22 Cdo 2635/2020-701
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně ASPET-INVEST, s.r.o., se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3,
IČO 26860848, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10,
K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem
v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČO 65993390, o zdržení se vypouštění srážkových
vod na pozemky žalobkyně, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C
26/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.
března 2020, č. j. 14 Co 84/2019-652, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2020, č. j. 14 Co
84/2019-652, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2018, č. j. 7 C 26/2013-551, zamítl žalobu, kterou měla být žalovanému
uložena povinnost zdržet se vypouštění povrchových a srážkových vod z pozemku
parc. č. 2098/176 v k. ú. Lanžhot na pozemky žalobkyně parc. č. 2098/343 a
parc. č. 2098/345 v k. ú. Lanžhot (výrok I). Dále zamítl žalobu, kterou měla
být žalovanému uložena povinnost zamezit v přítoku povrchových a srážkových vod
z pozemku parc. č. 2098/176 v k. ú. Lanžhot na pozemky žalobkyně parc. č. 2098/343 a parc. č. 2098/345 v k. ú. Lanžhot (výrok II). Dále rozhodl o
nákladech řízení (výroky III a IV). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Vyšel ze zákona
č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění platném v době vzniku
právního vztahu mezi účastníky (1982), který umožňoval vypouštění srážkových
vod ze silnic a dálnic na sousední pozemky (přesněji majitelé těchto pozemků
jsou povinni toto dovolit). V řízení bylo prokázáno, že k tomu i dochází,
zabýval se proto dále tím, zda jde o míru přiměřenou poměrům. Všichni znalci
dospěli ve věci k závěru, že příčinou, popř. jednou z příčin nadměrného
zavodňování pozemku žalobkyně je odvodňovací soustava, sloužící k odvodnění
povrchových vod z cca 400 m úseku dálničního tělesa D2 a přibližně stejného
úseku obslužné komunikace dálničního odpočívadla. Znalci však nenašli vyústění
zasakovacího „systému“ na pozemku žalobkyně a nepotvrdili jeho funkčnost. Žádný
z těchto znalců ve svých posudcích neuvedl nic o tom, na základě čeho by soud
mohl posoudit, zda dochází ze strany žalovaného k vypouštění srážkových vod na
pozemky žalobkyně nad míru přiměřenou poměrům. Žalobkyně na výzvu k doplnění
skutkových tvrzení o tom, kudy a v jakém množství srážková voda na její pozemky
z pozemku žalovaného přitéká, žádná nedoplnila. Dále uvedl, že uložení povinnosti žalovanému, aby upustil od vypouštění
srážkových vod na pozemky žalobkyně, je plněním nemožným (nikoliv z
ekonomického hlediska), ale z důvodu, že rychlé řešení, tj. zamezení odtoku
srážkových vod prostřednictvím stávajícího odvodňovacího systému, by bylo
nebezpečné z hlediska provozu na příjezdové komunikaci od odpočívky a
dlouhodobé řešení, tj. vybudování nového systému odvodnění odpočívky by mohlo
narazit na nesouhlas majitelů pozemků, kterých by se patrně dotklo s tím, že
soud v rámci tohoto řízení není oprávněn třetím osobám ukládat jakékoliv
povinnosti. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 12. 3. 2020, č. j. 14 Co 84/2019-652, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I–III potvrdil a změnil nákladový výrok IV (výrok I), dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud uvedl, že ze znaleckého dokazování nepochybně vyplývá, že
soustava sloužící k odvodnění povrchových vod ze 400 m tělesa dálnice D2 a
přibližně stejně dlouhého úseku obslužné komunikace dálničního odpočívadla
představujících plochu asi 1,6 ha přispívá k zavodňování pozemků žalobkyně. Jde
o jednu z příčin zamokření pozemků žalobkyně.
Zamokření je intenzivní,
povrchové, výhradně způsobené srážkovými vodami spadlými na něj nebo
přivedenými z okolí, které se v důsledku jílového materiálu omezujícího průsak
těchto vod do podzemních vod hůře vsakují, přičemž významnou roli zde hrají i
nepříznivé spádové poměry neumožňující dostatečný odtok srážkových vod do
recipientu. Svůj vliv pak má i neobhospodařování pozemků. Byť je třeba žalobě
na ochranu vlastnického práva před imisemi vyhovět i v případě, že tvrzená
imise je pouze jednou z více příčin rušení vlastnického práva, v této věci je
podstatné, že zamokření sporných pozemků v té míře, v jaké k němu pronikáním
srážkových vod z dálniční odpočívky dochází, je zcela přiměřené místním
poměrům. Pozemky žalobkyně tvoří dlouhodobě záplavové území, pročež se
nevyužívaly vůbec nebo jako louky a pastviny s tím, že byly převážnou část roku
podmáčené. Na přelomu 70. a 80. let 20. století došlo k výstavbě dálničního
tělesa a odpočívadla, což vyžadovalo zvýšení terénu. Byť podle žalobkyně
odvodňovací systém již nevyhovuje dnešním předpisům a nebylo pro něj vydáno
povolení vodohospodářského orgánu, je podle odvolacího soudu třeba vycházet z
předpisů účinných při výstavbě, v rámci které bylo vydáno stavební povolení i
povolení k užívání, jehož součástí byla i kolaudace tehdy použitého
odvodňovacího systému. Dálniční tělesa byla odvodňována podle normy ČSN 736101
týkající se projektování silnic a dálnic z roku 1962 a podle zásad pro
projektování dálnic z roku 1974, podle nichž se odvodnění těchto staveb
provádělo vsakovacími jámami, příkopy, trativody či odvodňovacím potrubím a
stejný způsob odvodnění byl použit i v daném případě. Nelze tak poměry vzniklé
v důsledku takto vybudovaného odvodňovacího systému považovat za poměry
nepřiměřené. Dále odvolací soud uvedl, že předpokladem vyhovění žalobě na ochranu před
imisemi je, že současně tyto imise podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Žalobkyně pozemky, ač je vlastní patnáct let, nijak nevyužívá, navíc měla v
úmyslu je zcizit. Žalobkyně uvedla jen obecné tvrzení o podnikatelském úmyslu
postavit zde pohostinské zařízení, aniž by však učinila v tomto směru jakékoliv
kroky. Ani sousední pozemky nejsou užívány ke stavebním účelům. Žalobkyně tedy
nemůže být vytýkanými imisemi omezována. Charakter pozemků omezuje možnost
prodeje a pronájmu, avšak v míře přiměřené poměrům. Dále odvolací soud uvedl,
že k „předmětným imisím došlo na základě úředně povolené činnosti, při níž měl
právní předchůdce žalobkyně nepochybně možnost uplatnit své případné námitky ve
stavebním řízení.“ Neméně významné je pak i hledisko obecné prospěšnosti dané
dálniční stavby, i velmi negativní dopady, které by případná ochrana tvrzeného
soukromého práva žalobkyně měla za situace, pokud by bylo žalobě vyhověno.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že nikdo
není oprávněn likvidovat srážkové vody způsobem umožňujícím jejich volné
vypouštění na cizí pozemek, který tak znehodnotí a učiní neupotřebitelným. Žalovaný nemá žádná veřejnoprávní povolení k vypouštění vod, k soustavě vodních
děl v podobě odvodu dešťových vod, nevede ani dokumentaci skutečného provedení
stavby. Dovolání proti napadenému rozhodnutí spatřuje přípustným ve smyslu § 237
občanský soudní řád, neboť závisí na vyřešení otázky hmotného práva související
s aplikací § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na případy imisí z provozu staveb, které ač podléhaly úřednímu povolení,
takové povolení nezískaly, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
dostatečně řešena. Zásadní vadou právního posouzení odvolacím soudem je to, že „neprokázal“, že
vypouštění imisí na pozemek dovolatelky bylo úředně schváleno, ačkoli to tak v
závěru odůvodnění rozsudku tvrdí a uvádí, že „k předmětným imisím došlo na
základě úředně povolené činnosti.“ Žalobkyní namítaný obtěžující provoz stavby
žalovaného prokazatelně porušuje existující platné veřejnoprávní normy a chybí
mu i potřebná historická veřejnoprávní povolení (povolení k vypouštění vod). Dále rozporuje hodnocení znaleckých posudků – soud opírá své závěry o
přípustnosti vypouštění vod na pozemky žalobkyně zejména o posudek Ing. Petra
Jůzy, z čehož plyne, že příčinou zaplavování pozemků žalobkyně je odvodňovací
soustava dálničního tělesa a odpočívadla; odlišné závěry zastávají znalci Ing. Luděk Hůrka a Ing. Zdeněk Mudrák. K tomu se kloní i posudky Ing. Vladimíra
Skácela a dr. Vojtěcha Kněžka. Podle judikatury je přitom třeba žalobě na
ochranu vlastnického práva před imisemi vyhovět i v případě, že tvrzená imise
je pouze jednou z více příčin rušení vlastnického práva. Zpochybňuje skutkový
závěr odvolacího soudu o přiměřenosti vypouštění vod místním poměrům a o tom,
že předmětné pozemky nijak nevyužívala. Žalobkyně rovněž brojí proti úvaze
odvolacího soudu zohledňující hledisko obecné prospěšnosti dálniční stavby a
negativních dopadů vyhovění žalobě. Dále žalobkyně vytýká, že odvolací soud
opomenul uvést právní úvahy pro jeho hodnocení o přípustnosti imisí, konkrétně
nevyložil § 1013 o. z. Odvolací soud žalobkyni nespravedlivě vytýká její
údajnou patnáctiletou nečinnost v přípravě výstavby a podnikatelských aktivit
na pozemcích, opomíná však zohlednit fakt, že žalobkyně dosáhla pravomocného
rozsudku o její žalobě teprve po 7 letech od podání žaloby. Odvolací soud
nezohlednil, že žalovaný porušuje předpisy veřejného práva a ani nezkoumal
poměry panující v jiných obdobných lokalitách. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací námitky považuje za zcela
nedůvodné a neopodstatněné. Žalobkyně v dovolání pouze setrvává na právní
argumentaci, kterou uvedla před soudy obou stupňů.
Rozhodnutí soudů obou stupňů
považuje za správná a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil
žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) –
(srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně zpochybňuje správnost posouzení věci v režimu § 1013 odst. 1 o. z. s
tím, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku imisí způsobených stavbami,
prostřednictvím kterých dochází k přímému vypouštění srážkových vod na pozemky
žalobkyně.
Dovolání je přípustné, neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 1013 odst. 1 o. z., se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda,
kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky
(imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené
místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o
vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka
bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to
opírá o zvláštní právní důvod. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že z § 1013 odst. 1 o. z. především
vyplývá rozlišování imisí na tzv. nepřímé a přímé. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku vycházela z toho, že „se navrhuje
rozšířit zákaz imisí podle vzoru vládního návrhu občanského zákoníku z r. 1937
tak, že zakázáno bude přivádět imise na cizí pozemek přímo (bez ohledu na míru
obtěžování tím způsobeného vlastníku cizího závodu), ledaže k tomu je zvláštní
právní důvod. Přímé imise jsou přímým pokračováním vlastníkovy činnosti (např. svádění vody trativodem na sousední pozemek), nepřímé nejsou přímo vyvolány
touto činností, nýbrž jsou jen jejím volným následkem podmíněným přírodními
vlivy (spad popílku, šíření hluku, množení hlodavců na pozemku neužívaném nebo
nenáležitě obstarávaném apod.). Nepřímé imise mají být zakázány rovněž, avšak
jen za podmínky, že jsou místním poměrům nepřiměřené a podstatně omezující
obvyklé užívání pozemku v daném místě (Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s
aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Sagit, 2012, str. 441–442). Toto odlišení zdokumentovala poměrně rychle i odborná literatura. Zdůraznila,
že občanský zákoník odlišuje přímé a nepřímé imise. Přímé imise jsou takové,
které jsou přímo přivedeny na sousední pozemek (např. vlastník vyvede výfuk
vzduchotechniky přímo na sousedův pozemek, vyústí tam okap nebo umístí na
hranici svého pozemku včelín tak, aby včely vylétávaly přímo na pozemek
souseda). Takové imise jsou vždy zakázány, a to bez ohledu na míru takových
vlivů a stupeň obtěžování souseda. Právo přivádět imise na sousedův pozemek si
mohou vlastníci sousedních pozemků ovšem dojednat, a to i jako služebnost. Naproti tomu u nepřímé imise je její zdroj na jedné nemovitosti a tam se
především projevují následky, ty se však šíří na nemovitosti sousední, přičemž
nemusí jít jen o nemovitosti bezprostředně sousedící, nýbrž i vzdálenější. Ochrana se sousedovi poskytuje proti nepřímým imisím jen tam, kde to překračuje
míru přiměřenou poměrům, společensky únosné hranice dané dobrými mravy. Jen
takový zásah je neoprávněný. Ostatní, běžné imise, které nepřekračují míru
přiměřenou poměrům, jsou sousedé povinni navzájem si trpět (Spáčil, J. –
Hrabánek, D. a kol. Sousedská práva podle nového občanského zákoníku. Praha:
Leges, 2015, str. 169-170).
Z tohoto pojetí vycházejí i komentáře k občanskému zákoníku, které konstatují,
že zákon nepřipouští imise přímé; přímé zásahy do vlastnictví jsou nepřípustné
bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se
opírají o zvláštní právní důvod, např. o věcné břemeno. Proti přímým imisím se
lze bránit negatorní žalobou (§ 1042) – (Spáčil. J. a kol. Občanský zákoník
III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013,
str. 148 a 2. vydání, podstatně podrobnější –
https://www.beck.cz/obcansky-zakonik-iii-vecna-prava-976-1474-komentar). Ve
shodě s tím jsou i další závěry komentářové literatury, podle kterých § 1013
odst. 1 o. z. bez dalšího zakazuje imise přímé způsobené jako přímý důsledek
činnosti vlastníka rušitele [svádění vody ze svého pozemku trativodem na
sousední pozemek (NS ČSR Rv I 269/23; Vážný 2870) nebo zasypání příkopu, které
má za přímý následek zaplavování sousedního pozemku (NS ČSR Rv II 118/25; Vážný
4958)], pokud k působení přímých imisí neopravňuje zvláštní právní důvod
(smlouva, věcné břemeno). Neuplatní se tedy kritérium „nepřiměřené místním
poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku.“ Nepřímé imise ustanovení
§ 1013 odst. 1 o. z. zakazuje tehdy, jsou-li místním poměrům nepřiměřené a
podstatně omezují obvyklé užívání pozemku v daném místě (Petrov, J. – Výtisk,
M. – Beran, V. Občanský zákoník. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2019,
str. 1084-1085). Úprava sousedských práv tak zakotvila odlišení přímých a nepřímých imisí. Proti
každé z uvedených kategorií jsou nastavena jiná pravidla ochrany. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bez pochybností vyplývá, že odvolací
soud zásah do vlastnického práva žalobkyně zjevně poměřoval úvahou o nepřímých
imisích, neboť posuzoval otázku přiměřenosti zásahu místním poměrům a
podstatného omezení obvyklého užívání pozemků. K problematice přímých imisí se postupně vyjadřovala i judikatura Nejvyššího
soudu. V rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 105/2015, Nejvyšší soud mimo jiné
vysvětlil, že „vlastník pozemku není povinen měnit přirozené stékání vody,
případně zabraňovat prameni vody tak, aby voda nevnikala na sousední pozemek
(to vyplývá i z § 1019 odst. 1, věty druhé, o. z.). Na druhou stranu opatření
vlastníka pozemku, které má za následek bezprostřední přívod vody na sousední
pozemek, může vyvolat relevantní imise. To se týká zejména stavebně technických
úprav povrchu pozemku, jejichž následkem je změna stávajícího přirozeného
odtoku dešťové vody. Judikatura rakouského Nejvyššího soudního dvora vychází z
toho, že stavebně technické změny na výše položeném pozemku, které působí změnu
odtoku dešťové vody na sousedův pozemek, se považují za přímé imise ve smyslu §
364 odst. 2, druhé věty, obecného občanského zákoníku z roku 1811, obsahově
obdobného s § 1013 odst. 1 o. z.
Pokud v takovém případě dojde k silným dešťům
a voda odteče v nemalé míře na sousední pozemek, je třeba to považovat dokonce
za přímé přivádění imisí.“ Judikatura tak naznačila, že technické změny na výše
položeném pozemku, které působí změnu odtoku dešťové vody na sousední pozemek,
představují přímou imisi. K rozlišení imisí přímých (§ 1013 odst. 1 o. z., věty první) a nepřímých (§
1013 odst. 1 o. z., věty druhá) se Nejvyšší soud následně vyjádřil v rozsudku
ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020 (publikovaném v časopise Právní
rozhledy, č. 19/2020, s. 683 a násl.). Uvedl v něm, že „‚hranice mezi imisemi
přímými a nepřímými jsou arci pochybny‘ (Krčmář, J. Právo občanské. Díl II.,
Práva věcná. 3. doplněné vydání, Praha 1946, reprint Wolters Kluwer 2014, s. 111). Sám pojem ‚přímo přivádět imise‘ je neurčitý, vztahuje se na imise
různého druhu; při jeho vymezení tak je třeba přihlédnout k charakteru dané
imise. ‚Nepřímou imisí (§ 364 obč? zák.) jsou pouze takové vlastnické úkony,
jichž bezprostřední účinky jeví se na vlastním pozemku a jež jedině z jiných
příčin mimo vůli vlastníka a bez jeho přispění působí i na pozemek sousedův. O
přímou imisi jde tehdy, mají-li vlastnické úkony vzápětí bezprostřední účinky
nejen na vlastní pozemek, nýbrž i na pozemek sousedův, anebo vůbec jen na tento
pozemek‘ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 1925, sp. zn. R II 118/25,
Vážný č. 4958). V tomto rozsudku se dále uvádí: ‚Vlastnickým úkonem je též
zasypání příkopu a, má-li úkon ten, jak v tomto případě napadeným rozsudkem
bylo zjištěno, za přímý následek zaplavování sousedního pozemku, jde tu
nepochybně o imisi přímou.‘ K tomu dovolací soud dodává, že stejně tak je
‚vlastnickým úkonem‘ v tomto smyslu i zřízení budovy, pokud má za následek
změnu odtokových poměrů. Mezi zasypáním příkopu měnícím odtokové poměry a
zřízením budovy se stejnými účinky není z hlediska ‚vodní či sněhové‘ imise
kvalitativní rozdíl. Pro posouzení imise vypouštění vod (a podobně i stékáním
vody) na sousední pozemek je třeba přihlédnout i k tomu, co se uvádí v § 1019
odst. 1 o. z. Vlastník pozemku má právo požadovat, aby soused upravil stavbu na
sousedním pozemku tak, aby ze stavby nestékala voda nebo nepadal sníh nebo led
na jeho pozemek. Stéká-li však na pozemek přirozeným způsobem z výše položeného
pozemku voda, zejména pokud tam pramení či v důsledku deště nebo oblevy, nemůže
soused požadovat, aby vlastník tohoto pozemku svůj pozemek upravil (§ 1019
odst. 1 o. z.).“
Ve výše citovaném rozsudku ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020,
Nejvyšší soud řešil případ stékání vody a padání sněhu ze střechy na sousední
pozemek. Uvedl následující:
„Z textu § 1019 odst. 1 o. z. je patrné, že zákon neaprobuje stékání vody ani
padání sněhu ze střechy na sousední pozemek, bez ohledu na jejich míru. Důvodem
pro takový postup je zjevně to, že tyto děje považuje za přímý zásah do
vlastnického práva toho, na jehož pozemek stéká voda nebo padá sníh ze střechy. Nedávalo by smysl, kdyby současně mělo jít o nepřímou imisi, proti které by se
soused mohl bránit jen s omezeními vyplývajícími z § 1013 odst. 1 o.
z., věty
první. Jde tu o přímé přivádění imise – vody či sněhu – na pozemek jiného
vlastníka, které je nepřípustné bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň
obtěžování souseda, ledaže se opírá o zvláštní právní důvod. Stékání vody či
padání sněhu ze střechy na sousední pozemek není projevem přirozených
vlastností pozemku, za které soused neodpovídá. Stavba a střecha představují
umělou úpravu pozemku, která mění přirozené odtokové poměry; voda, která by
jinak alespoň zčásti, ne-li úplně, vsákla do pozemku (půdy) v přirozeném stavu,
zůstává na střeše, a odtam je přímo vedena na sousední pozemek, a to v míře
podstatně větší, než by tomu bylo, pokud by pozemek nebyl nijak upravený. Nejde
tedy o přirozený děj, neovlivněný umělými úpravami pozemku. Pronikání takto
kumulované srážkové vody i spad sněhu ze střechy bezprostředně na sousední
pozemek je tak přímou imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. věty druhé. Pro
kvalifikaci zásahu do vlastnického práva pak není rozhodující, zda úpravou
pozemku (zřízením stavby či úpravou střechy) soused sledoval přivádění
srážkových vod na sousední pozemek; povinnost zdržet se imisí přímých i
nepřímých není vázána na vědomost či zavinění žalovaného, a někdy dokonce ani
na jeho jednání; stal-li se vlastníkem stavby, kterou sám nezřídil, a ta
vyvolává přímé imise, nic to nemění na jeho povinnosti se imisí zdržet. Způsobení přímého přivádění imise na pozemek jiného vlastníka může spočívat v
činnost trvající, ale i jen jednou proběhlé (např. postavení domu, z jehož
střechy stéká voda). Tedy jestliže ze sousedního domu (jeho střechy) odtéká
voda přímo na sousední pozemek, bez toho, aby ji majitel domu jímal do
kanalizace či jinak zabezpečoval (např. trativodem na svůj pozemek) její odtok
tak, aby nezasahoval na sousední pozemek, jde o přímou imisi, která je
nedovolená. Uvedené závěry lze podpořit tím, co se uvádí v odborné literatuře. Komentář k obecnému zákoníku občanskému uvádí jako příklad přímé imise odtok
vody z okapu na sousední pozemek (F. Rouček in Sedláček, J., Rouček, F., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v
Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 244). J. Sedláček dovozuje, že jde o
přímou imisi, jestliže je přirozený odtok vody změněn přičiněním lidským,
měnícím přirozenou povahu pozemku (Sedláček, J. Vlastnické právo. Praha, 1935,
reprint Wolters Kluwer 2012, s. 99). E. Dobrovolná in Spáčil, J. a kol. Věcná
práva. C. H. Beck, 2018, s. 64 a násl., s odkazem na literaturu i judikaturu
tam zmíněnou, uvádí: ‚Přímé přivádění imisí na sousední pozemek je zakázáno. Je
přitom nerozhodné, zda takové imise lze považovat za přiměřené místním poměrům
či nikoliv a zda podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. To proto, že
vlastník pozemku, ze kterého jsou imise přiváděny, tím v podstatě užívá
sousední pozemek jako svůj vlastní. Jestliže vlastník pozemku upravil svůj
pozemek tak, že z něj voda stéká na sousední pozemek, jde o přímou
imisi.‘ ‚Přivádění vody na sousední pozemek může být založeno např. služebností
práva na svod dešťové vody.‘ Lze odkázat i na komentář k občanskému zákoníku.
‚Zatímco negatorní žalobou by se žalobce mohl domáhat toho, aby žalovanému byla
uložena povinnost zdržet se rušení žalobce např. stékáním vody či padáním ledu
(v žalobě blíže konkretizovaného) a žalovaný by měl na výběr, jak tohoto stavu
dosáhnout, zde (v § 1019 odst. 1 o. z.) se dává možnost domáhat se přímo úpravy
stavby… Samozřejmě tam, kde střecha přesahuje přes hranice pozemku nebo je
těsně u nich, nebude možno věc řešit jinak než nařízením úpravy stavby, resp. klasickou negatorní žalobou (§ 1042).‘ Viz Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník
III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck,
2013, s. 172.“
Jestliže odvolací soud vyšel z toho, že ze strany žalovaného dochází k
„vypouštění odpadních vod“ a to „soustavou sloužící k odvodnění povrchových vod
ze 400 m tělesa dálnice a přibližně stejně dlouhého úseku obslužné komunikace
dálničního odpočívadla představujících plochu asi 1,6 ha“, zjevně tím naznačil,
že pozemky žalobkyně jsou zavodňovány v důsledku stavebních změn, které na svém
pozemku provedl žalovaný a kterými změnil přirozený odtok vody z jeho pozemku. Vzhledem k výše uvedenému měl odvolací soud zvážit posouzení uvedenou činnost
žalovaného i jako přímé imise. Pokud tak neučinil, je jeho právní posouzení
věci neúplné, a tudíž nesprávné, a dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci byl uplatněn právem. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že pokud odvolací soud v samém závěru
svého rozhodnutí jednou větou konstatoval, že „k předmětným imisím došlo na
základě úředně povolené činnosti, při níž měl právní předchůdce žalobkyně
nepochybně možnost uplatnit své případné námitky ve stavebním řízení“ bez
jakéhokoliv bližšího rozvedení této úvahy, skutkových zjištění a závěrů se k ní
vztahujících a její právní kvalifikace a aplikace do poměrů této věci v
situaci, kdy celé předchozí podrobné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se
vztahuje výhradně k nepřímým imisím ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z., nelze z
tohoto konstatování v této fázi řízení dovozovat jakékoliv závěry pro danou
věc. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu