U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
Ing. J. Č., zastoupeného Mgr. Martinem Bartou, advokátem se sídlem v Praze,
Konviktská 291/24, b) Ing. M. Č., proti žalovaným 1) M. U., 2) R. U., 3) J. U.,
zastoupenému JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 23, o
určení vlastnictví a určení hranice pozemku, vedené u Okresního soudu Praha -
západ pod sp. zn. 15 C 31/2014, o dovolání žalobce a) proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016, č. j. 30 Co 166/2016-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce Ing. J. Č. je povinen zaplatit žalovanému J. U. do tří dnů od
právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 800
Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Radka Kellera.
III. Ve vztahu mezi žalobcem Ing. J. Č. a žalovanými M. U. a R. U. nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců usnesením ze dne 29.
4. 2016, č. j. 30 Co 166/2016–115, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. a III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce a) dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zda je soud
oprávněn v občanském soudním řízení rozhodnout o určení hranice pozemku.
Namítá, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není dána ve
smyslu § 7 o. s. ř. pravomoc soudů v občanském soudním řízení rozhodovat o
určení hranice pozemku, tudíž mělo být řízení pro neodstranitelný nedostatek
této podmínky řízení zastaveno a věc postoupena příslušnému orgánu k rozhodnutí
o určení hranice pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný J. U. se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutími soudů
nižších stupňů a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům
známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost
odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého
svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího
soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky
hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s
tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení
s § 237 o. s. ř.
Pro posouzení, zda žalobce a) řádně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je nutné poukázat na následující:
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobci i přes opakované
výzvy soudu prvního stupně neodstranili vady podání spočívající v jeho
neurčitosti a nesrozumitelnosti. Pro tyto vady nebylo možné v řízení pokračovat
a soud prvního stupně správně podání odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř.
K tomuto nosnému důvodu rozhodnutí odvolacího soudu (k této otázce procesního
práva) dovolatel uvádí, že podání nejsou neurčitá a nesrozumitelná a je z nich
zřejmé, čeho se žalobci domáhají. Dovolatel tedy pouze polemizuje se závěry
odvolacího soudu s tím, že by tato otázka procesního práva měla být dovolacím
soudem posouzena jinak (a to tak, že podání žalobců není nesrozumitelné a
neurčité a je z něho patrno, čeho se domáhají), a neuvádí žádné konkrétní
rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit
(dovolatelem uváděná rozhodnutí nejsou přiléhavá, protože nejsou na této otázce
procesního práva založena). Dovolatel tedy nevymezuje, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. ve
spojení s § 237 o. s. ř. Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud
Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a
odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že není důvodná námitka
dovolatele o nedostatku pravomoci soudů v občanském soudním řízení rozhodnout o
určení hranice pozemku. Podle § 1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen „o. z.“), „jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má
každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby.
Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.“ Podle § 50
odst. 1 písm. b) zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších
předpisů, „změna údajů o geometrickém a polohovém určení pozemku na podkladě
vytyčení nebo zpřesnění hranice pozemků, upřesnění nebo rekonstrukce přídělů,
nebo určení hranice pozemku se zapisuje na podkladě žádosti vlastníka nebo
jiného oprávněné, jejíž přílohou je rozhodnutí soudu o určení hranice pozemků.“
Ze shora uvedeného se podává, že soud je oprávněn v rámci občanského soudního
řízení po 1. 1. 2014 rozhodnout o určení hranice mezi pozemky, a to za podmínek
uvedených v § 1028 o. z. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2014, sp. zn. 22 Cdo 1782/2012).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalobce a) povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný
3) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu