30 Cdo 804/2023-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobců a) P. M.,
nar. XY, bytem, XY, b) K. G., nar. XY, bytem XY, c) J. M., nar. XY, bytem XY, a
d) M. M., nar. XY, bytem, XY, všichni zastoupeni JUDr. Hanou Klusáčkovou,
advokátkou, se sídlem v Brně, Údolní 326/11, proti žalované České republice -
Ministerstvu financí, , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradě
nemajetkové újmy 700 000 Kč s příslušenstvím a náhradě škody 2 587 357 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 80/2012,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022,
č. j. 35 Co 300/2022-327, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
12. 2021, č. j. 18 C 80/2012-275, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze
dne 25. 1. 2022, č. j. 18 C 80/2012-284, uložil povinnost zaplatit žalobcům „k
ruce společné a nerozdílné“ částku 20 000 Kč s příslušenstvím (výrok I),
žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované zaplatit
žalobcům částku 160 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II). Dále uložil
žalované povinnost zaplatit žalobcům stejným způsobem částku 20 000 Kč s
příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení
povinnosti žalované zaplatit jim částku 55 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV),
uložil rovněž žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 30 000 Kč s
příslušenstvím (výrok V) a naopak žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení
povinnosti žalované zaplatit jim částku 45 000 Kč s příslušenstvím, zamítl
(výrok VI). Rovněž zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti
žalované zaplatit jim částku 70 000 Kč s příslušenstvím, stejně postupoval v
rozsahu částky 2 587 357 Kč s příslušenstvím (výrok VIII). A konečně rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a vzhledem k nákladům
vynaloženým státem (výroky IX až XI). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až VII změnil tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobcům „k ruce společné a nerozdílně“ částku 50 000 Kč s
úrokem z prodlení 7,75 % ročně od 12. 6. 2012 do zaplacení jdoucím do tří dnů
od právní moci rozsudku; co do zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích X a XI změnil tak, že žalobci jsou povinni
společně a nerozdílně zaplatit náklady řízení zálohované státem ve výši 1 000
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 1
(výrok II rozsudku odvolacího soudu). Konečně (výrokem III rozsudku odvolacího
soudu) vyslovil, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit
žalované náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 4 200 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se právní předchůdce žalobců
domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 3 287 357 Kč s
příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Tvrdil, že
rozhodnutím ze dne 10. 12. 2001 mu Finanční úřad ve Valašských Kloboukách
dodatečně doměřil daň z příjmu za kalendářní rok 1999 ve výši 380 480 Kč. Odvolání proti rozhodnutí bylo zamítnuto. Poté, po řešení věci ve správním
soudnictví, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2006 a
rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil. Finanční ředitelství v Brně však odvolání
opět zamítlo. Poté Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 9. 2010 rozhodnutí
Finančního ředitelství v Brně zrušil, na základě čehož Finanční ředitelství v
Brně dodatečný platební výměr zrušilo a řízení zastavilo. Nepřiměřená délka
řízení a nezákonná rozhodnutí měly tyto důsledky: a) žalobce nebyl schopen
dodatečně doměřenou daň z vlastních prostředků uhradit, b) byl nucen žádat
příbuzné a známé o finanční výpomoc, c) byl omezen v nakládání s majetkem (bylo
zřízeno zástavní právo k automobilu), d) nemohl se ucházet o veřejné zakázky,
e) byl nucen přistoupit k prodeji spoluvlastnického podílu na pozemcích v k. ú. XY, e) žalobce byl nucen uhradit i daňové penále, f) byl prověřován orgány
činnými v trestním řízení pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby, g) bylo mu v důsledku stanovení
vyššího základu daně doměřeno i pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na
státní politiku zaměstnanosti. Právní předchůdce žalobců tak požadoval náhradu
nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč v souvislosti s nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, dále ve výši 400 000 Kč v souvislosti
s nezákonným rozhodnutím a dále náhradu škody ve výši 2 587 357 Kč z nuceného
prodeje pozemků s lesními porosty v k. ú.
XY (skutečná hodnota
spoluvlastnického podílu činila ke dni převodu 3 968 305 Kč, prodej se
uskutečnil za částku 1 500 000 Kč). O části nároku již bylo dříve pravomocně
rozhodnuto, soudy nižších stupňů tak naposledy rozhodovaly o zaplacení
nemajetkové újmy 4 000 000 Kč s příslušenstvím a o majetkové škodě vyčíslené
částkou 2 587 357 Kč s příslušenstvím. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla, a to v rozsahu „části výroku I.,
kterou byla žalované uložena platební povinnost, tj. kterou se rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I. až VII. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobcům k ruce společné a nerozdílné částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení 7,75
% ročně od 12. 6. 2012 do zaplacení jdoucím do tří dnů od právní moci rozsudku“
dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání
rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč,
včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. V předmětné věci proto dovolání není přípustné, neboť
dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50
000 Kč a nejde o žádnou z taxativně u vedených výjimek, kdy je výše plnění
nerozhodná. Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu
je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího
řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu
dotčen, tedy o němž bylo nebo podle obsahu dovolání má být rozhodnuto dovoláním
napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenwž mimo
jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v
prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti
dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v
písmenu c) odst. 1 důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění
nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000
Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde
předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím
odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími
o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má
tuto možnost vyloučit.“ Z citované důvodové zprávy nutno dovodit, že znění §
238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti
podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018).
Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení
ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, kde shledal ústavně konformním
postup Nejvyššího soudu i v případě štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není
částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je
podáno dovolání.“
Vady řízení namítané žalovanou (zejména tvrzená nepřezkoumatelnost rozsudku
odvolacího soudu) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným
vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy,
je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není
případ nyní projednávané věci. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.