23 Cdo 1212/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská
15, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené Mgr. Luisem Velázquezem,
advokátem, se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, proti žalovaným 1)
J. N., zastoupenému JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 18/1302, 2) L. N.zastoupenému JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou,
se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18/1302, 3) G. L., 4) Z. N., zastoupenému JUDr.
Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18/1302, 5) O.
N., 6) MUDr. V.N., zastoupenému JUDr. Jiřím Terynglem, advokátem, se sídlem v
Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, 7) V. N. (dříve N.), zastoupené JUDr. Zborovem
Dvořákem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Na Vinici 31 a 8) M.H. (dříve N.),
zastoupené JUDr. Dorotou Líbalovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2,
Šubertova 4, o zaplacení částky 16,887.817,- Kč, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 35 Cm 448/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 17. března 2009, č. j. 1 Cmo 124/2008-462, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března
2009, č. j. 1 Cmo 124/2008-462, v té části
výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
14. září 2007, č. j. 35 Cm 448/95-374, ve výroku pod bodem II o zamítnutí
žaloby na zaplacení částky 1,414.438,- Kč, jakož i ve výroku o nákladech
odvolacího řízení pod bodem II, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.
září 2007, č. j. 35 Cm 448/95-374, ve výroku pod bodem II o zamítnutí žaloby na
zaplacení částky 1,414.438,- Kč, jakož i ve výroku o nákladech řízení pod bodem
III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 2007, č. j. 35 Cm 448/95-374,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit
jí společně a nerozdílně částku 15,473.379,- Kč (výrok pod bodem I) a částku
1,414.438,- Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod
bodem III). Právní předchůdce žalobkyně, Fond národního majetku České republiky (dále též
jen „Fond“), se žalobou podanou dne 13. září 1995 po žalovaných domáhal
zaplacení částky 14,132.339,- Kč jako dlužné splátky na kupní cenu podle dohody
o vydání a převodu majetku ze dne 1. září 1992, splatné dne 31. prosince 1994,
zákonného úroku z prodlení z již zaplacených splátek ke dni 9. května 1995 ve
výši 646.252,- Kč ze splátky splatné 30. června 1994 a ve výši 524.318,- Kč ze
splátky splatné 31. prosince 1994 a úroků ze splátek ke dni 9. května 1995 ve
výši 15,473.379,- Kč. Podáním ze dne 20. července 1995 změnil Fond žalobu tak,
že se domáhá další, v mezidobí dospělé splátky splatné dne 30. června 1995 ve
výši 14,132.339,- Kč s příslušenstvím, tj. se sjednaným úrokem a zákonným
úrokem z prodlení. Podáním ze dne 4. září 1995 vzal žalobu ohledně čtvrté a
páté splátky v úhrnné výši 28,264.798,- Kč zpět s odůvodněním, že dlužná částka
již byla na jeho účet uhrazena. Úrok z prodlení vyčíslil částkou 1,170.570,- Kč
a úroky částkou 15,473.379,- Kč. Soud prvního stupně usnesením ze
dne 27. září 1996, č. j. 35 Cm 448/95-12, změnu žaloby nepřipustil. Podáním ze
dne 20. listopadu 1996 Fond navrhl, aby soud připustil přistoupení společnosti
GRAFOPRINT – Neubert, kom. spol., do řízení jako dalšího účastníka na straně
žalované (neboť dodatkem č. 1 ze dne 30. května 1996 k dohodě ze dne 1. září
1992 bylo dohodnuto, že tato společnost zaplatí nedoplatek kupní ceny ve výši
28,261.302,- Kč včetně úroku z prodlení i úroku ze splátek do 1. září 1996), a
s poukazem na to, že žalovaní nezaplatili poslední dvě splátky, navrhl soudu,
aby připustil rozšíření žaloby na částku 28,261.309,- Kč s příslušenstvím, tj. úrokem z prodlení, vyčísleným ke dni 1. září 1996 částkou 1,812.811,- Kč, a
úrokem ze splátek, vyčísleným k témuž dni částkou 20,235.329,- Kč. Vstup
společnosti GRAFOPRINT – Neubert, kom. spol., do řízení nebyl usnesením soudu
prvního stupně ze dne 24. listopadu 2000, č. j. 35 Cm 448/95-43a, ve spojení s
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2003, č. j. 1 Cmo
59/2002-108, připuštěn. Soud prvního stupně usnesením ze dne 20. března 2007,
č. j. 35 Cm 448/95-306, řízení co do částky 14,132.399,- Kč v důsledku
částečného zpětvzetí žaloby zastavil a nepřipustil změnu žaloby na zaplacení
částky 18,953.937,- Kč jako vyčíslení úroků z prodlení a úroků ze splátek ke
dni 22. srpna 1995, částky 28,261.302,- Kč jako jistiny za poslední dvě splátky
kupní ceny (sedmou a osmou), 10,5% úroku z prodlení z částky 14,28.897,- Kč od
1. ledna 1996 do zaplacení a 11,5% úroku z prodlení z částky
14,132.405,- Kč od 2. září 1996 do zaplacení, jako úroků z prodlení se
zaplacením posledních dvou splátek kupní ceny, a 10,5% úroku z částky
28,261.302,- Kč od 23.
srpna 1995 do zaplacení, jako smluvených úroků z
posledních dvou splátek kupní ceny. Uvedl, že výsledky dosavadního řízení
nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu za situace, kdy je třeba
odstranit vady žaloby a doplnit její skutková tvrzení a přes výzvu se tak
nestalo, a konstatoval, že předmětem řízení tak zůstal toliko nárok na
zaplacení částky 15,473.379,- Kč jako smluveného úroku ze splátek ke dni 9. května 1995, nárok na úroky z prodlení ze splátky splatné do 30. června 1994 ve
výši 646.252,- Kč a nárok na 9,5% úrok z prodlení z částky 14,132.399,- Kč (ze
splátky splatné do 31. prosince 1994) od 1. ledna 1995 do zaplacení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 1. září 1992 byla mezi Fondem na
straně jedné a K. N., L. N., V. N., Z. N., O. N., MUDr. V. N., V. N. a M. H. na
straně druhé uzavřena dohoda o vydání a převodu majetku, která co do předmětu
odkazovala na privatizační projekt č. 3112 schválený dne 2. července 1992 a na
usnesení vlády ČR č. 479 ze dne 29. června 1992. Splatnost kupní ceny
privatizovaného majetku byla sjednána tak, že 20% bude zaplaceno do 30 dnů od
stanovení její výše podle účetní závěrky a 80% bude uhrazeno v pravidelných
pololetních splátkách nejpozději do 4 let od podpisu smlouvy s tím, že bude
úročeno roční diskontní sazbou zvýšenou o 0,5%. Dopisem Fondu ze dne 30. prosince 1992 byla stanovena kupní cena, dopisem ze dne 13. ledna 1993 došlo k
upřesnění splátek. Dne 22. srpna 1995 bylo Fondu uhrazeno dvěma platbami po
14,132.399,- Kč. Dodatkem č. 1 této smlouvy uzavřeným mezi Fondem a společností
GRAFOPRINT – Neubert, kom. spol., dne 30. května 1996 byl privatizovaný majetek
nabytý smlouvou ze dne 1. září 1992 oprávněnými převeden na uvedenou
společnost, kupní cena byla stanovena ve výši 123,658.499,- Kč, a bylo
ujednáno, že 20% kupní ceny bude zaplaceno do 17. ledna 1993 a zůstatek v šesti
splátkách po 14,132.399,- Kč splatných 30. června 1993, 31. prosince 1993, 30. června 1994, 31. prosince 1994, 30. června 1995 a 31. prosince 1995 s tím, že
poslední splátka splatná 1. září 1996 bude činit 14,132.405,- Kč. Dále byla
sjednána změna splatnosti splátky splatné 31. prosince 1995, smluvního úroku ve
výši 20,235.329,- Kč a úroků z prodlení ve výši 1,812.811,- Kč na 1. září 1996. GRAFOPRINT – Neubert, kom. spol., dopisem ze dne 30. ledna 1996 Fondu oznámila,
že převzala závazek k zaplacení kupní ceny, a Fond odpověděl, že tuto
skutečnost bere na vědomí. Na základě toho soud prvního stupně dovodil (mimo jiné), že uhradila-li
společnost GRAFOPRINT – Neubert, kom. spol., Fondu dne 22. srpna 1995 částku
28,264.798,- Kč dvěma platbami po 14,132.399,- Kč bez určení účelu platby a
nelze-li podle ustanovení § 330 obch. zák. přihlížet k dodatečnému určení
plateb (jež GRAFOPRINT – Neubert, kom. spol., učinila dopisem ze dne 18. ledna
1996), měl Fond toto plnění započíst na již dospělý závazek k zaplacení úroků z
prodlení a nikoli na splátky jistiny. Protože oba uplatněné nároky na úrok z
prodlení byly v době úhrady splatné, soud prvního stupně usoudil, že tyto
nároky byly dne 22. srpna 1995 „zaplaceny“.
Přihlédl přitom k tomu, že dohoda o
změnách splatnosti v tzv. příloze č. 1 (správně zřejmě v dodatku) dohody byla
uzavřena mezi Fondem a společností GRAFOPRINT – Neubert, kom. spol., a
nezavazovala žalované. Stran nároku na zaplacení úroku v částce 15,473.379,- Kč
soud prvního stupně usoudil, že z článku VII dohody ze dne 1. září 1992 nelze
zjistit způsob výpočtu ani splatnost úroku a v této části je smluvní ujednání
pro nesrozumitelnost neplatné. Uzavřel proto, že tento nárok, jenž se opírá o
neplatné ujednání smlouvy, nevznikl. K odvolání žalobkyně a žalovaných 1), 2), 4), 6) a 7) Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 17. března 2009, č. j. 1 Cmo 124/2008-462, rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho
právním posouzením. Přisvědčil soudu prvního stupně, že jeho usnesením ze dne
20. března 2007 bylo rozhodnuto o změně žaloby ve smyslu ustanovení § 95 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť žalobce požadoval
na základě stejného skutkového základu další splátky, úroky z prodlení a úroky
ze splátek nad původní rozsah žalobního návrhu a o tzv. objektivní kumulaci
nároků se tedy nejednalo. Ztotožnil se též se závěrem, že podmínky pro
nepřipuštění změny návrhu ve smyslu ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. byly
naplněny. Se soudem prvního stupně se shodl též v názoru, že ujednání o úroku
ze splátek obsažené v čl. VII dohody je pro neurčitost podle ustanovení § 37
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) neplatné, neboť z něj není
zřejmé, z jakého základu se měl úrok ze splátkového prodeje počítat a z jaké
diskontní sazby je třeba při určení jeho výše vycházet. V otázce nároku na
úroky z prodlení v celkové výši 1,414.438,- Kč odvolací soud shledal správným
posouzení soudu prvního stupně, že žalobkyně měla platby provedené společností
GRAFOPRINT – Neubert, kom. spol., ze dne 22. srpna 1995 započíst na splatné
úroky z prodlení a nikoli na jistinu, jestliže plátce neurčil, na který z
peněžitých závazků plnil. Argumentaci „stanoviskem“ Nejvyššího soudu uvedeným
pod sp. zn. 20 Cdo 1291/2003 odmítl s tím, že podle jeho odůvodnění je jindy k
závěru, že dlužníkova vůle byla projevena, zapotřebí dalších zjištění a
zvláštnost řešeného případu spočívá v tom, že dluh plnila třetí osoba a nikoliv
dlužník. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost shledala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a které
odůvodnila tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka zpochybnila správnost právního závěru soudů nižších stupňů, které
její procesní úkon obsažený v podání ze dne 20. listopadu 1996 (doplněný
podáním ze dne 7. listopadu 2003 a upřesněný při jednání dne 20. března 2007)
posoudily jako „návrh na změnu žaloby“.
Namítla, že tímto podáním byly
uplatněny zcela nové samostatné peněžité nároky, podle ustálené soudní praxe
tedy nešlo o změnu žaloby, nýbrž o tzv. objektivní kumulaci nároků a její
procesní úkon měl být posouzen podle obsahu jako další žaloba. Podle názoru
dovolatelky soud nemůže v takovém případě rozhodnout o nepřipuštění změny
návrhu na zahájení řízení; za předpokladu, že uplatněné nároky se ke společnému
projednání nehodí, přichází v úvahu toliko postup podle ustanovení § 112 odst. 2 o. s. ř. Jestliže tedy nalézací soud rozhodl o nepřipuštění změny návrhu
podle ustanovení § 95 o. s. ř. a tento návrh ani nevyloučil k samostatnému
řízení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Obstát ostatně nemohou ani důvody, pro které soud prvního stupně
rozhodl o nepřipuštění změny žaloby. Jestliže odvolací soud v rozporu s
ustanovením § 212a odst. 5 o. s. ř. nepřihlédl k těmto vadám, v odvolání
výslovně namítaným, zatížil podle mínění dovolatelky řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí v části, jíž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem II ohledně
úroků z prodlení ve výši 1,414.438,- Kč, je pro nedostatek důvodů
nepřezkoumatelné, neboť závěr, že platby byly provedeny bez určení jejich
účelu, postrádají návaznost na zjištěný skutkový stav. Namítla, že soudy
nižších stupňů neuvádějí, jaká konkrétní zjištění učinily z provedených důkazů,
např. z dokladu Investiční banky a. s. o platbách z 22. srpna 1995, a
zdůraznila, že již v odvolání upozorňovala na ujednání v článku VII dohody
obsahující variabilní a specifický symbol, jimiž měly být označeny veškeré
úhrady, a na dopis Fondu ze dne 30. prosince 1992, jímž byl tento způsob
úhrady kupní ceny následně potvrzen. Nesprávného právního posouzení se měl odvolací soud dopustit tím, že v rozporu
s interpretačními pravidly obsaženými v ustanovení § 266 obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák.“) nesprávně vyložil jednostranný právní úkon dlužníka
v podobě bezhotovostního převodu dvou plateb po 14,132.399,- Kč připsaných dne
22. srpna 1995 na účet Fondu. Dovolatelka argumentovala, že podle závěrů soudní
praxe není důvodu vylučovat jako dostatečný způsob určení dluhu, který má být
splněn, poskytnutí plnění věřiteli ve výši odpovídající právě výši jednoho z
více dluhů nebo současné poskytnutí plnění dlužníkem na více dluhů, jejichž
základ a výše je mezi věřitelem a dlužníkem nesporná. Podle přesvědčení
dovolatelky nemohla mít skutečnost, že jednotlivé splátky kupní ceny byly na
základě dohody a souhlasu dlužníka hrazeny třetí osobou, žádný vliv na způsob
určení dluhu, neboť takový postup je v souladu s ustanoveními § 331 a § 332
odst. 1 obch. zák. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího
soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaní 1), 2), 4), 6) a 8) se ve svých vyjádřeních k dovolání ztotožnili s
procesním postupem a právními závěry soudů nižších stupňů, dovolání označili za
nepřípustné, neboť nepředkládá žádnou otázkou zásadního právního významu, a
vyhodnotili je též jako nedůvodné. Shodně navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání
odmítl, popřípadě zamítl. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu
je rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně
nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo
zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovoláním zpochybněné právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího
soudu v té části výroku o věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku pod bodem II o zamítnutí žaloby na zaplacení částky
1,414.438,- Kč uplatněné z titulu úroků z prodlení, je v rozporu s hmotným
právem, jak je vykládáno v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Z toho pak
vyplývá závěr, že v této části má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní
význam, zakládající přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., a zároveň též závěr o tom, že dovolání je v této části důvodné,
neboť uplatněný dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, je opodstatněn. Podle ustanovení § 330 odst. 1, 2 obch. zák. má-
li být věřiteli splněno týmž dlužníkem několik závazků a poskytnuté plnění
nestačí na splnění všech závazků, je splněn závazek určený při plnění
dlužníkem. Neurčí-li dlužník, který závazek plní, je splněn závazek nejdříve
splatný, a to nejprve jeho příslušenství (odstavec 1). Při plnění peněžitého
závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li
dlužník jinak (odstavec 2).
V usnesení ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003, in www.nsoud.cz
, Nejvyšší soud vyložil, že dlužníkem projevené určení závazku, který má být
splněn, je jednostranným právním úkonem, jehož forma ustanovením § 330 odst. 1,
2 obch. zák. stanovena není. Aby tento právní úkon vyvolal zamýšlené účinky,
musí být právním úkonem platným, což především znamená, že musí být učiněn
srozumitelně a určitě (srov. § 37 odst. 1 obč. zák., § 1 odst. 2 obch. zák.).
Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem
za použití zákonem stanovených výkladových pravidel (srov. § 35 odst. 2, 3 obč.
zák. a § 266 obch. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník
projevit. Platí přitom, že vůle vtělená do právního úkonu (určení závazku,
který má být splněn) je projevena určitě a srozumitelně, je-li výkladem
objektivně pochopitelná, tj. jestliže typický účastník v postavení adresáta
úkonu může tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat
(srov. v tomto ohledu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996,
sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník
1998, pod číslem 1 přílohy a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července
1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2,
ročník 1998, pod číslem 2). Samozřejmým důsledkem toho je (představuje-li
splnění dluhu jednostranný právní úkon dlužníka, kterým poskytuje věřiteli
předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku), že z
více dluhů je plněn ten z nich, o němž dlužník při plnění projevil úmysl jej
splnit nejen výslovně, nýbrž i projevil-li jej jinak, je-li toto určení - ve
výše uvedeném smyslu - určité a srozumitelné. Není proto důvod vylučovat z
možností takového (jiného) projevu, a tím i určení dluhu, který má být splněn,
ani okolnost, že dlužník poskytl věřiteli plnění ve výši, jež odpovídá právě
výši jednoho (a nikoli i jiného) z více dluhů. Podle konkrétní situace může být
tato okolnost i postačující; jindy k závěru, že dlužníkova vůle byla projevena
určitě a srozumitelně, je zapotřebí dalších zjištění, odpovídajících těm
zásadám výkladu vůle, jež byly výše uvedeny. Z toho názoru Nejvyšší soud
vycházel též v další své rozhodovací praxi. Tak např. v usnesení ze dne 28.
února 2008, sp. zn. 20 Cdo 2302/2006, uveřejněném v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-7, pod č. C 5722, uzavřel,
že dlužník může projevit svoji vůli určit ten z více dluhů vůči témuž věřiteli,
na který plní, i tak, že poskytne věřiteli plnění ve výši odpovídající výši
právě tohoto a nikoli jiného dluhu (shodně též např. usnesení ze dne 25. října
2007, sp. zn. 32 Odo 525/2006, či usnesení ze dne 26. června 2008, sp. zn. 32
Cdo 1869/2007, obě in www.nsoud.cz).
Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů v projednávané věci se
nabyvatelé privatizovaného majetku (žalovaní, popřípadě jejich právní
předchůdci) na základě dohody o vydání a převodu majetku ze dne 1. září 1992
zavázali splácet Fondu kupní cenu v pololetních splátkách po 14,132.399,- Kč
(až na splátku poslední, jež byla sjednána v jiné výši), načež společnost
GRAFOPRINT – Neubert, kom. spol., založená nabyvateli privatizovaného majetku,
dne 22. srpna 1995 Fondu uhradila dvě platby po 14,132.399,- Kč. Závěr, že šlo
o plnění za dlužníky z dohody uzavřené dne 1. září 1992, je ve skutkovém stavu
zjištěném soudy nižších stupňů obsažen implicite (neboť je jím podmíněn
explicitně vyjádřený závěr, že tímto plněním zanikl dluh dlužníků z titulu
splatných úroků z prodlení). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom
nevyplývá nic takového, co by mohlo byť jen poněkud zpochybnit, že platbou byla
jiným než výslovným způsobem (srov. § 35 odst. 1 obč. zák.) projevena vůle
splnit závazky z titulu splatných splátek kupní ceny, tedy jistiny. Tak tento
projev vůle vnímal též Fond jako jeho adresát a ve zjištěném skutkovém stavu
věci nelze nalézt důvod, pro nějž by takto projevenou vůli nemohl bez rozumných
pochybností o jejím obsahu seznat též jiný (typický) subjekt v postavení
adresáta úkonu a jenž by tak opodstatnil závěr, že tato vůle nebyla uchopitelná
objektivně. Proč by měla být zcela evidentní souvztažnost mezi výší plateb a
výší dlužných splátek jistiny (do poslední koruny) zpochybněna skutečností, že
dluh za dlužníka plnila třetí osoba, odvolací soud nevysvětlil a zjištěný
skutkový stav věci takové vysvětlení ani nenabízí.
Podle judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 14. dubna 2005,
sp. zn. I. ÚS 625/2003, in www.usoud.cz), která se promítla též v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. března 2008, sp. zn.
26 Cdo 2317/2006, in www.nsoud,cz), základním principem výkladu smluv je
priorita výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, před takovým
výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak
vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého
práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Opačný přístup
Ústavní soud hodnotí jako ústavně nekonformní, odporující principům právního
státu. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž
jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority
výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy. To co platí pro smlouvy, platí z
povahy věci mutatis mutandis též pro jednostranné právní úkony; i při posouzení
jejich platnosti se musí prosazovat požadavek respektu projevené vůle účastníka
právního úkonu, odpovídající povaze soukromého práva, založeného na principu
autonomie vůle účastníků soukromoprávních vztahů. Odvolací soud, jenž při
výkladu právního úkonu zřetelně projevenou vůli pominul, tomuto požadavku
nedostál.
Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal.
Dovolatelka sice napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém výroku o
věci samé pod bodem I a navrhuje jak zrušení celého tohoto rozsudku, tak celého
rozsudku soudu prvního stupně, ve vztahu k té části výroku odvolacího soudu o
věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I
o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 15,473.379,- Kč uplatněné z titulu
sjednaných úroků, však dovolání neobsahuje řádně vymezený dovolací důvod;
dovolatelka proti této části rozhodnutí odvolacího soudu nic konkrétního
nenamítá, nepolemizuje s ním, natož pak aby formulovala takovou otázku
zásadního právního významu, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí v této
části. Za předestření takové otázky nelze považovat obecnou argumentaci pod
bodem I dovolání, v níž dovolatelka uvádí, že řízení je postiženo vadami, jimiž
došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť
odvolací soud se nevypořádal se všemi jejími námitkami, a že některé (blíže
neurčené) právní otázky, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, byly vyřešeny
rozdílně oproti ustálené judikatuře dovolacího soudu a v rozporu s hmotným a
procesním právem. Pod body II a III dovolání, v nichž dovolatelka výhrady
obecně formulované pod bodem I konkretizuje, pak polemiku se shora uvedenou
částí výroku odvolacího soudu ve věci samé nalézt nelze. Protože dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak
je dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), může
při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž
řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
č. 7, ročník 2004, pod č. 132). Jestliže dovolatelka – ve vztahu k uvedené
části výroku napadeného rozhodnutí – žádnou právní otázku nevymezila, nelze
dospět k závěru o přípustnosti dovolání proti této části výroku podle
ustanovení § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. Pro úplnost zbývá dodat, že podle
ustanovení § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje
o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu
napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k
dovolání. K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka, jejímž
prostřednictvím dovolatelka vytýká soudům nižších stupňů, že v řízení nebyly
projednány nároky uplatněné podáním Fondu ze dne 20. listopadu 1996 (ve znění
jeho doplňků), neboť soudy tento procesní úkon nesprávně posoudily jako změnu
žaloby, ačkoliv šlo o další žalobu. Dovolatelka touto námitkou brojí proti
tomu, že soudy nižších stupňů v rozporu s ustanovením § 152 odst. 2 větou první
o. s. ř. nerozhodly o celém předmětu řízení. Takovou námitku však
prostřednictvím dovolání úspěšně uplatnit nelze. Postup soudu a účastníků řízení pro případ, že soud ve výroku rozsudku, kterým
se řízení končí, v rozporu s ustanovením § 152 odst. 2 větou první o. s. ř.
nerozhodl o celém předmětu řízení, je upraven v ustanovení § 166 o. s. ř.,
podle něhož nerozhodl-li soud o některé části předmětu řízení, o nákladech
řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od
doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl
právní moci, doplnit i bez návrhu (odstavec 1). Doplnění o část předmětu řízení
učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak soud
rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku,
usnesením návrh zamítne (odstavec 2). Tato právní úprava vylučuje možnost napadnout odvoláním to, že soud nerozhodl o
některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné
vykonatelnosti, tedy „nevydání“ příslušného rozhodnutí ve výroku rozsudku
(srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1126 s.). Již pojmově nelze
podat odvolání proti výroku, který nebyl vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, pod č. C 123). Nelze-li
procesní vadu spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení uplatnit cestou
odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, postrádajícímu příslušný výrok, pak ji
nelze uplatnit ani dovoláním; dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neexistující výrok rozhodnutí
odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže (srov. shodně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97, in
www.nsoud.cz) a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§ 236
odst. 2 o. s. ř.). Protože v té části výroku o věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku pod bodem II o zamítnutí žaloby na zaplacení částky
1,414.438,- Kč, není rozhodnutí odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené rozhodnutí v
této části podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení [§ 242 odst. 2
písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
zrušil v příslušné části (ve výroku o věci samé pod bodem II a v závislém
výroku o nákladech řízení pod bodem III) i toto rozhodnutí a věc v tomto
rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbývající části pak Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení
§ 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. V citovaném rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 44/99 Nejvyšší soud vyložil, že není-li
pojmově možné uvažovat o odvolání proti výroku, který nebyl vydán, je podání
účastníka vytýkající soudu takovéto pochybení, byť je označeno jako odvolání,
zpravidla třeba – s přihlédnutím k jeho obsahu ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř.
– posoudit jako návrh na vydání doplňujícího rozsudku podle
ustanovení § 166 o. s. ř. (srov. shodně též citované komentářové dílo, 1126 s). Tak je tomu též v projednávané věci, bude proto na soudu prvního stupně, aby
rozhodl o návrhu žalobkyně na vydání doplňujícího rozsudku, označeném jako
odvolání (srov. v tomto ohledu závěry rozhodnutí uveřejněného pod č. 40/1968
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom soud prvního stupně
nepřehlédne judikatorní závěry Nejvyššího soudu, jimiž argumentuje žalobkyně a
které jsou vyloženy např. v rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 2 Cdon
535/97, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 6, ročník 1999, v usnesení ze
dne 15. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2852/99, uveřejněném v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, pod č. C 206, a v usnesení
ze dne 15. února 2005, sp. zn. 32 Cdo 637/2004, in www.nsoud.cz. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu