22 Cdo 261/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně J. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému m. Š.,
o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C
732/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.
července 2006, č. j. 16 Co 432/2004-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
20. dubna 2004, č. j. 11 C 732/2000-100, zamítl „návrh žalobkyně, aby
žalovanému byla uložena povinnost na vlastní náklady odstranit stavbu
komunikace na pozemku žalobkyně parc. č. 244/2 – ostatní plocha, zapsaném na
listu vlastnictví č. 111 pro obec Š., k. ú. B., a to stavbu komunikace
zaměřenou v geometrickém plánu zhotoveném Ing. Č. R. pod číslem 569-93/2002 a
tímto plánem vymezenou sloupkem plotu a geohřeby číslo bodu 1, 2, 3, 4, 21“.
Dále rozhodl o nákladech řízení. Věc posoudil podle § 135c odst. 1 občanského
zákoníku („ObčZ“) a uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že se žalovaný či jeho
právní předchůdce podílel na výstavbě předmětné komunikace a že je ve sporu
pasivně legitimován. Ani v případě, že by jeho pasivní legitimace prokázána
byla, nemůže být žalobkyně ve sporu úspěšná, neboť komunikace je jedinou
přístupovou cestou k rodinným domkům na sousedních pozemcích.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 26. července 2006, č. j. 16 Co 432/2004-128, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že se žalobkyně nemůže ve
smyslu § 135c odst. 1 ObčZ domáhat odstranění stavby předmětné účelové
komunikace. Mohla by ve smyslu § 126 ObčZ negatorní žalobou požadovat, aby se
ten, kdo její vlastnické právo stavbou ruší, zdržel dalších zásahů a odstranil
následky zásahů na jejím pozemku již provedených, tedy aby odstranil výsledky
stavebních prací. Musela by však prokázat, že takto do jejího práva zasahuje
žalovaný, což se jí nepodařilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Za zásadně právně významnou
považuje otázku pasivní legitimace žalovaného. Připomíná, že se odvolací soud
ztotožnil s názorem žalovaného a soudu prvního stupně, že pasivní legitimace
žalovaného nebyla prokázána, ač ji žalobkyně odvozovala z vlastnictví
žalovaného ke zbytku pozemku, na němž je komunikace umístěna. Odvolací soud
považoval za nadbytečné z formálních důvodů rozsudek soudu prvního stupně rušit
a věc mu vracet k upřesnění žalobního petitu. Ačkoliv se žalovaný necítí být
pasivně legitimován a tvrdí, že on ani jeho právní předchůdci nevyvíjeli
stavební činnost směřující k vybudování předmětné komunikace, dovolatelka
namítá, že komunikace byla vybudována v tzv. „akci Z“, její správu vykonával
bývalý národní výbor a aktivní legitimaci žalovaného lze tudíž dovodit ze
zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí. Odkazuje na obsah svého odvolání, kde zmiňovala otázku
vydržení vlastnického práva pro stát ke stavbě komunikace. Uzavírá, že žalovaný
je v daném sporu pasivně legitimován, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalobkyně jeho pasivní
legitimaci ve sporu neprokázala. Namítá, že nejsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Navrhuje, aby
dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou
účastnící řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O
rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto
ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 OSŘ; v
dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných
v nalézacím řízení..
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší a je v souladu s
judikaturou dovolacího soudu.
Účelové komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či
zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve
smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný
právní režim (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo
52/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2750). Není-li daná komunikace
stavbou (věcí) ve smyslu občanského práva, ale jen součástí pozemku, nelze
uvažovat o tom, že by mohly být občanskoprávní vztahy ke komunikaci a k
pozemku, na kterém se nachází, rozdílné; proto ani není možné, aby žalovaný
vlastnictví k takové komunikaci vydržel (aniž by současně vydržel vlastnictví k
pozemku, na kterém se komunikace nachází. Proto nebylo namístě uvažovat o
projednání věcí podle ustanovení o neoprávněné stavbě (§ 135c ObčZ). Pokud by
cestu zřídil žalovaný, bylo by možno bránit se vlastnickou žalobou podle § 126
odst. 1 ObčZ; avšak zjištění, že cestu nevybudoval ani žalovaný, ani jeho
právní předchůdce, je zjištěním skutkovým, kterým je v tomto řízení dovolací
soud vázán (lze též poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na
str. 2 dole).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalobkyně v
dovolacím řízení, přičemž žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly (§
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu