28 Cdo 4008/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobkyně MUDr. L. L., zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se
sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti žalovanému J. K., zastoupenému Janem
Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o zaplacení částky
423.667,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn.
19 C 15/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 18. 5. 2010, č. j. 69 Co 124/2010-151, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 5. 2010,
č.j. 69 Co 124/2010-151, se ve výrocích II., III. a IV. zrušuje.
Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2010, č. j. 19 C 15/2009-123,
se ve výroku I. v částce 300.000,- Kč s příslušenstvím a ve výroku II. zrušuje
a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 423.667,25 Kč s
příslušenstvím. Uvedla, že mezi účastníky byla ústně uzavřena smlouva o dílo,
na základě které se žalovaný zavázal provést pro žalobkyni opravu rodinného
domu v L.. Žalobkyně poskytla žalovanému dvě zálohy na cenu díla, a to částku
300.000,- Kč dne 7. 8. 2007 převodem na účet žalovaného a částku 270.000,- Kč
dne 26. 10. 2007 v hotovosti. Žalovaný v lednu 2008 přestal práce na předmětné
nemovitosti bez vysvětlení provádět. Žalobkyně dne 17. 6. 2008 písemně vyzvala
žalovaného, aby v plnění díla pokračoval. Vzhledem k odmítnutí plnění žalovaným
dopisem ze dne 11. 8. 2008 od smlouvy o dílo odstoupila. Na základě znaleckého
posudku ocenila práce provedené žalovaným na částku 146.223,85 Kč. Po započtení
obou vzájemných pohledávek, tj. povinnosti žalobkyně uhradit hodnotu skutečně
provedených prací proti povinnosti žalovaného vrátit poskytnuté zálohy, dospěla
k závěru o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 423.667,25 Kč.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 19 C 15/2009-123,
žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o
dílo. Pokud se žalobkyně s někým dohodla, byl to otec žalovaného, L. K., který
ale nebyl k jednání za žalovaného zmocněn. Jelikož smlouva o dílo uzavřena
nebyla, nemohla od ní žalobkyně odstoupit a nemůže se domáhat vydání
bezdůvodného obohacení z právního důvodu, který odpadl. Stejně tak se podle
soudu prvního stupně nemůže domáhat vydání majetkového prospěchu získaného
žalovaným plněním bez právního důvodu, neboť částku 270.000,- Kč žalobkyně
nepředala žalovanému, ale jeho otci, jak sama uvedla a jak to vyplývá z
písemného potvrzení. Částku 300.000,- Kč sice poukázala žalobkyně na účet
žalovaného, ale ani tato platba se nedostala do dispoziční sféry žalovaného,
neboť peníze z účtu vybíral jeho otec.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze
dne 18. 5. 2010, č. j. 69 Co 124/2010-151, rozsudek soudu prvního stupně
ohledně částky 123.667,25 Kč potvrdil (výrok I.), ve zbytku rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni
částku 300.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení
(výroky III. a IV.). Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud uzavřel,
že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo. Ztotožnil se i se závěrem
soudu prvního stupně, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že se částka
270.000,- Kč dostala do dispozice žalovaného, když ji převzal jeho otec, a
proto se žalovaný nemohl na úkor žalobkyně obohatit. Od této částky odečetl
odvolací soud hodnotu skutečně provedených prací zjištěnou znaleckým posudkem a
potvrdil tak rozsudek soudu prvního stupně v částce 123.667,25 Kč. Ohledně
částky 300.000,- Kč dospěl k závěru, že jejím připsáním na účet, jehož
majitelem je žalovaný, se částka dostala do dispozice žalovaného, který se tak
bezdůvodně obohatil. Předeslanému závěru podle odvolacího soudu nebrání
skutečnost, že na základě dispozičního oprávnění k účtu žalovaného prováděl
výběry jeho otec.
B. Dovolání
Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání podal z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.
s. ř. Konkrétně namítal, že:
a) odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně
bez toho, aniž by opakoval důkazy, které hodnotil odlišně,
b) odvolací soud nevzal na vědomí cenu provedených prací určenou
znaleckým posudkem a uložil tak dovolateli povinnost zaplatit částku 300.000,-
Kč bez ohledu na žalobkyní tvrzené provedené práce,
c) nebyly provedeny žádné důkazy ohledně ocenění provedených prací,
zejména pak znalecký posudek,
d) nebylo prokázáno, že žalovaný poskytnuté zálohy skutečně použil ve
svůj prospěch, a tak se obohatil, naopak bylo prokázáno, že tyto finanční
prostředky spotřeboval otec žalovaného. Obchodním partnerem žalobkyně byl otec
žalovaného L. K., a účet žalovaného byl pro částku 300.000,- Kč pouze místem
plnění,
e) žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, neboť majitelem účtu, z
něhož byla částka 300.000,- Kč odeslána, je její syn M. H.,
f) odvolací soud ve svém rozsudku uvádí, že to byl žalovaný, kdo 26. 10.
2007 podepsal žalobkyni prohlášení, že od ní stejného dne převzal částku
270.000,- Kč, což je v rozporu s provedenými důkazy, z kterých vyplývá, že to
byl otec žalovaného.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o. s. ř.
Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
Pro právní posouzení věci (včetně posouzení zápočtu ceny prací provedených na
domku v L. proti žalobkyní poskytnutým zálohám) je především rozhodná otázka
pasivní legitimace žalovaného. Při posuzování otázky, zda se na úkor žalobkyně
bezdůvodně obohatil žalovaný nebo jeho otec, přitom soudy obou stupňů zjevně
přehlédly ustanovení § 15 obchodního zákoníku.
Podle § 15 obch. zák. kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností,
je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází (odstavec
1). Překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým
jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s
přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla (odstavec 2).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu „podmínkou vzniku oprávnění
zastupovat podnikatele ve smyslu § 15 obch. zák. je jednak to, že musí jít o
osobu pověřenou určitou činností, jednak to, že taková činnost je činností při
provozu podniku; zvláštní plná moc se nevyžaduje a zákon nestanoví ani další
omezení zástupce co do jeho poměru k zastupovanému podnikateli“ (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002).
Podle názoru dovolacího soudu je třeba k ustanovení § 15 odst. 1 a 2 obch. zák.
přihlédnout i při posuzování otázky, zda pověřená osoba jednala za podnikatele
nebo svým vlastním jménem (srov. § 32 odst. 1 obč. zák.). „Zastoupení je tehdy
přímé, jestliže třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající
subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je
vedeno se zástupcem – zmocněncem“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006). „Jestliže pro přímé zastoupení svědčí obsah
a okolnosti samotného právního jednání, resp. potvrzení o něm, je třeba mít za
to, že pověřená osoba jednala za osobu pověřující, přičemž uvedenou domněnku
lze vyvrátit důkazem, že třetí osoba věděla nebo mohla vědět (§ 15 odst. 2
obch. zák.) o tom, že pověřená osoba jednala sama za sebe. Účel citovaného
ustanovení, kterým je ochrana dobré víry třetích osob, by byl podlomen, pokud
by se podnikatel mohl vyhnout splnění smlouvy pouhým tvrzením, že právní úkon
uskutečnila pověřená osoba sama pro sebe.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2713/2008). Při výkladu uvedeného ustanovení
je třeba rovněž přihlédnout k zásadě soukromého práva, podle níž nikdo nesmí
mít prospěch z vlastního nepoctivého jednání (nemo turpitudinem suam allegare
potest – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 28
Cdo 964/2008, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 23/2008).
Poukázat lze rovněž na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k
rozsahu zmocnění stavbyvedoucího ve smyslu § 15 obch. zák. V usnesení ze dne
23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 274/2004, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při
činnosti stavbyvedoucího obvykle dochází k uzavření smluv potřebných k
realizaci díla, tj. že stavbyvedoucí bude např. jménem zhotovitele stavby
nakupovat materiál. V rozsudku ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1409/2005,
uzavřel, že z funkce stavbyvedoucího může vyplývat i oprávnění uzavírat smluvní
dodatky, v nichž by byly řešeny technické otázky. V rozsudku ze dne 15. 07.
2008, sp. zn. 28 Cdo 2550/2008, pak doplnil, že do rozsahu zmocnění
stavbyvedoucího spadá „rovněž oprávnění přijímat od objednatele zálohy k nákupu
materiálu určené, neboť stavbyvedoucí je obvykle osobou, s níž se objednatel
při kontrolách postupu stavby stýká jako se zástupcem zhotovitele, přičemž není
rozhodné, zda uvedené platby přijímá v hotovosti či jiným způsobem“.
Z dosud provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný byl v rozhodné době
držitelem živnostenského oprávnění mj. pro vodoinstalatérství, topenářství a
zednictví, s přiděleným IČ Otec žalovaného L. K. byl odpovědným zástupcem
žalovaného (srov. č.l. 8 spisu), sám však podnikatelské oprávnění neměl. Ve
skutečnosti přitom podnik žalovaného vedl jeho otec L. K., který sjednával
zakázky, přijímal plnění, nakupoval a dovážel materiál, přiděloval práci
brigádníkům a vyplácel jim v hotovosti odměnu za práci. Ve smlouvách, fakturách
a potvrzeních používal označení „Stavební práce K.“, popř. razítko „Stavební
činnost K.“ s uvedením adresy „H. 24“ a „IČO . Pro bezhotovostní platební styk
používal bankovní účet vedený na jméno žalovaného, k němuž měl dispoziční
oprávnění. Na straně zákazníků i brigádníků, včetně žalobkyně, tak oprávněně
mohlo vzniknout přesvědčení, že „majitelem firmy K.“ je otec žalovaného L.
Na druhé straně však z popsaného jednání L. K. nelze dovodit, že by jednal v
úmyslu podnikat samostatně, odděleně od živnosti svého syna, a dopouštět se tak
neoprávněného podnikání. Ze skutečností zjištěných soudy nižších stupňů, podle
nichž žalovaný na předmětné stavbě domu v L. sám pracoval a platba 300.000,- Kč
byla poukázána na jeho účet, lze dovodit, že žalovaný si byl (nebo alespoň
musel být) vědom, že jeho otec podniká jeho jménem.
Z dosud provedeného dokazování proto podle dovolacího soudu plyne závěr, že L.
K. jednal se žalobkyní jako zákonný zástupce žalovaného ve smyslu § 15 obch.
zák. Nesprávný je proto závěr soudů obou stupňů, že mezi účastníky nedošlo k
uzavření smlouvy o dílo proto, že žalobkyně se na opravě domku v L. nedohodla
se žalovaným, nýbrž s jeho otcem L. K., jakož i závěr, že částka 270.000,- Kč,
kterou žalobkyně předala jako zálohu L. K., se nedostala do dispozice
žalovaného. Úvahy odvolacího soudu o právní podstatě vztahu mezi bankou a
majitelem účtu jsou za nastíněného stavu pro projednávanou věc nerozhodné.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. v rozsahu
napadeném podaným dovoláním (§ 242 odst. 1 o.s.ř.), tj. co do částky 300.000,-
Kč, zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen,
platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve stejném
rozsahu i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
V dalším řízení si soud prvního stupně především ujasní, zda mezi účastníky
byla uzavřena platná smlouva o dílo, a popř. zda od ní žalobkyně platně
odstoupila (v tom případě nepřehlédne závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
18. 02. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008). Při vypořádání vzájemných nároků
účastníků podle § 457 obč. zák. nepomine skutečnost, že přestože předmětem
sporu zůstává pouze částka 300.000,- Kč, žalobkyně zaplatila žalovanému na
zálohách celkem částku 570.000,- Kč. Za účelem započtení proti přijatým zálohám
pak bude třeba provést dokazování k určení hodnoty prací, které žalovaný na
opravě domu v L. provedl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 226
odst. 1 o.s.ř.).
Citovaná judikatura Nejvyššího soudu je veřejnosti dostupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. července 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu