21 Cdo 3103/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Ing. B. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem
se sídlem v Praze 1, Dušní č. 11, proti žalované Galerii hlavního města Prahy,
příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1 - Staré Město, Staroměstské náměstí
č. 13/605, IČO 00064416, zastoupené JUDr. Karlem Codlem, advokátem se sídlem v
Praze 5, U Nikolajky č. 833/5, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o
náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 44/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2009,
č. j. 68 Co 140/2009-117, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 26. 10. 2007, doručeným žalobci téhož dne, žalovaná sdělila
žalobci, že mu „dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm.
c) zákoníku práce, tzn. z důvodu nadbytečnosti“, neboť žalovaná dne 25. 10.
2007 „rozhodla příkazem ředitele č. 12/2007 o reorganizaci, v rámci níž za
účelem zvýšení efektivity práce dochází ke snížení stavu zaměstnanců a zrušení
pozice správce památkového objektu, úsek areálu Trojského zámku“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď doručená žalobci dopisem
žalované dne 26. 10. 2007 je neplatná, že pracovní poměr žalobce k žalované
trvá a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „částku odpovídající průměrnému
platu žalobce za celou dobu trvání překážek v práci na straně zaměstnavatele,
tj. od 1. 1. 2008 do dne, kdy žalovaná umožní žalobci pokračovat v práci nebo
dojde k platnému skončení pracovního poměru“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že
rozhodnutí o organizační změně nebylo žalovanou přijato za účelem uvedeným v
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, ale „k dosažení zcela jiného cíle
nepředvídaného zákonem“, že není dána příčinná souvislost mezi nadbytečností
žalobce a skutečně přijatými organizačními změnami, že rozhodnutí žalované,
zmíněné ve výpovědi, nebylo nikdy zcela realizováno a bylo pouze účelovým
podkladem pro odůvodnění výpovědi a že „žalovaná tedy musela, vzhledem ke všem
okolnostem případu, vědět, že ke dni, v němž měla nastat účinnost přijatých
organizačních změn, nebude žalobce nadbytečným“. Nerealizování této
organizační změny má za následek, že podmínky nadbytečnosti žalobce a druhu
práce jím vykonávané nebyly naplněny a výpověď je proto nezbytně neplatná.
Pracovní pozici žalobce neměla žalovaná nikdy v úmyslu zrušit a zmíněná
organizační změna byla přijata žalovanou pouze „na oko“ za účelem obsadit
pozici žalobce jinou osobou, protože na žalobcovo místo byl přijat jiný
zaměstnanec.
Obvodní soud pro Prahu 6 – poté, co usnesením ze dne 3. 11. 2008 „řízení o
náhradě mzdy vyloučil k samostatnému řízení“ - rozsudkem ze dne 1. 12. 2008, č.
j. 19 C 44/2008-82, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci náklady řízení 12.067,- Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Mařatky. Po
provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že pracovní pozice,
kterou zastával žalobce, zrušena nebyla, že na jeho pracovní místo byl přijat
nový zaměstnanec a že tudíž neexistuje příčinná souvislost mezi rozhodnutím
žalované ze dne 25. 10. 2007 a nadbytečností žalobce. Vycházel ze zjištění, že
žalovaná sice přijala dne 25. 10. 2007 (příkazem ředitele žalované č. 12/2007)
rozhodnutí o organizační změně, která spočívala ve snížení počtu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivity práce, že v důsledku této reorganizace mělo dojít ke
snížení počtu zaměstnanců o deset a že mezi zrušenými pozicemi byla i ta,
kterou zastával žalobce. Ke zrušení pracovního místa žalobce však ve
skutečnosti nedošlo. Žalobci byla výpověď z pracovního poměru doručena dne 26.
10. 2007 a ode dne 1. 11. 2007 již nechodil do zaměstnání, protože mu žalovaná
nařídila čerpat dovolenou, ale práci, kterou žalobce vykonával, od 1. 11. 2007
vykonával svědek M. M., který byl žalovanou požádán, aby Trojský zámek dočasně
vedl do té doby, než přijde někdo další. Na pracovní místo „objektů v Praze 6 a
7“ bylo vypsáno výběrové řízení, které však neprobíhalo standardně. Žalovaná
měla zájem obsadit pracovní místo co nejdříve, což dokumentovala „hlášenkou“
volného místa a inzercí volného místa v denním tisku. Ve výběrovém řízení uspěl
pan Š., který vykonával stejnou práci jako žalobce a ve skutečnosti byl
správcem Trojského zámku; na jiný objekt nechodil. Soud prvního stupně proto
dovodil, že ke skončení pracovního poměru se žalobcem vedly žalovanou jiné
důvody, než tvrzená nadbytečnost v důsledku zrušení pracovního místa žalobce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2009, č. j.
68 Co 140/2009-117, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl,
a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 9.600,- Kč a před soudem odvolacím 8.400,- Kč k
rukám advokáta JUDr. Karla Codla. Soudu prvního stupně vytkl, že se
„nedostatečně zabýval tvrzením žalované o tom, že Ing. Š. nenastoupil na
totožnou pracovní pozici“, z níž byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru.
Doplnil proto dokazování výpovědí Ing. arch. M. N. a dospěl k závěru, že
funkce, do které byl Ing. Š. přijat, „navíc po době více jak tří měsíců od
skončení pracovního poměru žalobce a v situaci ovlivněné investiční politikou
Magistrátu hlavního města Prahy“, která nemusela být žalované v době dání
výpovědi žalobci zřejmá, není pracovní pozicí, kterou na základě pracovní
smlouvy a pracovní náplně vykonával u žalované žalobce. Žalobce vykonával
funkci správce Trojského zámku, jednoho z objektů ve správě žalované, přičemž
jeho úkolem bylo komplexně zajistit jeho provoz a fungování, zatímco pracovní
pozice (funkce) nově přijatého zaměstnance Ing. Š. obsahovala správu tří
subjektů žalované, a to především se zaměřením na přípravu a realizaci jejich
rekonstrukce v rámci investičních aktivit žalované. Proto byl na tuto práci
kladen požadavek vzdělání ve stavebnictví, což žalobce, „jak nesporoval“,
nesplňuje. Odvolací soud nevycházel ze zjištění soudu prvního stupně získaných
z výpovědi svědka M. M. Jeho výpověď naopak hodnotí ve světle ostatních důkazů
jako nevěrohodnou, neboť tvrzení svědka o tom, že po odchodu žalobce z
pracovního poměru jeho funkci vykonával sám a že Ing. Š. v době svého působení
u žalované pracoval jen jako správce Trojského zámku, bylo vyvráceno ostatními
důkazními prostředky.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce především polemizuje s tím,
jak odvolací soud hodnotil výpovědi svědků a jak „přehodnotil“ význam svědecké
výpovědi svědka M. M., „aniž by jeho výslech provedl znovu“. Vytýká odvolacímu
soudu, že „výpověď svědka M. M. odmítl jako nevěrohodnou“, a „bez dalšího se
přiklonil k tvrzením žalované“ a že vyšel zejména z důkazů provedených teprve v
odvolacím řízení. Vymezení pracovní náplně žalobce a Ing. Š. posoudil jako
rozdílné, „když naprosto nekriticky uvěřil výpovědi Ing. arch. N.“, která byla
dlouholetou nadřízenou žalobce a je nadále zaměstnancem žalované. Tím, že
odvolací soud v napadeném rozhodnutí „na základě jím provedeného dokazování“
zcela změnil právní hodnocení věci, porušil zásadu dvojinstančnosti soudního
řízení, neboť „žalobci odňal možnost přezkumu nepříznivého hodnocení důkazů a
skutkových zjištění“, „zkrátil“ ho na jeho procesních právech a v důsledků
takového „zkrácení bylo vydáno pro žalobce nepříznivé meritorní rozhodnutí“.
Podle dovolatele je výpověď svědka M. M. klíčová a „v důsledku jejího odmítnutí
odvolacím soudem nemohl tento soud úplně posoudit skutkový stav v této věci“,
skutkový stav proto nebyl řádně a úplně zjištěn. V odvolacím řízení nebyl dán
důvod pro uplatňování „tzv. novot podle § 205a odst. 1 o. s. ř.“, neboť
účastníci měli již před soudem prvního stupně možnost navrhnout důkazy na
podporu svých tvrzení, za což nesou odpovědnost oni, nikoliv soud. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a
aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Zákonný výpovědní
důvod spočívající v nadbytečnosti žalobce v důsledku změny organizační
struktury žalované dán byl. Žalovaná nemohla ke dni dání výpovědi žalobci
předvídat, že za několik měsíců poté vznikne u žalované na základě schválení
rozsáhlých náročných investičních projektů potřeba zřídit nové pracovní místo,
přičemž se jednalo o pracovní pozici, která zahrnovala odlišné činnosti od
náplně práce žalobce a tyto neodpovídaly žalobcově kvalifikaci a zkušenostem.
Závěr o nevěrohodnosti výpovědi svědka M. M. měl odvolací soud podložen
ostatními důkazy a vyplynul z jejich souhrnu a nikoliv ze svévole soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou
oprávněnou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že
směřuje proti rozsudku, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
zákona č. 585/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském
pojištění, zákon č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s
přijetím zákona o nemocenském pojištění, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
zákon č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím
zákoníku práce, zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění zákona č. 165/2006 Sb., a
zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve
znění pozdějších předpisů, a zákona č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium
totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů
(dále jen „zák. práce“), zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li
se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo
příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán
rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným,, a že je
tu příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními
změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho
realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. O výběru zaměstnance, který je
nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru
rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem,
neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu
nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze
o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro
právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi
podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá
přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu.
Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě
přezkoumávat z hlediska platnosti zejména ve smyslu ustanovení § 37 až 39 obč.
zák. (srov. § 18 zák. práce); vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl
o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí
bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný
orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn.
Pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, samozřejmě není
významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil. Především
je podstatné, zda rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) sledovalo
změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž měl
být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby
zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém
kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle svého obsahu
nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele
(příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného
smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení
stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační
změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce; to platí i tehdy,
nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se
přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. V případě, že rozhodnutím
zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele
byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel
(příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření
(změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu), je třeba - bez ohledu
na to, jak své opatření označil - dovodit, že rozhodnutí o organizační změně
nebylo přijato. Na tomto závěru nic nemění to, že rozhodnutí zaměstnavatele
(příslušného orgánu) o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách není právním úkonem a že je samo o sobě nelze přezkoumávat z hlediska
jeho platnosti zejména ve smyslu ustanovení § 37 až 39 obč. zák. (srov. § 18
zák. práce); nejedná se tu totiž o takovýto přezkum, ale o posouzení, jaké
rozhodnutí bylo přijato a zda jde o rozhodnutí významné z pohledu ustanovení §
52 písm.c) zák. práce (srov. též za obsahově shodné dřívější právní úpravy
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21
Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 91 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
Ve sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce má procesní povinnost tvrdit a prokázat
(povinnost tvrzení a povinnost důkazní), že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel
nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným a
že je tu příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými
organizačními změnami, vždy zaměstnavatel, který také nese procesní odpovědnost
(břemeno tvrzení a břemeno důkazní) za to, že za řízení nebudou všechny
rozhodné skutečnosti tvrzeny nebo prokázány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1874/2004, uveřejněný pod č. 58 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2005).
Správně se proto odvolací soud zabýval též zkoumáním toho, zda žalovaná
skutečně přijala rozhodnutí o změně jejích úkolů, technického vybavení, o
snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných
organizačních změnách a zda se v příčinné souvislosti s takovým rozhodnutím
stal žalobce nadbytečným.
Ustanovení § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu,
jak má nakládat s důkazy, které byly již v řízení před soudem prvního stupně
provedeny a soud prvního stupně z nich učinil skutková zjištění (dosud
provedené důkazy zopakuje vždy, má-li zato, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně), a ustanovení § 213
odst. 3 o. s. ř. jak nakládat s provedenými důkazy, z nichž soud prvního stupně
žádná skutková zjištění neučinil (odvolací soud k nim nepřihlédne, ledaže by je
zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež
jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při
zjišťování skutkového stavu vycházel).
V projednávané věci soud prvního stupně - vycházeje z výpovědi svědka M. M. –
dovodil, že Ing. Š., který uspěl ve výběrovém řízení, vykonával stejnou práci
jako žalobce, že pracovní pozice, kterou žalobce zastával, zrušena nebyla a že
k rozšíření stavební činnosti v Trojském zámku nedošlo (s ohledem na tyto
skutečnosti uzavřel, že neexistuje žádná příčinná souvislost mezi rozhodnutím
žalované ze dne 25. 10. 2007 a nadbytečností žalobce a že žalovanou vedly ke
skončení pracovního poměru se žalobcem jiné důvody, než tvrzená nadbytečnost v
důsledku zrušení jeho pracovního místa). Naproti tomu odvolací soud o stejné
otázce uzavřel, že „žalobce vykonával funkci správce Trojského zámku, jednoho z
objektů ve správě žalované, přičemž jeho úkolem bylo komplexně zajistit jeho
provoz a fungování“, zatímco „funkce nově přijatého zaměstnance Ing. Š.
obsahovala správu tří subjektů žalované, a to především se zaměřením na
přípravu a realizaci jejich rekonstrukce v rámci investičních aktivit
žalované“. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud se mohl od skutkových
zjištění soudu prvního stupně odchýlit, ale toliko za podmínek uvedených mimo
jiné v ustanovení § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. (za podmínky
zopakování provedených důkazů, z nichž učinil soud prvního stupně svůj skutkový
závěr). Odvolací soud ale hodnotil výpověď svědka M. M. (aniž tento důkaz
zopakoval) jako nevěrohodnou. Je tedy zřejmé, že postupoval v rozporu s
ustanovením § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. a že tak skutkové
zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.
s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, a § 243b odst. 3 věta první o.
s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu