28 Cdo 2713/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobců a) Ing. R. G., a b) P. G., zastoupených advokátkou, proti
žalovaným
1) P. r., spol. s r.o., zastoupenému advokátem, a 2) D. S., o zaplacení částky
730.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn.
10 C 48/2007,
o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci
ze dne 22.1.2008, č.j. 12 Co 841/2007-170, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 22.1.2008,
č.j. 12 Co 841/2007-170, se ve výrocích II. a III. zrušuje.
II. Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 10.5.2007, č.j. 10 C
48/2007-115, ve znění opravného usnesení ze dne 13.6.2007, č.j. 10 C
48/2007-130, se ve výroku II., v části výroku III., kterou byla žalobcům
uložena povinnost zaplatit prvnímu žalovanému náklady řízení, a v části výroku
IV., kterou byla žalobcům uložena povinnost zaplatit státu náklady řízení,
zrušuje.
III. Věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se domáhali po žalovaných zaplacení částky 730.000,- Kč s
příslušenstvím. Uvedli, že žalobce předal uvedenou částku ve dvou splátkách, a
to 200.000,- Kč a 530.000,- Kč, počátkem roku 2005 druhému žalovanému,
realitnímu makléři a zaměstnanci prvního žalovaného, jako zálohu kupní ceny
bytu v O. jehož koupi měl první žalovaný pro žalobce zprostředkovat. Žalovaná
částka byla součástí společného jmění žalobců. Předmětný byt byl nabízen v
inzerátech a na internetových stránkách prvního žalovaného jako realitní
kanceláře. Druhý žalovaný přijel k dohodnuté prohlídce bytu služebním vozem s
označením prvního žalovaného. Také doklady o složení předmětných částek byly
opatřeny razítkem prvního žalovaného a jednání se podle žalobců odehrávala v
jeho kanceláři. Žalobce však později zjistil, že druhý žalovaný již v době
přijímání druhé splátky ve výši 530.000,- Kč věděl, že byt je prodán, a předané
částky si ponechal pro vlastní potřebu. Vrácení předmětné částky se žalobce
domáhal jednak po druhém žalovaném z titulu bezdůvodného obohacení a dále po
prvním žalovaném z titulu náhrady škody.
Oba žalovaní namítali, že žalobce v době předávání druhé splátky věděl,
že druhý žalovaný jedná na vlastní pěst, o čemž svědčí i to, že při předávání
peněz druhý žalovaný roztrhal zprostředkovatelskou smlouvu, kterou předtím se
žalobcem uzavřel jménem prvního žalovaného, což žalobce nemohl považovat za
standardní jednání realitní kanceláře. Podle žalovaných k jednání se žalobcem
nedošlo v prostorách realitní kanceláře prvního žalovaného, nýbrž prvé jednání
se uskutečnilo v kanceláři žalobce a druhé v pobočce G.E. M. B. v O. První
žalovaný navíc tvrdil, že nevěděl ani o inzerátech s nabídkou předmětného bytu,
ani o uzavření smluv se žalobcem.
Druhý žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14.7.2006, č.j.
4 T 77/2006-155, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 3
trestního zákona. Ve skutkové větě výroku rozsudku trestního soudu je skutek
popsán tak, že druhý žalovaný „v úmyslu získat neoprávněný prospěch jako
zaměstnanec realitní kanceláře P. r., spol. s r.o., […] převzal od poškozeného
[žalobce] v sídle realitní kanceláře během února až března 2005 celkovou částku
730.000,- Kč, jakožto částku odpovídající výši kupní ceny za předmětný byt,
[...] k čemuž však z titulu své funkce nebyl oprávněn, což před [žalobcem]
zatajil a jednak ani takto postupovat nemohl, neboť si byl vědom, že v tu dobu
již byl byt M. H. prodaný a takto tedy neměl žádné oprávnění k jeho prodeji,
když na tuto částku dne 10.3.2005 vypsal potvrzení s razítkem realitní
kanceláře, kde byl zaměstnán, a přesto poškozeného [žalobce] nevedl jako
zájemce o tento byt v databázi kanceláře, peníze do pokladny realitní kanceláře
neodevzdal a tyto si ponechal pro vlastní potřebu.“
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10.5.2007, č.j. 10 C
48/2007-115, ve znění opravného usnesení ze dne 13.6.2007, č.j. 10 C
48/2007-130, uznal druhého žalovaného povinným zaplatit žalobci částku
730.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve výroku II. vůči prvnímu žalovanému
žalobu zamítl. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky řízení a
výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení státu. Ve skutkových zjištěních vyšel z
tvrzení druhého žalovaného, který před převzetím druhé zálohy ve výši 530.000,-
Kč podle svých slov zmanipuloval žalobce tím, že při obchodu „na vlastní pěst“
ušetří za provizi, kterou by jinak zaplatil realitní kanceláři. Dospěl k
závěru, že žalobce věděl o tom, že druhý žalovaný jedná na vlastní pěst, a
proto žalovaný za jednání svého zaměstnance – původního druhého žalovaného –
neodpovídá.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne
22.1.2008, č.j. 12 Co 841/2007-170, řízení o odvolání vůči druhému žalovanému
zastavil (výrok I.) a vůči prvnímu žalovanému rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok II.). Ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení mezi žalobci a
prvním žalovaným a ve výroku IV. o nákladech řízení mezi žalobci a druhým
žalovaným. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně
zjistil skutkový stav věci, neboť provedl veškeré potřebné důkazy a ve smyslu §
132 o.s.ř. je správně zhodnotil. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně věc
rovněž správně právně posoudil, když jednání druhého žalovaného hodnotil jako
exces z ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák., neboť druhý žalovaný jednal ve
vlastním zájmu a nikoli v zájmu prvního žalovaného jako svého zaměstnavatele.
B. Dovolání
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně vůči prvnímu žalovanému potvrzen, podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost spatřují v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolacím
důvodem pak bylo nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Dovolatelé namítali, že
a) odvolací soud pominul skutkovou větu shora citovaného trestního rozsudku
Okresního soudu v Olomouci č. j. 4 T 77/2006-155, v níž se uvádí, že druhý
žalovaný jednal jako zaměstnanec prvního žalovaného a že před žalobcem zatajil,
že jedná na vlastní pěst,
b) odvolací soud se nezabýval rozpory mezi výpovědí druhého žalovaného, na
které založil svá skutková zjištění, a jeho výpovědí v řízení trestním,
c) odvolací soud neaplikoval ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. ani ustanovení
§ 15 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, podle něhož jednání osoby pověřené při
provozování podniku určitou činností zavazuje podnikatele i v případě, že
zástupce překročí meze svého zmocnění, jestliže o překročení třetí osoba
nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla. Druhý
žalovaný vystupoval jako zaměstnanec (realitní makléř) žalovaného, jezdil
vozidlem s označením prvního žalovaného a vypsal na žalovanou částku příjmový
doklad s označením prvního žalovaného, a proto je podle žalobců třeba uzavřít,
že první žalovaný měl být výlučně zavázán k úhradě žalované částky.
První žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu s
tím, že civilní soud je ve smyslu § 135 odst. 1 o.s.ř. rozhodnutím v trestním
řízení vázán pouze v otázkách, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal,
není však vázán celou skutkovou větou výroku rozsudku trestního soudu. Podle
prvního žalovaného zjistil odvolací soud skutkový stav správně, když uzavřel,
že žalobce nebyl v dobré víře, že původní druhý žalovaný jedná jménem realitní
kanceláře, nýbrž že věděl, nebo alespoň musel vědět, že původní druhý žalovaný
jedná na vlastní pěst. Žalobci byli podle prvního žalovaného vedeni snahou
ušetřit za provizi, kterou by jinak museli zaplatit realitní kanceláři.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
prostřed¬nictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o.s.ř.
Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v
rozhodované věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky
upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití
hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Tak je tomu nejen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek, tj. tehdy, jde-li o nesprávné právní
posouzení, ale také v případě, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne
18.12.2007, sp. zn. II. ÚS 182/05). V projednávané věci dospěl dovolací soud k
závěru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a navíc že v řízení došlo k porušení práva žalobců na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. i čl. 6 Úmluvy (k tomu
srov. nálezy Ústavního soudu z 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, N 100/37; a
z 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07), a proto je dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
D. Důvodnost
K otázce vázanosti civilního soudu rozhodnutím, že byl spáchán trestný čin, a
kdo jej spáchal (§ 135 odst. 1 o.s.ř.).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je soud ve smyslu § 135 odst. 1
o.s.ř. vázán pouze výrokem (nikoliv odůvodněním) trestního rozsudku. Z výroku o
vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou
část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním
jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný
čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové
podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o
uplatněném nároku. (srov. např. rozsudek NS ze den 25.10.2007, sp. zn. 26 Odo
197/2006, nebo ze dne 24.7.2007, sp. zn. 26 Odo 407/2006, vycházející ze
stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.10.1979, sp. zn. Cpj 35/78,
publikovaného jako R 22/1979).
Z uvedeného plyne, že odvolací soud byl při zjišťování skutkového stavu věci ve
smyslu § 135 odst. 1 o.s.ř. vázán skutkovou větou rozsudku Okresního soudu v
Olomouci ze dne 14.7.2006, č.j. 4 T 77/2006-155, v níž se praví, že druhý
žalovaný
„v úmyslu získat neoprávněný prospěch jako zaměstnanec realitní kanceláře P.
r., spol. s r.o., […] převzal od poškozeného [žalobce] v sídle realitní
kanceláře během února až března 2005 celkovou částku 730.000,- Kč, jakožto
částku odpovídající výši kupní ceny za předmětný byt, [...] k čemuž však z
titulu své funkce nebyl oprávněn, což před [žalobcem] zatajil a jednak ani
takto postupovat nemohl, neboť si byl vědom, že v tu dobu již byl byt M. H.
prodaný a takto tedy neměl žádné oprávnění k jeho prodeji, když na tuto částku
dne 10.3.2005 vypsal potvrzení s razítkem realitní kanceláře, kde byl zaměstnán
a přesto poškozeného [žalobce] nevedl jako zájemce o tento byt v databázi
kanceláře, peníze do pokladny realitní kanceláře neodevzdal a tyto si ponechal
pro vlastní potřebu“. Přitom otázka, zda žalobce věděl o skutečnosti, že druhý
žalovaný nejednal v zájmu žalovaného, ale v zájmu vlastním, je pro rozhodnutí o
nároku žalobce podstatná, neboť v kladném případě by odpovědnost prvního
žalovaného nebyla dána (srov. níže sub 3.). Jestliže odvolací soud převzal
skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž druhý žalovaný jednal mimo
rámec plnění úkolů zaměstnavatele a žalobce věděl, že se jedná o obchod „na
vlastní pěst“ bez vědomí realitní kanceláře, učinil skutková zjištění, která
jsou v přímém rozporu s citovanou skutkovou větou rozsudku trestního soudu,
podle níž druhý žalovaný uvedenou skutečnost před žalobcem zatajil. Tím zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
K ústavnosti hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Podle judikatury Ústavního soudu jsou porušením práva na spravedlivý proces
podle čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. i čl. 6 Úmluvy případy důkazů opomenutých,
případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními
předpisy,
a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 10.10.2006, sp. zn. IV. ÚS 32/2006). Podle konstantní judikatury
Ústavního soudu dále ze zásady vyjádřené v § 132 o.s.ř. vyplývá, že je
povinností soudů důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj. zdůvodnit, proč
je odmítají, či pokládají za nevěrohodné, případně musí vysvětlit, proč se
některými důkazními návrhy odmítají zabývat vůbec. Jinak zatěžují řízení
vážnou vadou a jednají tak v rozporu s povinnostmi, které vyplývají z čl. 95
odst. 1 Ústavy a porušují právo na řádný proces zakotvené v čl. 36 odst. 1
Listiny (srov. např. nález ÚS ze dne 29.11.1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, nebo ze
dne 22.4.2002, sp. zn. IV. ÚS 582/2001).
V projednávané věci odvolací soud odkázal na hodnocení důkazů soudem prvního
stupně s tím, že soud prvního stupně důkazy hodnotil správně v souladu s
ustanovením § 132 o.s.ř. Soud prvního stupně přitom nijak neodůvodnil, proč
vyšel z tvrzení druhého žalovaného a proč nepřihlédl k tvrzení žalobce, že
jednal s druhým žalovaným po celou dobu jako se zaměstnancem prvního
žalovaného. Navíc se nijak nezabýval hodnocením důvěryhodnosti výpovědi druhého
žalovaného, který byl odsouzen za opakované podvody (srov. opis rejstříku
trestů založený na č.l. 102 spisu)
a o němž je na č.l. 107 spisu založen posudek prvního žalovaného jako jeho
bývalého zaměstnavatele, podle něhož má nadprůměrně vyvinutou schopnost
přesvědčivého vystupování. Zároveň soud prvního stupně neshledal ve výpovědích
druhého žalovaného v rozhodované věci a v předchozím trestním řízení žádnou
rozdílnost, ačkoli druhý žalovaný ve své výpovědi v trestním řízení dne
12.7.2006 (č.l. 19 spisu) uvedl: „Zprostředkovatelskou smlouvu jsme roztrhali z
toho důvodu, že ve zprostředkovatelské smlouvě bylo napsáno, že RK P. převzala
pouze zálohu za byt. Ovšem jelikož jsem převzal i doplatek, celkovou kupní cenu
za byt, tak jsme se s panem G. navzájem domluvili, že zprostředkovatelskou
smlouvu roztrháme a bude nám sloužit jako potvrzení pouze doklad výdajový,
potažmo příjmový, který podepsal jménem pana Z. Nepamatuji si, jestli již v tu
dobu pan G. chápal, že obchod probíhá jen mezi námi dvěma.“ Naproti tomu ve své
výpovědi na jednání v projednávané věci dne 12.4.2007 (č.l. 77 spisu) druhý
žalovaný uvedl: „[…] předtím než mi žalobce zaplatil druhou zálohu ve výši
530.000,- Kč, byl již on sám mnou informován o tom, že v této věci jednám za
svoji osobu, že to pro něj ve finále vyjde levněji, ušetří za provizi.“
Jestliže za této situace odvolací soud bez dalšího převzal výpověď druhého
žalovaného v projednávané věci do svých skutkových zjištění, aniž by zhodnotil
jeho věrohodnost, nelze než uzavřít, že uvedený způsob hodnocení důkazů je ve
smyslu judikatury Ústavního soudu v rozporu s právem na spravedlivý proces.
K námitce žalobců, že odvolací soud neaplikoval ustanovení § 15 obch. zák.
Podle § 15 odst. 1 obch. zák., kdo byl při provozování podniku pověřen určitou
činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Přitom jednatelské oprávnění vyplývající z ustanovení § 15 obch. zák. není
založeno na určení příslušných úkonů ve vnitřních organizačních předpisech,
nýbrž na pověření určitou činností při provozu podniku a na obvyklosti právních
úkonů, k nimž při této činnosti dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba
posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve
vnitropodnikových normách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14.3.2002, sp. zn. 29 Cdo 2074/2000). Podle odstavce 2 téhož ustanovení,
překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odst. 1, je takovým jednáním
podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s
přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla.
Podle názoru dovolacího soudu je třeba k ustanovení § 15 odst. 1 a 2 obch. zák.
přihlédnout i při posuzování otázky, zda pověřená osoba jednala za podnikatele
nebo svým vlastním jménem (srov. § 32 odst. 1 obč. zák.). Zastoupení je tehdy
přímé, jestliže třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající
subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je
vedeno se zástupcem - zmocněncem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30.4.2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006). Jestliže pro přímé zastoupení svědčí obsah
a okolnosti samotného právního jednání, resp. potvrzení o něm, je třeba mít za
to, že pověřená osoba jednala za osobu pověřující, přičemž uvedenou domněnku
lze vyvrátit důkazem, že třetí osoba věděla nebo mohla vědět (§ 15 odst. 2
obch. zák.) o tom, že pověřená osoba jednala sama za sebe. Účel citovaného
ustanovení, kterým je ochrana dobré víry třetích osob, by byl podlomen, pokud
by se podnikatel mohl vyhnout splnění smlouvy pouhým tvrzením, že právní úkon
uskutečnila pověřená osoba sama pro sebe. Při posuzování konkrétních okolností
jednání musí soud přihlédnout zejména k tomu, zda jednání zástupce lze
považovat v dané situaci za standardní, a současně musí vyjít z možností
protistrany – v daném případě spotřebitele (srov. § 52 odst. 3 obč. zák.),
který do styku s realitní kanceláří nepřichází často – standardnost jednání
posoudit.
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu jestliže na základě zjištěného
skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby
domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z
jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11.4.2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, nebo ze dne
11.3.2008, sp. zn. 25 Cdo 2181/2006). Vzhledem k argumentaci žalobců,
dovolávajících se aplikace § 15 odst. 2 obch. zák., který se vztahuje pouze na
právní úkony, a k tomu, že žalobci se ve skutečnosti domáhají po prvním
žalovaném pouze vrácení plnění poskytnutého druhému žalovanému jako jeho
zaměstnanci, má dovolací soud za to, že nárok žalobců neměl být posouzen jako
nárok na náhradu škody podle § 420 odst. 2 obč. zák., nýbrž jako nárok na
vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, který
odpadl, podle § 451 odst. 2 obč. zák. Odpadlým právním důvodem pak byla
zprostředkovatelská smlouva podle § 774 obč. zák., uzavřená mezi žalobcem a
prvním žalovaným (zastoupeným ve smyslu § 15 odst. 2 obch. zák. druhým
žalovaným), ať už ústně či písemně. V uvedeném směru by měli být žalobci v
dalším řízení poučeni podle § 118a odst. 2 o.s.ř.
Protože odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a v řízení porušil právo žalobců na spravedlivý
proces, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku a
v návazném výroku o nákladech řízení bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle
§ 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byla
část rozsudku odvolacího soudu zrušena, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud v příslušných výrocích i jeho rozsudek (§ 243b
odst. 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího
(§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.). V jeho rámci bude při
rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§
243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 12. listopadu 2008
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu