32 Odo 525/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci
žalobce České republiky – Ministerstva obrany, jehož jménem vystupuje pověřený
pracovník Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany, proti
žalovanému D. B., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 886.072,60 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 80/2005, o
dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. 10. 2005, č. j. 15 Co 610/2005-88,
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 15.829,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jeho advokáta.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 16. 6. 2005, č. j. 8 C 80/2005-54, ve
znění usnesení ze dne 11. 8. 2005, č. j. 8 C 80/2005-71 a usnesení ze dne 30.
11. 2005, č. j. 8 C 80/2005-98, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
501.750,- Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 75.025,97 Kč od 5. 2. 2005
do 7. 2. 2005 a 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 501.750,- Kč od 12. 10.
2004 do zaplacení (výrok I.), dále žalobu v části týkající se částky 75.025,97
Kč zamítl (výrok II.), řízení v části týkající se zaplacení 309.296,63 Kč a
úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 5. 2. 2005 do zaplacení a
uvedeného úroku z prodlení z částky 384.322,60 Kč od 17. 12. 2003 do 4. 2. 2005
zastavil (výrok III.) a poté soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení
(výrok IV. a V.).
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, jako soud odvolací,
rozsudkem ze dne 18. 10. 2005, č. j. 15 Co 610/2005-88, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku
501.750,- Kč a ve výroku, jímž byla žaloba částečně zamítnuta ohledně částky
75.025,97 Kč. Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně v části
týkající se povinnosti zaplatit žalobci úrok z prodlení tak, že žalovanému
uložil zaplatit 3 % úrok z prodlení ročně (namísto 15 %) z částky 501.750,- Kč
od 15. 10. 2004 do zaplacení, odvolací soud dále odvolání žalobce týkající se
povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 15 % úrok z prodlení z částky 75.025,97
Kč od 5. 2. 2005 do 7. 4. 2005 odmítl a dále vyslovil, že výrok rozsudku soudu
prvního stupně o částečném zastavení řízení zůstává nedotčen a poté odvolací
soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že v kupní smlouvě ze dne
21. 5. 2003 a jejím čl. IX. odst. 5 si účastníci sjednali, že v případě
nezaplacení některé části kupní ceny zboží v dohodnutém termínu bude kupující
(žalovaný) povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 15 % z kupní ceny zboží.
Podle čl. III. kupní smlouvy činila kupní cena částku 3,345.000,- Kč a byla
rozdělena na dvě stejné části, přičemž prodávajícímu vzniklo právo vyúčtovat
1,672.500,- Kč dnem uzavření kupní smlouvy a zbývající část kupní ceny ve
stejné výši byl kupující povinen uhradit po převzetí zboží na základě
vystavených faktur se lhůtou splatnosti 28 dní (čl. V. odst. 1 až 3 smlouvy).
Vzhledem k tomu, že druhá část kupní ceny nebyla uhrazena ve lhůtě splatnosti,
dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce právem požaduje zaplacení smluvní
pokuty ve výši 501.760,- Kč. K námitkám žalovaného dále odvolací soud uvedl, že
smluvní pokutu lze sjednat stanovením procentní sazby z kupní ceny a dále
neshledal, že by sjednaná výše smluvní pokuty byla v rozporu s dobrými mravy.
Taktéž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který neshledal důvody pro
snížení smluvní pokuty dle § 301 obch. zák.
Správným shledal odvolací soud i výrok, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení
75.025,97 Kč, neboť žalovaný tím plnil na zbývající nezaplacenou druhou část
kupní ceny (zbývalo zaplatit 375.000,- Kč), což vyplývá z toho, že žalovaný u
této platby uvedl variabilní symbol náležející k faktuře, jíž byla vyúčtována
druhá část kupní ceny a tím žalovaný určil, co chtěl touto splátkou zaplatit (§
330 odst. 1 a 2 obch. zák.).
Odvolací soud neshledal správným výrok, jímž byl žalobci přiznán úrok z
prodlení ve výši 15 % ročně ze smluvní pokuty ve výši 501.750,- Kč od 12. 10.
2004 do zaplacení. V čl. IX. odst. 4 kupní smlouvy byl tento úrok sjednán pro
případ prodlení s úhradou účetního dokladu, který se vystavoval jen pro
zaplacení části kupní ceny, nikoliv pro případ prodlení s úhradou smluvní
pokuty. Úrok z prodlení proto může být ve výši dle ustanovení § 369 obch. zák.
a vyhl. č. 142/1994 Sb. a v tomto konkrétním případě činil 3 % ročně. V této
části byl proto rozsudek soudu prvního stupně změněn.
Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy tak, jak bylo uvedeno
shora.
Dovoláním ze dne 2. 2. 2006 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího
soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí
žaloby ohledně částky 75.025,97 Kč a s tím související výrok, jímž bylo
odmítnuto odvolání žalobce ohledně povinnosti žalovaného zaplatit mu 15 % úrok
z prodlení z částky 75.025,97 Kč za prodlení od 5. 2. 2005 do 7. 2. 2005 s tím,
že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Z obsáhlého odůvodnění dovolání žalobce zejména vyplývá, že za nesprávné právní
posouzení věci pokládá závěr odvolacího soudu spočívající v tom, že pokud
žalovaný ve splátce druhé části kupní ceny uvedl variabilní symbol faktury, jíž
byla tato část kupní ceny vyúčtována, určil tím ve smyslu § 330 odst. 2 obch.
zák., že platí na kupní cenu, nikoliv na její příslušenství. Podle dovolatele
je tato otázka pro vedení sporu zásadní.
V dovolání dále dovolatel vyložil své názory na aplikaci ustanovení § 330 obch.
zák. a setrval na stanovisku, že na základě jeho sdělení na faktuře ze dne 13.
9. 2004, č. 041800513 nedošlo ke změně kupní smlouvy v tom směru, že by se
žalobce se žalovaným dohodli na započtení splátek nejdříve na jistinu.
Dovolatel dále vyložil své názory na uvedení variabilního symbolu na fakturách
při bezhotovostní platbě a zejména uvedl, že tento symbol napomáhá k rozlišení
druhu nebo důvodu platby (zač je placeno) a často je tvořen číslem faktury,
která je příslušnou platbou placena. V daném případě byla fakturou č. 031 800
673 ze dne 23. 10. 2003 vyúčtována druhá část kupní ceny (1,672.500,- Kč) se
splatností 20. 11. 2003 a protože žalovaný tuto částku nezaplatil včas, vznikl
bez dalšího žalobci nárok na úrok z prodlení a závazek žalovaného se po lhůtě
splatnosti zvýšil o úrok z prodlení. Poskytnutá splátka na vyfakturovanou kupní
cenu po uplynutí lhůty splatnosti se proto podle názoru dovolatele musí
započíst nejprve na příslušenství a poté na jistinu a odkazem na variabilní
symbol faktury se neurčuje, zda je placena jistina či příslušenství. Dovolatel
je proto toho názoru, že má nárok na zaplacení částky 75.025,97 Kč včetně úroku
z prodlení ve výši 15 % ročně od 8. 2. 2005 do zaplacení. V souvislosti s tím
dovolatel uvedl, že soud prvního stupně nerozhodl o celém předmětu řízení, a to
ani po opravě rozsudku usnesením ze dne 30. 11. 2005, č. j. 8 C 80/2005-98,
neboť bylo rozhodnuto o úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 75.025,97 Kč do
7. 2. 2005, nikoliv do zaplacení.
S ohledem na uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud v dovoláním
napadeném rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovoláním ze dne 26. 1. 2006 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v části,
v níž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného
zaplatit žalobci částku 501.750,- Kč s tím, že dovolání je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněným dovolacím důvodem je
nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za otázku
zásadního právního významu dovolatel považuje to, zda je „platné ujednání o
smluvní pokutě, jestliže výše smluvní pokuty za pozdní zaplacení kupní ceny
byla stanovena pevnou částkou z celkové kupní ceny zboží bez ohledu na to, v
jakém rozsahu bude případně porušena smluvní povinnost, tedy v jaké části
nebude kupní cena včas zaplacena“.
V odůvodnění dovolání žalovaný dále zejména uvedl, že v řízení před soudy obou
stupňů namítal, že z čl. IX. odst. 5 kupní smlouvy ze dne 23. 5. 2003 lze
dovodit, že smluvní pokuta ve výši 15 % byla sjednána jen z části kupní ceny, s
jejíž úhradou byl žalovaný v prodlení, nikoliv z celé kupní ceny. Dále žalovaný
nesouhlasí s názorem soudů, že smluvní pokuta sjednaná v daném případě bez
ohledu na rozsah porušení závazku ve výši 504.750,- Kč je platným ujednáním,
není nepřiměřeně vysoká a neodporuje dobrým mravům, popř. zásadám poctivého
obchodního styku. Ujednání „pevné výše smluvní pokuty“ pro případ porušení
peněžitého závazku v jakékoliv výši“ je podle názoru žalovaného v rozporu s
ustanovením § 39 obč. zák. a § 264 a 265 obch. zák.
Dovolatel dále pokládá srovnání s ujednáním o smluvní pokutě v případě
překročení termínu zhotovení díla za nevhodné. Poukazuje dále na skutečnost, že
v řízení nebylo prokázáno, že by existovaly okolnosti, které by odůvodňovaly
takovéto sjednání smluvní pokuty a že by při porušení závazku žalovaným hrozilo
nebezpečí vážných důsledků. Nepřiměřenost sjednané výše smluvní pokuty vyplývá
podle dovolatele i z toho, že v kupní smlouvě byly sjednány poměrně vysoké
úroky z prodlení (15 % ročně) pro případ porušení peněžitého závazku.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v
dovoláním napadené části a věc vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 28. 2. 2006 se k dovolání žalobce vyjádřil žalovaný. Ve
vyjádření zejména uvedl, že v posuzované věci není dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka vymezená žalobcem v
dovolání (určení závazku, na nějž je placeno, uvedením variabilního symbolu
faktury) není otázkou zásadního právního významu, protože obdobná otázka byla
již opakovaně řešena a soudy obou stupňů ji vyřešily v souladu s hmotným
právem. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 20 Cdo 1291/2003, jehož právní závěry lze vztáhnout i na určení, zda
dlužník poskytl plnění nejdříve na jistinu nebo na jeho příslušenství.
K věci samé žalovaný ve vyjádření uvedl, že dne 7. 2. 2005 zaplatil žalobci
částku 375.000,- Kč, kterou označil variabilním symbolem 31800673, jenž byl
uveden ve faktuře žalobce z 23. 10. 2003, kterou mu byl vyúčtován doplatek
kupní ceny a uvedená částka odpovídala nedoplatku kupní ceny. Z toho je podle
žalovaného zřejmé, že jeho vůli bylo splnit právě nedoplatek kupní ceny dle
uvedené faktury, v níž jiné nároky žalobce nebyly uvedeny. Určení toho, co bylo
hrazeno, projevil žalovaný ve smyslu § 330 odst. 1 a 2 obch. zák. tím, že
poskytl žalobci plnění, jež odpovídalo nedoplatku jistiny dluhu (kupní ceny), i
když přicházel v úvahu i závazek plnit úroky z prodlení, jehož plnění je
nedotčeno. Uvedené akceptoval i žalobce, neboť poté, co byla dne 7. 2. 2005
zaplacena jistina, vyúčtoval dne 28. 2. 2005 úroky z prodlení, přičemž vycházel
z doplacení jistiny dne 7. 2. 2005.
Žalovaný s ohledem na uvedené proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl
pro nepřípustnost, popř. jej zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval,
že dovolání žalobce i žalovaného byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými,
obsahují stanovené náležitosti a dovolatelé jsou řádně zastoupeni advokáty a
jimi byla dovolání sepsána (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolací soud se poté zabýval přípustností dovolání, a to i s přihlédnutím k
tomu, že dovolatelé vycházejí z toho, že dovolání je přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a mají za to, že jimi napadené části rozhodnutí
mají po právní stránce zásadní význam.
Obecně lze uvést, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání žalobce ani žalovaného není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí
prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm.
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, zejména tedy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem. Z hlediska přípustnosti dovolání dle tohoto ustanovení je tak
možno posuzovat jen otázky právní a proto způsobilým dovolacím důvodem jsou
pouze námitky spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Pro posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto
nemohou být relevantní námitky směřující proti nesprávnostem skutkových
zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), popř. proti tzv. jiným vadám řízení [§ 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. ].
Dovolací soud je dle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., s výjimkou určitých vad
řízení, vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl v dovolání
obsahově vymezen a pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam či nikoliv, jsou rozhodné jen otázky, které byly v
dovolání napadeny, přičemž se musí jednat o otázky, na nichž je rozhodnutí
odvolacího soudu založeno.
V případě dovolání žalobce lze, stručně vyjádřeno, za jím označenou otázku
zásadního právního významu pokládat aplikaci ustanovení § 330 odst. 2 obch.
zák., konkrétně, zda při bezhotovostní platbě je určením (ve smyslu uvedeného
ustanovení) na co je placeno (jistinu či příslušenství) uvedení variabilního
symbolu faktury, jíž byla vyúčtována dlužníkovi jistina.
Podle § 330 odst. 2 obch. zák. při plnění peněžitého závazku se započte placení
nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak.
Určení závazku, která má být splněn je jednostranným úkonem dlužníka, aniž by
byla v ustanovení § 330 obch. zák. stanovena jeho forma, popř. jeho náležitosti
či obsah. Základním požadavkem proto je, aby tento úkon byl určitý a
srozumitelný, tedy aby z něho jednoznačně vyplývala identifikace závazku, který
je dlužníkem určen k plnění.
Vzhledem k tomu, že plnění dluhu je též jednostranným úkonem dlužníka, jímž
dlužník projevuje vůli plnit povinnost vyplývající ze závazku, je plněn ten z
více závazků, který dlužník při plnění nejen vysloveně označí, ale i ten
závazek, bylo-li dlužníkem určení závazku provedeno jinak, např. bylo plněno ve
výši odpovídající jednomu z dluhů (viz. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003).
V posuzovaném případě žalovaný dne 7. 2. 2005 zaplatil žalobci částku 375.000,-
Kč, která představovala nedoplatek na druhou část kupní ceny (viz. sdělení
uvedené v „penalizační faktuře“ ze dne 13. 9. 2004, č. 041 800 513). V
platebním dokladu žalovaný uvedl variabilní symbol faktury ze dne 23. 10. 2003
č. 031 800 673, již byla vyúčtována druhá část kupní ceny ve výši 1,672.500,-
Kč.
Dospěl-li odvolací soud za uvedeného skutkového stavu k závěru, že žalovaný
plnil na nedoplatek druhé části kupní ceny, je jeho závěr správný, neboť v
daném případě byl ve smyslu ustanovení § 330 odst. 1 a 2 obch. zák. žalovaným
určen závazek, na nějž plní, a to výslovně (uvedením variabilního symbolu
faktury, v níž byla vyúčtována kupní cena), popř. i jinak (výší nedoplatku
kupní ceny).
Dovolací soud vzhledem k tomu, že právní posouzení uvedené otázky je v souladu
s hmotným právem a judikaturou dovolacího soudu, konstatoval, že dovolání
žalobce není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nemůže být též založena námitkou, že soud prvního stupně
nerozhodl o celém předmětu řízení, neboť tím byla uplatněna tzv. jiná vada
řízení, která není způsobilá založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Pokud jde o dovolání žalovaného, směřuje proti výroku, jímž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit mu
smluvní pokutu ve výši 501.750,- Kč.
Za otázku zásadního právního významu (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) označil
žalovaný to, zda je „platné ujednání o smluvní pokutě, jestliže výše smluvní
pokuty za pozdní zaplacení kupní ceny byla stanovena pevnou částkou z celkové
kupní ceny zboží bez ohledu na to, v jakém rozsahu bude případně porušena
smluvní povinnost, tedy v jaké části nebude kupní cena včas zaplacena“.
Žalovaný se v podrobnostech domnívá, že ujednání obsažené v čl. IX. odst. 5
kupní smlouvy z 23. 5. 2003 lze vyložit tak, že smluvní pokuta sjednaná ve výši
15 % se vypočte z části kupní ceny, s jejímž zaplacením byl žalovaný v
prodlení.
V čl. IX. odst. 5 kupní smlouvy č. 031 807 062 ze dne 23. 5. 2003 si účastníci
mj. ujednali, že „Pro případ nezaplacení některé z částí kupní ceny zboží v
dohodnutém termínu, sjednávají smluvní strany, kromě úroků z prodlení i smluvní
pokutu ve výši 15 % z kupní ceny zboží“.
V kupní smlouvě ze dne 23. 5. 2003 byla sjednána cena zboží v částce
3,345.000,- Kč (čl. III.), která měla být placena ve dvou částech po
1,672.500,- Kč (čl. V.). Žalovaný byl v prodlení se zaplacením druhé části
kupní ceny, a to v částce ve výši 375.000,- Kč a za prodlení se zaplacením této
částky žalobce vyúčtoval smluvní pokutu ve výši 501.750,- Kč, tj. 15 % z celé
kupní ceny (3,345.000,- Kč).
Z hlediska v dovolání vymezené právní otázce zásadního právního významu (výklad
a platnost ujednání o smluvní pokutě stanovené pevnou částkou za prodlení se
zaplacením kupní ceny, popř. její části), dospěl dovolací soud k závěru, že
odvolací soud vyložil ujednání obsažené v čl. IX. odst. 5 smlouvy správně (§ 35
odst. 2 a § 266 odst. 1 a 2 obch. zák.), když dovodil, že tímto ujednáním bylo
sjednáno, že smluvní pokutu je třeba vypočíst z celé výše kupní ceny a není
rozhodné, zaplacením jaké části kupní ceny byl žalovaný v prodlení. Taktéž je
správný názor odvolacího soudu, že není vyloučen takovýto způsob sjednání
smluvní pokuty a z tohoto hlediska je nutné pokládat ujednání o smluvní pokutě
za platné.
Žalovaný v dovolání dále namítal, že sjednaná výše smluvní pokuty je ve vztahu
k porušení peněžitého závazku, je-li závazek porušen jen z části či nepatrně, v
rozporu s ustanovením § 39 obč. zák. a § 264 a 265 obch. zák. (v rozporu s
dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku) a nemělo by požívat právní
ochrany a zároveň se sjednaná smluvní pokuta jeví jako nepřiměřeně vysoká.
Odvolací soud dospěl v posuzovaném případě k názoru, že sjednaná výše smluvní
pokuty není v rozporu s dobrými mravy ani s obchodními zvyklostmi či zásadami
poctivého obchodního styku.
V daném případě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 15 % z kupní ceny zboží,
aniž by se event. postihovala doba prodlení či rozlišovala výše částky při
částečném plnění, s níž byl dlužník v prodlení, která činila 3,346.000,- Kč.
Výše smluvní pokuty dohodnutá v kupní smlouvě z 23.5.2003 proto s ohledem na
hodnotu zajišťované povinnosti nemůže být pokládána, posuzováno k okamžiku
sjednání, za absolutně neplatné ujednání pro rozpor s dobrými mravy dle
ustanovení § 39 obč. zák., popř. za sjednání nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty
a právní názor odvolacího soudu je proto správný.
V dané věci je třeba mít na paměti, že je-li právní úkon v rozporu s dobrými
mravy, jde o absolutní neplatnost tohoto úkonu dle ustanovení § 39 obč. zák.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., popř. § 265 obch. zák. se týká již výkonu
práv a povinností, je-li např. tento výkon práva v rozporu s dobrými mravy,
popř. poctivým obchodním stykem, nepožívá takovýto výkon práva právní ochrany.
K uplatněné námitce dovolatele, že peněžitý závazek byl porušen jen zčásti (k
úhradě zbývalo zaplatit 375.000,- Kč) a proto je sjednaná výše smluvní pokuty v
rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem, je třeba uvést, že
žalovaný měl na základě faktury č. 031800677 zaplatit žalobci druhou část kupní
ceny ve výši 1,672.500,- Kč do 20. 11. 2003. Žalovaný dne 19. 11. 2003 zaplatil
částku 800.000,- Kč, dne 16. 12. 2003 zaplatil další částku ve výši 497.500,-
Kč a dne 7. 2. 2005 zaplatil zbývající část kupní ceny ve výši 375.000,- Kč.
Výkon práva na zaplacení sjednané smluvní pokuty lze v daném případě posuzovat
z hlediska zásad poctivého obchodního styku (dobrých mravů). Pokud odvolací
soud, jak již bylo uvedeno, shledal, že výkon práva na zaplacení sjednané
smluvní pokuty není v rozporu s poctivým obchodním stykem, je jeho závěr
správný, a to zejména i s ohledem na to, že žalovaný sjednanou druhou část
kupní ceny platil po částech, byl v prodlení se zaplacením poslední částky ve
výši 375.000,- Kč po značnou dobu (od 20. 11. 2003 do 7. 2. 2005).
Pokud jde o aplikaci ustanovení § 301 obch. zák. (snížení smluvní pokuty), a to
vzhledem k tomu, že smluvní pokutou bylo v konečném důsledku postihováno
nezaplacení jen části kupní ceny (375.000,- Kč), soudy obou stupňů dospěly k
názoru, že snížení smluvní pokuty není namístě a s tímto názorem se dovolací
soud ztotožňuje. K tomu je možné ještě poznamenat, že s ohledem na zajišťovanou
povinnost (včasné zaplacení celé kupní ceny) se sjednaná výše smluvní pokuty
nejeví jako nepřiměřená a soud je oprávněn snižovat pouze nepřiměřeně vysokou
smluvní pokutu.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil
žalovaným vymezené právní otázky v souladu s hmotným právem a proto nedovodil,
že by dovolání bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř.
rozhodl tak, že dovolání žalobce i žalovaného, v rozsahu jejich dovolání,
odmítl pro jejich nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a a s ohledem na to, že
dovolání žalobce a žalovaného byla odmítnuta a žalovaný se k dovolání žalobce
vyjádřil tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho advokáta
částku 15.829,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1, odst. 5, § 10 odst. 3, § 14 odst.
1, § 15, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do
31. 8. 2006, § 13 odst. 1 a § vyhl. č. 177/1996 SB., ve znění účinném do 31. 8.
2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2007
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu