22 Cdo 2595/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: A) V. V., a B) I. V., zastoupených advokátem, proti žalované M. Z.,
zastoupené advokátkou, o vydržení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v
Lounech pod sp. zn. 11 C 796/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem za dne 7. dubna 2005, č. j. 11 Co 332/2004-151, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem za dne 7. dubna 2005, č. j.
11 Co 332/2004-151, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 29. ledna 2004,
č. j. 11 C 796/2003-132, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k
dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že „každý vlastník domu čp. 1219 se
stavební parcelou čís. 1353, zapsaný na listu vlastnictví čís. 1272 pro obec a
katastrální území Ž., u Katastrálního úřadu v L. je oprávněný užívat pozemek
číslo 6734/2, zapsaný na listu vlastnictví 1674 pro obec a katastrální území
Ž., u Katastrálního úřadu v L. pro příchod, příjezdy, odchody a odjezdy a každý
vlastník tohoto pozemku je povinen toto právo trpět“. Tvrdili, že cestu
vydrželi, neboť ji užívali již jejich právní předchůdci po dobu 88 let.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby; zejména popírala splnění podmínek pro
vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 27. března 2001, č. j. 11 C 796/2000-74, žalobu zamítl a rozhodl o
nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání
žalobců rozsudkem ze dne 21. února 2002, č. j. 47 Co 320/2001-89, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy vyšly ze zjištění, že nebylo prokázáno, že by žalobci nebo jejich
právní předchůdci užívání předmětného pozemku opírali o právní důvod způsobilý
k nabytí práva jej užívat, přičemž existence takového právního důvodu byla
předpokladem pro oprávněnou držbu a vydržení práva. Tvrzení, že k vydržení
došlo v době platnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „OZO“)
odvolací soud odmítl s tím, že ustanovení tohoto zákona na věc nemohou být
aplikována.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) k dovolání žalobců
rozsudkem ze dne 16. června 2003, č. j. 22 Cdo 1163/2002-105, zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu shledal správným a přesvědčivým v části, ve které
se tento soud zabýval splněním podmínek pro vydržení práva odpovídajícího
věcnému břemeni od 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník (dále
„ObčZ“) č. 141/1950 Sb., až do doby vyhlášení rozsudku. Dovolací soud však
konstatoval, že bylo namístě zabývat se tvrzením, že k vydržení práva
služebnosti mělo dojít již v době platnosti OZO, a že toto právo má nadále
trvat jako věcné břemeno.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29. ledna 2004, č. j. 11 C
796/2003-132, určil, „že každý vlastník domu čp. 1219 se stavební parcelou
číslo 1353 zapsané v listu vlastnictví číslo 1272 pro obec a katastrální území
Ž. u Katastrálního úřadu v L., je oprávněn užívat pozemek číslo 6734/2 ostatní
plochy zapsané v listu vlastnictví číslo 1674 pro obec a katastrální území Ž. u
Katastrálního úřadu v L. pro příchody, příjezdy, odchody a odjezdy a každý
účastník pozemku číslo 6734/2 ostatní plochy je povinen toto právo trpět.“ Dále
rozhodl o nákladech řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že právní
předchůdci žalobců vydrželi právo služebnosti a vzhledem k tomu, že služebnosti
vzniklé v době platnosti OZO se podle § 562 ObčZ z roku 1950 změnily na věcná
břemena, trvá věcné břemeno do současnosti. Žalovaná netvrdila skutečnost, na
jejímž základě by právo odpovídající věcnému břemeni (pokud by vzniklo jako
služebnost podle OZO) zaniklo. Argumentaci žalované o existenci samostatného
vchodu žalobců do jejich nemovitosti shledal nevýznamnou.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání všech
účastníků řízení (žalobci podali odvolání pouze do výroku o náhradě nákladů
řízení) rozsudkem ze dne 7. dubna 2005, č. j. 11 Co 332/2004-151, rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Změnil jej toliko ve výroku o
povinnosti uhradit náklady řízení mezi účastníky řízení a dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
a z toho, že vlastník zatíženého pozemku se v roce 1936 zavázal cestu přes jeho
pozemek snášet; uzavřel, že pozemková služebnost vznikla v době platnosti OZO
a posléze se změnila na věcné břemeno a že nebyl prokázán jeho zánik.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Namítá, že pokud se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a
dospěl k závěru, že služebnost vznikla tím, že se vlastník sporného pozemku
zavázal ve prospěch jiných snášet, aby pozemek užívali, jde o závěr nesprávný,
zcela překračující skutková zjištění, neboť v ohlašovacím listu č. 294/35 je
uvedeno, že p. p. č. k. 6734/2 „jest nyní cesta pasif zahrada“. Z důkazů
vyplynulo, že žalobci a jejich právní předchůdci používali uvedenou parcelu k
odchodům a příchodům s vědomím, že jde o parcelu ve vlastnictví žalované a
jejích právních předchůdců a že ji používají pouze z ochoty a nikoliv na
základě smlouvy či jiného ujednání. V podrobnostech připomíná průběh jednání z
20. 8. 1932 včetně jeho závěru. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soud prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobci navrhují, aby dovolací soud dovolání
žalované odmítl, neboť dovolání není přípustné. Žalovaná nespecifikuje v čem
spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, když v podstatě
popisuje dosavadní průběh řízení. Pokud odkazuje na listinu z 20. 8. 1932,
namítají, že v dovolání nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci
samé.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm.
b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Protože dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek,
je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z
dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze
uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ).
Za zásadní otázku, která činí dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
přípustným, považuje dovolací soud právní otázku podmínek vzniku služebnosti
podle § 472 a násl. OZO z roku 1811 a způsobu jejich uvedení v odůvodnění
rozsudku. Z důvodů uvedených shora se dovolací soud nemohl zabývat skutkovými
námitkami dovolatelky, ta je však může uplatnit v dalším řízení.
Dovolací soud v této věci již v rozsudku ze dne 16. června 2003, č. j.
22 Cdo 1163/2002-105, vyslovil, že se bude třeba v dalším řízení zabývat
otázkou, zda právo služebnosti nevzniklo v době platnosti OZO s tím, že pokud
by bylo prokázáno, že služebnost cesty vznikla a současně nebylo prokázáno, že
později zanikla, bylo by třeba vyjít z toho, že existuje nadále jako věcné
břemeno. K tomu Nejvyšší soud uvedl ustanovení OZO, kterými se vydržení práva
služebnosti řídilo, poukázal na hlavní jeho zásady a upozornil na tehdejší
komentář obsahující judikaturu i výklad potřebný k posouzení věci z tohoto
hlediska. Soudy v nalézacím řízení měly tedy učinit zjištění, zda a kdy se
právní předchůdci držby práva chopili a v kladném případě posuzovat splnění
dalších podmínek vydržení, a to podle okolností buď vydržení řádného (§ 1460 a
násl. OZO) nebo mimořádného (§ 1477 a násl. OZO). Řádné vydržení
vyžadovalo držbu řádnou, poctivou a pravou, jakož i uplynutí vydržecí doby (§
1460 OZO), k mimořádnému vydržení stačilo držení bezelstné, při čemž se
bezelstnost držitelů předpokládala; důkaz o tom, že nešlo o držbu bezelstnou
(poctivou) byl na tom, kdo vydržení popíral; vydržecí doba u mimořádného
vydržení byla (nešlo-li o případy uvedené v § 1472 OZO, a o ty v dané věci
nešlo) třicetiletá (§ 1468 a násl. OZO). Výprosa (precarium) bezelstnost
vylučovala (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. R I 17/25, Vážný 4889).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětná cesta sloužila
vlastníkům domu čp. 1219 od roku 1912 k příchodu k tomuto domu, byla používána
i k příchodu k domu 1218, a že problémy s jejím užíváním nastaly až poté, co
se vlastnicí pozemku, přes který cesta vede, stala žalovaná. Neuvedl však,
kdy se právní předchůdci žalobců ujali držby služebnosti jako věcného práva k
věci cizí (tedy kdy začali takto přecházet po cizím pozemku z titulu držby
práva), jak dlouho podle něj držba trvala a zda šlo o vydržení řádné nebo
mimořádné a tudíž se ani nezabýval splněním podmínek pro vydržení; není ani
zřejmé, zda se ujali držby práva v rozsahu zahrnujícím „příchody, příjezdy,
odchody a odjezdy“. Z obsahu tohoto rozsudku se podává, že podle soudu prvního
stupně mělo jít zřejmě o vydržení mimořádné; pokud by bezelstná držba práva
cesty přes cizí pozemek započala v roce 1912 (soud ovšem neuvedl, že tomu tak
bylo), bylo by možno uvažovat o tom, že k vydržení služebnosti došlo v roce
1942, a to za předpokladu, že by žalovaná bezelstnost právních předchůdců
žalobců nevyvrátila.
Odvolací soud sice uvedl, že vychází ze skutkového zjištění soudu
prvního stupně a ztotožňuje se i s jeho právním posouzením, citoval i
ustanovení OZO týkající se vydržení, ale dovolatelka právem namítá, že
odůvodnění jeho rozhodnutí je rozporné; není totiž zřejmé, o jakou právní
skutečnost vznik služebnosti opřel. Odvolací soud nejprve popsal vývoj
vlastnického práva k dotčeným nemovitostem, poté uvedl, že vlastník sporného
pozemku se zavázal ve prospěch jiných osob snášet užívání cesty a uzavřel, že
pozemková služebnost vznikla za doby platnosti OZO a poté se přeměnila na věcné
břemeno. Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, jak měla služebnost
vzniknout, zda vydržením nebo smlouvou (za splnění náležitostí § 481 OZO – v
tomto případě by vzhledem k tomu, že dosavadní spor byl veden o vydržení
služebnosti, bylo třeba, aby odvolací soud před vydáním potvrzujícího rozsudku
seznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru
soudu prvního stupně, a umožnil jim se k němu vyjádřit, viz nález Ústavního
soudu ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02). Jeho rozhodnutí je
nepřezkoumatelné, není v souladu s hmotným právem a je tak dán dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Lze podotknout, že formulace žalobního návrhu není vyhovující; žalobám na
určení existence věcného břemene cesty odpovídá žalobní návrh, že se určuje, že
(v žalobě uvedený) pozemek žalovaných je zatížen věcným břemenem (s obsahem v
žalobě uvedeným) ve prospěch vlastníků nemovitosti v žalobě uvedené. Je totiž
třeba dbát, aby takto určené věcné břemeno mohlo být zapsáno do katastru
nemovitostí. O nesprávném žalobním návrhu je soud povinen žalobce poučit (§ 43
odst. 1 OSŘ).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu