytu. Odvolací soud uzavřel, že
účastníci absolutně neplatného právního úkonu jsou povinni si navzájem vrátit
poskytnutá plnění, pročež posoudil nárok žalobce vůči žalované na zaplacení
částky 490 000 Kč jako oprávněný.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dne
13. 12. 2011 dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. Z textu jejího dovolání pak plyne, že dovolací důvod
shledává především v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka
konkrétně namítá, že sice na základě dohody s žalobcem převzala částku 490 000
Kč, tuto částku však dle jeho pokynů předala další osobě, a bezdůvodně se proto
neobohatila. Odvolací soud dle dovolatelky nedostatečně odlišil právní vztahy
mezi účastníky sporu a právní vztahy mezi účastníky smlouvy o výměně bytu.
Pokud je smlouva o výměně bytu neplatná, tak se povinnost vrátit si přijatá
plnění může vztahovat pouze na účastníky této smlouvy a nikoliv na účastníky
smlouvy uzavřené mezi ní a žalobcem. V závěru svého dovolání dovolatelka
uvedla, že řízení je rovněž postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a která spočívá
v tom, že rozsudek odvolacího soudu je nesrozumitelný a nepřesvědčivý.
Žalobce se k dovolání dovolatelky nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání ze dne 13. 12. 2011 je včasné, podané
oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky
předepsané v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím [§ 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené
rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237
odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne
21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení
přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení
tohoto ustanovení uplynutím dne 31. prosince 2012 (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 25 – 28).
Jelikož dovolací soud dospěl k závěru, že věc má být po právní stránce
posouzena jinak, než ji posoudily soudy nižších stupňů, je dovolání přípustné.
D. Důvodnost
Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odstavec 2).
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových
hodnot povinným (tj. zvýšení jeho majetkového stavu, nebo ač se tak mělo stát,
jeho nesnížení) na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné
obohacení negativně projeví. Jak dále plyne z § 457 obč. zák., jakož i ustálené
judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 263/2010 a mnoho dalších), spočívá-li bezdůvodné obohacení v
plnění poskytnutém na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze
její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z
neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této
smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Jinak řečeno,
věcná legitimace, ať už aktivní nebo pasivní, je dána pouze na straně účastníků
smlouvy. V posuzované věci je tudíž nutno důsledně rozlišovat jednotlivé
smlouvy a plnění, která si na základě těchto smluv účastníci řízení nebo další
zúčastněné osoby poskytly, jakož i to, jestli a v jakém rozsahu se plnění
poskytnuté na základě té které smlouvy projevilo v majetkových poměrech
zúčastněných osob. Při posuzování nároku žalobce a výkladu a aplikaci shora
uvedených ustanovení je třeba přihlédnout rovněž ke skutečnosti, že žalobce
zcela vědomě a dobrovolně použil finanční prostředky k tomu, aby svého záměru
(tj. uvolnění bytu v Jiráskově ulici) dosáhl právně nedovoleným způsobem,
přičemž po dosažení svého záměru využil právě toho, že se tak stalo právně
nedovoleným způsobem. Takovýto postup je totiž v příkrém rozporu se zásadou
soukromého práva, dle které se nikdo nesmí dovolávat vlastní nepoctivosti (nemo
turpitudinem suam allegans auditur, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
22. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94 nebo § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012, občanský
zákoník). Jinak řečeno, zásadně nelze akceptovat, aby osoby, které pro dosažení
svého záměru zvolí zákonem nedovolený postup (spočívající v posuzované věci ve
sjednání celé řady fiktivních smluv, resp. smluv neplatných pro obcházení
zákona), tohoto záměru v konečném důsledku dosáhly za vynaložení mnohem menších
nákladů než osoby, které naopak postupují v souladu se zákonem (v posuzované
věci by připadala v úvahu např. dohoda přímo s Ivanou Salajkovou).
V první řadě se jedná o čtyři písemně sjednané smlouvy o úschově, které spolu
žalobce a žalobkyně uzavřeli v době od 29. 1. 2007 do 23. 3. 2007. S ohledem na
skutečnost, že tyto smlouvy zachycovaly toliko předstíraný projev vůle, že
účastníci nikdy neměli v úmyslu postupovat v souladu s těmito smlouvami
(žalobce především nikdy neměl v úmyslu uzavřít nájemní smlouvu k bytu v M.
ulici) a že jediným účelem těchto smluv bylo navodit zdání, že jednání
účastníků řízení a dalších osob (resp. vzájemná plnění poskytnutá těmito
osobami) je v souladu s právem, je zřejmé, že na základě těchto smluv k žádnému
plnění nedošlo (ač je v nich uveden opak). Proto také, i když jsou tyto smlouvy
s ohledem na § 37 odst. 1 obč. zák. neplatné, povinnost vrátit si přijaté
plnění žádné straně vzniknout nemohla.
Souběžně se smlouvami o úschově uzavřel žalobce s žalovanou ústní dohodu, na
základě které měla žalovaná zajistit a zorganizovat pro žalobce a jeho manželku
fiktivní výměnu bytu, k čemuž jí poskytl částku 500 000 Kč (zřejmě se jednalo o
zprostředkovatelskou nebo příkazní smlouvu doplněnou o dohodu o zastoupení či
kombinaci těchto smluv, dále jen „zprostředkovatelská smlouva“). Na základě
fiktivní výměny bytu mělo dojít k vystěhování I. S. z bytu v J. ulici ve
vlastnictví manželky žalobce s tím, že druhý účastník smlouvy o výměně bytu by
se do tohoto bytu nenastěhoval, ale byla by mu poskytnuta finanční odměna.
Žalobce sice na základě sjednané zprostředkovatelské smlouvy poskytl žalované
částku 500 000 Kč, jak však bylo v řízení prokázáno, žalovaná si z této částky
jako provizi za zprostředkování celé transakce ponechala 50 000 Kč a částku 440
000 Kč použila v souladu s vůlí žalobce – tedy ji vyplatila manželům H. jako
kompenzaci za to, že se nenastěhují do bytu v J. ulici (10 000 Kč žalobci
vrátila). V majetkových poměrech žalované se tudíž předání částky 500 000 Kč
projevilo pouze v částce 50 000 Kč a jen v této částce se tudíž mohla na úkor
žalobce obohatit. S ohledem na výše uvedenou zásadu nemo turpitudinem suam
allegans auditur je však třeba s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu
velmi pečlivě zvážit, zda a v jakém rozsahu je nárok na vrácení poskytnuté
provize v souladu s dobrými mravy. Nelze totiž přehlédnout, že žalovaná
prokazatelně jednala v souladu s vůlí žalobce a nezanedbatelnou mírou přispěla
žalobci k dosažení jeho záměru.
Mimo výše popsané smlouvy sjednané mezi žalobcem a žalovanou (tj. písemné
smlouvy o úschově a ústně sjednanou zprostředkovatelskou smlouvu) došlo rovněž
k uzavření smlouvy, na základě které se I. S. odstěhovala z bytu v J. ulici,
který zůstal prázdný, a nastěhovala se do obecního bytu na M. ulici uvolněného
manžely H., kterým byla poskytnuta finanční kompenzace ve výši 440 000 Kč.
Přestože byly manželům H. finanční prostředky předány z rukou žalované, je
zřejmé, že žalovaná účastníkem této smlouvy nebyla (z této smlouvy jí ostatně
neplynuly ani žádná práva), ale vystupovala spíše v roli zprostředkovatele či
zástupce žalobce (resp. jeho manželky). V řízení je nesporné, že tato dohoda je
neplatná pro obcházení zákona, jak však již bylo řečeno, pokud bezdůvodné
obohacení spočívá v plnění na základě neplatné smlouvy, věcná legitimace (ať
již pasivní nebo aktivní) je dána pouze na straně účastníků této smlouvy. Jinak
řečeno, k vydání částky 440 000 Kč není pasivně legitimována žalovaná, ale
manželé H. (resp. ten z nich, kdo tuto smlouvu uzavřel).
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením § 242
odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vadu neshledal.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavírá, že odvolací soud posoudil
pasivní legitimaci dovolatelky nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§
243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243d
odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o. s. ř.). V jeho rámci bude při rozhodování o
nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na
internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu