22 Cdo 2602/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. K., b) A. J., c) L. Š., d) J. Š., e) M.
G., a f) Ing. A. S., zastoupených advokátkou, proti žalované J., a. s.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově
pod sp. zn. 3 C 736/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 44 Co 170/2008-444, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 44 Co
170/2008-444, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. listopadu 2007,
č. j. 3 C 736/2003-420, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2008, č.
j. 3 C 736/2003-435, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k
dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali (původně proti žalované T., a. s. se sídlem v R.)
určení, že jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedené pozemkové parcely,
kterou nabyli v roce 1995 děděním. Parcelu však užívala žalovaná (resp. její
předchůdkyně), která se pokládala za její vlastnici; své vlastnictví odvozovala
od toho, že sporný pozemek nabyl v roce 1955 její právní předchůdce výměrem
bývalého K. n. v. v B.
Okresní soud ve Vyškově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
října 1998, č. j. 3 C 1058/96-39, určil, „že vlastníkem parcely ve zjednodušené
evidenci – původ grafický příděl parc. č. 3028 zapsané na listu vlastnictví 156
pro katastrální území Č. jsou navrhovatelé 1/ - 6/, každý k ideální 1/6“, a
zamítl „návrh odpůrce, aby bylo určeno, že vlastníkem parc. č. 3028 v
katastrálním území Č. je obchodní společnost T., a. s. R.“; dále rozhodl o
nákladech řízení. Zjistil, že žalobci nabyli vlastnické právo ke spornému
pozemku po svých právních předchůdcích děděním. Parcela vznikla v rámci
scelovacího řízení podle zákona č. 47/1948 Sb., o některých
technicko-hospodářských úpravách pozemků (dále jen „scelovací zákon“), a v
tomto řízení ji také právní předchůdce žalobců nabyl do vlastnictví. Právní
předchůdce žalované, S. U.P. z., n. p. R., pozemek nikdy nezískal. Pokud mu K.
n. v. v B. přidělil rozhodnutím 28. 3. 1955 do vlastnictví pozemky k výstavbě
závodu a mezi nimi i sporný pozemek, nemohl vlastnictví k němu nabýt, pokud je
původní vlastník nepozbyl. Nedůvodnou shledal i námitku žalované, že došlo k
vydržení vlastnického práva k němu; žalovaná neprokázala dobrou víru svých
právních předchůdců jako jeden ze zákonných předpokladů vydržení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. listopadu 2001,
č. j. 44 Co 223/99-123, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že se
„určuje, že žalobci A až F jsou spoluvlastníky a to každý k ideální jedné
šestině následujících pozemků: st. p. 185/2 – zastavěná plocha a nádvoří o
výměře 264 m2, st. p. č. 188/8 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 7728 m2,
st. p. č. 225/1 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 301 m2, st. p. č. 226/1
– zastavěná plocha a nádvoří o výměře 288 m2, parcela č. 113/2 – ostatní plocha
o výměře 7 m2, p. č. 113/15 – ostatní plocha o výměře 4234 m2, p. č. 113/29 –
ostatní plocha o výměře 9231 m2, vše zapsáno na LV č. 388 u Katastrálního úřadu
ve V. pro k. ú. Č., obec R., okres V.“. Dále změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, „že se zamítá vzájemná žaloba, aby bylo určeno, že vlastníkem týchž
pozemků je žalovaný“ a rozhodl
o nákladech řízení. Ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně
a dále uvedl, že sporná nemovitost, dnes ve specifikaci jak ji uvádí ve výroku
svého rozsudku, byla v evidenci nemovitostí vedena dvojmo, jednou jako
nemovitosti ve vlastnictví žalobců, jednou ve vlastnictví žalované, resp.
jejich právních předchůdců. Na tom nic nemění skutečnost, že jde jen o část
majetku, kterým žalovaná disponovala. Ze žádného důkazu neplyne, že by žalobci,
resp. jejich právní předchůdci, vlastnictví svého pozemku pozbyli. Rozhodnutí o
dědictví má sice pouze deklaratorní povahu, prokazuje však nástupnictví žalobců
po jejich právních předchůdcích; slouží jako podklad pro aktivní legitimaci
žalobců ve sporu. Za nesprávné označil argumenty žalované, že věc měla být
posouzena podle restitučních předpisů. Ztotožnil se i s názorem soudu prvního
stupně ohledně otázky vydržení vlastnického práva; uvedl, že vedení právního
předchůdce žalovaného si muselo být vědomo, že národní podnik není vlastníkem
pozemků, které měl jen ve správě.
Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 16. června 2003, č. j. 22
Cdo 1390/2002-164, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 4. srpna 2005, č. j. 3 C
736/2003-241, žalobě vyhověl a určil, že žalobci jsou spoluvlastníky níže
specifikovaných pozemků; současně zamítl vzájemnou žalobu podanou žalovanou.
Odvolací soud usnesením ze dne 23. února 2006, č. j. 44 Co 339/2005-261, tento
rozsudek zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení s pokynem
vycházet z právního závěru odvolacího soudu týkajícího se aplikace zákona č.
217/1997 Sb., kterým se doplňuje a mění zákon ČNR č. 284/1991 Sb., o
pozemkových úpravách (zák. č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a
pozemkových úřadech) a jeho dopadu na dosavadní skutková zjištění, zejména k
obraně žalované tvrdící že sporné pozemky nejsou totožné s původním
vlastnictvím právních předchůdců žalobců podle pozemkových knih. Soud prvního
stupně poté rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 3 C 736/2003-420, ve
znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2008, č. j. 3 C 736/2003-435, výrokem
pod bodem I. určil, „že žalobci a) až f) jsou spoluvlastníky a to každý k
ideální jedné šestině následujících pozemků: st. 185/2 – zastavěná plocha a
nádvoří o výměře 264 m2, st. 188/8 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 7728
m2, st. 225/1 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 301 m2, st. 226/1 –
zastavěná plocha a nádvoří o výměře 288 m2, parc. č. 113/2 – ostatní plocha o
výměře 7 m2, parc. č. 113/15 – ostatní plocha o výměře 4234 m2 a parc. č.
113/29 – ostatní plocha o výměře 9231 m2, vše zapsáno na LV č. 156 pro
katastrální území Č., obec R., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro
J. k., katastrální pracoviště V.“, výrokem pod bodem II. zamítl „žalobu
žalované na určení, že žalovaná je vlastníkem“ pozemků specifikovaných pod
bodem I. a výrokem pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že
příslušný katastr nemovitostí vedl k 8. 9. 1997 jako jediné vlastníky sporných
pozemků žalobce; šlo o pozemky, které byly návrhem scelovacího plánu určeny
jako náhradní pozemky za pozemky v knihovní vložce 46 a 149. Jak uvedl, „žalobě
proto podle § 9b odst. 2 zák. č. 284/1991 Sb. ve znění zák. č. 217/1997 Sb.
vyhověl a vzájemnou žalobu žalované zamítl“; za situace, „kdy vlastnictví
pozemků bylo založeno ex lege zákonem č. 217/1997 Sb., který nabyl účinnosti v
průběhu řízení 8. 9. 1997, stala se problematika zkoumání podmínek vydržení
vlastnického práva žalovanou bezpředmětnou“.
Odvolací soud k odvolání žalované rozsudkem ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 44
Co 170/2008-444, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I.,
II.
a IV., pod bodem III. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. S právními
závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Skutkový stav věci zrekapituloval
tak, že předmětné pozemky byly identifikovány z původního projekčního
(grafického) přídělu PO 8/72, později p. č. 3028 – role v tamním katastru, kde
probíhalo scelovací řízení ukončené vypracováním návrhu scelovacího plánu,
které však do nástupu padesátých let minulého stolení, ale ani později, nebylo
dokončeno. Před 8. 9. 1997 se ustálil stav katastrálních zápisů tak, že se
rovnodílnými spoluvlastníky pozemků stali žalobci děděním po A. H., což jim
bylo „soudy ve věcech dědických potvrzeno v roce 1995“. K témuž dni byla
žalovaná katastrem nemovitostí zapsána jako vlastnice staveb na těchto
pozemcích „nejspíše skutečně vzešlých z přičinění jejího právního předchůdce v
přesně nezjištěné době padesátých let, kdy tyto pozemky v poválečném období
tehdejší čsl. stát převzal patrně jako konfiskát a přenechal mu je k
hospodaření s nimi (k zastavění); odtud a pro další byl stát veden dobovou
evidencí nemovitostí jako jejich vlastník“. Po privatizaci z devadesátých let
byla žalovaná zapsána jako jejich vlastnice v katastru nemovitostí až v roce
2000 s odkazem na tento důvod nabytí a byl pro ni založen tzv. „duplicitní list
vlastnictví“. Dále odvolací soud odkázal na § 9b odst. 2 zákona č. 284/1991 Sb.
ve znění novely provedené zákonem č. 217/1997 Sb., s tím, že „v katastrálním
území, ve kterém nebylo dokončeno scelování a katastr nemovitostí vede
vlastnictví k pozemkům v souladu s návrhem scelovacího plánu, platí, že vzniklo
vlastnictví k pozemkům podle tohoto návrhu“; uvedl, že účel tohoto zákona byl v
soudní praxi aprobován jako řešení četných chaotických právních vztahů
vzniklých v důsledku nedokončeného scelovacího řízení. S připomenutím
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/97 konstatoval, „že řešení skýtají
právní mechanismy, hledící na právní stav podle katastrálních zápisů i stav
faktický v různé kombinaci zastoupení (§ 9b až 9c cit. zákona) i za cenu, že
dojde k zásahu do vlastnického práva jiného subjektu k téže věci“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání; jeho přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §
241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu
spatřuje v tom, že tento soud se v odůvodnění svého potvrzujícího rozhodnutí
vůbec nezabýval otázkou, „zda lze bez dalšího aplikovat § 9b odst. 2 z. č.
284/1991 Sb., ve znění zákona č. 217/1997 Sb., účinného od 8. 9. 1997, když
před nabytím účinnosti předmětného ustanovení zákona došlo na základě
ustanovení občanského zákoníku, tj. jiného zákona, tj. předpisu stejné právní
síly, k vydržení vlastnického práva, resp. když před účinností předmětného
ustanovení zákona došlo k přechodu vlastnického práva na základě rozhodnutí
státního orgánu, tj. opět v souladu s platnou zákonnou úpravou“, přičemž soud
prvního stupně dokonce uvedl, „že je bezpředmětná problematika zkoumání
podmínek vydržení vlastnického práva žalovanou za stavu, kdy vlastnictví
pozemků bylo založeno ex lege zákonem č. 217/1997 Sb.“ Podle názoru dovolatelky
spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení
věci, jestliže tento soud „bez dalšího potvrdil nabytí vlastnického práva
žalobců ex lege při pouhé aplikaci § 9b odst. 2 zákona č. 217/1997 Sb. účinného
od 8. 9. 1997, aniž by se zabýval žalovanou tvrzenými a prokázanými, rovněž
zákonnými, důvody nabytí vlastnického práva ke sporným pozemkům, právními
předchůdci žalované, a to v souladu se zákonnou úpravou ještě před platností a
účinností zákona č. 217/1997 Sb., tj. před datem 8. 9. 1997“. S právním názorem
odvolacího soudu nelze podle dovolatelky souhlasit proto, že: a) vznik
vlastnického práva ke sporným pozemkům nelze odvozovat od stavu katastrálních
zápisů k datu účinnosti zákona č. 217/1997 Sb., neboť takový zápis vlastnické
právo žalobců nekonstituoval; měl toliko deklaratorní povahu, b) vlastnické
právo jednou nabyté v důsledku vydržení nebo přechodu v důsledku jiné právní
skutečnosti – v daném případě na základě rozhodnutí státního orgánu – není
možno vyvlastnit nebo nuceně omezit jinak než v souladu s čl. 11 odst. 4
Listiny základních práv a svobod, a c) se z „nálezu ÚS č. 152/1998 Sb. podává,
že důsledkem konstrukce vlastnického práva ex lege, jak ji má na mysli § 9b
odst. 2 zákona č. 284/1991 Sb. ve znění zákona č. 217/1997 Sb. je zejména
potvrzení již existujícího vlastnického práva“, které dosavadní uživatel nabyl
vydržením a kdy nelze hovořit o zásahu do vlastnického práva původního
vlastníka, které již zaniklo v důsledku vydržení. K tomu dovolatelka uzavírá,
že „konstrukce vlastnického práva ex lege, jak ji má na mysli § 9b z. č.
284/1991 Sb. ve znění zákona č. 217/1997 Sb., by s ohledem na výše uvedené v
daném případě znamenalo odejmutí legitimně nabytého vlastnického práva žalované
v rozporu s čl. 11 odst. Listiny základních práv a svobod“. Navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu
potažmo i soudu prvního stupně. Poukazují na okolnosti komplexní pozemkové
úpravy v roce 2004 a na její důsledky. Odmítají názor, že žalovaná vlastnické
právo ke sporným pozemkům vydržela. Navrhují, aby dovolací soud dovolání
žalované zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné. Z napadeného rozsudku
činí rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, výklad § 9b odst. 2
zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění
pozdějších předpisů; touto problematikou se dovolací soud dosud nezabýval.
Dovolací soud je vázán obsahem podaného dovolání, které nemůže být připuštěno
pro řešení jiných právních otázek než těch, které dovolatelka vytýčila.
Přezkoumal tedy rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu podaného dovolání; jinými
právními problémy než vytýčenými v dovolání se zabývat nemohl.
Zákon č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění
pozdějších předpisů, zejména ve znění novely provedené zákonem č. 217/1997 Sb.,
za jehož platnosti mělo vlastnické právo žalobců vzniknout, stanovil:
„Předmětem pozemkových úprav jsou všechny pozemky v určitém území bez ohledu na
dosavadní způsob využívání a existující vlastnické a užívací vztahy k nim,
pokud nejsou podle odstavce 2 z pozemkových úprav vyloučeny (§ 3 odst. 1). Z
pozemkových úprav jsou vyloučeny pozemky určené pro obranu státu, pro těžbu
vyhrazených nerostů, hřbitovy, pozemky zastavěné a určené k zastavění, pozemky
chráněné podle zvláštních předpisů (§ 3 odst. 2).
V katastrálním území, ve kterém nebylo dokončeno scelování a katastr
nemovitostí vede vlastnictví k pozemkům v souladu s návrhem scelovacího plánu,
platí, že vzniklo vlastnictví k pozemkům podle tohoto návrhu (§ 9b odst. 2
zákona
č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění novely
provedené zákonem č. 217/1997 Sb.). Obdobná úprava je obsažena i v platném
zákoně č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně
zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů.
V nálezu pléna Ústavního soudu publikovaném pod č. 152/1998 Sb., kterým bylo
rozhodnuto o návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky na zrušení ustanovení § 9b až 9h zákona České národní rady č.
284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění zákona č.
217/1997 Sb., se mimo jiné uvádí: „Dochází-li proto ke konstrukci vlastnického
práva ex lege [§ 9b odst. 2, § 9d odst. 1 písm. a)] nebo ke vzniku vlastnického
práva v důsledku rozhodnutí správního orgánu (§ 9e), lze uvažovat o dvou
důsledcích: – Buď se tím potvrzuje již existující vlastnické právo, které
dosavadní uživatel nabyl vydržením (v souladu
s podmínkami vydržení, které občanský zákoník různě upravoval v jednotlivých
historických obdobích), pak nelze vůbec hovořit o zásahu do vlastnického práva
původního vlastníka, které již zaniklo v důsledku vydržení. Naplnění podmínek
vydržení lze předpokládat ve velkém množství případů. Ústavní soud z vyjádření
Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v B. zjistil, že nedokončené scelení
se
v J. k. (jenž lze označit za těžiště problémů s nedokončeným scelením) dotýká
179 540 vlastníků pozemků, přičemž u 173 076 je v katastru nemovitostí veden
stav po scelení a u 151 372 (tj. cca 88 %) byl již tento stav tzv. překryt
změnami provedenými na základě rozhodnutí o dědictví, registrace smluv či
vkladem vlastnického práva. U těchto vlastníků chrání novelizace jejich právní
jistotu navíc podloženou zákonnou domněnkou dobré víry (§ 11 a § 16 odst. 1
zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). – Nebo dochází k zásahu do
vlastnického práva jeho odnětím v návaznosti na konstruování vlastnického práva
jiného subjektu k téže věci. Předchozí zjištění dokládají, že za vzniklého
stavu bylo nezbytné přikročit ke komplexnímu řešení důsledků nedokončeného
scelovacího řízení, a to obecně závazným pravidlem chování obsaženým v právním
předpise. Tento způsob obecného řešení vylučuje vznik souběžně probíhajících
soudních sporů v jednotlivých případech. Z tohoto hlediska je volba způsobu
řešení, tj. regulace právním předpisem, adekvátní veřejnému zájmu. Je
nepochybně ve veřejném zájmu, aby byla odstraněna nepřehlednost ve vlastnických
a užívacích vztazích, napravení dlouhodobě neřešeného chaotického právního
stavu
v 439 katastrálních územích. Soudní řešení individuálních případů by
znemožnilo, příp. značně oddálilo provedení pozemkových úprav.
Ústavní soud konstatuje, „že pozemkové úpravy ve své většině
nepředstavují vyvlastnění vlastnického práva v pravém slova smyslu, protože v
podstatě jsou hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv dotčených
vlastníků. Nicméně pro tu skupinu vlastníků, která s prováděnými pozemkovými
úpravami nesouhlasí, jsou ústavní pravidla platná pro vyvlastnění (nucené
omezení vlastnického práva) krajním kritériem ochrany jejich vlastnictví“.
Z tohoto nálezu se jasně podává, že Ústavní soud toto řešení akceptuje jako
ústavně konformní. Ostatně platí zásada „vigilantibus iura scripta sunt“ a
pokud by žalovaná společnost dbala o včasný zápis svého práva do katastru
nemovitostí, nemohl by ji uvedený důsledek postihnout.
Dovolatelka namítá, že jde o nepřípustné odnětí vlastnického práva bez náhrady;
případná náhrada za nucené odnětí vlastnického práva však nebyla předmětem
tohoto řízení, a proto se k této námitce nelze vyjádřit.
Neobstojí ani tvrzení, že žalobci nebyli ke dni účinnosti zákona o
pozemkových úpravách a pozemkových úřadech zapsáni v katastru nemovitostí jako
vlastníci na základě návrhu scelovacího plánu, ale podle jiných skutečností.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že pro naplnění
podmínek § 9b tohoto zákona je podstatné, že ke dni účinnosti tohoto zákona je
tu návrh scelovacího plánu a že ten, kdo měl podle tohoto plánu nabýt
vlastnictví, je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán. To by neplatilo
jen v případě, že by zápis byl uskutečněn na základě skutečnosti, která nemá s
návrhem scelovacího plánu žádnou souvislost; to však dovolatelka netvrdí.
Rozhodnutí soudů obou stupňů však trpí vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), neboť
v okolnostech rozhodných pro právní posouzení věci jsou nepřezkoumatelná pro
nedostatek odůvodnění. Z odůvodnění rozsudků se totiž podává, že přinejmenším
část pozemků,
o které jde, byla ke dni účinnosti zákona č. 217/1997 Sb., zastavěna, není však
zřejmé, které pozemky jsou nezastavěné a tudíž se na ně vztahuje možnost
provedení pozemkových úprav a tedy i právní názor uvedený shora (srov. § 3
odst. 2 zákona
č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění
pozdějších předpisů).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu