21 Cdo 4479/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. V., proti žalované Nescar Sport s.r.o. se sídlem v
Liberci, Vratislavicích nad Nisou, Tanvaldská č. 1108, IČO 25030761, zastoupené
JUDr. Petrem Ulmannem, advokátem se sídlem v Liberci, Jestřábí č. 974, o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v
Liberci pod sp. zn. 16 C 82/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. června 2010 č.j. 36 Co
64/2010-54, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 20.1.2009 žalovaná sdělila žalobci, že s ním „ve shodě s
ustanovením § 55 odst. 1 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce“
okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že
žalobce od „úterý 13. ledna 2009 minimálně do pátku 16.ledna 2009 bez řádné
omluvy nedocházel do zaměstnání k výkonu sjednaného druhu práce“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na
základě pracovní smlouvy jako automechanik, a že „pracovní kázeň neporušil, a
to ani méně závažným způsobem“. Dne 13.1.2009 při cestě do zaměstnání měl
problémy s osobním autem a nemohl se proto do zaměstnání dostat včas.
Telefonicky se domluvil se svým přímým nadřízeným B. Š., že do pátku 16.1.2009
bude čerpat dovolenou. V této souvislosti žalobce uvedl, že „u žalované se
nikdy žádné písemné žádanky o dovolenou nevypisovaly a dovolená se vždy čerpala
po dohodě s přímým nadřízeným“.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 21.10.2009 č.j. 16 C 82/2009-29 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení
10.710,- Kč „k rukám právního zástupce žalovaného“. Soud prvního stupně
dovodil, že se ze strany žalobce jako zaměstnance nejednalo o zákonný postup
při čerpání dovolené, neboť žalobce o čerpání dovolené nežádal, nýbrž poté, co
se nedostavil do zaměstnání, byl kontaktován svým přímým nadřízeným B. Š. ke
sdělení důvodu, a ani poté „písemně čerpání dovolené nedojednal“. Argumentace
žalobce, že nikdy nevypisoval žádanku na čerpání dovolené, je podle názoru
soudu prvního stupně – s ohledem na svědecké výpovědi a listinné důkazy v
podobě „žádanek o čerpání dovolené, byť pozdějšího data“ - účelová. Soud
prvního stupně dále dovodil, že u žalované „řešil personální otázky včetně
povolení dovolené pouze jednatel společnosti“ M. N., s nímž však žalobce
nejednal. Pan Š. nebyl oprávněn k povolení čerpání dovolené a „výslovně uvedl,
že pouze vzal sdělení žalobce o čerpání dovolené na vědomí, tuto mu
neodsouhlasil, neboť to nepatřilo do jeho pravomocí“. Při hodnocení stupně
intenzity porušení pracovních povinností vycházel soud prvního stupně „z
ustálené judikatury“, podle níž lze za zvlášť hrubé porušení pracovních
povinností považovat absenci na pracovišti delší 3 dnů, když v případě žalobce
se jednalo o absenci na pracovišti v délce 4 dní, přičemž „v předmětném období
pracovali u žalované dva kvalifikovaní automechanici, včetně žalobce, a
zaměstnanec na zaučení“. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobce
se dopustil zvlášť závažného porušení pracovní kázně a nemohl proto žalobě
vyhovět.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 10.6.2010 č.j. 36 Co 64/2010-54 změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci žalovanou dne
22.1.2009 je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
nákladech řízení „před okresním soudem 13.405,- Kč a před odvolacím soudem
11.164,-Kč“ k rukám „právního zástupce žalobce“. Odvolací soud na rozdíl od
soudu prvního stupně dospěl k názoru, že „dovolená nebyla u žalované
projednávána způsobem odpovídajícím ustanovení pracovněprávních předpisů“,
neboť zejména postup čerpání dovolené „byl neformální, nástup na dovolenou
odsouhlasoval přímý nadřízený žalobce pan B. Š.“ a žalovaná neměla „zpracovány
žádné doklady pro čerpání dovolené žalobcem“. Žádanky o dovolenou předložené
žalovanou neprokazují podle názoru odvolacího soudu „tvrzený způsob čerpání
dovolené v podniku, neboť jsou vystaveny za období následující po tvrzené
absenci žalobce“. Z výslechu svědka B. Š. má odvolací soud „za prokázáno“, že v
rámci telefonického hovoru se žalobcem mu odsouhlasil čerpání dovolené, a
žalovaná jako zaměstnavatel „vzala tuto skutečnost konkludentně na vědomí, když
nereagovala příkazem žalobci k nastoupení do zaměstnání“. Odvolací soud proto
dospěl k závěru, že žalobce se nedopustil hrubého porušení pracovních
povinností odůvodňujícího okamžité zrušení pracovního poměru, neboť nebylo
prokázáno, že by „od úterý 13.1.2009 do 16.1.2009 bez řádné omluvy nedocházel
do zaměstnání k výkonu sjednaného druhu práce“, naopak, „žalovaná
prostřednictvím svého přímého nadřízeného žalobce pana B. Š. ústně souhlasila s
čerpáním dovolené žalobcem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že má
„jednoznačně nastavené parametry k udělování dovolené svým pracovníkům“, a že
dovolenky byly předloženy pouze za rok 2009, neboť „po ukončení účetního období
se tyto dovolenky nearchivují“. Rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu,
že žalovaná komunikovala se žalobcem prostřednictvím přímého nadřízeného
žalobce – pana Š., a že jako zaměstnavatel „konkludentně vzala na vědomí, že
pan Š. udělil zaměstnanci konkludentně dovolenou“, a namítá, že tento jako
přímý nadřízený žalobce nebyl oprávněn udělit dovolenou, neboť, je-li v zákoně
uvedeno, že „dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel“, pak „obecně o tom,
jaká práce bude prováděna rozhoduje výlučně jednatel a zároveň jediný společník
společnosti M. N. a v jeho nepřítomnosti jeho syn M. N., neboť jedině jednatel
má v této společnosti vědomí o rozsahu dalších zakázek a jedině on rozhoduje o
prioritách“. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou oprávněnou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že směřuje proti
rozsudku, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Otázku platnosti předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného
dopisem žalovaného ze dne 20.1.2009, který byl žalobci doručen dne 22.1.2009,
je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném do 13.9.2009, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon
č. 320/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu
České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Pro platnost okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce je proto podstatné zjištění, zda se zaměstnanec skutečně
dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
jím vykonávané práci, jež je mu v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkáno,
a zda toto porušení dosahuje intenzity požadované v ustanovení § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce (zvlášť hrubé).
V projednávané věci žalovaná spatřovala důvod k okamžitému zrušení pracovního
poměru se žalobcem podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, v tom, že
žalobce ve dnech 13. až 16. ledna 2009 bez řádné omluvy nedocházel do
zaměstnání k výkonu sjednaného druhu práce, a spatřovala v tomto jednání
žalobce porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem.
Ve sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru daného zaměstnanci
podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce má procesní povinnost tvrdit
a prokázat (povinnost tvrzení a povinnost důkazní), že se zaměstnanec dopustil
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci, a že toto porušení dosáhlo intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem, vždy zaměstnavatel, který také nese procesní
odpovědnost (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) za to, že za řízení nebudou
všechny rozhodné skutečnosti tvrzeny nebo prokázány (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.2.2005 sp. zn. 21 Cdo 1874/2004, uveřejněný pod č.
58 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
Správně se proto odvolací soud zabýval též zkoumáním toho, zda žalobce ve dnech
13.1. až 16.1.2009 „bez řádné omluvy nedocházel do zaměstnání k výkonu
sjednaného druhu práce“, a zda se tedy dopustil zvlášť hrubého porušení
pracovních povinností, umožňujícího žalovanému okamžitě s ním zrušit pracovní
poměr“.
Ustanovení § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu,
jak má nakládat s důkazy, které byly již v řízení před soudem prvního stupně
provedeny a soud prvního stupně z nich učinil skutková zjištění (dosud
provedené důkazy zopakuje vždy, má-li zato, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně), a ustanovení § 213
odst. 3 o. s. ř. jak nakládat s provedenými důkazy, z nichž soud prvního stupně
žádná skutková zjištění neučinil (odvolací soud k nim nepřihlédne, ledaže by je
zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež
jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při
zjišťování skutkového stavu vycházel).
V projednávané věci soud prvního stupně - vycházeje z výpovědi svědků B. Š. a
M. N. – dovodil, že žalobce dne 13.1.2009 nežádal o čerpání dovolené, ale poté,
co se nedostavil do zaměstnání, byl kontaktován svým přímým nadřízeným B. Š.,
jemuž žalobce oznámil, že si bere dovolenou do pátku 16.1.2009, což B. Š. vzal
na vědomí; dále měl žalobce postupovat u zaměstnavatele běžným způsobem, tedy
dojednat si písemně čerpání dovolené s jednatelem žalovaného M. N. (s ohledem
na tyto skutečnosti uzavřel, že se ze strany žalobce „nejednalo o zákonný
postup při čerpání dovolené“). Naproti tomu odvolací soud o stejné otázce
uzavřel, že „postup při čerpání dovolené byl neformální, nástup na dovolenou
odsouhlasoval přímý nadřízený žalobce B. Š.“ a že také v daném případě „v rámci
telefonického hovoru“ dne 13.1.2009 „odsouhlasil čerpání dovolené žalobce“. Jak
již bylo výše uvedeno, odvolací soud se mohl od skutkových zjištění soudu
prvního stupně odchýlit, ale toliko za podmínek uvedených mimo jiné v
ustanovení § 213 odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. (za podmínky zopakování
provedených důkazů, z nichž učinil soud prvního stupně svůj skutkový závěr).
Odvolací soud ale učinil svůj závěr, že B. Š. „ústně souhlasil s čerpáním
dovolené žalobcem“, aniž tento důkaz zopakoval, a závěr soudu prvního stupně o
postupu žalovaného při rozhodování o určení nástupu dovolené považoval –
důsledně vzato - za nevěrohodný, aniž k této otázce zopakoval důkaz výslechem
jednatele M. N. Je tedy zřejmé, že postupoval v rozporu s ustanovením § 213
odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. a že tak skutkové zjištění odvolacího soudu
nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, a § 243b odst. 3 věta
první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu