Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Olomouc, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018 č. j. 22 Cdo 1651/2018-796 a proti výrokům I, III, IV a V rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 56 Co 277/2013-713, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1. Mgr. Jegora Zabirževského, 2. Vitaliye Zabirzhevskyyho a 3. Galyny Goryachevy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva dle čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 a čl. 100 odst. 1 Ústavy a dle čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2013 č. j. 21 C 342/2012-370 konstatoval, že došlo k porušení základního práva vedlejších účastníků podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (výrok I), zamítl žalobu, aby stěžovatel byl povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1. částku 404 218,82 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, aby stěžovatel byl povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi 2. částku 408 334,52 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu, aby stěžovatel byl povinen zaplatit vedlejší účastnici 3. částku 508 483,24 Kč s příslušenstvím (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).
3. K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 10. 2013 č. j. 56 Co 277/2013-436 rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil tak, že konstatoval, že nedošlo k porušení základního práva vedlejších účastníků podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok I) a rozsudek okresního soudu ve výrocích II až IV potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
4. K dovolání vedlejších účastníků Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2016 č. j. 22 Cdo 1425/2014-553 rozsudek krajského soudu ve výroku II, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, ve výroku II, vyjma části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, ve výroku III, vyjma části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, a ve výroku IV, vyjma části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, a ve výrocích III a IV, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok I). Dovolání směřující proti rozsudku krajského soudu ve výroku I a ve výroku II, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, ve výrocích II, III a IV, pokud jde v každém z uvedených výroků o částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, odmítl (výrok II).
5. Krajský soud v dalším řízení rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 č. j. 56 Co 277/2013-713 rozsudek okresního soudu ve výrocích II, III a IV změnil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1. částku 33 706 Kč, vedlejšímu účastníkovi 2. částku 34 162 Kč a vedlejší účastnici 3. částku 45 258 Kč, všem s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z přiznaných částek od 23. 11. 2012 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve zbývajících napadených částech výroků II, III a IV rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V).
6. Proti tomuto rozsudku podali všichni účastníci dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu ze dne 9. 11. 2017 č. j. 56 Co 277/2013-713 se ve výrocích II, III, IV a V ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok I), a že dovolání stěžovatele se odmítá (výrok II).
7. Stěžovatel uvádí, že výrokem II napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo posouzeno dovolání stěžovatele jako nepřípustné s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož dle stěžovatele toto zákonné ustanovení nezakládá v daném případě nepřípustnost dovolání, neboť jde o řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění převyšující 50 000 Kč. Výše peněžitého plnění, zakládající přípustnost či nepřípustnost dovolání, je dle citovaného ustanovení vázána k celému předmětu řízení a nikoliv jen k jednomu z výroků. Bylo-li částečně krajským soudem žalobě vyhověno u každého z vedlejších účastníků co do částky 50 000 Kč a ve zbytku byla jejich žaloba zamítnuta, pak nelze uzavřít, že by předmětem řízení bylo peněžité plnění do 50 000 Kč. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. účinné od 30. 9. 2017 takový výklad nepřipouští. Výklad, jak ho učinil Nejvyšší soud, by z přezkumu dovolacím soudem vylučoval věci nikoliv bagatelní, ale věci co do předmětu sporu významné, jako je to v daném případě. Částečné vyhovění žalobě s vyloučením přezkumu Nejvyšším soudem a zrušení výroku o zamítnutí žaloby ve zbylé části Nejvyšším soudem, jako je tomu v daném případě, by zbavovalo účastníka možnosti domáhat se změny právního názoru krajského soudu u Nejvyššího soudu, a z tohoto právního názoru by pak soud vycházel i při rozhodování o zbylém nároku. Nejvyšší soud porušil dle stěžovatele čl. 95 odst. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, když nerespektoval zákon, neposkytl ochranu právům stěžovatele a jeho dovolání odmítl v rozporu se zákonem.
8. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv také ve výroku I napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, jelikož dle jeho názoru je žaloba vedlejších účastníků o náhradu za omezení vlastnického práva nedůvodná v celém rozsahu. Pokud krajský soud částečně jejich žalobě vyhověl a následně Nejvyšší soud dovolání stěžovatele do částečného vyhovění žalobě odmítl, naopak vyhověl dovolání vedlejších účastníků a zrušil ohledně zbylého požadavku vedlejších účastníků výrok krajského soudu a dal tak prostor pro přiznání další náhrady, nerozhodly tyto soudy v dané věci správně a porušily ústavní práva stěžovatele, což v ústavní stížnosti obsáhle odůvodňuje.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek Nejvyššího soudu v celém rozsahu. Ústavní soud proto posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které stěžovatel napadá výrok I napadeného rozsudku Nejvyššího soudu nepřípustná, neboť stěžovatel dosud podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal (a ani nemohl) v případě výroku I napadeného rozsudku Nejvyššího soudu všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
12. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012
sp. zn. Pl. ÚS 29/11
(N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012
sp. zn. II. ÚS 2371/11
(N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. V nyní posuzované věci je proto procesním důsledkem výroku I napadeného rozsudku Nejvyššího soudu situace, kdy na základě výroku I napadeného rozsudku Nejvyššího soudu bude krajský soud opětovně rozhodovat, vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatele proti výroku I napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a odpovídajícím výrokům krajského soudu nepřípustná, pročež je v této části nutné ji odmítnout [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
14. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení (i ve zbytku věci) skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009
sp. zn. IV. ÚS 1353/09
). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního rozsudku krajského soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012
sp. zn. II. ÚS 2371/11
(N 159/66 SbNU 373)].
15. V případě výroku II napadeného rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je v této části přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
17. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je v přípustné části návrhem zjevně neopodstatněným.
18. Podstatou námitky stěžovatele je to, že jeho dovolání nemělo být odmítnuto jako nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož toto zákonné ustanovení nezakládá v daném případě nepřípustnost dovolání.
19. Nejvyšší soud svůj závěr o nepřípustnosti dovolání odůvodnil tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel ve svém dovolání napadal výrok I rozsudku krajského soudu, jímž byla každému vedlejšímu účastníkovi jako samostatnému společníkovi přiznána náhrada za omezení vlastnického práva, jejíž hodnota v žádném z případů nepřesahuje 50 000 Kč, a akcesorické výroky o náhradě nákladů řízení, které jsou však od 30. 9. 2017 z dovolacího přezkumu vyloučeny, nemohl se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele jako objektivně nepřípustným podle § 238 odst. 1 písm. c) a h) o. s. ř. dále zabývat. Na tomto posouzení přípustnosti dovolání neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Výklad provedený Nejvyšším soudem je naopak řádně odůvodněný, jasný, rozumný a logický [viz nález ze dne 27. 3. 2012
sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723], a je souladný mj. i s doktrínou (srov. Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 1627 s. S. 890-896), která se k otázce přípustnosti dovolání z hlediska majetkového censu vyjadřuje tak, že bylo-li odvolacím soudem rozhodnuto o několika peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem, posuzuje se přípustnost dovolání vůči každému z nich samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/96). Shodně Nejvyšší soud postupuje i v případě štěpení nároku, tj. podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání. Takový výklad je zachován i po novele § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené zákonem č. 296/2017 Sb., jejímž cílem bylo další omezení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, podle kterého "Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem."). Dále je pak třeba zdůraznit, že k příslušenství pohledávky se při zkoumání přípustnosti dovolání [se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) části věty za středníkem o. s. ř.] nepřihlíží, nejde-li zde o samostatný předmět dovolacího řízení (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3700/2017). Konečně pak poslední novela právní úpravy dovolání (zákon č. 296/2017 Sb.) rozšířila okruh věcí, v nichž není dovolání přípustné, i na výrok o nákladech řízení, což se projevilo do jednoznačné dikce § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Z uvedeného je tedy patrné, že Nejvyšší soud při posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele nevykročil ze zákonných - natožpak ústavněprávních - mantinelů, přičemž v dané věci rozhodoval v souladu se svou předchozí judikaturou, pročež v projednávané věci není kasační zásah ze strany Ústavního soudu nutný.
20. Jestliže se stěžovatel dovolává porušení čl. 90 a 95 Ústavy, tak je třeba závěrem poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že tato ustanovení představují institucionální pravidla fungování soudní moci a přímo nezakládají veřejná subjektivní ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997
sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997
sp. zn. I. ÚS 176/97
(N 104/9 SbNU 9)].
21. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu