22 Cdo 896/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) Ing. V. L. a b) M. L., zastoupených advokátem, proti
žalovaným: 1) J. B. a 2) J. B., zastoupeným advokátem, o zdržení se
rozdělávání a udržování ohně, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod
sp. zn. 5 C 178/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. prosince 2005, č. j. 36 Co 176/2005-44,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se žalobou domáhali vydání rozsudku, jímž by soud uložil žalovaným
povinnost „zdržet se obtěžování žalobců na parcelách č. 1574/4, 1574/5 a v domě
č. p. 4347 se st. parcelou č. 6396 v obci a k. ú. J. n. N. kouřem, popílkem,
plyny a pachy“. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále „soud prvního stupně“)
usnesením ze dne 26. září 2003, č. j. 5 C 178/2003-5, vyzval žalobce k
odstranění vady žalobního petitu s tím, že není řádně a přesně formulovaný.
Žalobce současně poučil o tom, že „v podání je třeba přesně a určitě formulovat
žalobní petit, který by soud mohl převzít do výroku svého rozhodnutí a který by
byl po materiální stránce vykonatelný. Je třeba v petitu žaloby přesně
konkretizovat rušivá jednání, kterých se žalovaní mají zdržet (tj. uvést, zda
se jedná o obtěžování kouřem, popílkem, plyny a pachy z krbu umístěného na
pozemku žalovaných a označit tento pozemek, popř. obtěžování, které má původ v
jiném jednání žalovaných, kterého se mají tito zdržet), a je třeba uvést, do
jaké míry se obtěžování žalobců mají žalovaní zdržet (petit je formulován tak,
že žalovaní jsou povinni se zdržet jakéhokoliv obtěžování kouřem, popílkem,
plyny a pachy)“. Podáním ze dne 16. října 2003 žalobci opravili žalobní petit
tak, že „žalovaní jsou povinni zdržet se rozdělávání a udržování ohně v
zahradním grilu, umístěném na jejich pozemku p. č. 1576/4 v k. ú. J. n. N., i
rozdělávání a udržování ohně na jiném místě uvedeného pozemku vzdáleného méně
než 10 metrů od hranice s pozemky žalobců p. č. 1574/4, 1574/5 v témž k. ú.“.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. ledna 2005, č. j. 5 C 178/2003-27,
zamítl žalobu, aby žalovaným bylo uloženo „zdržet se rozdělávání a udržování
ohně v zahradním grilu na jejich pozemku parc. č. 1576/4 v kat. území J. n. N.,
i rozdělávání a udržování ohně na jiném místě uvedeného pozemku vzdáleného méně
než 10 m od hranice s pozemky žalobců parc. č. 1574/4, 1575/5 v témž kat.
území“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po zjištění,
že účastníci jsou vlastníky označených pozemků, aniž by ve věci prováděl
dokazování, žalobu zamítl s tím, že podle § 127 odst. 1 ObčZ soud může stanovit
jen povinnost zdržet se takového rozdělávání a udržování ohně, při kterém by
docházelo k obtěžování imisemi (zejména kouřem) nad míru přiměřenou poměrům, že
však žalobní návrh, jímž byl zcela vázán, je formulován tak, že se týká
rozdělávání a udržování každého ohně, tj. i takového, z něhož by žalobci
žádnými imisemi nebyli obtěžováni.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání
žalobců rozsudkem ze dne 6. prosince 2005, č. j. 36 Co 176/2005-44, rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že „žalobci se nemohou s úspěchem
domáhat uložení povinnosti žalovaným nerozdělávat oheň na svém pozemku ať už v
ohništi nebo jinde, protože zákon (§ 127 odst. 1 ObčZ) jim takové oprávnění
nepřiznává“. Podle § 127 odst. 1 ObčZ lze uložit povinnost „zdržet se určitého
rušení (obtěžování), přičemž je věcí žalovaného jaká opatření k tomu vykoná“.
Žalobci proto nemají věcnou legitimaci k podání žaloby ve znění jimi navrženého
žalobního návrhu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Namítli, že oba soudy neprovedly jimi navržené důkazy
k prokázání jejich tvrzení o tom, že je žalovaní svou činností konkretizovanou
v žalobním návrhu nepřiměřeně omezují, čímž jim znemožňují pokojně užívat svůj
majetek. Připomněli, že soudem prvního stupně byli vyzváni, aby opravili a
doplnili žalobní petit s tím, že je nekonkrétní a nevykonatelný. K této výzvě
žalobní petit upravili tak, že žaloba byla projednatelná, v řízení mohlo být
provedeno dokazování a petit je vykonatelný, což konstatoval i soud prvního
stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu o nedostatku
jejich věcné legitimace považují za předčasný a nepodložený, jestliže nebyly
provedeny navržené důkazy. Nesprávné právní posouzení věci podle žalobců
spočívá „v posouzení otázky, zda soud může rozhodovat o negatorní žalobě a
posuzovat míru přiměřenosti poměrům, obtěžování jiného vlastníkem věci, aniž
provedl důkazy navržené k prokázání překročení této míry obtěžování, a zda soud
může ve věci rozhodnout, aniž provedl takové žalobci navržené důkazy, které
směřují k předmětu řízení“. Poukázali na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu
ČSR z 25. 1. 1929, sp. zn. Rv I 740/28, publikované v ASPI jako Rc 8656, v němž
byl označen „za nesprávný právní názor nižších soudů (soudu prvé stolice a
soudu odvolacího), že je možné žalobu zamítnout, aniž tyto soudy provedly
důkazy o jejím (mezi stranami) sporném skutkovém základu. V témž rozhodnutí se
dovozuje potřeba zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, právě za účelem, aby
potřebná skutková zjištění byla provedena“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po
zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a
odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil [viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, C 3080 Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck ( dále „Soubor rozhodnutí“), sešit 31].
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím
důvodem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K
okolnostem uplatněným jinými dovolacími důvody, tj. že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí nebo že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování,
nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, přihlédnuto (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp.
zn. 21 Cdo 541/2004, C 3078 Souboru rozhodnutí, sešit 31).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam.
Výtka vznesená žalobci v dovolání, že nalézací soudy neprovedly dokazování v
potřebném rozsahu, resp. neprovedly důkazy účastníky navržené, z níž pak
žalobci vyvozují nesprávné právní posouzení věci, je námitkou, týkající se
dovolacího důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, nikoli dovolacího důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Důvodností vznesené námitky a uvedeného
dovolacího důvodu (tj. vady řízení) by se však dovolací soud mohl zabývat jen v
případě, že by šlo o dovolání přípustné. Dovolací soud v tomto směru pouze
poznamenává, že v případě, kdy již ze žalobních tvrzení ve spojení se
srozumitelným nikoliv nejasným žalobním návrhem (tj. odpovídajícím požadavkům
uvedeným v § 43 a 79 OSŘ) vyplývá, že taková žaloba musí být zamítnuta, protože
uplatněný nárok neodpovídá příslušným ustanovením hmotného práva, není třeba
provádět žádné dokazování, byť je účastníci navrhují. Odkaz na rozhodnutí
bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 25. 1. 1929, sp. zn. Rv I 740/28, je
nepatřičný, neboť na daný případ není použitelný.
Pokud dovolatelé v dovolání vycházejí z toho, že jimi uplatněný petit (žalobní
návrh) je po jeho opravě a doplnění projednatelný a vykonatelný, takže na jeho
základě mohlo a mělo být prováděno potřebné dokazování o rozsahu tvrzených
imisí a odkazují v tomto ohledu na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,
přehlížejí, že tento soud v uvedené části odůvodnění jinými slovy říká, že
nepoučil znovu žalobce o možné (vhodné změně) žalobního návrhu tak, aby mohl
být podle hmotného práva úspěšný (a mohlo k němu být vedeno dokazování),
protože tentokrát by již šlo o nepřípustné poučování o hmotném právu. Podle § 5
OSŘ soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a
povinnostech.
Protože dovolatelé v dovolání neoznačili takovou právní otázku, která by v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která by odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, nebo která by byla řešena v
rozporu s hmotným právem, a s ohledem na výše uvedené, dovolací soud neshledal
předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném
případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalobců jako nepřípustné odmítl.
Na okraj věci se snad sluší poznamenat, že správný petit v dané či obdobné věci
mohl být formulován např. takto: Žalovaní jsou povinni zdržet se obtěžovaní
žalobců na jejich nemovitostech … kouřem, popílkem a pachy ze zahradního grilu
umístěného na pozemku žalovaných … .
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců
bylo odmítnuto a žalovaným náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a §
146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu