U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Milana Poláška v právní věci
navrhovatele E. S., zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem, se sídlem v
Říčanech u Prahy, Olivova 116, PSČ 251 01, za účasti M. P., zastoupeného Mgr.
Markem Dianem, advokátem, se sídlem v Hostinném, Boženy Němcové 400, PSČ 543
71, o zaplacení
160.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 42 Cm 51/2008, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 25. ledna 2010, č. j. 42 Cm 51/2008-114, a rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2011, č. j. 14 Cmo 177/2010-146, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 25. ledna 2010, č. j. 42 Cm 51/2008-114, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna
2011, č. j. 14 Cmo 177/2010-146, se odmítá.
III. Navrhovatel je povinen zaplatit M. P. na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 10.799,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k
rukám jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 25. ledna 2010, č. j. 42 Cm 51/2008-114, Krajský soud v Hradci
Králové zavázal M. P. z titulu smlouvy o převodu obchodního podílu zaplatit
navrhovateli 80.000,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku
rozhodnutí (výrok I.), zamítl návrh, kterým se navrhovatel domáhal zaplacení
dalších 80.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení
(výrok III.). V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že zavázal M. P. zaplatit navrhovateli 50.000,- Kč s úrokem z
prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí a zamítl návrh, kterým se
navrhovatel domáhal zaplacení částek 30.000,- Kč a dvakrát po 40.000,- Kč s
příslušenstvím (výrok první), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (výrok druhý). Navrhovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu a výslovně též rozhodnutí soudu
prvního stupně dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř., uplatňuje přitom dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. M. P. ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a navrhuje,
aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil
podle § 104 odst. 1 o. s. ř. z důvodu nedostatku funkční příslušnosti soudu k
jeho projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 10/2001 a
47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího
soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je Nejvyšší soud bez dalšího
odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné
pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsahu, v němž dovolatel brojí proti té části prvního výroku rozsudku
odvolacího soudu, jíž byl M. P. zavázán zaplatit navrhovateli částku 50.000,-
Kč s příslušenstvím, není dovolání subjektivně přípustné (srov. např. důvody
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července
1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1,
ročník 2000, pod číslem 7). Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 4, § 240
odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. odmítl. Ani v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího
soudu, jíž byl zamítnut návrh na zaplacení 80.000,- Kč s příslušenstvím (byl
potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně), a proti té části
prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně tak, že byl (dále) zamítnut návrh na zaplacení 30.000,- Kč, není
dovolání objektivně přípustné. Je tomu tak proto, že předmětem řízení byl nárok obsahující dělitelné plnění,
přičemž soud prvního stupně návrhu vyhověl jen zčásti (co do 80.000,- Kč) a ve
zbytku (tj. rovněž co do 80.000,- Kč) jej zamítl.
Odvolací soud potvrdil
zamítavý výrok a zčásti (co do 50.000,- Kč) i vyhovující výrok soudu prvního
stupně; ten pak dále zčásti (co do 30.000,- Kč) změnil tak, že návrh zamítl. Rozsudkem odvolacího soudu došlo k rozštěpení uplatněného práva na tři práva se
samostatným skutkovým základem (80.000,- Kč, 50.000,- Kč a 30.000,- Kč). Přípustnost dovolání je třeba v takových případech posuzovat vůči jednotlivým
rozštěpeným nárokům samostatně (k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, s. 1888; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 1999, sp. zn. 29 Cdo 1790/99, nebo ze dne 26. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 5295/2009, jež jsou
veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle tohoto
ustanovení je však výslovně vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v obchodních věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Spor o zaplacení ceny obchodního podílu ve společnosti s
ručením omezeným nabytého převodem podle § 115 obch. zák. je přitom obchodní
věcí podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř. Jelikož bylo dovoláním dotčenými částmi prvního výroku rozsudku odvolacího
soudu rozhodováno o zaplacení částek 80.000,- Kč, resp. 30.000,- Kč, dovolání s
ohledem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné není. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání ve výše uvedeném rozsahu nelze opřít
ani o žádné jiné ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl
jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo zčásti
odmítnuto a zčásti bylo dovolací řízení zastaveno z viny dovolatele, takže M.
P. vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za
zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jež podle
ustanovení § 3 odst. 1 bodu 4, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, činí 8.625,- Kč a
dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši
1.874,25 Kč tak Nejvyšší soud přiznal M. P. k tíži navrhovatele částku
10.799,25 Kč.
Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 3 písm. g/
o. s. ř. se ve věcech týkajících se smluv, jimiž se převádí podíl společníka,
rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i
když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením.
Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí věci.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl.
II., bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. dubna 2013
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu