26 Odo 197/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce Č. r. – G. ř. c. , proti žalované I. P., zastoupené
advokátem , pro 807.401,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Uherském Hradišti pod
sp. zn. 5 C 109/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně
– pobočky ve Zlíně ze dne 20. července 2005, č.j. 59 Co 89/2005-62, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze
dne 20. července 2005, č.j. 59 Co 89/2005-62, pod bodem I., pokud jím byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 8. 2004, č.j.
5 C 109/2004-20, ve věci samé, a to v části, jíž byla žalovaná zavázána
zaplatit žalobci 507.401,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 3. 2004 do
zaplacení, se odmítá.
II. Jinak se rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne
20. července 2005, č.j. 59 Co 89/2005-62, zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 807.401,- Kč spolu s úrokem z
prodlení ve výši 2 % od 1. 3. 2004 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná se
na jeho úkor bezdůvodně obohatila tím, že pracovnicí C. ú. v U. H. byly z účtů
celního úřadu na účty žalované převedeny neoprávněně a bez jakéhokoliv právního
důvodu částky v celkové výši 807.401,- Kč.
Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25.
srpna 2004, č.j. 5 C 109/2004-20, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
807.401,- Kč s 2 % úrokem z prodlení ode dne 1. 3. 2004 do zaplacení (výrok
I.), dále povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 32.300,- Kč (výrok II.) a
konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 20. července 2005, č.j. 59 Co 89/2005-62, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěno, že z účtu C. ú. v U.
H. bylo převedeno na účty žalované dne 26. září 1997 300.000,- Kč a dne 31.
října 2001 celkem 507.401,- Kč. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně dovodil, že žalované vzniklo na úkor žalobce
bezdůvodné obohacení. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně,
který dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení vzniklo v důsledku plnění bez
právního důvodu, dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení vzniklo v důsledku
získání majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů. S námitkou žalované, že
právo žalobce je již promlčeno, kterou žalovaná vznesla až v odvolacím řízení,
se odvolací soud vypořádal tak, že podle § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.”) je vázán
rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej
spáchal. Žalovaná byla rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7.
září 2004, č.j. 1 T 360/2004-134, uznána vinnou tím, že po předchozí dohodě
poskytla čísla svých bankovních účtů své sestře L. Š., pracovnici C. ú. v U.
H.., která jí poukázala z účtu svého zaměstnavatele částku 507.401,- Kč,
přičemž žalovaná si musela být vědoma, že převedené finanční prostředky si její
sestra neoprávněně přisvojila na svém pracovišti. Žalovaná vzápětí téměř celou
částku vybrala (co do výše 506.000,- Kč) a předala ji L. Š.. Výše uvedeným
jednáním spáchala trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) zákona
č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zák.“). Předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 23. října 2004. Podle
odvolacího soudu počala žalobci běžet subjektivní dvouletá promlčecí lhůta (§
107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „obč. zák.“), v níž bylo třeba nárok uplatnit u soudu, až od
právní moci odsuzujícího trestního rozsudku tj. od 23. října 2004, a – vzhledem
k právní kvalifikaci trestného činu jako trestného činu úmyslného –objektivní
desetiletá promlčecí lhůta (§ 107 odst. 2 obč. zák.) od provedení jednotlivých
převodů. K neoprávněným peněžním převodům začalo docházet od roku 1997. Žaloba
byla podána 1. 3. 2004. Žalobce tedy uplatnil své právo včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustností se
nezabývala a jako dovolací důvod uplatnila nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), kdy toto spočívá „v nesprávném posouzení právní
otázky uplatněných promlčecích lhůt pro neoprávněné obohacení pro rozhodování v
civilním řízení v návaznosti na náhradu škody s odkazem na rozsudek trestního
soudu“. Namítá, že „bylo porušeno její zaručené právo na ochranu, dle něhož je
každému dáno, aby se při ochraně svého práva stanoveným postupem domáhal jeho
ochrany před soudem“. Dále tvrdí, že „postupem odvolacího soudu byla porušena
zásada rovnosti účastníků řízení, je v rozporu se zásadnou právní jistoty a to
v procesní povaze“. Závěrem navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a
věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že dle jeho názoru napadené
rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam a žalovaná ani neuvádí
v čem spatřuje otázku zásadního právního významu. Odkázal na právní závěry obou
soudů a navrhl, aby bylo dovolání žalované jako nepřípustné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. července 2005,
tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných
ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.
(dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální
i obsahové znaky uvedené v ustanovení § 241a o.s.ř., se nejprve zabýval
přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost
dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání
(§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
V dané věci neoznačuje dovolatelka právní otázku, s níž spojuje zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí; z obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se
podává, že odvolacímu soudu vytýká nesprávné závěry ohledně promlčecích dob
určených pro uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení, když v návaznosti na
trestní rozsudek měl správně vycházet z toho, že jde o nárok na náhradu škody
způsobené jinou osobou.
Nejvyšší soud již ve Zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení
trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a o náhradě
škody způsobené trestným činem (adhezní řízení) projednaném v plénu Nejvyššího
soudu dne 22. 2. 1967 pod sp.zn. Pls 3/6, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. III/1967, sešit 4, ročník 1967 uvedl: „Trestný
čin – podílnictví – je spáchán tím, že pachatel ukryje anebo na sebe nebo
jiného převede věc, která byla získána trestným činem, již předtím spáchaným
jinou osobou, nebo to, co za takovou věc bylo opatřeno. V době, kdy na sebe
podílník věc převádí, byl tedy již trestný čin, jímž byla věc získána (např.
odcizením), dokonán. Skutečná škoda, spočívající ve zkrácení majetku osoby nebo
organizace, z jejíž dispozice byla věc odňata, bude tedy zpravidla již
způsobena původním trestným činem (např. krádeží). Podílník získává neoprávněný
majetkový prospěch, avšak účast na způsobení škody většinou nemá. Za takové
situace je – z hledisek občanského zákoníku – odpovědnost podílníka
odpovědností za neoprávněný majetkový prospěch, nikoli odpovědností za škodu.
Přesto však nelze vyloučit případy, ve kterých jednání podílníka bude mít vliv
na způsobení škody. Tak např. ukrývání věci podílníkem může mít vliv na
způsobení tzv. jiné škody, a to znemožněním užívání vlastníku takové věci, jíž
získává majetkový přírůstek, který v důsledku ukrývání věci podílníkem
vlastníku věci ujde“. Závěr, že podílník získává jen neoprávněný majetkový
prospěch (nyní bezdůvodné obohacení), za který odpovídá nikoli z důvodu
odpovědnosti za škodu, nýbrž z důvodu odpovědnosti za neoprávněný majetkový
prospěch, Nejvyšší soud zopakoval i v rozhodnutí ze dne 16. 12. 1976, sp. zn. 6
To 39/76, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7,
ročník 1978, sešit III. Jestliže tedy odvolací soud posoudil uplatněný nárok
podle právního režimu určeného pro bezdůvodné obohacení, učinil tak v intencích
již dávno sjednocené judikatury a nabízené otázce nelze přiznat zásadní právní
význam. Dovolání pro řešení této otázky proto není přípustné.
Podmínky zásadního právního významu nejsou splněny ani pro posouzení běhu
subjektivní dvouleté promlčecí doby u nároku z bezdůvodného obohacení. Úvaha
dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního
významu, je podmíněna nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z
hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím,
že dotčené právní posouzení věci je – především – významné pro věc samu. Tento
předpoklad však nesplňuje situace, kdy se řešení příslušné právní otázky nemůže
projevit v poměrech dovolatelky, tedy zůstane-li její postavení vůči druhé
straně sporu (ve vztahu žalobce – žalovaná) nezměněno (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2001 pod č. 27). Závěr
odvolacího soudu, který v dané věci vázal počátek běhu subjektivní dvouleté
promlčecí doby až na okamžik právní moci rozsudku Okresního soudu v Uherském
Hradišti ze dne 7. září 2004, č.j. 1 T 360/2004-134, jímž byla žalovaná uznána
vinnou z trestného činu podílnictví – tedy na den 23. 10. 2004 – i kdyby byl v
rozporu s hmotným právem a počátek běhu této lhůty měl být stanoven od
vědomosti žalobce, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo
je získal – tedy již ode dne 7. 11. 2003, kdy byla provedena mimořádná
inventarizace – nikterak neovlivnil hmotněprávní postavení žalované. Vzhledem k
tomu, že žaloba byla podána 1. 3. 2004, beztak by nestihla uplynout subjektivní
dvouletá promlčecí lhůta a žalovaná by z tohoto důvodu nemohla s úspěchem
vznést námitku promlčení. Řešení této otázky tak není pro danou věc určující.
Dovolání pro řešení shora uvedené otázky proto není přípustné.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř., je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. jakož i k jiným vadám řízení [tj. k vadám podle (§
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.)], které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a z obsahu
spisu se nepodávají. Pokud žalovaná v dovolání vznesla námitku porušení zásady
rovnosti účastníků, jednalo podle jejího obsahu o kritiku právního posouzení
věci, jímž se dovolací soud zabýval v rámci dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Žalovaná uplatnila jako další dovolací důvod nesprávnou aplikaci objektivní
desetileté promlčecí doby. Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím
soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze
spojovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s posouzením otázky, zda
lze na základě zjištěného skutkového stavu usoudit na úmyslné bezdůvodné
obohacení, k němuž se pojí objektivní desetiletá promlčecí doba. Dovolací soud
shledává pro posouzení této otázky, pokud jde o část výroku týkající se
300.000,- Kč převedených dne 26. září 1997 na účet žalované, dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 107 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné
obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Podle § 135 odst. 1 o.s.ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom,
že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný
podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním
stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Soud je ve smyslu § 135 odst. 1 o.s.ř. vázán pouze výrokem (nikoliv
odůvodněním) trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z
celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků
skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah
vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je
tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň
významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. K tomu srovnej zprávu
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj. 35/78 „K jednání
a rozhodování soudů o žalobách o náhradu škody v občanském soudním řízení ve
věcech,
v nichž byl nárok na náhradu škody uplatněn již v trestním řízení soudním“,
uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22, ročník 1979
popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo
242/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck
pod C 2776, svazek 30. Trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr.
zák. je trestným činem úmyslným (srov. § 3 odst. 3 tr. zák). Z výroku o vině
obsaženém v rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. září 2004,
č.j. 1 T 360/2004-134, z něhož odvolací soud výhradně vycházel, však neplyne,
že by součástí spáchaného trestného činu podílnictví, ohledně něhož byla
žalovaná shledána vinnou, bylo i převedení peněz dne 26. 9. 1997 ve výši
300.000,- Kč na účet žalované a že by tím bylo doloženo úmyslné jednání
žalované, pro něž platí desetiletá objektivní promlčecí doba. Jinými
skutečnostmi, z nichž by se dalo dovodit, že jednání žalované bylo i v tomto
případě úmyslné, se odvolací soud nezabýval. Právní posouzení věci odvolacím
soudem v této části je tak neúplné a tudíž i nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl
ohledně této části nároku uplatněn opodstatněně.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ohledně výše uvedené části nároku
správný, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř.
rozhodnutí v této části,
a v závislých výrocích ohledně části příslušenství, nákladů řízení a soudním
poplatku zrušil
a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta první o.s.ř.).
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 507.401,- Kč s 2 %
úrokem z prodlení od
1. 3. 2004 do zaplacení, pak dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný
(§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu