22 Cdo 942/2020-341
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce L. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markem Janstou,
LL.M., advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Náměstí Míru 14, proti žalovanému
V. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Tolnayem,
advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská 66, o stanovení povinnosti
zdržet se zásahů do výkonu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mladé
Boleslavi pod sp. zn. 15 C 316/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, č. j. 28 Co 132/2019-312, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, č. j. 28 Co 132/2019-312,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 28 Co 132/2019-312,
změnil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 4. 2019, č. j. 15 C
316/2017-144, tak, že „se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalovanému zdržet
se sesuvu sněhu ze střechy stodoly, která je součástí pozemku st. p. č. XY v
katastrálním území XY, na pozemky par. č. XY a XY v katastrálním území XY, a
šíření zápachu, hmyzu a hlodavců ze stodoly, která je součástí pozemku st. p. č. XY v katastrálním území XY, na pozemky par. č. XY a XY v katastrálním území
XY“. Šlo jen o formulační změnu v souvislosti s upřesněním žalobního návrhu. Ve věci šlo o objektivní kumulaci nároků; jednak o obranu proti imisím podle §
1013 odst. 1 zákona č. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z.“), jednak o
negatorní žalobu proti sesuvům sněhu ze střechy na pozemek žalobce (jak bude
vysvětleno níže). Pokud šlo o žalobu proti imisím (vnikáním zápachu, hmyzu a
hlodavců ze stodoly žalovaného), soud prvního stupně žalobu zamítl s odkazem na
provedené místní šetření, z něhož vyplynulo, že z pozemku žalovaného neproniká
žádný zápach a není zde ani žádný zdroj zápachu, neboť chlév i zvířata jsou
udržovány v čistotě, součástí hospodářství je jímka na močovinu a nenachází se
zde hnůj; případný zápach je navíc odváděn trubkou s ventilací. Chov koz,
prasete, hus, koček a psa soud označil za běžný a přiměřený v místě. Negatorní
žalobu proti sesuvům sněhu ze střechy na pozemek žalobce soud prvního stupně
zamítl proto, že z provedených důkazů (především znaleckého posudku K.)
vyplynulo, že bodové prvky na střeše žalobce zcela dostačují místním
klimatickým podmínkám. V dané lokalitě znalec nenašel žádnou střechu, která by
kromě bodových prvků, které brání sesuvu sněhu ve velké ploše, měla ještě
liniové ochranné prvky proti sesuvu sněhu; opatření instalované žalovaným jde
nad rámec obvyklých poměrů v XY, a je proto zcela dostačující. Soud dále uvedl,
že není možné sesuvu sněhu zcela zabránit a není to ani žádoucí. Odvolací soud doplnil dokazování tak, že vyslechl 13 svědků, provedl šetření na
místě samém a další důkazy. Vzhledem k imisím zápachu konstatoval, že pozemek
žalobce je svažitý směrem k potoku, polím a loukám, na kterých hospodaří i jiné
subjekty. Město XY má necelých 5 000 obyvatel a převažuje zde zástavba
venkovského typu; jsou tam běžně chována domácí zvířata, slepice, králíci i
prasata. Žalovaný chová 3 kozičky a jedno až dvě prasata. Podle svědků, kteří
převážně žijí v uvedeném městě a nejsou s účastníky v blízkém vztahu a nemají
tak zájem na výsledku sporu, je zápach z takto chovaných zvířat neobtěžuje,
nevnímají jej (o silném zápachu naopak svědčily osoby, které mají k žalobci
bližší vztah). Zápach z pozemku žalovaného nikdy necítili, naopak cítili zápach
z hnojených polí a potoka. Silnější zápach nebyl zjištěn ani při místním
šetření, provedeném odvolacím soudem, soudem prvního stupně i Městským úřadem v
XY. Místní šetření byla prováděna v různých ročních i klimatických obdobích.
Žalobce v odvolání namítal, že soud prvního stupně provedl místní šetření na
podzim, kdy je chladněji a zápach není tak cítit; odvolací soud proto provedl
šetření 2. 9. 2019; teplota činila 17° C, ovšem v předchozích dnech, jak soud
uvedl, dosahovaly teploty 30° C. Z článku Zpravodaje města XY z dubna 2015
vyplývá, že lidé z okolí XY si stěžují na zápach z hnojení polí v oblasti XY,
XY a XY, prováděného firmou Agrovation Kněžmost. Žalobce tvrdil, že zápach se
může šířit z pozemku žalovaného z jímky, do níž jsou sváděny výkaly zvířat;
odvolací soud měl za prokázané, že k tomu nedochází, neboť žalovaný pravidelně
vyváží mrvu a hnůj do ZD Stakory. Žádný ze svědků neuvedl, že by cítil zápach z
jímky či uloženého hnoje na pozemcích žalovaného. Chov žalovaného nikterak
nevybočuje z účelu a množství zvířat chovaných jinými obyvateli XY. Nemovitosti
účastníků se nachází sice v blízkosti náměstí, avšak současně na okraji města,
kde na ně navazují pole a louky, z jejichž hnojení býval ve městě cítit silný
zápach. Odvolací soud pak na základě takto zjištěného skutkového stavu uzavřel: Zápach
z chovaných zvířat na pozemku žalovaného, který byl zaznamenán, se šíří občas,
a jen v určitém místě (poblíž stodoly žalovaného), a jen velmi slabě. S ohledem
na uvedené má odvolací soud za to, že není nepřiměřený místním poměrům a
neomezuje podstatně užívání nemovitostí žalobce. Ani výskyt myší není podle odvolacího soudu neobvyklý či nepřiměřený danému
místu a žalobce neomezuje podstatně v obvyklém užívání jeho nemovitých věcí. V
řízení nebylo prokázáno ani nadměrné šíření hmyzu na pozemek žalobce, jehož
zdroj by měl být na nemovitostech žalovaného. Případný vyšší výskyt hmyzu v
letním období, který řeší žalobce mucholapkami či sítěmi v oknech a dveřích
svého domu, odpovídá charakteru a umístění nemovitostí. Takový výskyt hmyzu
není neobvyklý či nepřiměřený danému místu a žalobce neomezuje podstatně v
obvyklém užívání jeho pozemku s domem. Odvolací námitku, že sesuv sněhu ze střechy stodoly žalovaného na pozemek
žalobce je přímou imisí a jako takový je zákonem zakázán, a soud prvního stupně
tedy nepostupoval v souladu s legislativou, pokud zkoumal míru spadu sněhu
přiměřenou místním poměrům, odvolací soud nepovažoval za důvodnou. Případný
přirozený sesuv sněhu ze střechy stodoly, jejíž sklon žalovaný neměnil, na
pozemek žalobce není přímou imisí. Takovou by mohl být za situace, pokud by
žalovaný změnil sklon střechy proto, aby sníh přiváděl na cizí pozemek, nebo
učinil opatření, kterými by sníh (případně voda) ze střechy byl odváděn na
pozemek žalobce. Spad sněhu ze střechy je proto nutno v tomto konkrétním
případě posuzovat jako nepřímou imisi. S ohledem na přijatý závěr o druhu imise
odvolací soud považoval závěry soudu prvního stupně a jeho postup ve věci, kdy
zkoumal přiměřenost této imise místním poměrům, za správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o tvrzení, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (§ 237 o. s. ř.). Z obsahu dovolání se však podává, že tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (poslední dva důvody uvedené
v § 237 o. s. ř. a citované dovolatelem míří na rozdílnou judikaturu dovolacího
soudu a dále jde o požadavek, aby dovolací soud změnil svou judikaturu – o to
však dovolateli zjevně nejde). K rozhodnutí o imisích zápachem dovolatel uvádí: Odvolací soud neprovedl
navrhované důkazy týkající se možnosti šíření zápachu z jímky, případně je
provedl nekorektně, což vedlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu. Mělo jít
o dokumenty prokazující technický stav jímky, o fotografie prokazující, že
žalovaný opakovaně vyvážel výkaly hospodářských zvířat na sousední louky. Především však soud neurčil obvyklou míru šíření zápachu z chovu hospodářských
zvířat v dané lokalitě, čímž se odchýlil např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003. K rozhodnutí o obtěžování pronikáním hmyzu a hlodavců dovolatel uvádí: Ani v
tomto případě odvolací soud neprovedl navrhované důkazy, případně je provedl
nesprávně, a nesprávně tak zjistil skutkový stav. Nevyslechl všechny žalobcem
navržené svědky, resp. nevzal v potaz většinu předložených fotografií, kterými
se žalobce snažil prokázat, že žalovaný sklízí takové množství sena, které
neodpovídá spotřebě zvířat chovaných pro vlastní potřebu, a nevzal v úvahu ani
fotografie dokazující přemíru výskytu hmyzu na pozemcích dovolatele. Nesprávně
hodnotil rovněž video, které dovolatel předložil jako důkaz toho, že na jeho
pozemek z pozemku žalovaného vnikají hlodavci; video bylo sestříháno z 200
hodin záznamu, nezahrnuje tedy jen jednu myš, jak uvedl odvolací soud. Také v
tomto případě soud nezjistil konkrétní míru obtěžování pronikáním hlodavců ze
sousedních pozemků a míru, která je v místě obvyklá
K rozhodnutí o uložení povinnosti žalovanému zdržet se sesuvu sněhu ze střechy
stodoly: Dovolatel namítá, že sesuv sněhu ze střechy na pozemek sousedního
vlastníka je přímou imisí, kterou ustanovení § 1013 odst. 1 věta druhá o. z. zakazuje bez ohledu na míru obtěžování souseda. Jde totiž o aktivní konání
vlastníka stavby, který sám určuje parametry stavby, tedy i skutečnost, kam se
bude sníh sesouvat. Svůj právní názor opírá rovněž o § 1019 o. z., který
umožňuje požadovat, aby se soused zdržel spadu sněhu na pozemek bez ohledu na
to, je-li spad sněhu v místě přiměřený poměrům či nikoli.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Přípustnost dovolání zakládá fakt, že v souvislosti s tzv. opomenutými
důkazy je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a
zasahuje do práva žalobce na spravedlivý proces; v části, týkající se padání
sněhu ze střechy stodoly přímo na pozemek žalobce napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, a to, zda jde o imisi nepřímou (§ 1013 odst. 1 o. z., věta
první), či o imisi přímou (§ 1013 odst. 1 o. z., věta druhá). Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach,
světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek
jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně
omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo
přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a
na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod (§
1013 odst. 1 o. z.). K imisím pronikáním zápachu:
Dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, publikovaným ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2006 (dále jen „R 14/2006). V právní
větě tohoto rozhodnutí se uvádí: „Jestliže soud zjistí, že dochází k obtěžování
žalobce nad míru přiměřenou poměrům (příp. že jde o vážné ohrožení výkonu jeho
práva), žalobě vyhoví a v odůvodnění rozsudku vyloží míru obtěžování, která je
ještě v dané věci přiměřená poměrům, a míru obtěžování v dané věci.“ To podle
dovolatele odvolací soud neučinil. Nelze však odhlédnout od toho, že míru imisí je často složité a někdy i nemožné
přesně určit; v jednotlivých případech tak bude posouzení míry a relevance
imisí na úvaze soudu. Proto v usnesení ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo
1514/2007, Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení § 127 odst. 1 občanského
zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.), nyní jde o § 1013 odst. 1 o. z., patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v
rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že
nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze
považovat za podstatné či významné. Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího
soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům zpochybnit pouze v případě, že
by byla zjevně nepřiměřená (podobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4266/2009). Otázkou obtěžování zápachem se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 3. 2017, sp.
zn. 22 Cdo 4847/2016: „Nelze pominout specifické rysy obtěžování
zápachem, jehož hodnocení je obtížné. To však neznamená, že by soud měl zcela
rezignovat na zásady uvedené v R 14/2006, je však třeba je přizpůsobit
konkrétní situaci. Je třeba zvážit, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k
jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o
pozemky sloužící jen k zemědělskému využití) přiměřená míra konkrétních imisí,
tj. zápachu z úložiště hnoje, a jaká je míra imisí v dané věci. Při tom lze
kromě ohledání na místě samém vycházet z výpovědi svědků, kteří se mohou
vyjádřit i k míře zápachu v místě, kde je žalobce obtěžován, a porovnat jeho
intenzitu s jinými místy v obci, příp. v jiných podobných obcích, a také ze
zpráv obcí, státních orgánů a institucí, zejména těch, jejichž úkolem je
ochrana životního prostředí (viz zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší). V
odůvodnění rozhodnutí je třeba vystihnout též intenzitu zápachu tak, jak je to
možné (nelze samozřejmě žádat zcela exaktní závěry). Z toho se pak vychází ve
vykonávacím řízení, ve kterém půjde o zjištění, zda imise oproti stavu v době
rozhodnutí soudu poklesly natolik, že již nevnikají na pozemek oprávněného
(žalobce) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně neomezují obvyklé
užívání pozemku“. K tomu se poznamenává, že – jak v nyní projednávané věci
uvedl odvolací soud – míra vnímání zápachu může být u různých lidí různá, a
odlišně může být zápach vnímán i v různých ročních obdobích. Tamtéž dovolací soud uvedl, že zjištění, že zápach z hnojiště je intenzívní a
proniká na nemovitosti žalobce, je zjištěním skutkovým, které v dovolacím
řízení nelze přezkoumávat; skutkové zjištění se opírá o provedené důkazy,
jejichž hodnocení dovolací soud nemůže přezkoumávat, stejně jako hodnocení
provedených důkazů. Za zjištěného skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán, pak není zjevně
nepřiměřená úvaha odvolacího soudu o tom, že nejde o relevantní imisi zápachem,
tedy že zápach nevniká na pozemek žalobce v míře nepřiměřené místním poměrům a
podstatně neomezuje obvyklé jeho užívání pozemku. Tvrzení žalobce, že odvolací
soud neurčil míru obtěžování zápachem z chovaných zvířat, která je v dané věci
přiměřená poměrům v místě, a tudíž je dán rozpor jeho rozhodnutí s judikaturou
dovolacího soudu, neobstojí. Požadavek, aby soud zjistil, jaká je v dané
lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda
jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití)
přiměřená míra konkrétních imisí, nelze vykládat tak, že soud kvantifikuje
zápach v jiných obdobných lokalitách a na místě, kde k imisi dochází, a pak obě
tato zjištění porovná; už proto je to nemožné, že zápach je obtížné takto
měřit. Jde tu tedy o požadavek, aby soud při zvažování, zda jde o relevantní
imisi, přihlédl k poměrům v místě (obci) a také vzal do úvahy charakter místa
(zápach v místě, kde se běžně chovají hospodářská zvířata, je třeba posuzovat
jinak než zápach ve středu města apod.).
Odvolací soud přihlédl ke všem
relevantním skutečnostem, které byly zjištěny, včetně obvyklé míry pronikání
zápachu v obci, a řádně je posoudil. V této části tak není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s R 14/2006 ani s
další judikaturou dovolacího soudu. K obtěžování vnikáním myší a hmyzu:
V této souvislosti tu není nic, co by z hlediska aplikace § 1013 odst. 1 o. z. založilo přípustnost dovolání. Odvolací soud vyložil míru přípustného
obtěžování, která je v dané lokalitě přípustná, když uvedl: „Nemovitosti
účastníků jsou venkovského typu a přímo sousedí s poli a loukami. S ohledem na
umístění a lokalitu je běžné, že se v takovémto místě budou vyskytovat hlodavci
jako ve svém přirozeném prostření. Ale ani dvěma svědky a žalobcem zaznamenaný
výskyt myší není neobvyklý či nepřiměřený danému místu a žalobce neomezuje
podstatně v obvyklém užívání jeho nemovitých věcí. V řízení nebylo prokázáno ani nadměrné šíření hmyzu na pozemek žalobce, jehož
zdroj by měl být na nemovitých věcech žalovaného. Případný vyšší výskyt hmyzu v
letním období, který řeší žalobce mucholapkami či sítěmi v oknech a dveřích
svého domu, odpovídá charakteru a umístění nemovitých věcí. Takový výskyt hmyzu
není neobvyklý či nepřiměřený danému místu a žalobce neomezuje podstatně v
obvyklém užívání jeho nemovitých věcí“. Toto vymezení je pro posouzení postačující; jistě nelze předpokládat, že soud
uvede, jaký počet myší či hmyzu je pro danou lokalitu odpovídající a kolik myší
či much na pozemek žalobce vniká. Postačí obecnější posouzení, jiné ostatně ani
není zpravidla možné. Tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu tak není
dán. K polemice s hodnocením důkazu – videozáznamu zachycujícímu pohyb myší – nelze
v dovolacím řízení přihlížet. Dovolatel uvádí, že soud „nevzal v potaz“ fotografie zachycující výskyt hmyzu a
hlodavců na pozemcích žalobce. Užívá vágní, neprávní terminologii. Z obsahu
procesního spisu je však zřejmé, že odvolací soud důkaz fotografiemi provedl
(viz protokol o jednání ze dne 1. 8. 2019, č. l. 276) a k provedeným důkazům se
v rámci odůvodnění vyjádřil (srovnej zejm. bod 21 odůvodnění). Skutečnost, že
na základě takto provedených důkazů dospěl k jiným skutkovým závěrům než
žalobce, nezakládá způsobilý důvod dovolání spočívající v nesprávném právním
posouzení věci (k tomu viz následující odstavce). Ani zde proto není dán rozpor
s judikaturou Nejvyššího soudu. K dokazování ohledně tvrzených imisí:
Právní závěry závisí na skutkovém zjištění, že zápach nevniká na pozemek
žalobce v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně neomezuje obvyklé
užívání pozemku; toto skutkové zjištění dovolatel napadá. Především polemizuje
s hodnocením důkazů. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a
odst.
1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1803/2014). K této námitce tak nelze přihlédnout. Žalobce, aniž by v této souvislosti vymezil důvod přípustnosti dovolání, tvrdí,
že odvolací soud, který provedl ve věci rozsáhlé dokazování, odňal stranám
„právo podat odvolání“ proti nově provedenému dokazování. Uvádí též, že
odvolací soud prováděl dokazování ke skutečnostem, které soud prvního stupně
nezkoumal, a to šíření zápachu v XY a četnosti chovu hospodářských zvířat
tamtéž. Postup odvolacího soudu při doplnění dokazování však byl v souladu s
judikaturou dovolacího soudu. Problematikou doplnění dokazování v odvolacím řízení se Nejvyšší soud zabýval
např. v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017: „Odvolací soud
je rovněž oprávněn doplnit dokazování o důkazy, které dosud nebyly provedeny. Takto lze provést jak důkazy, které navrhli účastníci již v řízení před soudem
prvního stupně, ale které tento soud z nějakého důvodu neprovedl (samozřejmě
při respektování koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř.), tak i
důkazy navržené až v odvolacím řízení, pokud jejich provedení neodporuje
ustanovení § 205a a 211a o. s. ř. V obou případech platí, že se musí jednat o
důkazy relevantní, tedy že se jejich provedení jeví potřebné ke zjištění
skutkového stavu věci. Jestliže by ale mělo být dokazování prováděné odvolacím
soudem příliš rozsáhlé (míněno z hlediska povahy a rozsahu dokazovaných
skutečností, nikoli z hlediska množství potřebných důkazů) a (zároveň) ke
skutečnosti, jež má být takto prokazována, nebyly v řízení před soudem prvního
stupně provedeny žádné důkazy nebo bylo provedeno dokazování v rozsahu, který
nelze považovat za dostatečný, odvolací soud další důkazy provést nemůže, neboť
tím by nepřípustně přesunul rozhodující část důkazního řízení až do druhé
instance. V takových případech je zpravidla namístě zrušení rozhodnutí a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení [srov. § 219a odst. 2, § 221
odst. 1 písm. a) o. s. ř.]“. Z uvedeného vyplývají tyto závěry: Z hlediska v dovolání uváděných skutečností,
zjišťovaných odvolacím soudem, ke kterým soud prvního stupně neprováděl žádné
dokazování, nebylo dokazování v odvolacím řízení nijak rozsáhlé; šlo jen o
zjištění dvou skutečností, a to šíření zápachu v XY a četnosti chovu
hospodářských zvířat tamtéž. Ostatně ani žalobce, který v dovolání polemizuje
(nepřípustně) s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními odvolacího soudu,
jeho závěry v tomto směru nijak nenapadá. Jak vyplývá z výše citovaného
rozhodnutí Nejvyššího soudu, množství provedených důkazů pak není pro posouzení
toho, zda odvolací soud mohl takto dokazování doplnit, podstatné.
Ostatně „dvojinstančnost“ není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale
projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudu prvního stupně minimalizovat,
které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení a s tím spojeného
narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009). Občanské soudní řízení nemusí být nutně
dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené
před soudem pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV ÚS 101/01). I podle
konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva je právo na spravedlivý
proces naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem,
který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius
v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a
rozhodnutí 2002-II, odst. 43). Dovolatel dále uvádí, že soud neprovedl další, jím navržené důkazy; v tom
spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Jde o námitku tzv. opomenutých
důkazů:
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na
spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod)
odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto
rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem
vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení,
jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba
provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené
důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení
vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých
důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových
zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému
kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (dostupné
na http://nalus.usoud.cz)]. Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na
spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu
spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou
nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou
relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro
dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky
[srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS
2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)]. Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např.
rozsudek ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011). V souzené věci odvolací soud neprovedení žalobcem navržených důkazů odůvodnil
tak, že uvedl: „Odvolací soud nedoplnil dokazování dalšími účastníky navrženými
důkazy, zejména dalšími svědeckými výpověďmi, neboť pro rozhodnutí věci byl
skutkový stav náležitě zjištěn.“ Toto odůvodnění nelze považovat za dostačující. Obecně platí, že opomenuté důkazy jsou zásahem do práva na spravedlivý proces,
nicméně z hlediska účelu dovolacího řízení, které představuje mimořádný zásah
do právní moci rozsudku, je třeba i tuto problematiku posuzovat s přihlédnutím
ke každé konkrétní věci; o porušení práva na spravedlivý proces nepůjde tam,
kde opomenuté důkazy nebudou již podle toho, co mají dokázat, způsobilé
prokázat tvrzený skutkový stav (anebo zpochybnit soudem zjištěný skutkový
stav). Dovolatel používá k označení neprovedených důkazů zčásti vágní obraty
(„neprovedl, respektive nevzal v potaz“), takže není vždy zřejmé, zda vytýká
důkaz neprovedený nebo nesprávně hodnocený. Ze spisu se podává, že v odvolacím
řízení žalobce navrhoval provedení těchto důkazů: Výslechy svědků; vyjádření
příslušných správních orgánů, které by objasnilo, zda jímka splňuje zákonem
stanovené požadavky (žalobce vyjádřil přesvědčení, že jímka netěsní);
fotografie dokládající obtěžování hmyzem nad míru přiměřenou poměrům;
fotografie prokazující, že žalovaný uskladňuje velké množství sena,
neodpovídající „běžnému“ chovu hospodářských zvířat. Většinu žalobcem navržených svědků odvolací soud vyslechl a v odůvodnění se s
těmito důkazy řádně vypořádal (bod 10 napadeného rozhodnutí). Provedl rovněž
důkazy všemi žalobcem předloženými fotografiemi, ať už se týkaly obtěžování
hmyzem a hlodavci, či svážení velkého množství sena (srovnej protokoly o
jednání na č. l. 276 a 303); odvolací soud tyto důkazy řádně provedl a
vypořádal se s nimi v odůvodnění rozhodnutí. Dovolateli je však třeba přisvědčit, že důkazní návrhy označené ve vyjádření ze
dne 12. 8. 2019 (č. l. 281) odvolací soud opomenul (neprovedl je, ani se s
důkazními návrhy nevypořádal). Dovolatel navrhl výslech svědků M. T., J. Š. a
P. M., kteří měli prokázat „situaci u žalobce na jeho pozemcích“, a dále
zmíněné vyjádření příslušných správních orgánů, které by objasnilo, zda jímka
splňuje zákonem stanovené požadavky, resp. zda je dostatečně utěsněná. Není
přitom pochyb, že zejména druhý navržený důkaz může být pro posouzení nároku
žalobce významný. Protože navržené důkazy měly prokázat jiný než soudem zjištěný skutkový stav,
měl se s návrhem na provedení těch důkazů, pokud byly k tomu alespoň z části
objektivně způsobilé (např. stavební stav jímky ovlivňuje možnost úniku
zápachu) odvolací soud vypořádat. Pokud tak neučinil, neposkytl ochranu ústavně
zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny
základních práv a svobod) a jeho rozhodnutí nesplňuje obsahové náležitosti §
157 odst. 2 OSŘ.
Protože je rozhodnutí v této věci založeno na skutkovém
zjištění, zda zápach určité intenzity a další imise pronikají na nemovitosti
žalobce, může toto pochybení mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Porušení práva na spravedlivý proces je pak důvodem ke
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15). Důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je
vztah nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít například o to, že
navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu
věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně
zjištěn dříve provedenými důkazy a takový důkaz by měl směřovat ke stejnému
skutkovému zjištění, nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí (ačkoliv
může osvětlit skutkový stav věci) se zřetelem k soudem zaujatému právnímu
názoru. Důvodem k odmítnutí důkazu však nemůže být jeho nevěrohodnost (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2003). O
provedení důkazu, které by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně
zjištěn dříve provedenými důkazy, jde v případě, že by navržený důkaz jen
podpořil již učiněné skutkové zjištění; pokud však navržený důkaz má doposud
zjištěný skutkový stav zpochybnit, nelze jeho provedení zamítnout jen s tím, že
skutkový stav byl již zjištěn. Ostatně tzv. opomenutý důkaz je i porušením § 157 odst. 2 o. s. ř., ve kterém
se uvádí, že soud v odůvodnění rozsudku uvede, jakými úvahami se při hodnocení
důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu není úplné, ani pokud jde o hodnocení důkazu ohledáním na místě samém. A k náležitostem odůvodnění podle § 157 odst. 2 o. s. ř. se dále uvádí: Při
hodnocení důkazu ohledáním místa, ve kterém k imisi dochází, je třeba
přihlédnout k přírodním podmínkám a k ročnímu období, ve kterém bylo toto
zjištění učiněno (R 14/2006). Žalobce tvrdil, že k imisi zápachem dochází zejména v horkých letních měsících. Odvolací soud pak prováděl šetření při teplotě 17 °C, v rozhodnutí však uvedl:
„Místnímu šetření provedenému odvolacím soudem předcházely letní dny s
teplotami přes 30 °C, přesto na pozemku žalobce byl pouze v blízkosti stodoly
žalovaného, v níž jsou zvířata chována, cítit při závanu větru mírný zápach“. Vzhledem k závažnosti tohoto důkazu měl odvolací soud vysvětlit, jaký byl vztah
mezi zjištěním míry zápachu v době, kdy teplota byla 17 °C, k tomu, že „v
předcházejících dnech“ (není uvedeno, zda šlo i o předchozí den) byla teplota
podstatně vyšší. Pokud tak neučinil, je odůvodnění nedostatečné a řízení je tak
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Ke spadu sněhu ze střechy domu žalovaného na pozemek žalobce:
V této části rozhodnutí je dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí o žalobě na „zdržení se sesuvu sněhu“ ze střechy domu žalovaného na
pozemek žalobce bylo závislé na právním posouzení uplatněného nároku; zatímco
žalobce tvrdil, že jde o nepřípustnou přímou imisi (§ 1013 odst. 1 o. z., věta
druhá), soudy měly za to, že přirozený sesuv sněhu ze střechy stodoly, jejíž
sklon žalovaný neměnil, není přímou imisí. Takovou by mohl být za situace,
pokud by žalovaný změnil sklon střechy proto, aby sníh přiváděl na cizí
pozemek, nebo učinil opatření, kterými by sníh, případně voda, ze střechy byl
odváděn na pozemek žalobce. Spad sněhu ze střechy je proto nutno v tomto
konkrétním případě posuzovat jako nepřímou imisi. Tento právní názor dovolací soud nesdílí. Imise jsou objektivní skutečností a zákon poskytuje ochranu proti nim bez
ohledu na to, zda jsou vyvolány úmyslně, vědomě či nikoliv. K rozlišení přímých (§ 1013 odst. 1 o. z., věty první) a nepřímých (§ 1013
odst. 1 o. z., věty druhá) se uvádí:
„Hranice mezi imisemi přímými a nepřímými jsou arci pochybny“ (Krčmář, J. Právo
občanské. Díl II., Práva věcná. 3. doplněné vydání, Praha 1946, reprint Wolters
Kluwer 2014, s. 111). Sám pojem „přímo přivádět imise“ je neurčitý, vztahuje se
na imise různého druhu; při jeho vymezení tak je třeba přihlédnout k charakteru
dané imise. „Nepřímou imisí (§ 364 obč. zák.) jsou pouze takové vlastnické úkony, jichž
bezprostřední účinky jeví se na vlastním pozemku a jež jedině z jiných příčin
mimo vůli vlastníka a bez jeho přispění působí i na pozemek sousedův. O přímou
imisi jde tehdy, mají-li vlastnické úkony vzápětí bezprostřední účinky nejen na
vlastní pozemek, nýbrž i na pozemek sousedův, anebo vůbec jen na tento
pozemek“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 1925, sp. zn. R II 118/25,
Vážný č. 4958). V tomto rozsudku se dále uvádí: „Vlastnickým úkonem je též
zasypání příkopu a, má-li úkon ten, jak v tomto případě napadeným rozsudkem
bylo zjištěno, za přímý následek zaplavování sousedního pozemku, jde tu
nepochybně o imisi přímou“. K tomu dovolací soud dodává, že stejně tak je
„vlastnickým úkonem“ v tomto smyslu i zřízení budovy, pokud má za následek
změnu odtokových poměrů. Mezi zasypáním příkopu měnícím odtokové poměry a
zřízením budovy se stejnými účinky není z hlediska „vodní či sněhové“ imise
kvalitativní rozdíl. Pro posouzení imise padáním sněhu ze střechy (a podobně i stékáním vody) na
sousední pozemek je třeba přihlédnout i k tomu, co se uvádí v § 1019 odst. 1 o. z. Vlastník pozemku má právo požadovat, aby soused upravil stavbu na sousedním
pozemku tak, aby ze stavby nestékala voda nebo nepadal sníh nebo led na jeho
pozemek. Stéká-li však na pozemek přirozeným způsobem z výše položeného pozemku
voda, zejména pokud tam pramení či v důsledku deště nebo oblevy, nemůže soused
požadovat, aby vlastník tohoto pozemku svůj pozemek upravil (§ 1019 odst. 1 o. z.). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, se
uvádí, že stavebně technické změny na výše položeném pozemku, které působí
změnu odtoku dešťové vody na sousedův pozemek, se považují za přímé imise ve
smyslu § 1013 odst. 1 o. z. Z textu § 1019 odst. 1 o. z.
je patrné, že zákon neaprobuje stékání vody ani
padání sněhu ze střechy na sousední pozemek, bez ohledu na jejich míru. Důvodem
pro takový postup je zjevně to, že tyto děje považuje za přímý zásah do
vlastnického práva toho, na jehož pozemek stéká voda nebo padá sníh ze střechy. Nedávalo by smysl, kdyby současně mělo jít o nepřímou imisi, proti které by se
soused mohl bránit jen s omezeními vyplývajícími z § 1013 odst. 1 o. z., věty
první. Jde tu o přímé přivádění imise – vody či sněhu – na pozemek jiného
vlastníka, které je nepřípustné bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň
obtěžování souseda, ledaže se opírá o zvláštní právní důvod. Stékání vody či padání sněhu ze střechy na sousední pozemek není projevem
přirozených vlastností pozemku, za které soused neodpovídá. Stavba a střecha
představují umělou úpravu pozemku, která mění přirozené odtokové poměry; voda,
která by jinak alespoň zčásti, ne-li úplně, vsákla do pozemku (půdy) v
přirozeném stavu, zůstává na střeše, a odtam je přímo vedena na sousední
pozemek, a to v míře podstatně větší, než by tomu bylo, pokud by pozemek nebyl
nijak upravený. Nejde tedy o přirozený děj, neovlivněný umělými úpravami
pozemku. Pronikání takto kumulované srážkové vody i spad sněhu ze střechy
bezprostředně na sousední pozemek je tak přímou imisí ve smyslu § 1013 odst. 1
o. z. věty druhé. Pro kvalifikaci zásahu do vlastnického práva pak není
rozhodující, zda úpravou pozemku (zřízením stavby či úpravou střechy) soused
sledoval přivádění srážkových vod na sousední pozemek; povinnost zdržet se
imisí přímých i nepřímých není vázána na vědomost či zavinění žalovaného, a
někdy dokonce ani na jeho jednání; stal-li se vlastníkem stavby, kterou sám
nezřídil, a ta vyvolává přímé imise, nic to nemění na jeho povinnosti se imisí
zdržet. Způsobení přímého přivádění imise na pozemek jiného vlastníka může spočívat v
činnost trvající, ale i jen jednou proběhlé (např. postavení domu, z jehož
střechy stéká voda). Tedy jestliže ze sousedního domu (jeho střechy) odtéká
voda přímo na sousední pozemek, bez toho, aby ji majitel domu jímal do
kanalizace či jinak zabezpečoval (např. trativodem na svůj pozemek) její odtok
tak, aby nezasahoval na sousední pozemek, jde o přímou imisi, která je
nedovolená. Uvedené závěry lze podpořit tím, co se uvádí v odborné literatuře. Komentář k obecnému zákoníku občanskému uvádí jako příklad přímé imise odtok
vody z okapu na sousední pozemek (F. Rouček in Sedláček, J., Rouček, F., a
kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na
Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 244). J. Sedláček
dovozuje, že jde o přímou imisi, jestliže je přirozený odtok vody změněn
přičiněním lidským, měnícím přirozenou povahu pozemku (Sedláček, J. Vlastnické
právo. Praha, 1935, reprint Wolters Kluwer 2012, s. 99). E. Dobrovolná in Spáčil, J. a kol.: Věcná práva. C. H. Beck, 2018, s. 64 a
násl., s odkazem na literaturu i judikaturu tam zmíněnou, uvádí: „Přímé
přivádění imisí na sousední pozemek je zakázáno.
Je přitom nerozhodné, zda
takové imise lze považovat za přiměřené místním poměrům či nikoliv a zda
podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. To proto, že vlastník pozemku, ze
kterého jsou imise přiváděny, tím v podstatě užívá sousední pozemek jako svůj
vlastní. Jestliže vlastník pozemku upravil svůj pozemek tak, že z něj voda
stéká na sousední pozemek, jde o přímou imisi“. „Přivádění vody na sousední
pozemek může být založeno např. služebností práva na svod dešťové vody.“
Lze odkázat i na komentář k občanskému zákoníku. „Zatímco negatorní žalobou by
se žalobce mohl domáhat toho, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se
rušení žalobce např. stékáním vody či padáním ledu (v žalobě blíže
konkretizovaného) a žalovaný by měl na výběr, jak tohoto stavu dosáhnout, zde
(v § 1019 odst. 1 o. z.) se dává možnost domáhat se přímo úpravy stavby…
Samozřejmě tam, kde střecha přesahuje přes hranice pozemku nebo je těsně u
nich, nebude možno věc řešit jinak než nařízením úpravy stavby, resp. klasickou
negatorní žalobou (§ 1042)“. Viz Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná
práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 172. Dovolací soud uzavírá, že stékání vody či padání sněhu ze střechy přímo na
sousední pozemek je přímou imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z., věty druhé. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu