22 Cdo 4847/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce J. L., zastoupeného JUDr. Davidem Černeckým, advokátem se sídlem v
Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalovaným 1) M. L., 2) J. L.,
zastoupeným JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlážděná 4, o
stanovení povinnosti zdržet se obtěžování imisemi prachu a much, vedené u
Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 33/2015, o dovolání žalobce i
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, č. j. 31
Co 118/2016-367, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016, č. j. 31 Co 118/2016-367,
se ruší ve výrocích pod body II. a III. a věc se vrací v uvedeném rozsahu
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Benešově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2016,
č. j. 4 C 33/2015-320, uložil žalovanému 1) povinnost zdržet se obtěžování
žalobce imisemi pachu a much pocházejícími z činnosti žalovaného provozované na
pozemku parc. č. 1164, zapsaném na LV č. 96 pro katastrální území a obec M., na
pozemcích žalobce st. parc. č. 117, jehož součástí je rodinný dům, a parc. č.
1160, zapsaných na LV č. 110 pro katastrální území a obec M., u katastrálního
úřadu pro Severočeský kraj, katastrální pracoviště Benešov (výrok I.).
Výrokem pod bodem II. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zdržet se obtěžování
žalobce imisemi pachu a much pocházejícími z činnosti žalovaných provozované na
pozemku parc. č. 1165, zapsaného na LV č. 51 pro k. ú. a obec M., na pozemcích
žalobce st. parc. č. 117, jehož součástí je stavba rodinného domu, a parc. č.
1160, zapsaných na LV č. 110 pro obec a katastrální území M.
Výrokem pod bodem III. zamítl návrh žalobce, aby uložil žalovanému 1) povinnost
zdržet se umísťování hnojiště jako zdroje zápachu a hmyzu na pozemku parc. č.
1164 v k. ú. M. ve vzdálenosti menší než 150 m od hranice pozemků žalobce st.
parc. č. 117, jehož součástí je rodinný dům, a parc. č. 1160 v k. ú. M., a aby
žalovaným uložil povinnost zdržet se umísťování hnojiště na pozemku parc. č.
1165 v k. ú. M. ve vzdálenosti menší než 150 m od hranice pozemků žalobce v k.
ú. M. st. parc. č. 117, jehož součástí je stavba rodinného domu, a parc. č.
1160.
Výrokem pod bodem IV. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit společně a
nerozdílně žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 28 919 Kč.
Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1160 a st.
parc. č. 117, jehož součástí je stavba rodinného domu, vše v k. ú. M. Žalovaní
jsou vlastníci bezprostředně sousedících pozemků v témže katastrálním území, a
to žalovaný 1) pozemku parc. č. 1164 a žalovaný 1) se žalovaným 2) jsou
spoluvlastníky, každý v podílu id. ?, pozemku parc. č. 1165. Žalovaní ukládají
chlévskou mrvu v množství přibližně 216 tun na úložiště vzdálené od domu
žalobce necelých 50 m (úložiště má kapacitu 300 tun). Soud zjistil ze zprávy
hygienické stanice vycházející z místního šetření konaného dne 25. 3. 2015, že
ze skládky chlévské mrvy na pozemcích žalovaných vychází silný zápach a v jejím
okolí je zvýšený výskyt much. Podle územního plánu obce M. jsou pozemky
žalovaných zařazeny mezi takzvané plochy se smíšenou funkcí, které by měly
zabezpečovat bydlení v zemědělských usedlostech, v rodinných domech, chov
hospodářského zvířectva v omezeném rozsahu, provozování drobné výroby, řemesel
a služeb a k rekreačnímu bydlení. Jako nepřípustné jsou označeny všechny
činnosti obtěžující okolí nadměrným hlukem, chemickými emisemi, zápachem a
nadměrnou dopravou.
Žalovaný 1) je od roku 1992 zapsán v evidenci samostatně hospodařících rolníků
jako zemědělský podnikatel se zaměřením na rostlinnou a živočišnou výrobu. Od
roku 1992 pozemky parc. č. 1164 a 1165 pravidelně hnojí a skladuje na nich
hnůj. Jako úložiště chlévské mrvy uvedené pozemky užívá 1x za čtyři roky
(přibližně po dobu jednoho roku). V havarijním plánu pro M. L. je toto místo
vedle dalších čtyř míst vymezeno jako vhodné k uskladnění chlévské mrvy.
Ostatní úložiště se nacházejí ve větší vzdálenosti od obytných domů. Žalobcův
zdravotní stav vyžaduje pravidelné větrání. Při jednání na obecním úřadě dne
26. 1. 2011 žalobce s žalovaným 1) uzavřeli dohodu, kde na sebe vzal žalobce
závazek, že postoupí část svého pozemku pro zřízení cesty, a žalovaný se
zavázal, že na svých pozemcích parc. č. 1164 a 1165 nebude nadále ukládat
siláž, senáž ani hnůj. Žalovaný závazek nesplnil. Další obyvatele obce, bydlící
poblíž pozemků žalovaných, zápach rovněž obtěžuje a omezuje v užívání jejich
pozemků, ale méně než žalobce, neboť jejich nemovitosti jsou od úložiště hnoje
vzdálenější. K 9. 11. 2015 žalovaný z předmětných pozemků hnůj odvezl a zaoral,
nicméně hnojiště chce i nadále používat.
Soud prvního stupně věc posoudil podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku č.
89/2012 Sb. („o. z. „). Dospěl k závěru, že i když míra tolerance k zápachu z
chlévské mrvy na venkově je větší než ve městě, imise zápachu a much
pocházející z činnosti žalovaných vnikající na pozemek žalobce překračují míru
přiměřenou poměrům v dané lokalitě. Tato míra by byla překročena vždy, když by
chlévská mrva byla ukládána v blízkosti obydlí; vnikání většího počtu much pak
soud dovodil mimo jiné z pozorování při místním šetření a „z logiky věci“.
Konstatoval, že úložiště chlévské mrvy v objemu 300 tun na předmětných
pozemcích je v rozporu s územním plánem. Uložení chlévské mrvy v daném místě
nemůže být odůvodněno havarijním plánem schváleným vodoprávními úřady. Užívání
pozemku přilehlého k domu žalobce k práci na zahradě, případně k relaxaci v
době, kdy má v těsné blízkosti uvedenou skládku, je téměř nemožné. Soud
přihlédl i k tomu, že žalovaný 1) nesplnil závazek, že hnůj na uvedených
pozemcích nebude ukládat, ke kterému se zavázal v dohodě z 26. 1. 2011.
Soud prvního stupně také uvedl, že § 1013 odst. 2 o. z. nelze na danou věc
vztáhnout. Žalovaný [patrně tu měl na mysli žalovaného 1)] ani po výzvě soudu
neprokázal, že by jeho podnikání prošlo takovým schvalovacím procesem, při
kterém by mohli sousedé uplatnit svá práva a vznést připomínky. Žalobě vyhověl
s výjimkou části požadující zdržení se umísťování hnojiště s tím, že takový
nárok z § 1013 odst. 1 o. z. nevyplývá. Do způsobu, jakým žalovaní zajistí, aby
k imisím nedocházelo, není soud oprávněný zasahovat.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne
21. 6. 2016, č. j. 31 Co 118/2016-367, odmítl odvolání žalovaných proti výroku
III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.). Ve výrocích I. a II. rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni zdržet se obtěžování
vnikáním pachu z úložiště chlévské mrvy vzdáleného méně než 150 m od hranice
pozemků parc. č. 1160 a st. parc. č. 117 na tyto pozemky, a to žalovaný 1) z
pozemku parc. č. 1164 a oba žalovaní z pozemku parc. č. 1165, vše v k. ú. M., a
v části týkající se much a jiných imisí pachu žalobu zamítl (výrok II.).
Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok
III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, za správné
považoval i posouzení věci podle § 1013 odst. 1 o. z. Ztotožnil se i s jeho
závěry, že imise zápachu pronikající na pozemky žalobce z úložiště chlévské
mrvy na pozemcích žalovaných překračují míru přiměřenou místním poměrům a
podstatně omezují obvyklé užívání pozemků žalobce, kterému je třeba proti
tomuto obtěžování poskytnout soudní ochranu. Vyšel z úvahy, že přiměřenost
imise zápachu, který je objektivně neměřitelný, musí vycházet ze subjektivního
vnímání takového zápachu v porovnání s pachem odpovídajícím místním poměrům a
musí být vyjádřena pomocí jiných než přesně měřitelných hodnot, jako je
například vzdálenost zdroje zápachu nebo označení nepřípustného zdroje zápachu.
Závěr, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je do značné míry věcí
soudcovského uvážení.
V této konkrétní věci jde o intenzivní zápach v místě obce, které je územním
plánem určeno k bydlení v zemědělských usedlostech nebo v rodinných domech, k
omezenému chovu hospodářských zvířat, které je také k bydlení využíváno a kde
je mimo jiné nepřípustná každá činnost obtěžující okolí nadměrným zápachem,
tedy i ukládání chlévské mrvy v bezprostřední blízkosti obytných domů. Takové
obtěžování nelze posoudit jako přiměřené místním poměrům jen proto, že vítr
vane převážně směrem od hnojiště, které je v daném místě umístěno jednou za
čtyři roky. Žalovaný 1) by nebyl při provozování zemědělské činnosti jakkoliv
omezován, pokud by umístil úložiště chlévské mrvy dosahující objemu stovek tun
do vzdálenosti, která nebude obtěžující. Přestože úložiště chlévské mrvy na
předmětných pozemcích v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně i
odvolacího soudu již nebylo umístěno, odvolací soud považoval žalobu za stále
důvodnou, neboť imise hrozí i v budoucnu. Vzal za prokázané, že úložiště
chlévské mrvy, které je jedním z pěti úložišť určených žalovaným v havarijním
plánu, se zde nacházelo v době podání žaloby (od podzimu 2014 do podzimu 2015),
potom byl hnůj rozvezen a zaorán, žalovaný však dal v řízení opakovaně najevo,
že hodlá na stejné místo chlévskou mrvu opětovně v periodě čtyř let ukládat.
Soud zdůraznil, že žalovaný 1) je vázán i závazkem z dohody ze dne 26. 1. 2011
uzavřené se žalobcem, kde se zavázal neumísťovat hnůj na předmětné pozemky.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepovažoval předmětnou imisi za
důsledek provozu závodu (§ 1013 odst. 2 o. z.), neboť samotné umístění hnojiště
není součástí schváleného provozu zemědělské výroby, jde pouze o nakládání s
produktem vzniklým z takového provozu. Odvolací soud shledal za nepřiměřený jen
zápach pocházející z úložiště umístěného do vzdálenosti 150 m od hranice s
pozemky žalobce a v tomto směru také změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobu nepovažoval za důvodnou v části týkající se obtěžování mouchami, neboť v
této části žalobce neprokázal tvrzení, že jde o obtěžování nad míru přiměřenou
poměrům. Z důvodů uvedených výše odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, jak je ve výroku uvedeno. Odvolání žalovaných proti výroku III.
soudu prvního stupně odmítl se zdůvodněním, že odvolání může podat jen ten
účastník řízení, kterému nebylo v řízení vyhověno. Odvolací soud znovu rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů se zdůvodněním, že po změně
rozsudku soudu prvního stupně je úspěch žalobce i žalovaných pouze částečný,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobce i žalovaní dovolání.
Žalobce podle obsahu dovolání napadá rozsudek ve výrocích pod body II. a III.;
přípustnost dovolání opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
spatřuje ji v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného i procesního
práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k
obdobné právní úpravě podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a tato otázka
podle něj v „rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Uplatňuje
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je podle názoru žalobce v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu k dané problematice, která se vždy snaží hledat takové řešení
sousedských sporů, které nebude na újmu poškozené strany a bude vyvážené s
ohledem na místní poměry. Odvolací soud však nedůvodně zvýhodnil žalovanou
stranu, která je škůdcem, narušuje sousedské vztahy a místní poměry v dané
lokalitě, aniž by takový postup byl vynucen objektivními okolnostmi.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení v části, ve které
zamítl žalobu o zdržení se obtěžování mouchami. Má za to, že uvedenou imisi
prokázal zejména místním šetřením soudu a místním šetřením hygienické stanice
konaném dne 25. 3. 2015, a navíc to, že s hnojištěm je spojený zvýšený výskyt
much, je obecně známou skutečností, stejně jako skutečnost, že hnojiště zapáchá.
Žalobce nesouhlasí ani s úpravou výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolacím
soudem v části, ve které ukládá žalovaným zdržet se obtěžování žalobce pachem z
úložiště chlévské mrvy vzdáleného méně než 150 metrů od hranice jeho pozemků.
Odvolací soud změnu zdůvodnil tím, že povinnost zdržet se imisí soud prvního
stupně uložil v nepřiměřeně širokém rozsahu a dále, že sám žalobce tuto
vzdálenost uváděl jako dostatečnou. Takto žalobce své vyjádření nikdy
neformuloval. Rozhodnutí rovněž nezohledňuje závazek žalovaného z dohody z 26.
1. 2011, kterou soudy posoudily jako platnou, v níž se žalovaný 1) zavázal na
pozemky parc. č. 1164 a 1165 chlévskou mrvu neukládat. Žalobce svůj závazek z
uvedené dohody splnil, poskytl část svých pozemků ke zřízení cesty, kterou
žalovaný 1) užívá, zatímco žalovaný svůj závazek splnit odmítá, přitom jako
vlastník řady nemovitostí v dané lokalitě může hnojiště bez problémů umístit na
jiné své pozemky. Jeho jednání vychází z úmyslu škodit sousedům. I rozhodnutí
soudu prvního stupně bylo méně přísné, než závazek, který žalovaný 1) přijal,
přesto je žalobce akceptoval. Mimo výše uvedené je formulace uvedeného výroku
zavádějící, připouští výklad, že pro úložiště umístěné více než 150 metrů od
pozemku žalobce neplatí žádná omezení a z takového místa může na pozemek vnikat
libovolné množství imisí. Žalobce má za to, že odvolací soud na základě
správných skutkových zjištění neprávně aplikoval ustanovení § 1013 odst. 1 o.
z.
Žalobce také vytýká odvolacímu soudu, že mu nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Podstatou sporu bylo zamezení imisím pachu z úložiště chlévské mrvy umístěného
v sousedství jeho pozemků a v tom byl úspěšný, proto by mu měla být přiznána
náhrada nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího
soudu tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovaným
povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaní podávají dovolání do výroků II. a III. rozsudku odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále v tom, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu
dosud vyřešená.
Žalovaní mají za to, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, publikovaným ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 105/2015 (dále též jen „R 105/2015“), a zejména
s rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, publikovaným ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2006 (dále též jen „R
14/2006“), na které uvedené rozhodnutí odkazuje, vymezil pevnou hranicí
vzdálenost hnojiště, z jaké není možné zápach v žádné intenzitě šířit, přičemž
v rozporu s právní normou uložil žalovaným konkrétní opatření, aniž by
respektoval § 1013 odst. 1 o. z., který nepředvídá uložení konkrétních
opatření, ale ponechává na žalovaném, aby učinil opatření ke snížení imisí na
míru přiměřenou poměrům. Žalovaní se neztotožňují se závěrem soudu, že
jakékoliv vnikání zápachu z hnojiště ve vzdálenosti menší než 150 metrů od
hranic pozemků žalobce je nepřípustným obtěžováním žalobce; odvolací soud totiž
nijak neověřoval, zda např. hranice 100 metrů nemůže být dostačující nebo zda
zápach za hranicí 150 metrů bude již přiměřený. Soud tak nesprávně
interpretoval § 1013 odst. 1 o. z., podle kterého pokud má jít o imise
nedovolené, je vyžadováno splnění dvou předpokladů, a to musí jít o imise v
míře nepřiměřené místním poměrům, a tyto musí podstatně omezovat obvyklé
užívání pozemku. Závěry soudu nejsou v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 3940/2014.
Žalovaní namítají, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, a není
tedy v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř., jestliže soud shledal veškerý zápach
do 150 metrů od hranice pozemků žalobce za nepřípustný bez jakéhokoli
racionálního nebo odborného odůvodnění. V tomto směru odkázali na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1277/2013.
Žalovaní dále namítají, že soudy obou stupňů nepřiměřeným způsobem vybočily z
mezí soudcovského uvážení, když bez jakýchkoliv odborných zjištění
konstatovaly, že zápach z hnoje musel být enormní (nepřihlédly k důkazům
ozřejmujícím původ a složení hnoje, rozdíl zápachu čerstvého hnoje a hnoje,
který je rozvážen na pole po několika měsících chemických procesů, nijak se
nezabývaly velikostí hnojiště). Porušily tak zásadu procesní rovnosti stran.
Soud tak nesprávně právně věc posoudil a odchýlil se od judikatury Nejvyššího
soudu (např. od usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3799/2015).
Žalovaní vytýkají odvolacímu soudu, že se zaměřil pouze na zkoumání místních
poměrů a subjektivní hodnocení zápachu, aniž by vymezil obvyklé užívání pozemků
žalobce a zkoumal, zda došlo k jeho podstatnému omezení. Mimo to povinnost
zdržet se obtěžování zápachem z úložiště vzdáleného méně než 150 metrů od
hranic s pozemkem žalobce ve skutečnosti znamená podle měření provedeného
žalovanými znemožnění na jejich pozemky parc. č. 1164 a 1165 hnůj vůbec umístit
a není zřejmé, zda se uvedené omezení netýká i dalších pozemků žalovaných.
Soud rovněž nepřihlédl k tomu, že část pozemku žalobce parc. č. 1160 je užívána
v souvislosti s bydlením, ale z větší části se jedná o ornou půdu, jejíž
ochrana pravděpodobně nebyla cílem žalobce. Žalovaní namítají, že soudy
nesprávně právně posoudily vztah územního plánu obce ke zjištění místních
poměrů. Mají za to, že na nepřiměřenost imise nelze usoudit z toho, že není
souladná s územním plánem.
Odvolací soud rovněž nepřihlédl k časovému hledisku a jeho vlivu na posouzení,
zda imise podstatně omezují obvyklé užívání pozemků žalobce (hnojiště je
zřizováno 1x za čtyři roky, k navážení nedochází nepřetržitě a ze zavadlého
hnojiště se nešíří zápach).
Žalovaní se dále nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že hnojiště není
součástí provozu závodu a předmětné imise nelze považovat za imise ve smyslu §
1013 odst. 2 o. z. Předkládají dovolacímu soudu dosud v judikatuře neřešenou
právní otázku, zda za privilegované imise ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. lze
považovat „jen imise, které byly skutečně úředně schvalovány“, dále takové
imise, které úřednímu schvalování nepodléhaly, jsou-li způsobeny okolnostmi, k
nimž se při úředním projednání nepřihlédlo, a konečně otázku, zda privilegované
imise ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. mohou vznikat jen tehdy, jestliže závod či
jiné obdobné zařízení jsou schvalovány v takovém řízení, v němž mají dotčené
subjekty právo podat relevantní vyjádření. Žalovaní mají za to, že ze znění §
1013 odst. 2 o. z. nevyplývá, že u privilegovaných imisí je třeba, aby závod či
obdobné zařízení byly schvalovány v řízení, v němž mají dotčení vlastníci právo
se vyjádřit, a odvolací soud proto věc nesprávně právně posoudil. Nemělo jít k
tíži žalovaných, že proces schvalování daný veřejnoprávními předpisy nestanoví
podmínky k vyjádření dotčených subjektů.
Žalovaní navrhují, aby dovolací soud částečně změnil rozsudek odvolacího soudu
ve výroku II. tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhá toho, aby žalovaným byla
uložena povinnost zdržet se obtěžování vnikáním pachu z úložiště chlévské mrvy
vzdáleného méně než 150 metrů od hranice pozemků par. č. 1160 a st. parc. č.
117 na tyto pozemky, a to žalovaný 1) z pozemku parc. č. 1164 a oba žalovaní z
pozemku parc. č. 1165, vše v k. ú. M., se zamítá, eventuálně, aby zrušil
rozsudek odvolacího soudu v části výroku II.: … „že žalovaní jsou povinni
zdržet se obtěžování vnikáním pachu z úložiště chlévské mrvy vzdáleného méně
než 150 metrů od hranice pozemků parc. č. 1160 a st. parc. č. 117 na tyto
pozemky, a to žalovaný 1) z pozemku parc. č. 1164 a oba žalovaní z pozemku
parc. č. 1165 v k. ú. M.,“ a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaných nevyjádřil.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání žalobce uvádějí, že se ztotožňují s
rozhodnutím odvolacího soudu v části, ve které zamítl žalobu týkající se
obtěžování mouchami. Poukazují na to, že odvolací soud úpravou výroku rozsudku
soudu prvního stupně v podstatě vyhověl žalobci, který sám uváděl, že
vzdálenost 150 metrů je dostačující. Mají za to, že rozšíření žaloby ze dne 14.
9. 2015 bylo nadbytečné a důsledkem toho bylo duplicitní stanovení povinností
žalovaným. Dále argumentují obdobně jako ve svém dovolání a shodný je i jejich
návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání jsou přípustná podle § 237 o. s. ř., že
je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny
i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst.
1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání jsou
částečně důvodná. Přípustnost dovolání je založena zčásti rozporem napadeného
rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu, zčásti tím, že výkladem § 1013 odst.
2 o. z. se dovolací soud dosud nezabýval.
Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach,
světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek
jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně
omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo
přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a
na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod (§
1013 odst. 1 o. z.).
K dovolání žalobce:
Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že výrok rozsudku upravil tak, že žalovaní
jsou povinni zdržet se obtěžování (žalobce) „vnikáním pachu z úložiště chlévské
mrvy vzdáleného méně než 150 m od hranice pozemků“ žalobce. Má za to, že takto
formulovaný výrok umožňuje žalovaným obtěžovat žalobce zápachem z hnojiště
vzdálenějšího; navíc žalobce nic takového nežádal. Původně uplatnil dva nároky,
a to jednak na uložení povinnosti žalovaným zdržet se umísťování hnojiště na
vzdálenost menší než 150 m od pozemků žalobce (tento návrh soud prvního stupně
pravomocně zamítl ve výroku pod bodem III. rozsudku, a proto se touto otázkou
nemohl dovolací soud zabývat), jednak na uložení povinnosti zdržet se
obtěžování žalobce zápachem a mouchami z hnojiště; žádal tedy něco jiného, než
o čem rozhodl odvolací soud. Uvedená námitka je důvodná, odvolací soud zde
postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Požadavek ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř, aby ze žaloby bylo
patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit
soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně,
určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím
soudu nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud
nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve
výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal.
Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným
návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci
výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to,
čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4542/2007). Z žalobního návrhu však
nevyplývá, že by se žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost
zdržet se obtěžování „vnikáním pachu z úložiště chlévské mrvy vzdáleného méně
než 150 m od hranice pozemků“; odvolací soud tu smísil dva samostatné nároky a
rozhodl tak o něčem jiném, než žalobce navrhoval. Jeho rozhodnutí je již z
tohoto důvodu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Odvolací soud na str. 10 rozsudku uvedl, že v případě obtěžování zápachem „jde
imisi, u které již pro její povahu nelze určit intenzitu pomocí měřitelných
hodnot. Nelze proto stanovit konkrétní hodnotu pachu, který vychází z úložiště
chlévské mrvy a tímto způsobem zjistit, zda pach z úložiště chlévské mrvy již
obvyklé hodnoty pachu přesahuje. Přiměřenost imise zápachu musí vycházet ze
subjektivního vnímání takového zápachu v porovnání s pachem odpovídajícím
místním poměrům…“. Odvolací soud též uvedl, že míra zápachu, kterou nelze
exaktně měřit, musí být vyjádřena pomocí jiných ukazatelů, např. označením
zdroje nepřípustného zápachu, nebo „vzdáleností zdroje zápachu“; odkázal přitom
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 896/2006. Toto
usnesení však odvolací soud – jak poukazují obě strany sporu – nesprávně
interpretoval.
Ve věci sp. zn. 22 Cdo 896/2006 šlo o toto: Soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 13. 1. 2005, č. j. 5 C 178/2003-27, zamítl žalobu, aby žalovaným bylo
uloženo „zdržet se rozdělávání a udržování ohně v zahradním grilu na jejich
pozemku parc. č. 1576/4 v kat. území J. n. N., i rozdělávání a udržování ohně
na jiném místě uvedeného pozemku vzdáleného méně než 10 m od hranice s pozemky
žalobců parc. č. 1574/4, 1575/5 v témž kat. území“. Odvolání žalobců odvolací
soud zamítl, jejich dovolání pak Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. K tomu
uvedl: „Na okraj věci se snad sluší poznamenat, že správný petit v dané či
obdobné věci mohl být formulován např. takto: Žalovaní jsou povinni zdržet se
obtěžovaní žalobců na jejich nemovitostech … kouřem, popílkem a pachy ze
zahradního grilu umístěného na pozemku žalovaných … “
Tím mělo být zjevně vyjádřeno, že nelze požadovat, aby zdroj rušení byl
situován do určité vzdálenosti od pozemku; soud může jen určité rušení
(konkretizované formou rušení, pozemkem, z kterého pochází a také na který
nesmí pronikat, a zpravidla jeho zdrojem) zakázat. Nelze tedy výrok rozsudku
formulovat tak, že žalovaný je povinen zdržet se rušení žalobce pachem „z
úložiště chlévské mrvy vzdáleného méně než 150 m od hranice pozemku“; takový
výrok je v rozporu s tím, co se – byť jen „na okraj“ – uvádí ve zmíněném
usnesení Nejvyššího soudu. Nejde jen o formální pochybení; intenzita zápachu
může být totiž ovlivněna různými faktory (druh hnoje, jeho stáří, velikost a
technické provedení úložiště atd.) a nelze vyloučit, že zdroj vzdálenější může
produkovat silnější zápach než zdroj zcela blízký.
Odvolací soud uvedenou formulací výroku patrně reagoval na specifické rysy
obtěžování zápachem, jehož hodnocení je obtížné. To však neznamená, že by soud
měl rezignovat na zásady uvedené v R 14/2006, je však třeba je přizpůsobit
konkrétní situaci. Je třeba zvážit, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k
jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o
pozemky sloužící jen k zemědělskému využití) přiměřená míra konkrétních imisí,
tj. zápachu z úložiště hnoje, a jaká je míra imisí v dané věci. Při tom lze
kromě ohledání na místě samém vycházet z výpovědi svědků, kteří se mohou
vyjádřit i k míře zápachu v místě, kde je žalobce obtěžován, a porovnat jeho
intenzitu s jinými místy v obci, příp. v jiných podobných obcích, a také ze
zpráv obcí, státních orgánů a institucí, zejména těch, jejichž úkolem je
ochrana životního prostředí (viz zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší). V
odůvodnění rozhodnutí je třeba vystihnout též intenzitu zápachu tak, jak je to
možné (nelze samozřejmě žádat zcela exaktní závěry). Z toho se pak vychází ve
vykonávacím řízení, ve kterém půjde o zjištění, zda imise oproti stavu v době
rozhodnutí soudu poklesly natolik, že již nevnikají na pozemek oprávněného
(žalobce) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně neomezují obvyklé
užívání pozemku.
Žalobce dále polemizuje s odvolacím soudem, který změnil rozsudek soudu prvního
stupně v části, týkající se obtěžování mouchami s tím, že jej žalobce
neprokázal; tvrdí, že v této části je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu se
zjištěným skutkovým stavem.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování měl za prokázané, že
žalobce je nad míru přiměřenou poměrům obtěžován mouchami z úložiště hnoje;
odvolací soud, aniž k tomu prováděl či opakoval dokazování, konstatoval, že se
žalobci nepodařilo prokázat, že je nad míru přiměřenou poměrům obtěžován
mouchami z pozemků žalovaných. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna
2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu;
dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím
řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Nicméně způsob, kterým odvolací soud dospěl k uvedenému závěru, je v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu.
„Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění
soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů
provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového
stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je - zejména s ohledem na
zásady ústnosti a přímosti - nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů
provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak
rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. Z ustanovení § 213
odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu
skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem
prvního stupně“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp.
zn. 33 Cdo 1643/2011, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 21
Cdo 3103/2010, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, a ze dne 25. 4.
2012, sp. zn. 33 Cdo 3019/2010, a další rozhodnutí); to odvolací soud neučinil
a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, přičemž tato vada vychází z (implicitně) nesprávné aplikace § 213 odst. 2
o. s. ř.
K dokazování v řízení o imisích způsobených hmyzem se dovolací soud vyjádřil v
R 14/2006; to, co uvedl o včelách, lze přiměřeně použít i pro obtěžování
mouchami z úložiště chlévské mrvy, resp. z jiného zdroje. Obtěžování mouchami
pocházejícími ze sousedního pozemku lze mít za prokázané, bude-li dána vyšší
míra pravděpodobnosti, že jde právě o tyto mouchy (zjištění, že jde jen o tyto
mouchy, je prakticky nemožné a je tedy rozhodující, zda je tu vysoká
pravděpodobnost, že mouchy z pozemku žalovaného se podílejí na obtěžování
podstatnou měrou – to by zpochybnila např. existence jiných blízkých objektů,
ze kterých mohou pocházet). Provádí-li soud (případně znalec) šetření za
účelem zjištění, zda došlo v důsledku přijatých opatření ke snížení přelétání
hmyzu na pozemek žalobce, je třeba, aby šetření probíhalo za pokud možno
stejných přírodních podmínek, za jakých proběhlo předchozí šetření, u kterého
bylo zjištěno obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (to platí i pro šetření
prováděné v rámci řízení o výkon rozhodnutí). Pokud by k takovému obtěžování
docházelo jen po omezenou dobu, bylo by třeba zvážit, zda se zřetelem ke všem
okolnostem věci, zejména k míře a k trvání obtěžování, není žalobce je povinen
strpět.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce je důvodné a uplatněný dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. je dán.
Pokud žalobce poukazuje na dohodu uzavřenou na obecním úřadě, podle které se
žalovaný 1) zavázal neukládat hnůj na pozemek bez souhlasu orgánů ochrany
životního prostředí a obce, je třeba uvést, že žalobní návrh, o kterém
rozhodoval odvolací soud, není formulován tak, aby umožnil plnění z této
(tvrzené) dohody; jde nepochybně o žalobu podle § 1013 odst. 1 o. z., nikoliv o
žalobu na plnění ze smlouvy (o nárok opírající se o smlouvu mohlo jít v
rozhodnutí soudu prvního stupně, a to ve výroku pod bodem III., ten však není
předmětem dovolacího přezkumu). Tato dohoda však není pro toto řízení
nevýznamná; podává se z ní totiž možný závěr, že i žalovaný 1) uznal obtěžování
žalobce zápachem.
Žalobce též napadá výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení;
odvolací soud měl za to, že vzhledem k zamítavému výroku pod bodem III. soudu
prvního stupně měl každý z účastníků jen částečný úspěch, zatímco žalobce
soudí, že měl plný úspěch. Nicméně nijak nevymezil důvod přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle nyní účinného znění občanského soudního řádu
(podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013;
též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne
12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS
695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14). Proto se dovolací soud
touto věcí nezabýval; tuto námitku, podrobněji zdůvodněnou, bude moci žalobce
uplatnit v dalším řízení.
K dovolání žalovaných:
Také dovolání žalovaných je přípustné i důvodné; přípustnost je založena
částečným rozporem rozsudku odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu,
jakož i tím, že problematiku tzv. privilegovaných imisí (§ 1013 odst. 2 o. z.)
dovolací soud doposud neřešil.
Žalovaní uvádějí, že odvolací soud v rozporu s R 105/2015 a zejména s
rozhodnutím R 14/2006, na které uvedené rozhodnutí odkazuje, vymezil vzdálenost
hnojiště pevnou hranicí (150 m), ze které není možné zápach v žádné intenzitě
šířit. K této důvodné námitce lze odkázat na to, co bylo uvedeno k dovolání
žalobce; formulace rozsudečného výroku neodpovídá tomu, co žalobce požadoval,
rozhodující však je, že soud nemůže v řízení o imisích podle § 1013 odst. 1 o.
z. vymezit ve výroku rozhodnutí vzdálenost, ve které nesmí být zdroj rušení
umístěn.
Žalovaní dále namítají, že soudy obou stupňů nepřiměřeným způsobem vybočily z
mezí soudcovského uvážení, když bez jakýchkoliv odborných zjištění
konstatovaly, že zápach z hnoje musel být enormní (nepřihlédly k důkazům
ozřejmujícím původ a složení hnoje, rozdíl zápachu čerstvého hnoje a hnoje,
který je rozvážen na pole po několika měsících chemických procesů, nijak se
nezabývaly velikostí hnojiště). Zjištění, že zápach z hnojiště je intenzívní a
proniká na nemovitosti žalobce je zjištěním skutkovým, které v dovolacím řízení
nelze přezkoumávat; jen na okraj se uvádí, že skutkové zjištění se opírá o
provedené důkazy (viz str. 3 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), jejichž
hodnocení dovolací soud nemůže přezkoumávat. Lze jen podotknout, že jde-li o
imisi, která již skončila, avšak zjevně hrozí její opakování, nelze její
intenzitu posoudit přímými důkazy; soud však vyšel z hodnocení písemností
obecního úřadu, zprávy Krajské hygienické stanice a z dalších úředních listin a
z místního šetření. Z výpovědi svědků (str. 6 a násl. rozsudku soudu prvního
stupně) pak vyplývá, že zápach z hnojiště žalovaných v místě, kde stojí dům
žalovaného, byl intenzívnější než zápach v dalších částech obce, a že v obci
bývají i jiné pachy, ne však tak intenzívní, jako když žalobce „navážel a kupil
chlévskou mrvu“.
Žalovaní vytýkají odvolacímu soudu, že se zaměřil pouze na zkoumání místních
poměrů a subjektivní hodnocení zápachu, aniž by vymezil obvyklé užívání pozemků
žalobce a zkoumal, zda došlo k jeho podstatnému omezení. Z rozhodnutí soudu
prvního stupně (str. 10) však vyplývá, že se touto otázkou zabýval. Uvedl, že
při zjištěné (hodnocením důkazů) intenzitě zápachu nelze na zahrádce poblíž
rodinného domu pracovat a nelze ani větrat, a to i kvůli obtěžování mouchami z
hnojiště.
Žalovaným je však třeba přisvědčit, pokud vytýkají odvolacímu soudu, že se
nezabýval dobou, po kterou zápach žalobce obtěžoval; z obsahu spisu se totiž
podává možný závěr, že imise pocházejí zejména z čerstvého hnoje a také že po
nějakém čase je hnůj zaorán. Žalovaní pak v odvolání tvrdili, že zápach vychází
z hnojiště jen několik dní, a to jednou za čtyři roky. Z judikatury dovolacího
soudu vyplývá, že pokud by k obtěžování docházelo jen po omezenou dobu, bylo by
třeba zvážit, zda se zřetelem ke všem okolnostem věci, zejména k míře a k
trvání obtěžování, není žalobce je povinen strpět (R 14/2006). V této
souvislosti je třeba vzít do úvahy i obecně známou prospěšnost hnojení
organickými hnojivy (viz např. heslo „Chlévský hnůj“ na Wikipedii). Nejvyšší
soud se opakovaně zabýval i otázkou, zda při zvažování, zda proti konkrétní
imisi je třeba poskytnout ochranu a uložit rušiteli povinnost nadále žalobce
neobtěžovat, lze přihlédnout k veřejnému zájmu. V R 14/2006, kde šlo o
obtěžování včelami, uvedl, že je třeba přihlížet i ke společenskému významu
chovu včel. Podrobněji se touto otázkou zabýval v rozsudku ze dne 28. 1. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 636/2014: „Bylo – a bude i nadále – třeba též zvážit obecnou
prospěšnost činnosti, ze které rušení pochází, a společenské důsledky zákazu.
To samozřejmě neznamená, že jednotlivci lze odepřít ochranu proti zjevně
protiprávnímu rušení jen z důvodu veřejného zájmu na činnosti rušení
vyvolávající; k významu činnosti však je třeba přihlédnout v hraničních
situacích… Posouzení, zda jde v konkrétní věci o obtěžování, proti kterému je
třeba poskytnout ochranu“ (§ 1013 odst. 1 o. z), je do značné míry věcí
soudcovského uvážení. Ovšem pokud by soud zjistil, že po žalovaném 1) lze
spravedlivě žádat, aby hnůj skladoval na jiném místě, kde nebude žalobce ani
třetí osoby rušit, nebude možno k veřejnému zájmu přihlédnout, a to ani půjde-
li o hraniční případ.
Jestliže tedy odvolací soud nevzal přes odvolací námitku žalovaných do úvahy
dobu, po kterou obtěžování trvá (resp. pokud nebyla v řízení zjištěna), je jeho
rozhodnutí předčasné, a tudíž nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)
S tvrzením, že užívání části nemovitosti žalobce nemůže zápach ovlivnit, neboť
jde o pole, přichází žalovaní až v dovolacím řízení a nelze k němu přihlédnout
(§ 241a odst. 6 o. s. ř.); budou-li pro to splněny zákonné předpoklady, lze je
uplatnit v dalším řízení.
Žalovaní namítají, že soudy nesprávně právně posoudily vztah územního plánu
obce ke zjištění místních poměrů; nepřiměřenost imise nelze usoudit z toho, k
čemu je území postižené imisí určeno podle územního plánu. K tomu se uvádí:
V rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, se Nejvyšší soud
zabýval otázkou, zda se „obvyklým užíváním pozemku“ rozumí jeho užívání podle
jeho určení (klasifikace) v katastru nemovitostí nebo faktický způsob, jakým
pozemek užívají jeho vlastníci. Dovolací soud konstatoval, že jde o faktické
užívání, které není v rozporu s právními předpisy. Zákon však i zde ponechává
soudu prostor pro úvahu vycházející z individuálních okolností dané věci. To
platí i pro vztah územního plánu a faktického užívání.
Územní plán, jehož záměry nebyly dosud realizovány, tak nemůže mít rozhodující
význam pro posouzení toho, jaké užívání pozemků je v místě obvyklé, a tudíž ani
pro posouzení, zda jde o relevantní imisi. V tom je třeba dovolatelům
přisvědčit. Nicméně v dané věci zápach proniká do rodinného domu a přilehlé
zahrady; v řízení nebylo zjištěno, že by jejich umístění bylo protiprávní.
Proto soudy správně vyšly z míry obtěžování zápachem přípustné u obytných
staveb a zahrad v zemědělské obci. Je též skutečností, že přípustnou míru
obtěžování zápachem v zemědělské obci výslovně nevymezily (ostatně lze sotva
verbálně vyjádřit, jaká míra obtěžování zápachem je ještě přípustná); je však
zřejmé, že jde-li o takový zápach, že znemožňuje větrání a pobyt na zahradě,
jde o imisi i v zemědělské obci nepřípustnou. To platí i o míře obtěžování
mouchami, tvrzené žalobcem.
Žalovaní dále nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že hnojiště není součástí
provozu závodu a předmětné imise nelze považovat za imise ve smyslu § 1013
odst. 2 o. z. Předkládají dovolacímu soudu dosud neřešenou otázku, zda „za
privilegované imise ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. lze považovat i takové
imise, které úřednímu schvalování nepodléhaly, jestliže jsou způsobeny
okolnostmi, k nimž se při úředním projednání nepřihlédlo“, a dále otázku, zda
privilegované imise ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. mohou vznikat jen tehdy,
jestliže závod či jiné obdobné zařízení jsou schvalovány v takovém řízení, v
němž mají dotčené subjekty právo podat relevantní vyjádření. Žalovaní mají za
to, že ze znění § 1013 odst. 2 o. z. nevyplývá, že u privilegovaných imisí je
třeba, aby závod či obdobné zařízení byly schvalovány v řízení, v němž mají
dotčení vlastníci právo se vyjádřit, a odvolací soud proto věc nesprávně právně
posoudil. Nemělo jít k tíži žalovaných, že proces schvalování daný
veřejnoprávními předpisy nestanoví podmínky k vyjádření dotčených subjektů.
Jsou-li imise důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl
úředně schválen, má soused právo jen na náhradu újmy v penězích, i když byla
újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním projednávání nepřihlédlo. To
neplatí, pokud se při provádění provozu překračuje rozsah, v jakém byl úředně
schválen (§ 1013 odst. 2 o. z.). Již ze systematického výkladu (návaznost na §
1013 odst. 1 o. z.) se podává, že jde jen o nepřímé imise.
„Závodem“ ve smyslu citovaného ustanovení je i zemědělský závod (viz § 502 ve
spojení s § 1125 o. z.); provozuje-li v dané věci zemědělský závod vedle chovu
hospodářských zvířat tzv. „rostlinnou výrobu“, patří skladování a zaorávání
chlévské mrvy (hnojení organickým hnojivem) k jeho provozu. Není tedy správná
úvaha odvolacího soudu, že jde „pouze o nakládání s produktem vzniklým z
takového provozu…“
Dále odvolací soud uvedl, že za privilegované lze považovat „jen imise vyvolané
činnostmi, které byly skutečně schvalovány“. Dovolatelé (žalovaní) pak kladou
otázku, zda za privilegované imise ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z. lze považovat
„jen imise, které byly skutečně schvalovány“. K tomu se uvádí, že ze znění
zákona jasně plyne, že privilegovanými mohou být jen ty imise, které jsou
„důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen“;
není to tedy tak, že by musely být schvalovány přímo imise, úředně schválena
však musí být činnost, produkující imise. Zde odvolací soud nepochybil.
Dovolatelé konečně nastolují otázku, zda privilegované imise ve smyslu § 1013
odst. 2 o. z. mohou vznikat jen tehdy, jestliže závod či jiné obdobné zařízení
jsou schvalovány v takovém řízení, v němž mají dotčené subjekty právo podat
relevantní vyjádření. Takový právní názor však odvolací soud nevyslovil; zaujal
jej však soud prvního stupně, který při posuzování možnosti aplikace § 1013
odst. 2 o. z. vyšel z komentáře k občanskému zákoníku (Spáčil, J. a kol.
Občanský zákoník III. Věcná práva. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck,
2013). Proto se tímto právním názorem zabýval i dovolací soud.
Dovolatelům je třeba přisvědčit, že ze znění § 1013 odst. 2 o. z. nevyplývá
podmínka, že posouzení imise jako privilegované podle tohoto ustanovení je
třeba, aby žalobce měl možnost vyjádřit se ke schvalovanému provozu v úředním
řízení a uplatnit své námitky. Zmíněné ustanovení však zákonodárce zjevně
převzal (s úpravami) z § 364a obecného zákoníku občanského z roku 1811 (OZO),
který na území České republiky platil do roku 1951 a v Rakousku platí stále; je
tak třeba přihlédnout k výkladu tohoto ustanovení ve starší české právní vědě i
judikatuře a také k tomu, jak je vykládáno a aplikováno v Rakousku. „Obecný
soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí
odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická
souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním
právním řádu jako významovém celku a povinnost soudů nalézat právo neznamená
pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost
zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci
abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 21/96).
„Ustanovení § 364a OZO je i zásahem do ústavně zaručeného práva na ochranu
vlastnictví. Jedná se v podstatě o omezení vlastnického práva, které bývá v
rakouské právní nauce (stejně jako ve starší české literatuře) přirovnáváno
svými účinky k vyvlastnění (Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná
práva. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 146). To platí i o
§ 1013 odst. 2 o. z. Toto ustanovení omezuje vlastníka nemovitosti, na kterou
imise pronikají, tak, že se mu odnímá právo bránit se v soudním řízení proti
něčemu, čemu by se jinak bránit mohl, resp. ukládá mu povinnost snášet něco, co
by jinak nebyl povinen snášet; přiznává mu jen právo na náhradu tím vzniklé
újmy. Nicméně jde o omezení vlastnického práva, a proto je třeba dbát, aby
práva vlastníka obtěžovaného imisí byla dotčena co nejméně.
Ustanovení § 1013 odst. 2 o. z. tak řeší konflikt mezi výkonem vlastnického
práva umožněným pravomocným rozhodnutím o schválení provozu závodu či podobného
zařízení na straně jedné a právem jiného vlastníka nebýt rušen (obtěžován
imisemi - § 1013 odst. 1 o. z.) na straně druhé.
Minimální podmínkou pro aplikaci § 1013 odst. 2 o. z. je, že imise je důsledkem
provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, přičemž ve
schvalovacím procesu byl schvalující orgán povinen zabývat se účinky provozu na
okolí (zpravidla na životní prostředí).
Jestliže v řízení o úřední schválení provozu, ze kterého imise postupují, měl
žalobce postavení účastníka řízení, resp. měl možnost uplatnit námitky proti
provozu, pak – s výjimkou případů, kdy imise ohrožují jeho základní právo,
zejména na život a zdraví, mu nepřísluší negatorní žaloba domáhající se zákazu
rušení, ale jen žaloba podle § 1013 odst. 2 o. z.; bude mít tedy právo na
náhradu újmy způsobené imisí v penězích. Není podstatné, zda a s jakým
výsledkem svá práva v „úředním řízení“ uplatnil. V takovém případě je třeba
chránit nabyté právo provozovatele závodu nebo jiného obdobného zařízení
(Sedláček, J., Rouček, F., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku
a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., str.
256). Lze poznamenat, že tam, kde veřejnoprávní předpisy, umožňující „úředně“
schválit provoz umožňují účast „sousedů“ nebo „vlastníků sousedních pozemků“,
je tím zpravidla třeba rozumět nejen ty, jejichž pozemky mají společnou hranici
s pozemkem vlastníka závodu či provozovatele, ale podle okolností i osoby
vzdálenější [k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl.
ÚS 19/99, viz též komentář S. Malého k § 85 zákona č. 183/2006 Sb. o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon) v informačním systému ASPI]. Takto
je tradičně chápán pojem „soused“ i v soukromém právu – ve vztahu k imisi je
jím každý, kdo je jí dotčen.
Pokud však v konkrétním případě vlastník sousední nemovitosti neměl možnost
vyjádřit se k účinkům zamýšleného provozu v úředním řízení (např. může jít o
provoz úředně schválený v době, kdy předpisy neumožňovaly účast sousedů), bude
třeba věc v zásadě posoudit podle § 1013 odst. 1 o. z. Nelze však zcela
vyloučit, že i taková imise bude posouzena jako privilegovaná. V tom případě
třeba střet dvou práv – práva provozovat na základě úředního schválení závod či
jiné podobné zařízení proti právu na ochranu proti imisím – podrobit testu
proporcionality, a o tom, zda jde o privilegovanou imisi, rozhodnout podle jeho
výsledku. Je na žalovaném, aby tvrdil a prokázal výjimečné okolnosti, které
takový postup budou umožňovat. Třístupňový test proporcionality spočívá:
1. V testu vhodnosti, tj. v odpovědi na otázku, zdali institut, omezující
určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného
základního práva)
2. V testu potřebnosti, tj. v porovnávání legislativního prostředku,
omezujícího základní právo, s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného
cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod.
3. V testu poměřování, tj. v porovnání závažnosti obou v kolizi stojících
základních práv.
I negatorní žalobě proti obtěžování privilegovanou imisí lze vyhovět, bude-li
možno imisi zamezit technickým nebo organizačním opatřením, které žalovaného
neúměrně nezatíží a lze jej po něm spravedlivě žádat.
Nicméně v dané věci žalovaní netvrdili, že by provoz způsobující imise byl
úředně schválen; havarijní plán schválený vodoprávními úřady se jen úzce dotýká
ochrany vody a nemá k imisím, o které v tomto řízení jde, žádný vztah. Proto je
postup soudů, které v této věci neaplikovaly § 1013 odst. 2 o. z. za zjištěného
skutkového stavu správný.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup
podle § 243d o. s. ř. (zejména pokud jde o úvahu soudu v nalézacím řízení,
kterou nemůže dovolací soud nahrazovat, včetně hodnocení důkazů). Proto
nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu