32 Cdo 2915/2011

32 Cdo 2915/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobců a) V. Š., a b) D. Š., obou zastoupených Mgr. Markem Neustupným,

advokátem, se sídlem v Mariánských Lázních, U mlékárny 290, PSČ 353 01, proti

žalovanému Z. O., podnikateli, místem podnikání v D. R., identifikační číslo

osoby …., zastoupenému Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem, se sídlem v Karlových

Varech, Moskevská 980/28, PSČ 360 01, o zaplacení částky 2,500.000,- Kč, vedené

u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 C 42/2008, o dovolání žalovaného

proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. března 2011, č. j. 25 Co

285/2010-292, ve znění opravného usnesení ze dne 17. ledna 2012, č. j. 25 Co

285/2010-339, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. března

2011, č. j. 25 Co 285/2010-292, ve znění opravného usnesení ze dne 17. ledna

2012, č. j. 25 Co 285/2010-339, v měnícím výroku pod bodem II se zamítá.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. března

2011, č. j. 25 Co 285/2010-292, ve znění opravného usnesení ze dne 17. ledna

2012, č. j. 25 Co 285/2010-339, v té části výroku pod bodem I, jímž byl

potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 30. března 2010, č. j. 20

C 42/2008-164, ve znění opravného usnesení ze dne 12. října 2011, č. j. 20 C

42/2008-316, v přisuzujícím výroku pod bodem I, se odmítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradu nákladů dovolacího

řízení k jejich ruce společné a nerozdílné částku 35.792,- Kč, a to na účet

jejich advokáta Mgr. Marka Neustupného, se sídlem v Mariánských Lázních, U

mlékárny 290, PSČ 353 01, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Žalobci se v souzené věci domáhali zaplacení smluvní pokuty ve výši 2,500.000,-

Kč sjednané ve smlouvě o dílo pro případ porušení povinnosti žalovaného předat

žalobcům řádně dokončené dílo do 30. listopadu 2004; podle jejich tvrzení

nebylo dílo dokončeno dosud.

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 30. března 2010, č. j. 20 C

42/2008-164, ve znění opravného usnesení ze dne 12. října 2011, č. j. 20 C

42/2008-316, uložil žalovanému zaplatit žalobcům k jejich ruce společné a

nerozdílné částku 1,500.000,- Kč (výrok pod bodem I), co do částky 1,000.000,-

Kč žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod

body III a IV).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. března

2011, č. j. 25 Co 285/2010-292, ve znění opravného usnesení ze dne 17. ledna

2012, č. j. 25 Co 285/2010-339, rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím

výroku ve věci samé pod bodem I a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu pod

bodem IV potvrdil (výrok pod bodem I), v zamítavém výroku pod bodem II jej

změnil a uložil žalovanému zaplatit žalobcům k jejich ruce společné a

nerozdílné částku 1,000.000,- Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech

řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem III). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž

žalovaný jako zhotovitel a žalobci jako objednatelé uzavřeli dne 15. července

2003 smlouvu označenou jako Smlouva o dílo uzavřená podle § 536 až 565 obch. zák., v níž se žalovaný zavázal zhotovit pro objednatele dílo „Rodinný dům na

p.p.č. … v k. ú. F. L.“ podle projektové dokumentace a celkové nabídky a předat

dílo jako celek v termínu do 30. listopadu 2004, za cenu sjednanou ve výši

1,930.284,- Kč včetně 5% DPH. V článku VII smlouvy bylo ujednáno, že závazek

zhotovitele dodat dílo je splněn jeho řádným a včasným ukončením a dílo se

pokládá za řádně ukončené z hlediska práva zhotovitele vystavit konečnou

fakturu, jestliže bude mít při převzetí jen ojedinělé a drobné vady a

nedodělky, které samy o sobě ani ve spojení s jinými neztěžují užívání díla

objednatele ani tomu užívání nebrání. V článku VIII se zhotovitel zavázal, že

dílo bude mít vlastnosti stanovené v projektové dokumentaci určené pro stavební

povolení a v realizační dokumentaci, jakož i vlastnosti stanovené ve všech

technických normách, které se týkají všech částí díla, s tím, že je závazný

celý obsah těchto technických norem i v případě změny materiálů a

technologických postupů a že uvedené vlastnosti bude mít dílo po dobu 36 měsíců

ode dne předání a převzetí díla. V článku IX se zhotovitel zavázal zaplatit v

případě prodlení s dokončením díla smluvní pokutu ve výši 0,50% z ceny díla za

každý den prodlení a rovněž tak objednatelé se zavázali zaplatit smluvní pokutu

ve stejné výši za prodlení se zaplacením zálohy, splátkového listu či faktury

za každý den prodlení z ceny faktury. Ke smlouvě byl dne 19. prosince 2003

uzavřen dodatek, v němž se účastníci smlouvy dohodli na změně ceny za dílo z

důvodu víceprací vymezených v tomto dodatku na částku 2,049.726,- Kč včetně 5%

DPH s tím, že ostatní body smlouvy zůstávají beze změn. Dne 21. září 2005

účastníci vyhotovili zápis o odevzdání a převzetí, v němž bylo mimo jiné

konstatováno, že kvalita díla je dobrá; přílohu tvoří soupis prací k dokončení. Po převzetí vyšlo najevo, že dílo má vady, které dle smlouvy mít nemůže, a

stavba tak nebyla řádně dokončena; nedodělkem byla především vnitřní

kanalizace, u níž chybí řádné odvětrání kanalizačního potrubí, u odpadního

potrubí v koupelně chybí čistící kus a chybí revizní šachta na ležatém potrubí,

komínová tělesa jsou nedokončená a vadný je i způsob uložení přívodních

elektrických kabelů před rodinným domkem. Nebyly též předány doklady nutné pro

vydání kolaudačního rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil též s právním posouzením soudu prvního stupně. Shodně s ním dovodil, že smlouva o dílo byla uzavřena podle ustanovení § 536 a

násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch.

zák.“) a že ujednání o smluvní

pokutě za prodlení s dokončením díla v článku IX smlouvy je dostatečně určité,

v kontextu s ujednáním článku III smlouvy, z něhož vyplývá, že termín 30. listopadu 2004 je sjednaným termínem nejen pro předání díla, nýbrž i pro jeho

dokončení. Za dostatečně určité má také uplatnění nároku na zaplacení smluvní

pokuty, když žalobci konkretizovali jak období (od 1. prosince 2004 do 29. listopadu 2007), tak i celkovou částku smluvní pokuty, kterou ve vztahu k

tomuto období požadují, přičemž požadují jen poměrnou část smluvní pokuty. Námitky absence ujednání o předmětu díla a jeho ceně, jejichž prostřednictvím

žalovaný zpochybňuje platnost smlouvy o dílo, odvolací soud posoudil jako

účelové. Argumentoval, že bylo věcí zhotovitele, aby v procesu uzavírání

smlouvy o dílo si ve věci projektové dokumentace, podle které se zavázal dílo

realizovat, najisto postavil její identifikaci, a že cena je ve smlouvě

sjednána dostatečně určitě. Docházelo-li po uzavření smlouvy ke změnám díla,

bylo věcí zhotovitele, aby si dopad těchto změn na cenu díla smluvně ošetřil;

jen skutečnost, že tak neučinil, nezakládá neplatnost původně dohodnuté ceny. S

poukazem na ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák. a na ustálenou judikaturu

Nejvyššího soudu odvolací soud zdůraznil, že pokud má dílo vady, není řádně

ukončeno, a to ani když je objednatel převezme. V souzené věci spočívá

nedokončenost přinejmenším v absenci řádné dodávky komínů, která je podle

názoru odvolacího soudu pro závěr o nedokončenosti díla sama o sobě

postačující. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně též v závěru, že

uplatněné právo není promlčeno. Nesprávnou však shledal jím provedenou moderaci

smluvní pokuty. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že nelze

vycházet z celkové výše smluvní pokuty způsobené délkou prodlení, nýbrž ze

zvolené sazby, přičemž zvolená sazba 0,5 % z ceny díla denně je přiměřená. Vzal

zřetel též na skutečnost, že sami žalobci požadují smluvní pokutu jen v sazbě

0,14 % denně, a neshledal k moderaci předpoklady. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolacích

námitek však toliko ve výrocích o věci samé, napadl žalovaný dovoláním,

shledávaje je přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského

soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a důvodným v rovině všech zákonem stanovených dovolacích důvodů [§ 241a

odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.].

Nesprávné právní posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] dovolatel

spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil smlouvu o dílo jako platnou, ačkoliv

během řízení vyšlo najevo, že projektová dokumentace byla neustále měněna a

není tak zřejmé, na které vyhotovení projektové dokumentace stanovící rozsah

díla smlouva odkazuje. Dovolatel prosazuje závěr, podle něhož nebylo prokázáno,

že se účastníci dostatečně určitě dohodli o provedení určitého díla a smlouva

je proto pro absenci dohody o jedné z podstatných náležitostí smlouvy o dílo

neplatná.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadené

rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v

podstatné části oporu v provedeném dokazování, má být naplněn tím, že odvolací

soud dospěl k závěru, podle něhož mezi účastníky byl sjednán „počátek

prodlení“, od něhož vzniká nárok na smluvní pokutu, protože termín 30.

listopadu 2004 je sjednaným termínem nejen pro předání díla, nýbrž i pro jeho

dokončení. Dovolatel argumentuje ujednáním v článku III odst. 2 smlouvy, podle

něhož se zhotovitel zavazuje předat dílo jako celek v termínu do 30. listopadu

2004, avšak dílo jako celek lze po dohodě smluvních stran předat i v dřívějším

termínu dokončení. Z toho dovolatel dovozuje, že strany dohodly pouze termín

pro předání díla, nikoliv pro jeho dodání. Zdůrazňuje, že závazek dodat dílo je

stanoven odlišně tak, že je podle článku VII odst. 1 smlouvy splněn řádným a

včasným ukončením díla a ukončenost díla je vymezena z hlediska práva

zhotovitele vystavit konečnou fakturu, jestliže bude mít při převzetí jen

ojedinělé a drobné vady a nedodělky, které samy o sobě ani ve spojení s jinými

neztěžují užívání díla objednatele ani tomu užívání nebrání. Poukazuje na to,

že závazek zhotovitele provést dílo se skládá z povinnosti dílo řádně ukončit a

povinnosti dílo předat podle ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák., přičemž podle

jeho mínění ze smlouvy nevyplývá, kdy mělo být dílo provedeno; nelze tak určit,

kdy „začalo prodlení žalovaného a jeho povinnosti uhradit smluvní pokutu“ a

ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro neurčitost.

Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2

písm. a) o. s. ř.], mělo být řízení zatíženo tak, že o otázce, zda bylo dílo

způsobilé k užívání, se vyjadřoval znalec a svědci, z nichž ani jeden neměl

dostatečnou specializaci na posouzení veškerých vad, které žalobci namítali, a

že odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, jenž odmítl

provést dovolatelem navržené důkazy posudkem Ing. F. J., soudního znalce z

oboru Stavebnictví, odvětví Stavební odvětví různá, specializace kominictví, k

posouzení možnosti užívat komíny a posudkem Ing. V. V., soudního znalce z oboru

Stavebnictví, odvětví Stavby vodní, specializace vodohospodářské stavby,

kanalizace, vodovody, kanalizační čistírny, úpravny vod, za účelem posouzení

možnosti užívat vnitřní kanalizaci, dovolatele nevyzval k upřesnění návrhu na

provedení důkazů a nepoučil jej o následcích spojených s neupřesněním návrhu.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího

soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně (jako celek, tedy i v zamítavé části

pro dovolatele příznivé!), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci ve společném vyjádření navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl,

případně zamítl jako neopodstatněné, resp. nedůvodné. Zdůraznili, že dovolatel

nemůže do dovolacího řízení vnášet žádné nové námitky, a obsáhle, s odkazem na

judikaturu Nejvyššího soudu, argumentovali na podporu napadeného rozhodnutí.

Značnou pozornost přitom věnovali závěrům odvolacího soudu v otázce moderace,

tedy závěrům, které dovoláním zpochybněny nebyly a nejsou tedy předmětem

dovolacího přezkumu.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení

zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád

ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.

ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného

zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve

otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze totiž napadnout

pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1

o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění a soud

prvního stupně žalobě vyhověl jen zčásti, zatímco ve zbytku ji zamítl, došlo k

tzv. rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým

základem, na právo na peněžité plnění ve výši 1,500.000,- Kč a právo na

peněžité plnění ve výši 1,000.000,- Kč. Přípustnost dovolání vůči jednotlivým

výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se rozštěpených nároků se posuzuje

samostatně (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 1999,

sp. zn. 29 Cdo 1790/99, ze dne 26. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 5295/2009, a ze

dne 16. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 818/2012).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu není

přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky

tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního

stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo

zrušeno odvolacím soudem). Dovolání proti této části napadeného rozsudku proto

může být přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř. (o jehož zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012 rozhodl

Ústavní soud v nálezu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím

soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným

dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se

nepřihlíží. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil

(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve

smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní

judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Dovolatel, maje – přes správné poučení odvolacího soudu - dovolání proti

rozhodnutí odvolacího soudu jako celku za přípustné podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. a) o. s. ř., otázku zásadního právního významu zakládající

přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně

neformuloval a právní otázku splňující požadavky vyplývající z ustanovení §

237 odst. 3 o. s. ř. nelze nalézt ani v obsahovém vymezení uplatněných

dovolacích důvodů (jak v podrobnostech vyplyne z dovolacího přezkumu napadeného

rozhodnutí v jeho měnícím výroku). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu v té části

výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v

přisuzujícím výroku o věci samé, jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 o. s. ř. odmítl. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v přisuzujícím výroku o věci samé pod

bodem II je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť

směřuje proti výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního

stupně. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze

přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,

dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska

uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je

dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.

ř.), a dospěl

k závěru, že dovolání je nedůvodné. Námitku neplatnosti smlouvy o dílo pro nedostatek ujednání o předmětu díla

dovolatel zakládá výhradně na argumentu, že není zřejmé, na které vyhotovení

projektové dokumentace stanovící rozsah díla smlouva odkazuje, neboť během

řízení vyšlo najevo, že projektová dokumentace byla neustále měněna, a žalobci

v řízení netvrdili a neprokazovali, ke které konkrétní verzi projektové

dokumentace se smlouva v otázce vymezení předmětu díla vztahuje. Dovolatel

především pomíjí, že skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů, který se

v dovolacím řízení nemůže měnit (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.), poznatek o jím

tvrzených změnách projektové dokumentace nezahrnuje. Ostatně i za stavu, že by

příslušná projektová dokumentace doznala v čase změn, by nebylo rozumných

pochyb, neboť vyplývá z logiky věci, že projektovou dokumentací, na niž smlouva

v otázce vymezení předmětu díla odkazuje, nemůže být projektová dokumentace

jiná než v té verzi, v níž byla zpracována v den uzavření smlouvy o dílo. Dovolatel nenamítá, že tu v době uzavření smlouvy příslušná projektová

dokumentace, na niž smlouva odkazuje, vůbec nebyla a nenamítá ani, že tato

projektová dokumentace nebyla co do vymezení předmětu díla dostatečně určitá. Pro posouzení, zda byla smlouva uzavřena platně, je přitom rozhodný právě jen

stav v době jejího uzavření. Případné následné změny projektové dokumentace

nemohly dodatečně neplatnost smlouvy přivodit. Je též třeba zdůraznit, že

argumentace žalovaného nezahrnuje tvrzení, že spor o to, zda dílo bylo

provedeno řádně podle smlouvy, je právě důsledkem nejasností v otázce, na

kterou verzi projektové dokumentace smlouva v otázce vymezení předmětu díla

odkazuje. Nelze v té souvislosti přehlédnout, že v řízení před soudem prvního

stupně dovolatel svou procesní obranu založil mimo jiné na tvrzení, že dům byl

postaven podle projektové dokumentace (srov. podání z 20. března 2008 na č. l. 25 spisu) a námitku neplatnosti smlouvy pro neurčité sjednání předmětu díla,

založenou na tvrzení, že projektová dokumentace byla neustále měněna, uplatnil

až v písemném závěrečném návrhu ze dne 29. března 2010 (č. l. 144 a násl. spisu). Nejvyšší soud se – vzhledem k popsaným okolnostem a k postavení

dovolatele jako podnikatele, profesionála v oboru - ztotožňuje se závěrem

odvolacího soudu, že v tomto ohledu je procesní obrana dovolatele zcela zjevně

účelová. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadené

rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v

podstatné části oporu v provedeném dokazování, má být naplněn závěrem

odvolacího soudu, dle názoru dovolatele nepodloženým, že smlouva o dílo

nepostrádá ujednání o lhůtě k ukončení díla, protože termín 30. listopadu 2004

je sjednaným termínem nejen pro předání díla, nýbrž i pro jeho ukončení (resp. dokončení). Námitkou zpochybňující závěr odvolacího soudu v otázce sjednané

lhůty k dokončení díla, rozhodné pro vznik nároku na smluvní pokutu, dovolatel

oproti svému očekávání neuplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s.

ř., nýbrž dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle

ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odstranění pochybností o obsahu

právního úkonu za užití výkladových pravidel stanovených v hmotném právu, v

ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku a speciálně pro oblast obchodních

závazkových vztahů též v § 266 obch. zák. je posouzením právním, nehledě na to,

že v souzené věci, jak správně dovodil odvolací soud, je při výkladu ujednání v

článku IX odst. 1 smlouvy o dílo třeba vzít na zřetel ustanovení § 554 odst. 1

obch. zák., jak je vykládáno v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Ustanovení § 554 odst. 1 věty první obch. zák. určuje, že zhotovitel splní svou

povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla. Jedná

se o ustanovení dispozitivní (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.). Výkladu, jak jej provedl odvolací soud, nelze ničeho vytknout. Odpovídá logice

věci, že měl-li dovolatel dílo předat ve lhůtě do 30. listopadu 2004, pak je

měl předat dokončené, přinejmenším v takovém stavu, jenž umožňoval obvyklé

užívání (tj. slovy smlouvy bez vad a nedodělků, které by ztěžovaly užívání

díla). Bez splnění tohoto předpokladu by předání postrádalo smysl. Tomu závěru

ostatně nasvědčuje též ujednání v článku III odst. 2 smlouvy, jímž se

zhotovitel zavazuje předat dílo v termínu do 30. listopadu 2004 „jako celek“ a

kterým se připouští dílo jako celek předat i „v dřívějším termínu dokončení“,

tedy právě to ujednání, jehož prostřednictvím dovolatel – mylně – prosazuje

závěr právě opačný. Není tu tedy prostor pro jiný výklad než ten, že dílo mělo

být podle smlouvy o dílo dokončeno nejpozději v den, kdy mělo být předáno, tak

jak dovodil odvolací soud. Je ostatně třeba připomenout závěry Ústavního soudu, vyjádřené např. v nálezu

ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněném pod číslem 84/2005

Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, které se promítly též v rozhodovací

praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 27. března 2008, sp. zn. 26

Cdo 2317/2006, ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, a ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010), podle nichž základním principem výkladu

smluv, reflektujícím autonomii smluvních stran a společenskou a hospodářskou

funkci smlouvy, je priorita výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti

smlouvy, je-li takový výklad možný. To, co se týká smlouvy jako celku, se

logicky vztahuje též na část smlouvy. Otázka, zda článek VII odst. 1 smlouvy obsahuje odchylné ujednání od ustanovení

§ 554 odst. 1 věty první obch. zák. v tom smyslu, že dílo se považuje za

ukončené, i když má nedodělky, leč takové, které samy o sobě ani ve spojení s

jinými nebrání v užívání předmětu díla ani je neztěžují (tj. zda se toto

ujednání nevztahuje jen k právu zhotovitele fakturovat, jak vyplývá z

jazykového vyjádření), není v souzené věci právě významná, neboť podle

zjištěného skutkového stavu věci nedokončenost díla spočívala přinejmenším v

absenci řádně zhotovených komínů, která v užívání díla brání.

Důvodnost nelze přiznat ani námitce, že řízení je postiženo vadou, která mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení nelze spatřovat v té samotné skutečnosti, že soud nevyhověl všem

důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z

navržených důkazů provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.); ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny

důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud je oprávněn - a též povinen -

posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů

provede. Neprovede především takové důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a

nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (tedy ke zjištění

skutečností předvídaných skutkovou podstatou aplikované normy hmotného práva),

jakož i důkazy navržené ke skutečnostem, které pokládá za zjištěné již z těch

důkazů, které byly provedeny. Důvody, proč některé z navržených důkazů

neprovedl, pak musí v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit (srov. § 157 odst. 2

větu první o. s. ř.), což vzhledem k ustanovení § 211 o. s. ř. platí též pro

soud odvolací (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 05. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2528/2010, a z rozhodnutí Ústavního soudu např. nález ze

dne 11. dubna 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, uveřejněný pod číslem 57/2001

Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález ze dne 11. července 2001, sp. zn. I. ÚS 307/1998, uveřejněný pod číslem 23/2001 tamtéž). Odvolacímu soudu nelze v tomto ohledu ničeho vytknout. Soud prvního stupně

sice, jak zdůrazňuje dovolatel, odůvodnil nevyhovění jeho důkazním návrhům

jejich neurčitostí a tento důvod nemůže obstát, aniž byl před tím dovolatel

poučen o potřebě důkazní návrhy v příslušném směru specifikovat a o důsledcích,

jestliže tak ve stanovené lhůtě neučiní. Soud prvního stupně však opřel svůj

procesní postup v této otázce též o další důvod; doplnění dokazování dalšími

znaleckými posudky shledal nadbytečným, neboť měl skutkový stav věci za

dostatečně prokázaný z těch důkazů, které byly provedeny, a svůj názor v

odůvodnění rozsudku vysvětlil. Odvolací soud, jenž mohl v odvolacím řízení

dokazování navrženými znaleckými posudky doplnit (srov. 213 odst. 4 o. s. ř.),

se tak rozhodl neučinit, neboť to ani on neshledal potřebným ke zjištění

skutkového stavu věci, a důvody tohoto svého závěru pečlivě a přesvědčivým

způsobem vyložil. Nejvyšší soud shledává tyto důvody opodstatněnými. Nelze

přitom přehlédnout, že odvolací soud se – zřejmě z opatrnosti – omezil na vadu

spočívající v nedostatku řádného provedení komínů (nedokončená komínová

tělesa).

Skutečnost, že znalec ustanovený soudem prvního stupně je znalcem z

oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné, aniž je specialistou na kominictví

(dovolatelem navržený znalec je jediným takto úzkým specialistou zapsaným v

seznamu znalců Ministerstva spravedlnosti), neznamená ještě, že neměl pro

posouzení otázky, zda stav komínů brání řádnému užívání rodinného domu,

dostatečnou kvalifikaci, zejména měl-li k dispozici revizní zprávy revizních

techniků z příslušného oboru (revizního technika komínů Společenstva kominíků

ČR J. H. ml. a certifikovaného specialisty bezpečnosti práce - revizního

technika komínových systémů Z. Ř.). Protože dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost

napadeného rozhodnutí v měnícím výroku o věci samé zpochybnit nepodařilo,

Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),

dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v tomto výroku podle ustanovení § 243b

odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5

věty první, § 224 odst. 1 a §§ 142 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný,

který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, nemá na náhradu svých nákladů právo a

je povinen nahradit žalobcům účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty

sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní

služby (vyjádření k dovolání) za každou zastupovanou osobu, snížené o 20 %,

celkem v částce 29.280,- Kč podle ustanovení § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních

služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále z náhrady

hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3

vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z náhrady za daň z

přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 6.212,- Kč,

kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a

která podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 35.792,- Kč je dovolatel povinen žalobcům zaplatit ve

lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta (§ 243c

odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění

domáhat výkonu rozhodnutí.