22 Cdo 636/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Mgr. O. Ch., zastoupeného Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se
sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti žalovanému ArcelorMittal Ostrava a. s., IČO:
45193258, se sídlem v Ostravě-Kunčicích, Vratimovská 689, zastoupenému Mgr.
Barborou Rovenskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, o zdržení se
imisí hluku, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 343/2008, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září
2013, č. j. 57 Co 223/2013-390, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2013, č. j. 57 Co
223/2013-390, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2012,
č. j. 33 C 343/2008-314, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal ochrany podle § 127 odst. 1 občanského zákoníku č.
40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a žádal, aby žalovanému byla uložena
povinnost zdržet se v nočních hodinách obtěžování žalobce hlukem způsobovaným
provozem žalovaného (hutní a ocelářskou výrobou).
Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. listopadu
2012, č. j. 33 C 343/2008-314, výrokem pod bodem I. uložil žalovanému povinnost
zdržet se rušení hlukem pocházejícím ze strojů a zařízení provozovaných
žalovaným a tvořící areál hutního a ocelářského komplexu situovaného v
městských obvodech statutárního města Ostrava – městského obvodu Slezská
Ostrava a Radvanice a Bartovice tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny
akustického tlaku (A LAeq,T) pro chráněný vnější prostor domu v katastrálním
území R. nepřesáhla hodnotu 40 decibelů dB (A) v době od 22-06 hodin, a to do
jednoho roku od právní moci tohoto rozhodnutí. Dále rozhodl výroky pod body II.
a III. o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že žalobce (spolu s manželkou) je vlastníkem rodinného
domu v k. ú. R., který užívá se svou rodinou k bydlení. Dům se nachází ve
vzdálenosti 2 km od průmyslového areálu žalovaného. V současné době užívá z
důvodů souvisejících s tímto řízením, tedy s nevhodnými podmínkami k bydlení
ovlivňovanými i provozem žalovaného, rodinný dům v obci B. Dům se nachází ve
vlastnictví nejužší rodiny žalobce od roku 1937, kdy ještě průmyslový areál
neexistoval. Žalovaný v tomto areálu provozuje výrobu na základě povolení
vydaných ve veřejnoprávním řízení. Zařízení žalovaného užívané k hutní a
ocelářské výrobě produkuje hluk. Krajská hygienická stanice rozhodnutím ze 4. 2. 2012 povolila žalovanému časově omezené překročení limitu hluku při provozu
jeho společnosti v předmětném areálu, a to do 31. 12. 2013. I přesto, že
žalovaný činí určitá opatření ke snížení hluku z jeho provozu, ke snížení pod
zákonem stanovený limit dosud nedošlo. Soud zjistil na základě opakovaných
měření provedených v průběhu soudního řízení ve formě znaleckého posudku i na
základě výsledků měření objednaného žalobcem, že v chráněném venkovním prostoru
domu žalobce hladina hluku z provozu žalovaného přesahuje dlouhodobě v nočních
hodinách zákonem stanovený limit 40dB. Všechna měření byla provedena orgánem
příslušným provádět tato měření podle zákona č. č. 258/2000 Sb., o ochraně
veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů. Soud dospěl k závěru, že žalovaný obtěžuje žalobce hlukem nad míru přiměřenou
poměrům. Přestože žalovaný provozuje výrobu na základě zákonných povolení a je
žádoucí, aby výroba v daném regionu byla zachována, je povinen dodržovat určitá
omezení v zájmu ochrany ovzduší a zdravého životního prostředí stanovená pro
tento případ v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně
některých souvisejících zákonů, a v jeho prováděcím předpise nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací
(nahrazené nyní účinným nařízením vlády č. 272/2011 Sb.). Je tedy povinen
dodržovat zákonné limity hladiny hluku, které však, jak bylo prokázáno, i přes
provedená opatření trvale překračuje. Rozhodnutí o povolení výjimky k
překročení hladiny hluku je závazné pouze pro účastníky správního řízení a
nikoliv pro žalobce, který účastníkem nebyl, a je oprávněn se proti trvalému
překračování limitů bránit občanskoprávní žalobou. Soud nepřisvědčil námitce
žalovaného, že provedená měření nepostihují pouze hluk z jeho provozu, ale jsou
ovlivněna i jinými zdroji hluku. Žalovaný jako soukromoprávní subjekt má
možnost regulovat svou výrobu tak, aby v nočních hodinách nedocházelo k imisím
hluku překračujícím míru přiměřenou poměrům, aby neohrožoval výkon vlastnického
práva žalobce. Soud, vědom si toho, že jednotlivá opatření k zajištění uložené
povinnosti vyžadují delší časovou dobu, stanovil lhůtu ke splnění uložené
povinnosti v délce jednoho roku od právní moci rozhodnutí, která navíc
korespondovala s koncem doby povolené výjimky k překračování limitů hluku.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze
dne 13. září 2013, č. j. 57 Co 223/2013-390, rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé a v nákladovém výroku pod bodem III. potvrdil. Rozsudek změnil v
nákladovém výroku pod bodem II. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že nově provedené důkazy
nevedly ke změně skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť
skutečnost, že žalovaný nadále provádí opatření k omezení hlučnosti podle
stanoveného harmonogramu bez toho, že by dospěl do stavu, kdy nebude přesahovat
zákonem stanovené limity hlučnosti, sama o sobě nemůže vést ke změně rozhodnutí
soudu prvního stupně. Pokud dochází v dané lokalitě k obtěžování imisemi hluku
z průmyslové výroby dlouhodobě překračováním zákonem stanovených limitů, nelze
míru obtěžování posuzovat porovnáním situace v daném místě, ale je třeba
zohlednit poměry, které jsou žádoucí a které by měly v této oblasti přetrvávat
(rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 223/2005). Odvolací soud neshledal,
že by žalobou uplatněný nárok žalobce byl nepřiměřeným zásahem do vlastnického
práva žalovaného, neboť žalovaný si musel být vědom toho, že v době, kdy začal
v daném areálu podnikat, již byl účinný zákon č. 258/2000 Sb. a jeho prováděcí
předpis vládní nařízení č. 148/2006 Sb. (účinné do 31. 12. 2010 a nahrazené
vládním nařízením č. 272/2011 Sb.), které stanovily v zájmu ochrany veřejného
zdraví zákonné limity hluku, a bylo na žalovaném, aby jim svou výrobu
přizpůsobil. Stanovenou lhůtu k plnění považoval odvolací soud za přiměřenou. Způsob splnění je na žalovaném. Pokud se nachází v areálu žalovaného i provozy
jiných podnikatelských subjektů, je věcí žalovaného jako vlastníka předmětného
areálu zajistit splnění uložené povinnosti. V tomto směru odvolací soud odkázal
na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. března 1974, sp. zn. 2 Ca 23/74, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/1975 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1935/2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a o. s. ř.
Přípustnost dovolání spatřuje žalovaný v tom, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právních otázek, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, a to
na vyřešení otázky, zda došlo k obtěžování žalobce nad míru přiměřenou poměrům,
zda rozhodnutí odvolacího soudu neznamená nepřiměřený zásah do vlastnických
práv žalovaného poměřovaný na základě proporcionality a zda lze uložit
žalovanému povinnost zdržet se rušení hlukem i ze zdrojů nacházejících se sice
v areálu žalovaného, které však neprovozuje.
Žalovaný má za to, že úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobce je obtěžován
imisemi hluku způsobenými výrobou žalovaného nad míru přiměřenou poměrům, je
zjevně nepřiměřená a právní závěry o této otázce jsou nesprávné. Poukazuje na
skutečnost, že hutní a ocelářský komplex byl vybudován v letech 1949 až 1951 v
oblasti dlouhodobě určené k provozování průmyslové výroby, že výroba žalovaného
je ze své povahy zdrojem imisí hluku, že žalobce od svých příbuzných dům
kupoval v roce 2007, kdy si musel být uvedeného rušení vědom. Soud nezkoumal
místní poměry, a tak nemohl učinit objektivní závěr ohledně míry přiměřené
poměrům, přitom vyházel ze závěrů Nejvyššího soudu učiněných v rozhodnutí sp.
zn. 22 Cdo 223/2005, které vytrhl ze souvislostí a nesprávně si je vyložil. S
tím souvisí i to, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečnosti vyplývající z
nově předložených důkazů, respektive je nesprávně vyhodnotil.
Žalovaný je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřiměřeným zásahem
do jeho vlastnického práva, neboť svou činnost provozuje v souladu s úředními
povoleními, jejich meze nepřekračuje, proto by měl být výkon jeho vlastnického
práva chráněný. Nesprávně mu bylo přičteno k tíži, že požádal Krajskou
hygienickou stanici Moravskoslezského kraje o vydání povolení k časově
omezenému překročení stanoveného limitu hluku. Vydání povolení je podmíněno
podle § 31 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. tím, že hygienické limity hladiny
hluku nelze dodržet z vážných důvodů, a dále předpokladem, že hluk bude omezen
na rozumně dosažitelnou míru. Tyto předpoklady Krajská hygienická stanice
shledala, a proto vydala časově omezené povolení překročení limitu hluku s tím,
že díky plánovaným opatřením žalovaného dojde k omezení hluku na dosažitelnou
míru do 31. 12. 2018. Žalovaný všechny podmínky daného povolení plní a není
reálně v jeho silách s ohledem na finanční a technologické možnosti
požadovaného stavu dosáhnout dříve.
Dovolatel má za to, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s jeho námitkou,
že soud prvního stupně ve svém rozsudku, s nímž se odvolací soud ztotožnil, mu
uložil povinnost zdržet se rušení hlukem ze zdrojů, které pochází z provozu
žalovaného, avšak měření, z nichž soudy vycházely, se týkala i zdrojů hluku z
provozu dalších společností nacházejících se v areálu žalovaného. Hluk
způsobený třetími subjekty nelze objektivně oddělit od hluku provozovaného
výrobou žalovaného. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci neodpovídá
zjištěnému skutkovému stavu a rozsudek není vykonatelný.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že
se žaloba zamítá. Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že nejsou dány
podmínky pro změnu, navrhuje, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s
ním i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání nepovažuje za přípustné,
neboť rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu a jsou správná. Přes to se podrobně vyjadřuje k jednotlivým otázkám
předloženým žalovaným v dovolání. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání
žalovaného odmítl.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – viz hlava
II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl 1 – přechodná ustanovení oddíl I. –
všeobecná ustanovení, § 328 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“ (§ 237 o. s. ř.).
Dovolací soud se dosud nezabýval problematikou imisí způsobených úředně
chváleným provozem průmyslového podniku.
Otázkou důsledků úředního povolení na posouzení oprávněnosti výkonu
vlastnického práva a možné obrany proti tomuto výkonu se judikatura zabývala v
R 37/1985 (Zo správy o rozhodovaní súdov vo veciach susedských vzťahov,
prejednanej občianskoprávnym kolégiom Nejvyššieho súdu Slovenskej
socialistickej republiky, Cpj 67/84, a schválenej plénom Najvyššieho súdu SSR
23. 5. 1985, Pls 1/85), podle kterého výkon vlastnického práva na základě
úředního povolení je třeba považovat za povolený, nedošlo-li od vydání povolení
ke změně poměrů. Ústavní soud v nálezu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS
451/11, nevyloučil aplikaci starší judikatury, když uvedl: „Obecně sice platí,
že opírá-li se napadený výkon vlastnického práva o úřední povolení a žalovaný
nepřekročil meze tohoto povolení, je třeba považovat výkon vlastnického práva
za oprávněný (srovnej R 65/1972).“
V rozsudku ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1296/2008, Nejvyšší soud
uvedl: „Ochrana před stěžováním imisemi nad míru přiměřenou poměrům poskytovaná
v režimu § 127 odst. 1 obč. zák. ostatně představuje samostatný právní nárok
vedle ochrany poskytované na základě správních norem. V případě, že obtěžování
překračuje meze stanovené správním předpisem, přesahuje zpravidla i míru
přiměřenou poměrům, ale nemusí tomu být naopak. Nárok na ochranu bude dán,
pokud v době rozhodování soudu bude imise sice v mezích daných správním
předpisem, půjde však nepochybně o obtěžování „nad míru přiměřenou
poměrům“ (srov. též výklad k ustanovení § 127 odst. 1 Velkého komentáře k
občanskému zákoníku. Švestka – Spáčil – Škárová – Hulmák a kol., nakl. C. H.
Beck, Praha 2009, s. 720-721 a v publikaci „Ochrana vlastnictví a držby v
občanském zákoníku“, Praha: C. H. Beck 2005, 2 vydání, s. 142 a násl., kde je
uveden podrobný rozbor této problematiky)“. Podobně rozhodl Nejvyšší soud i v
rozsudku ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005; v žádné z uvedených
věcí se však nezabýval případem, kdy správní orgán udělil v rámci své pravomoci
výjimku opravňující překročení veřejnoprávních limitů.
V publikaci „Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku“ byl též vysloven
tento názor (s. 148): „Běžně se uvádí, že otázku, zda jde o podstatnou imisi,
je třeba posuzovat podle místních zvyklostí. Již v obecném zákoníku občanském
bylo zakázáno obtěžování souseda, pokud převyšovalo míru podle místních poměrů
obvyklou a podstatně ztěžovalo užívání pozemku v místě obvyklém. To v zásadě
platí i dnes. Komentář k obecnému zákoníku občanskému uváděl příklad: někdo si
postaví vilu v místě, ve kterém jsou později postaveny továrny. Vlastník vily
se poté nemůže domáhat ochrany proti nepříležitostem od továren, neboť ty se
mezitím staly v místě obvyklými, (Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k
československému obecnému zákoníku občanskému. Díl II. Praha: V. Linhart, 1935,
s. 245) pokud ovšem nepřekračují míru obvyklou u jiných továren a hygienické a
jiné administrativní předpisy. Nabízí se otázka, zda lze postavit např.
továrnu v místě, kde doposud žádná nebyla; vždyť tu musí dojít k obtěžování
sousedů nad míru přiměřenou těm poměrům, které tu dosud byly. Odpověď je zřejmě
taková, že jakmile je továrna na základě stavebního povolení postavena,
posuzují se poměry podle těch, které panují v místech s obdobnými továrnami
(dosavadní poměry, kdy v místě továrna nebyla, zanikly a jsou nadále
nevýznamné). Lze shrnout, že pokud jde o charakteristiku místa, je třeba
přihlížet k poměrům existujícím v místě v souladu se zákonem v době rozhodování
soudu“.
V souvislosti s tím Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22
Cdo 223/2005, vyslovil: „Soud však musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování
nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním
místě; bude-li však obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je
míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích,
přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v
takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v
její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování
obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou
rozhodující“. K tomu je třeba dodat, že „daným typem lokality“ v projednávané
věci je lokalita, ve které je tradičně provozována průmyslová výroba.
Nejvyšší soud zvážil citovanou judikaturu i literaturu a dospívá k těmto
závěrům: Především ustanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad
míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, je do značné
míry věcí soudcovského uvážení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna
2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005). Důležitým vodítkem pro posouzení toho, zda jde
o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům (nyní viz i § 1013 odst. 1
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – „o. z.“) je zjištění, že rušení přesahuje
limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech; jestliže však příslušný státní
orgán udělí v rámci své pravomoci výjimku umožňující překročení těchto limitů,
nejde z hlediska veřejného práva o nepovolený výkon vlastnického práva a
samotná okolnost, že rušení přesahuje uvedené limity, nestačí pro vyslovení
závěru, že jde o rušení nad míru přiměřenou poměrům. Jestliže žalobce podle
zákona účastníkem řízení o udělení výjimky nebyl, nemůže to vyloučit důsledky
povolené výjimky. Lze podotknout, že vzhledem k § 1 odst. 1 o. z.,
zdůrazňujícím relativní nezávislost práva soukromého a veřejného, je zdůrazněna
jen pomocná role veřejnoprávních předpisů při posuzování toho, zda jde o imisi
relevantní z hlediska soukromého práva.
I pro občanský zákoník č. 40/1964 Sb. platila zásada, že opíral-li se napadený
výkon vlastnického práva o úřední povolení a žalovaný nepřekročil meze tohoto
povolení, bylo třeba považovat výkon vlastnického práva za oprávněný; toto
pravidlo však neplatilo bezvýjimečně. Při posuzování, zda je v konkrétním
případě možno (výjimečně) poskytnout ochranu i proti rušení vzešlého z úředně
povolené činnosti bylo třeba vzít do úvahy i to, zda rušený žalobce měl možnost
uplatnit své námitky proti schválení provozu ve správním řízení. Bylo – a bude
i nadále – třeba též zvážit obecnou prospěšnost činnosti, ze které rušení
pochází, a společenské důsledky zákazu. To samozřejmě neznamená, že jednotlivci
lze odepřít ochranu proti zjevně protiprávnímu rušení jen z důvodu veřejného
zájmu na činnosti rušení vyvolávající; k významu činnosti však je třeba
přihlédnout v hraničních situacích a také při poskytování lhůty k plnění tak,
aby žalovaný měl reálnou možnost provést potřebná opatření.
Při řešení otázky, zda při provozu zařízení sloužícího průmyslové výrobě, jehož
činnost je jinak v souladu s veřejným právem, překračuje míru přiměřenou
poměrům, je třeba vyjít ze srovnání s jinými lokalitami, ve kterých jsou
provozována obdobná zařízení; je-li v místě provozována na základě příslušných
povolení průmyslová výroba, nelze „míru přiměřenou poměrům“ srovnávat s místy,
kde taková výroba provozována není.
V dané věci soudy vyšly z toho, že provoz podniku žalovaného ruší žalobce nad
míru stanovenou hygienickými limity, výjimku udělenou orgánem hygienické služby
nepovažovaly za relevantní a nezabývaly se tím, zda žalobce žalovaného ruší nad
míru přiměřenou obdobným průmyslovým lokalitám. Proto jejich rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř.
Dovolání však není důvodné, pokud polemizuje s názorem, že není významné, zda
rušení pochází též od jiných subjektů podnikajících v areálu žalovaného.
„Žaloba proti obtěžování nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu § 127 odst. 1
obč. zák. může být úspěšně podána jak proti přímému ručiteli, tak i proti
vlastníku nemovitosti, který ji přenechal jinému k činnosti, ze které rušení
vzchází; je pak věcí tohoto vlastníka, aby přímému rušiteli v dalším rušení
zabránil“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo
223/2005). Skutkové námitky spočívající ve tvrzení, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování,
nelze podle platného znění občanského soudního řádu v dovolacím řízení
uplatnit; dovolatel je však bude moci uplatnit v dalším řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu