22 Cdo 3945/2018-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
KOVO – BOHDALOVICE, s. r. o., IČO 61538752, se sídlem ve Velkých Hamrech,
Bohdalovice 69, zastoupené JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném
Brodě, Hrubá Horka 50, proti žalované M. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené
Mgr. Darinou Čunderlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 23, o
zřízení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn.
15 C 34/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 5. 2018, č. j. 29 Co 62/2018-144,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
pozemku (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 15. 5. 2018, č. j. 29 Co 62/2018-144, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl, „aniž by vyřešil otázku hmotného
práva a potažmo i práva procesního, přičemž při jejím řešení se odvolací soud
řádně nevypořádal po právu právní otázkou meritorní povahy.“ Důvody dovolání
vymezuje tak, že „uvádí právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné
zároveň s výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení věci.“
Žalobkyně odvolacímu soudu především vytýká, že v poměrech posuzované věci
nerozhodl o zřízení jí požadované služebnosti, která je nezbytná pro
pokračování v jejím podnikání. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud
dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále
citovaná rozhodnutí dovolacího soudu).
Pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého
svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp.
zn. 22 Cdo 5688/2016).
Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky
hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s
tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení
s § 237 o. s. ř.
V posuzované věci spatřuje dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací
soud rozhodl, „aniž by vyřešil otázku hmotného práva a potažmo i práva
procesního, přičemž při jejím řešení se odvolací soud řádně nevypořádal po
právu právní otázkou meritorní povahy. “Dále uvádí, že „otázka hmotného práva
nebyla odvolacím soudem správně zhodnocena, jak výše uvedeno, a to proto, že
odvolací soud nezhodnotil po právu výjimečnost tohoto případu, kdy se jedná o
zmírnění neúměrně přísné dikce zákona, o. z., kde rigidnost přísl. zák. ust.
NOZ přesahuje v obecné rovině obdobné právo totalitních států“. Takto vymezená
přípustnost dovolání neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti uvedených v
§ 237 o. s. ř. a ani z obsahu dovolání nelze dovodit, který z předpokladů
přípustnosti uvedený v tomto ustanovení považuje žalobkyně za splněný. Obsahem
dovolání je totiž pouhá polemika s právním posouzením provedeným odvolacím
soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné – odvolací soud měl
rozhodnout o zřízení služebnosti požadované žalobkyní.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně nevymezuje řádně v souladu se zákonem a
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro
něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit námitka žalobkyně o nesprávném
poučení odvolacího soudu o dovolání (srov. § 240 odst. 3 o. s. ř. a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 937/2002).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 12. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu